OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 18. kapitola

26.10.2012 (10:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 662×

18. kapitola

Andreas se neustále svíjel bolestí na podlaze. Dorianna nad ním stála, jako sudička a se zájmem ho pozorovala. Potom si klekla a vzala Andrease za hlavu a donutila ho se posadit.

„Sia tady není, Andreasi. Obelhala jsem tě. Tvé smysly tě obelhaly. Cítil jsi ji, ale byl to jenom klam. Je pryč. Už několik dní. Je na cestě k soudu. Montecelli ji popraví. Ale to tě už nemusí trápit. Ty půjdeš do pekla jako první."

„Je... je v tobě tolik nenávisti," zašeptal chraplavě Andreas. Bolest na chvíli zmizela, ale připadal si jako opilý. Nemohl se hýbat a byl omámený.

„Zabil jsi všechny mé blízké. Všechny, na kom mi kdy v životě záleželo! Nenávidím tě! Celá ta dlouhá staletí jsem žila jen pomstou. Pátrala jsem po tobě a připravovala se a mé úsilí se vyplatilo. Jsi tady a já si s tebou můžu dělat, co chci. Bojíš se smrti, Andreasi?"

„Ne," odpověděl Andy a v jeho očích se na chvíli objevila ta ledová jiskřička.

„Jsi odvážný. Za jiných okolností bych tě možná milovala, ale takhle. Vychutnám si tvou smrt."

Potom se sehnula a dlouze ho políbila na rty: „Spi sladce, miláčku…"

Andreas zavřel oči. To bylo to jediné, co mu Doriannino obluzení dovolilo. Upírka se spokojeně ušklíbla a škubnula. Plavá hlava dopadla s dunivým žuchnutím na podlahu...

„Ty, ty a ty," ukázala Dorianna na tři upíry.

„Dokončete to! Nesmí tady zůstat ani jedna stopa. Vy ostatní se připravte," otočila se na ostatní.

„Jedeme do Evropy..."

Jak rychle jsem odtud odjížděla, tak dvakrát rychle jsem se vracela zpět. Vytáčela jsem zatáčky, až kvílely pneumatiky a auto se nebezpečně nahýbalo na stranu. Nervózně jsem svírala volant a sledovala krajinu před sebou. Přišlo mi, že čas najednou utíká příliš rychle. S každou minutou jsem byla nervóznější. V duchu jsem se snažila spočítat, kolik přesně uplynulo hodin od chvíle, kdy Andreas opustil můj motelový pokoj. Číslo, které jsem dostala, se mi vůbec nelíbilo. Měli ohromný náskok. Bála jsem se. Chvěla jsem se hrůzou, že je nenajdu, ale víc jsem se obávala toho, že je naleznu a oni budou mrtví.

Konečně se přede mnou otevřela povědomá planina s pumpou a motelem. Prudce jsem zabrzdila a nechala stát auto u krajnice. V tom spěchu jsem nechala klíčky v zapalování. Ani mě nenapadlo pustit alarm a zamknout. Prostě jsem vyskočila ven a rozběhla se k lesu. V tu samou chvíli se z nebe snesly první dešťové kapky.

Zastavila jsem se ve chvíli, kdy mě ukryly stromy. Rozhlédla jsem se bezradně okolo sebe.

„Kam mohli jít? Který směr je správný? Jestli půjdu špatně, je všechno ztraceno," letělo mi hlavou. Byla jsem bezradná. Nikdy mě nikdo neučil, jak stopovat. Když jsem byla ještě člověk, mé orientační smysly nefungovaly. Dokázala jsem se ztratit v obchoďáku, natož tady v neznámé krajině.

Zatřepala jsem hlavou, abych se uklidnila a zkusila to tak, jak to dělával Fillipe a Andreas. Zavřela jsem oči a soustředila se. Pomalu jsem nasála vzduch. Ucítila jsem syrovou vůni lesa. Vůni dešťových kapek, které mi dopadaly na tělo a stékaly po tvářích. Cítila jsem benzín a lidskou přítomnost. Nic víc. Aniž bych otevřela oči, zamračila jsem se a zkusila to znovu. Tentokrát jsem se nadechla tak zhluboka, až mi měly prasknout plíce. Chvíli jsem necítila nic nového, ale pak se to najednou ukázalo. Jakoby se okolo mě vznášel neviditelný aromatický had, který se klikatil mezi stromy a mířil na sever. Překvapeně jsem otevřela oči.

„Já jsem to dokázala," řekla jsem nevěřícně nahlas. Ta vůně byla slabá. Téměř se vytrácela, ale dokázala jsem poznat směr, kterým se musím vydat. Odhrnula jsem si mokré vlasy z obličeje a rozběhla se.

Utíkala jsem, jako o život. Popoháněla mě nějaká neviditelná síla. Takhle rychle jsem se nikdy nepohybovala. Přála jsem si být rychlejší než světlo a mé tělo na mé přání reagovalo. Netrvalo to ani hodinu a dorazila jsem k vysoké kamenné hradbě. Zastavila jsem se a znovu nasála vzduch. Stopa tady byla mnohem intenzivnější než tam v lese. Muselo to být tady. Nešťastně jsem se podívala nahoru. Bylo to hrozně vysoko a stěna byla hladká jako sklo.

„Tam nikdy nevylezu," pomyslela jsem si.

Ale ano. Dokážeš to, Emmo, uslyšela jsem Andreasův hlas ve své hlavě. Trhla jsem sebou, jak mě to překvapilo. Znělo to tak reálně. Jakoby stál Andreas přímo vedle mě.

Snaž se. Potřebuji tě... ozval se znovu. Naprázdno jsem polkla.

„Začínám bláznit," řekla jsem si pro sebe.

„To bude těmi nervy." Znovu jsem se podívala na tu nedobytnou stěnu. Pak jsem se otočila a poodstoupila několik metrů zpět. Tam jsem se zastavila a povzdechla si.

„Budu se snažit," řekla jsem si a rozběhla se. Těsně u stěny jsem se ze všech sil odrazila a vyskočila. Mé schopnosti mě dnes už po několikáté samotnou překvapily. Neslyšně jsem přeletěla přes zeď, aniž bych se ji třeba jen dotkla. Dopadla jsem bezpečně na nohy a tráva ztlumila můj dopad.

Na zemi mě ukryly dokonale zastřižené jehličnany. Opatrně jsem se proplížila zahradou. V dálce jsem zahlédla honosný dům, ale to nebylo to, co mě přimrazilo na místě. Asi sto metrů na východ od domu se pohybovali tři upíři. Házeli dřevo do hluboké jámy a zalévali to vše benzínem z šedých kanistrů. Z jámy šlehaly vysoké plameny.

Kdyby mi ještě tlouklo srdce, v této chvíli by se hrůzou zastavilo.

Plameny! Oheň! Upíři! To znamená jediné... Přišla jsem pozdě... Jsou mrtví…

„Ne!" vydralo se z mých úst žalostné zavytí.

Upíři zkameněli na místě a zděšeně se podívali mým směrem. Byla jsem odhalena, ale bylo mi to úplně jedno. V mé hlavě se zasekla jediná myšlenka: Je mrtvý... Nic jiného pro mě nyní nemělo smysl.

A v tu chvíli ve mně vzkypěl vztek. Rozběhla jsem se upírům vstříc a divoce jsem vrčela. Byla jsem jako smrtící pomsta. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Prvního upíra jsem nakopla tak silně, až upadl. Druhému jsem utrhla ruku a vrhla jsem se na třetího. Jedním prudkým trhnutím jsem mu urvala hlavu. Nechutně to křuplo a vystříkla na mě krev. Nevšímala jsem si toho a zuřivě z něho dál trhala maso. Zabránili mi v tom až ti dva upíři, co ještě žili. Odhodili mě stranou a ten bez ruky na mě skočil. V mých dlaních vzplál ničivý žár, který upíra v momentě spálil na uhel. Když to viděl poslední protivník, lekl se a obrátil se k útěku. Nedala jsem mu šanci. V momentě jsem byla na nohou a hnala se za ním. Dopadla jsem ho, když se snažil utéct kolem domu bránou na cestu. Vrhla jsem se na něho a zakousla se mu do krku. Vyrvala jsem mu krční tepnu až na kost...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 18. kapitola: