OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 20. kapitola

02.11.2012 (10:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1010×

20. kapitola

Andreas se ode mě odtáhl, podíval se mi do očí a usmál se. Pořád to byl ten ledový princ, ale něco se na něm definitivně a nezvratně změnilo. V jeho pohledu bylo tolik světla a oddanosti. Jeho rty rozvlnil ten nejkrásnější úsměv na světě. Poprvé po stovkách let.

„Neposlechla jsi mě," vzpomněl si.

„Přikázal jsem ti, abys uháněla co nejdál odtud a tys místo toho udělala pravý opak."

Šibalsky jsem se usmála: „Budeš si muset zvyknout, že příkazy na mě neplatí. Vždycky udělám, co považuji za správné."

„Jsi blázínek, víš to? Ale momentálně ti nemůžu nic vyčítat. Vděčím ti za život. Jsem tvůj otrok. Do konce věků."

Oba jsme se vesele zasmáli a znovu se rychle políbili. Kolem nás se vytvořila neviditelná bublina, do které nezasahoval okolní svět. Krev, pach smrti, nic. Byli jsme tady jen my dva, ale realita nečekala.

Z vedlejší místnosti se ozval hluk. Andy se zamračil a jedním dlouhým skokem překonal vzdálenost ke dveřím. Prudce je otevřel. Původce hluku stál dva metry od vchodu a v třesoucích se rukou svíral brokovnici. Když spatřil Andrease, vystřelil.

„Ne!" zakřičela jsem zděšeně. Andy zůstal klidně stát. Střela se od něj neškodně odrazila a zakousla se do zdiva.

„To tě Dorianna nenaučila, že na upíry lidské zbraně neplatí?" řekl Andy mrazivě.

Muž ve stejnokroji sloužícího se viditelně roztřásl, až mu drkotaly zuby. Brokovnice spadla na zem. Kovově to zařinčelo. Andreas k muži přiskočil a chytil ho jednou rukou okolo krku.

„Je odporné sloužit někomu takovému, jako je Dorianna. Hnusíš se mi, ale jsi člověk, a lidi já nezabíjím. Ale mohl bych ti nepříjemně ublížit, jestli mi nepovíš, co potřebuju."

Sloužící naprázdno polkl a vehementně přikývl, že naprosto rozumí a hodlá spolupracovat.

Andreas trochu povolil své sevření: „Kde je můj přítel Brian? Co se s ním stalo, když mě Dorianna zabila?"

„P.. p... paní odcestovala před dvěma hodinami i s vaším přítelem do Evropy."

„Žije," oddechl si Andreas a jeho tvář na okamžik ztratila přísnost. Hned si to však uvědomil a znovu nasadil zlostnou masku.

„Takže Dorianna Briana ušetřila? Popravdě mě to dost udivuje. To nemívá ve zvyku," přemýšlel Andreas nahlas.

Sluha myslel, že ta slova patřila jemu, takže odpověděl: „Paní se chce zavděčit královské rodině. Váš přítel je dárek pro Monticelliho."

,,Monticelli," vzpomněl si Nathaniel na Doriannina slova, než ho zabila.

„Emmo, musíme okamžitě vyrazit! Monticelli Helen i Briana popraví, jestli je včas nezachráníme."

Přeletěl mi mráz po zádech, když jsem si představila nehybná mrtvá těla.

„Dokázala bych je také oživit, kdyby na to přišlo, a nebo to s Andreasem byla jen náhoda? Síla mých citů, která přelstila smrt?"

Andy tušil, nad čím uvažuji. „Monticelliovi jsou důkladní. Zbaví se jich rychle. Nebylo by co oživovat." Potom se obrátil zpátky ke sluhovi: „Před jak dlouhou dobou odtud odvezli Helen?"

„Jsou to čtyři dny. Pán vyplul na své lodi z východního pobřeží do Toulonu a odtud má naplánováno cestovat do Itálie po souši."

„Pán?" zarazil se Andy.

„Tak Dorianna v tomhle nejede sama. Kdo je tvůj pán?"

„Julio Monticelli," řekl sluha hrdě.

„Jeden z nich. To není dobré. Už tě pustím," oznámil mu Andreas.

„Ale ještě mi řekni. Má tvůj pán nějakou zvláštní schopnost? Víš, něco, co jiní nemají."

Sluha vytřeštil oči. Očividně něco věděl, ale nebyl si jistý, jak to popsat.

„Tak mluv!" zavrčel Andy netrpělivě.

„Má nějakou schopnost?"

„A... ano," zablekotal muž.

„On... jak to popsat. Můj pán může být, kýmkoliv si bude přát. Dokáže měnit podobu."

Když jsme opouštěli Doriannin dům hrůzy, z pokojů nic nezbylo. Celý se změnil na obrovskou hromadu suti a ohořelých trámů. Bylo neuvěřitelné, co dokáže jedna bedna s trhavinou.

