OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 16. kapitola

23.10.2012 (09:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 702×

16. kapitola

Měsíc ozařoval krajinu a zaléval ji měkkým průzračným bílým světlem. Teplý vánek si pohrával s větvemi a čechral stromům listí. Cesty, mýtiny i lesní porost byli klidné a opuštěné. Denní tvorové ještě spali a noční tvorové se právě ukládali do svých pelíšků. Za několik hodin začne nový den. Zatím však na nebi kraloval chladný noční vládce se svými hvězdnými služebníky.

Osamocená dvojice spěchala. Jejich spěch však byl neslyšný. Jakoby se jejich chodidla vůbec nedotýkala země. Pravidelně se střídali v nesení objemné zelené bedny s bílým nápisem US Army.

„Opravdu nechápu, proč jsme nechali Emmu v motelu. Jsme teď bez auta, s bednou plnou výbušnin a krademe se tady lesem jako pytláci," proťala ticho Brianova slova.

Andreas se mračil jako kakabus. Přehodil si bednu do druhé ruky a střelil rychlým pohledem na svého společníka.

„Takhle to je mnohem lepší. Můžeme se dostat nepozorovaně k Dorianninu úkrytu. Emma by nám jenom překážela. Stejnak neuměla pořádně bojovat. A už se na nic neptej a pojď. Za chvíli budeme na místě."

Brian předvedl kyselý obličej, a pak si pod nosem zabrblal: „Blbější výmluvu sis už nemohl ani vymyslet."

„Říkal jsi něco?" zavrčel na něho podrážděně Andreas.

„Nic," odpověděl Brian a převzal od Andrease bednu.

Seděla jsem na podlaze motelového pokoje. Zády jsem se opírala o bok postele a pažemi si svírala skrčená kolena. Obličej jsem měla zbrázděný od narůžovělých slz. Vlasy mi ledabyle spadaly do tváře. Nikdy jsem nebyla ufňukánek, ale poslední dobou jsem k pláči a zoufalství neměla daleko. Od chvíle, kdy jsem opustila Phoenix se všechno změnilo. Nikdy by mě nenapadlo, že jediné rozhodnutí dokáže změnit celý můj život. Jedno malé škobrtnutí, jedna nerozvážnost a to, co pro mě bylo běžné a samozřejmé, se vypařilo. Zmizelo, jako ranní rosa v letním horkém dni.

Byla jsem sama. Bez rodiny, bez přátel, momentálně dokonce i bez nepřátel. Myslím, že všechno, dokonce i to hrozné, je lepší, než tohle nic.

Pohled mi padl na klíče od auta, které ležely na nočním stolku. Nevinný neživý předmět, ale dokázal ve mě probudit vztek. Dostávala jsem se do druhé fáze. Po zklamání a sebelítosti následuje vždycky vztek. Byla jsem naštvaná na Andrease, že mě opustil. Na Briana, že mu v tom nezabránil. Na sebe, že jsem i přes svá předsevzetí porušila zákazy a dovolila svým citům prohloubit se. Na Fillipeho, že mě proměnil. Na mámu, že na mě nebyla přísnější a nedávala mi domácí vězení. Na Jeremyho matku, že byla tak snobská a nepříjemná. Na Jeremyho, že šel dál, když jsem zmizela. Prostě jsem v tu chvíli nenáviděla celý svět a nejvíc sama sebe. Dusila jsem se tady. Na konci světa, v zapadlém ošuntělém motelu. V místnosti se ještě vznášela sladce kořeněná vůně. Důkaz toho, že odešel teprve před chvílí. Dohánělo mě to k šílenství. Najednou jsem měla pocit, že jestli tady zůstanu ještě minutu, zblázním se.

Vyskočila jsem na nohy, popadla klíčky a vyběhla z pokoje. Range Rover stál přesně na tom samém místě, kde ho Andreas před několika hodinami zaparkoval. Jeho kapota byla zaprášená. U kliky byly stopy v prachu, jak se ho Andy dotýkal. S trhnutím jsem otevřela dveře a naskočila do pohodlného sedadla. Andreas byl o poznání větší, takže mi chvíli trvalo než jsem si nastavila výšku sezení a volantu. Pak jsem nastartovala a prudce vycouvala na silnici, až to pod pneumatikami zakvičelo. Kdokoliv, kdo by viděl můj odjezd, by si mohl říct, že jsem to auto ukradla a teď odtud ujíždím.

Vystřelila jsem z místa. Neměla jsem tušení, kam jedu. Prostě jsem jenom potřebovala vypadnout z tohohle místa.

Hodiny letěly jako splašené. Svítalo, když Andreas s Brianem dorazili k cíli svého putování. Obrovský, vysokou zdí chráněný pozemek, vypadal nabubřele a nedobytně. Upírům však netrvalo ani vteřinu, dostal se přes kamennou hradbu. Neslyšně se odrazili a vyhoupli na horní okraj zdi. Z této výšky měli dokonalý přehled. Ve vzdálenější polovině pozemku stál honosný dům. Na příjezdové cestě parkovalo několik aut. Dodávek. Tmavá limuzína mezi nimi působila jako pěst na oko. Kolem domu v pravidelných intervalech obcházela ozbrojená skupina mužů. Byli to lidé. Pravděpodobně najatá ochranka, která se měla starat o bezpečnost majitelů domu.

Andreas přivřel oči a zhluboka nasál vzduch. Soustředěně několik vteřin seděl. Jeho obličej byl poprvé opravdu nervózní.

„Cítím Heleninu vůni, ale je nekonkrétní, tak by to nemělo být," zašeptal Andreas. Jeho hlas byl tak tichý, že i ševelení lehkého vánku proti němu působilo jako vichřice.

„Myslíš, že je to past?" zeptal se Brian napjatě a jeho pokožka byla ještě světlejší, než obvykle. Vypadal, jako smrt.

„Nelíbí se mi to," reagoval Andreas.

„Zatraceně se mi to nelíbí. Vidíš ty stráže? Jsou to lidé. Dorianna není hloupá. Věděla, že ji najdeme. Nenechala by tady jenom lidské hlídače. Měli tady být upíři z její gardy. Má něco v plánu. Kdybych ksakru věděl co."

„Myslíš, že bychom měli ustoupit?" promluvil Brian skřípavě. Nikdy neustoupil a jen na to pomyslet, natož o tom mluvit, mu bylo proti srsti.

„Bylo by to rozumné, ale nepřipadá to v úvahu. Válka byla rozpoutána. Tím, že Dorianna unesla Helen, si sepsala rozsudek. Ústup nám nyní nepomůže. Jestli je tady šance, že mou sestru zachráníme, musíme se jí držet. Buď zvítězíme, nebo zemřeme..."

„Děkuji Andy," zašeptal pokorně Brian.

„Ať to nyní dopadne jakkoliv, chtěl bych, abys věděl, že jsem hrdý na to, že jsem mohl bojovat po tvém boku."

Andreas se otočil na svého přítele a několik dlouhých sekund se mu díval upřeně do očí.

„Vždycky jsem si přál mít kromě sestry i bratra. Jsem šťastný, že se mi mé přání splnilo."

Pak oba zvedli pravice a stiskli si navzájem zápěstí.

„Takže, jaký je plán boje?" promluvil Brian.

„Co nejdéle musíme zůstat neodhaleni. Proplížíme se dovnitř a pokusíme se zjistit víc. Ten dům bude pravděpodobně od sklepa po půdu plný upírů. Cítím obrovské množství neznámých upířích pachů. Čekají na nás. Budeme muset bojovat. Bude to téměř nemožné, ale nedáme své kůže lacino."

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 16. kapitola: