OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 19. kapitola



Život v neživotě 19. kapitolaZachrání Emma Andymu život? Nebo se navždy odloučí? Hezké čtení :)

19. kapitola

 „Vy jste ho zabili! Zabili jste ho! Kde je tvá velitelka? Kde je Dorianna?" křičela jsem na upíra a znovu jsem se do něho zakousla. Bolestně zaskučel a chraplavě odpověděl.

„Odjela do Evropy. P... pr... prosím, ušetři mě..." žadonil přerývaně a z krku se mu řinul proud krve.

„Ušetřit?" zeptala jsem se nechápavě.

„Tak, jako jste ušetřili Andrease, Briana a Helenu?"

Upír zavrtěl hlavou: „Není to tak, jak to vypadá. Ta holka... není ještě mrtvá… je na cestě k Montecelli."

Zarazila jsem se: „Žije? A co Andy?"

Upír se zatvářil provinile. Bylo jasné, co chce říct. Zlostně jsem zavrčela a roztrhala ho. Pak jsem se postavila a odhrnula si vlasy z obličeje. Až teď jsem viděla, jaká jatka jsem tady v zahradě rozpoutala. Cítila jsem zadostiučinění, které však vzápětí přehlušila bolest ze ztráty.

Andy je mrtvý. Ale jestli mluvil ten upír pravdu, tak Helen dosud žije. Musím ji najít a pomoct jí. Bez Andrease jsem byla ztracená, ale věděla jsem, že tohle mu dlužím. Musím se o to alespoň pokusit.

Ještě jemně mrholilo, když jsem vhazovala kousky upířích těl do plamenů. Byl to tak silný žár, že ho neuhasil ani déšť. Chvíli jsem tam tiše stála a sledovala plameny.

Smutný konec. Z Andrease a Briana nezbyl víc než prach.

Ten sladký pach se mi vkradl tak nečekaně do plic, až jsem málem upadla do plamenů také. S naprostou jistotou jsem věděla, co znamená. Jako šílená jsem se rozběhla k výstavnímu domu. Vběhla jsem dovnitř a brala schody po čtyřech. Těsně u osudných dveří jsem se zastavila a nerozhodně přešlápla na místě.

„Jestli se mýlím, tak se má duše roztříští na milion kousků a už se nikdy nezahojí," pomyslela jsem si a vzala za kliku.

V středně velké místnosti to vypadalo, jako na bitevním poli. Všude se válely kusy upířích těl a stěny byly postříkány krví. Dříve luxusní kusy nábytku byly potrhané a rozlámané.

A mezitím vším jsem ho uviděla...

Ležel tak tiše a nehybně. Vypadal jako nezbranná hadrová panenka. Postoupila jsem místností a opatrně překročila nehybný mužský trup. To, co jsem uviděla pak, mi způsobilo nevolnost. Krev se mi nahrnula do hlavy a v uších mi nepříjemně hučelo.

Andreasovo tělo bylo neporušené. Pořád oblečené do jeansů a trička, které jsme si společně koupili, ale jedna důležitá část mu chyběla... Byl bez hlavy.

Ta se povalovala kousek od těla. Oči poklidně zavřené. Jakoby spal.

Jako svázaná jsem padla na kolena a vzala tu hlavu do rukou. Položila jsem ji těsně k tělu. Roztrhla jsem jeho tričko a utrhla z něho pruh, kterým jsem skryla smrtelnou ránu.

Zase vypadal jako dřív. S tím rozdílem, že nyní byl mrtvý. Zavřela jsem oči a mé tělo se roztřáslo brekem.

„Nemůžeš být mrtvý! Musím ti toho ještě tolik říct. Nemůžeš mě přece nechat takhle samotnou. Potřebuju tě!" lehla jsem si na zem k Andreasovi a položila si hlavu na jeho nahý hrudník a objala jsem ho okolo pasu.

Představovala jsem si, že jsme někde daleko odtud a Andreas jenom spí. Představovala jsem si, jak za okamžik uslyším, jak se nadechne a promluví. Obejme mě a řekne, že mě miluje tak jako já jeho.

Ani jsem si nevšimla, že mé ruce zase hoří.

Ležela jsem tam snad hodinu. Se zavřenýma očima jsem vdechovala jeho sladkou vůni. Byla tak příjemná a vůbec se nezměnila. Ani smrt mu nevzala jeho půvab a přitažlivost.

Zničehonic se Andreasův hrudník pohnul a já jsem zaslechla, jak se zhluboka nadechl. Vylekaně jsem se posadila a nevěřícně se na něho podívala.

„Už mám halucinace," pomyslela jsem si.

Ale představa se nevypařila. Andreas se opravdu pohnul. Pravidelně se mu zvedala a klesala hruď. A pak otevřel oči a naše pohledy se střetly...

„Jsem v nebi," zašeptal namáhavě. „Už jsem přestal věřit, ale vidím, že jsem se v tom starém dědkovi zmýlil. Vzal mě na milost. Vždycky jsem věděl, že jsi anděl."

Očividně mluvil z cesty.

„Andy?" promluvila jsem na něho a dotkla se jeho ruky.

Chytil mou ruku a něžně ji políbil na prsty: „Přál jsem si, být s tebou. Na zemi to nebylo možné, ale teď jsem v ráji," pak se jeho obličej zkřivil bolestí. „Jen kdyby to tak nebolelo. Mám pocit, jakoby po mě jezdil parní válec."

Musela jsem se rozesmát. Všechna beznaděj ze mě spadla. Stal se zázrak a Andreas se ke mně vrátil.

„Ty nejsi mrtvý, Andy," řekla jsem mu s úsměvem.

„To víš, že jsem," pousmál se na mě. „Dorianna mě zabila. Pamatuji si tu bodavou bolest. Musím být mrtvý."

„Oživila jsem tě," řekla jsem poprvé pravdu nahlas a samotnou mě to překvapilo. Dokázala jsem nemožné. Moje schopnosti dokázaly Andrease vyvézt ze záhrobí.

„Nevěřím ti ani slovo," odpověděl mi Andreas. „To není možně, ale když jsme nyní spolu, něco bych si přál."

„Cokoliv," zasmála jsem se šťastně.

„Polib mě. Stejně, jako tenkrát. Než jsem odešel. Nikdy bych tě dobrovolně neopustil, ale věděl jsem, že by jsi zemřela, kdybys se mnou zůstala a to jsem nemohl udělat. Na to tě příliš miluji. Od první chvíle, co jsem tě uviděl, jsem byl ztracen. Bojoval jsem s tím. Zakazoval si na tebe myslet. Protivil jsem si tě a namlouval si, že mě nezajímáš. Byl jsem hlupák. Bylo to jako hasit oheň petrolejem. Čím víc jsem se tě stranil, tím víc jsi mi chyběla."

Pak se zarazil: „Počkat! Jak to, že jsi v nebi? Nemůžeš tady být, když jsi naživu. Nebo má snaha byla marná a něco se ti stalo. Ne! To nemůže být pravda."

Andyho slova mi zněla, jako ozvěna v uších. Znovu a znovu. Nic krásnějšího jsem nikdy neslyšela.

„Já nejsem mrtvá a ty taky ne, Andy!" řekla jsem. „Podívej se okolo sebe. Vypadá takhle nebe?"

Andreas se namáhavě posadil a podíval se po zničeném pokoji.

„Panebože," vypadlo z něho. „Já žiju?"

„Ano," odpověděla jsem.

Andreas se na mě podíval a jeho výraz byl zmatený a rozpačitý.

„Já žiju," zašeptal. „Takže ty také žiješ a to, co jsem před chvílí říkal bylo doopravdy. Všechno jsi slyšela.“

„Ano," zapýřila jsem se. „Slyšela jsem každé tvé slovo a cítím to stejně. Bála jsem si to přiznat, ale miluju tě…"

Chvíli jsme tam tiše seděli a rozpačitě se na sebe dívali. Nikdo nevěděl, co říct. Potom se Andreas uvolnil a zářivě se usmál.

„Em..." vzal Andy mou tvář do dlaně a přitáhl si mě k sobě. „Už jsem přestal doufat, že bych něco takového mohl prožít podruhé." Potom zavřel oči a naše rty se setkaly v dlouhém polibku. Byl úplně jiný než ten v motelu. Tento byl jemnější, ale o to víc osudový. Byl to náš první polibek v Andyho novém životě. Všechno bylo řečeno a naše osudy byly zpečetěny. Prolnuly se, a do budoucna už existoval jen jeden jediný. Společný...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 19. kapitola:

7. Hejly
27.10.2012 [15:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. lu
27.10.2012 [14:32]

Já se na začátku tak lekla, ale ten konec mi ty nervy vynahradil:D Jsem moc ráda, že si to už vyjasnili♥Těším se na další:)

5. Lenis přispěvatel
27.10.2012 [12:52]

LenisKrásá .))

4. Simones
27.10.2012 [12:10]

nádhera :)) přesně takovou kapitolu jsem chtěla :)) se tady rozplývám :D a teď zachránit Helen :) hlavně už žádná smrt :D teď se ty dva dali dohromady, tak ať to tak zůstane, prosím :)) :D

3. Texie admin
27.10.2012 [10:42]

TexieZnovu jsem si tu část s probuzením musela přečíst. To jak konečně prolomil tu svoji zabedněnost a ona se nej culila a poslouchala to, co by jí normálně nikdy neřekl.
Úplně jsem si představovala Briana, jak domlácenej vleze do dveří a Emma na něj jen mávne ať neruší a Andymu nedocvakne, že je opravdu naživu a ona to opravdu slyší.Emoticon

2. martinexa přispěvatel
26.10.2012 [14:09]

martinexa Emoticon Taková romantika jééééééééé

1. Texie admin
26.10.2012 [13:41]

TexieNádherná kapitola. Na začátku smutná a pak tak sladká, že nebýt Helen, tak se bojím, že už je to happy end. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!