Andy kráčel vedle mě. Oblečení, tmavé jeansy a bíla košile, které objevil v jedné ze skříní, mu ohromě slušelo. Po smrtelných zraněních nebylo ani stopy. Naopak. Zdál se mi ještě krásnější než předtím. Ale to bylo asi tím, že nyní byl Andreas uvolněnější než dřív a jeho obličej každou chvíli rozvlnil odzbrojující úsměv.

„Je to hrozné přiznat. Helen  s Brianem jsou ve smrtelném nebezpečí, ale už hrozně dlouho mi nebylo tak dobře," promluvil Andreas. Při tom zvedl svou ruku, ve které svíral mou dlaň, a políbil mě na konečky prstů.

„A za to všechno vděčím tobě, Em."

„Nikdy by mě nenapadlo, že v Americe potkám někoho takového, jako jsi ty. Víš, nemám to tu moc rád. Tvá země je tak mladá a kýčovitá. Tam, odkud pocházím, se ctily a ctí staré tradice. Lidé tam jsou podezíraví, ale když je poznáš blíže, zjistíš, že jsou laskaví a dobrosrdeční. Trochu mi je připomínáš. Tolikrát jsem na tebe byl hrubý, ale ty jsi mě přesto zachránila a při tom riskovala vlastní existenci. To by pro mě jen tak někdo neudělal." Jeho oči byly vážné a upřímné. Trochu mě to uvádělo do rozpaků. Bylo to pro mě tak nové.

„Nemohla jsem jinak. Jsi pro mě příliš důležitý."

„Miluji tě..." vyslovil ta dvě slova. Už mi to řekl několikrát, ale pořád mě to příjemně rozrušilo. Byla to dvě jednoduchá slova, která však, vyslovená jeho ústy, zněla tak dokonale. Jeho hlas byl dokonalý. Nehluboký, ale mužně plný. Hlas, co mohl recitovat verše i velet plukům.

„Chtěla bych vidět tvou zemi. Domov, ze kterého pocházíš. Musí to tam být překrásné," usmála jsem se na něho. Andy přitakal a zasnil se.

„Divoké a nespoutané, ale kouzelné. Každé ráno jsem se koupával v mořských vlnách. Voda byla ledově chladná, až se tajil dech, ale já to zbožňoval. Nikdy v životě jsem nebyl nemocný. Na dávný středověk to byl doslova zázrak. Dnešní lidé si to už nedokážou ani představit. Jsou zhýčkaní. Nepřežili by ani týden."

„Pořád si nedokážu zvyknout na to, že už jsi toho tolik prožil," promluvila jsem.

„Dělí nás od sebe stovky let."

Andreas zvážněl: „Ano, já vím. Jsem starý. Moc starý. A ty žiješ v současnosti. Pochopím, kdybys raději chtěla být s někým mladším…"

Nechápavě jsem se na Andyho podívala: „Co to povídáš za hlouposti? Jsi starý… no a co? Já jsem zase hloupá holka, co často tropí hlouposti. Není důležité, jací jsme. Důležité je to, co k sobě cítíme, a já tě miluju!"

Andreas se po mém vášnivém proslovu pousmál a vzal mě do náruče. Objímal mě jako tu nejdražší osobu na světě. Stali jsme spolu na krajnici opuštěné cesty a zapomněli na okolní svět.

V uších jsem zaslechla vrčení motoru. Otevřela jsem oči a spatřila velké černé terénní auto. Velká litá kola, zaprášená kapota, tmavá skla.

„Andy!" vyjekla jsem překvapeně. Okamžitě byl v pozoru a následoval směr mého pohledu.

„Můj Range," řekl překvapeně.

„Nechala jsem ho stát u toho motelu. Klíčky zůstaly v zapalování. Nepřemýšlela jsem," řekla jsem zahanbeně.

Andreas se místo výčitek vesele rozesmál. Skoro se popadal za břicho. Range Rover nás minul a klidně pokračoval v cestě. Nechápavě jsem sledovala svého společníka. Pořád stál na místě a huronsky se smál.

„Co je tady k smíchu?" zeptala jsem se.

Andreasovi chvíli trvalo, než se uklidnil. Pak se konečně přestal smát a vesele odpověděl.

„Jak vidím, nechala sis ukradnout auto, Emmo."

„Já vím," řekla jsem nešťastně.

„Tomuhle říkám donáška až do domu," řekl Andy s úsměvem.

„Počkej tady chvíli. Hned jsem zpátky."

Než jsem se stihla nadát, byl Andreas pryč. Stála jsem tam na prašné silnici a poslušně čekala. Ani ne za dvě minuty jsem v protisměru zahlédla přijíždějící auto. Jedním smykem se otočilo o sto osmdesát stupňů a řidič na mě rozpustile zatroubil. Přiskočila jsem ke dveřím a otevřela je. Andreas seděl spokojeně na místě řidiče a smál se.

„Tak, kam to bude slečno?"

„To musíš vědět ty," zasmála jsem se také.

„To ty jsi na téhle cestě průvodce."

,,Dobře, takže… Letiště."

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 20. kapitola: