OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 17. kapitola

25.10.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 667×

17. kapitola

Motor terénního Roveru nesouhlasně bručel. Vytáčela jsem výkon do nejvyšších otáček. Pedál plynu jsem měla po celou dobu až na podlaze. Kolem mě svištěla krajina, která se v této rychlosti smazávala do nečitelných šmouh. Nad obzorem začalo svítat. Začínal nový den. První den mé nové existence. Zatím jsem neměla ponětí, kam pojedu. Co budu dělat. Jak budu existovat. V tuto chvíli jsem nemyslela na nic. Bylo jen to rychlé auto a já. Řítili jsme se do neznáma.

Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem se uklidnila a nepatrně zpomalila. Krajina kolem mě se proměnila. Zmizely lesy a příroda a vystřídala je betonová zástavba. Betonové ošuntělé město. Ulice byly špinavé a nevlídné. Připomnělo mi to to zapadlé městečko, ve kterém jsem potkala Fillipeho a zemřela.

Nevím proč jsem to udělala. V příštím okamžiku jsem zastavila u oprýskané budovy místního hostince. Zaparkovala jsem na opuštěném maličkém parkovišti a vydala se dovnitř.

Je zvláštní, jak tento typ hospod vypadá uvnitř stejně. Totožné dřevem obložené bary. Tytéž stoly s umaštěnými kostkovanými ubrusy. Místní štamgasti. Ztracené existence, v jejíchž tvářích jsou vepsány všechny promile alkoholu, co za svůj život zvládli zkonzumovat.

Posadila jsem se na jednu z vysokých židlí u baru a rozhlédla jsem se okolo sebe. Postarší, nepříjemně vypadající barman s mastnými černými vlasy se ke mě neochotně přišoural a zeptal se, co si dám.

„Whisky," odpověděla jsem suverénně. Nikdy jsem nepila, ale teď bylo všechno jinak. Nový život, nové zvyky. Alkohol možná na upíry účinkuje stejně jako na lidi. Za průzkum to rozhodně stálo.. A kdo ví.. Možná se propadnu do nějaké červí díry a vrátím se zpátky časem, kde budu znovu člověk.

Barman se na mě podezíravě zamračil: „A je ti už jedenadvacet, křepelko?"

„Pochopitelně! To bych si asi objednala něco jiného, kdyby mi nebylo, ne?" můj hlas zněl arogantně a nadutě. Barman však zůstal klidný.

„Můžu vidět nějaký důkaz? Pas, řidičák?"

„Fajn!" zavrčela jsem na něho a rezignovala.

„Dám si Colu."

Barman se zase odšoural a po chvíli se vrátil s vychlazenou skleněnou lahví s nápisem Coca cola.

„Sklenice tady nevedeme," houkl na mě a postavil láhev přede mě.

„Dík," broukla jsem stejně přívětivě a chopila se Coly. Nepila jsem ji. Jen jsem s ní bezmyšlenkovitě otáčela na desce stolu.

Uplynulo několik hodin od chvíle, co mě Andy opustil.

„Co asi dělá?" napadlo mě.

„Už dorazil k Dorianninu úkrytu? Bojuje? Podařilo se mu zvítězit? Je vůbec ještě na živu?"

Měla se mi z toho rozskočit hlava. Tolik informací můj mozek nezvládal analyzovat. Nakonec z toho všeho zůstalo jen bojovat a smrt. Nechtěla jsem si to připustit, ale pomyšlení, že Nathaniel už třeba neexistuje, pro mě bylo nesnesitelné. Dokázala bych existovat, kdybych věděla, že tam někde v neznámu žije a pořád bojuje svůj nekonečný zápas s větrnými mlýny. Boj proti zlu. Ale pokud se záchrana nezdařila a on padl?

„Je to jeho vina! Jestli je mrtvý, tak si za to může sám. Nechtěl mě u sebe. Vyhnal mě," honilo se mi hlavou.

„Ale kdyby mě od sebe neodehnal, tak bych možná byla mrtvá také," ozvalo se mé svědomí.

„Zachránil ti život. Jestli se tato upíří existence dá ještě nazývat životem."

„Jsem nevděčná," zašeptala jsem si pro sebe.

„Chtěla jste něco?" zabrblal barman a podezíravě si mě prohlížel. Asi zvažoval, jestli nejsem blázen, co utekl z nějakého ústavu. Mluvit si takhle sama pro sebe.

„Ne nic, děkuju," odpověděla jsem a zvedla se ze židle. Hodila jsem na stůl nějaké drobné, co jsem našla v autě a vyšla ven. Bylo pod mrakem. Mohla jsem být v klidu. Nebudu odhalena. Nasedla jsem zpátky do auta a zabouchla za sebou dveře. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a uviděla v něm svůj bledý obličej.

„Co mám teď dělat?" zeptala jsem se svého obrazu. Andreas nechtěl, abych ho následovala. Dal mi rozkaz, který jsem musela uposlechnout. Ale... Teď už mi nemůže rozkazovat. Jsem svobodná. Přesně, jak si to přál. Můžu rozhodovat sama za sebe.

A pak jsem se rozhodla...

Taková existence, jaká by mě čekala, neměla smysl. Andreas, Brian a Helena byli nyní má rodina. Nikoho bližšího už jsem neměla. Nemohla jsem mít.

„Mohla bych je nechat zemřít a nepokusit se jim pomoct?"

Nastartovala jsem motor a vycouvala z parkoviště....

Andreasovi a Brianovi se podařilo nepozorovaně proklouznout přes lidské stráže do domu. Proplížili se do prvního patra a neslyšně procházeli opuštěnými pokoji. Bylo to příliš snadné. To nemohlo dopadnout dobře.

Past sklapla ve chvíli, kdy stáli v pokoji s pohodlnými křesly a jedním velkým stolem se židlemi. Dovnitř i ven vedly čtvery dvoukřídlé dveře.

V jednom okamžiku byli sami, v příštím se ze všech čtyř dveří hrnuli upíři bojovníci. Brian rychle pohlédl na Andrease a jejich pohledy se rozloučily. Začal boj...

Upíři utvořili okolo dvojice vetřelců kruh. Na jejich tvářích se vyjímaly potěšené úšklebky. Andreas se s vážnou tváří rozhlédl a položil bednu s výbušninami na podlahu. Jeho oči byly ledově chladné. Nebyly na něm znát žádné emoce. Zakroutil hlavou, až mu zakřupalo za krkem.

„Tak na co čekáte?" pronesl pohrdavě.

Upíří bojovníci na sebe překvapeně pohlédli a úsměvy se z jejich tváří vytratily. První odvážlivci se vrhli do boje. Niel se bleskurychle otočil a ve vteřině zlikvidoval tři upíry. Jedním trhnutím jim urval hlavu, druhým je roztrhl vejpůl. Bylo to děsivé divadlo, které však bylo dokonale provedené. Století praxe a jeho zvláštní schopnosti z Andrease činily mocného upíra. V lidském životě byl vycvičen k boji. Přeměnou se jeho dovednosti prohloubily a proměnily ho v dokonalý vraždící nástroj. Netrvalo to dlouho a po zemi ležely kusy končetin. Zbývalo posledních pět protivníků. Dva se vrhli na Briana, který se obratně bránil a způsoboval jim smrtelná zranění. Nathaniel se chystal skoncovat s ostatními. Zavrčel a vyrazil.

Uprostřed skoku zkameněl. Ucítil mučivou bolest, která ho paralyzovala na místě. S duněním dopadl na zem. Schoulil se do klubíčka. Místností se rozlehlo klapání dámských podpatků.

„Jste neschopní!" ohodnotila práci svých mužů Dorianna.

„Bylo vás tolik a nebyli jste schopní s nimi skoncovat." Potom se otočila na Briana a mile se usmála: „Ráda tě vidím. Je to ale překvapení. Myslela jsem, že jsi mrtvý. No nevadí. Co nebylo, může být, ale teď budeš muset počkat. Musím se napřed postarat o tvého přítele."

Otočila se zpátky k Andreasovi a křikla na své bojovníky: „Odveďte ho dolů a pohlídejte. Za chvíli přijdu za vámi. Teď tady chci zůstat o samotě s Andreasem."

Upíři ji okamžitě poslechli a odvedli vzpouzejícího se Briana.

Dvojice nepřátel osaměla...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 17. kapitola: