OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 15. kapitola

22.10.2012 (10:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 658×

15. kapitola 

„Emmo! Emmo, slyšíš mě? Prosím tě odpověz. Emmo!" Ten hlas nepatřil mámě. Byl mužský a tak povědomý, jenom jsem nedokázala zařadit správné informace.

„Moje hlava," zaskuhrala jsem.

„To bude v pořádku. Ublížili ti, ale už to bude dobré," promlouval ke mně ten hlas.

Najednou se pode mnou zhoupla zem. Až se mi udělalo nevolno, ale zvládla jsem to. Cítila jsem, jak mě nesou pevné paže. Na tváři mě chladilo kožené sako mého zachránce. Tak krásně voněl. Byla jsem v bezpečí.

Andreas mě donesl až do mého motelového pokoje. Položil mě na postel a shrnul mi vlasy z obličeje. Odešel do koupelny. Zaslechla jsem proud tekoucí vody. Vzápětí se vrátil s mokrým ručníkem. Otřel mi čelo a spánky. Otevřela jsem oči a uviděla krev.

„Já krvácím," zašeptala jsem vyděšeně.

„Pšt. To bude dobré. Už se to zacelilo. Hojíš se rychle," odpověděl mi. Když si byl jistý, že plně vnímám, zamračil se a spustil.

„Co sis proboha myslela, že tam sama uděláš? Dva upíři, co se sytí. Nikdo není nebezpečnější..."

„Já nevím," odpověděla jsem po pravdě.

„Prostě jsem chtěla pryč, a pak jsem ucítila tu vůni."

„Bál jsem se o tebe," přiznal Andreas po chvíli a jeho oči byly upřímné. „Nechtěl jsem ti ublížit. Je to příliš složité. Když jsem tě tam viděl, jak krvácíš a bojuješ o život. Měl jsem poznat, že je tady nebezpečí. Ucítil jsem je pozdě."

Snažila jsem se posadit.

„Nevstávej!" radil mi Andreas a tlačil mě zpátky na postel.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale přetlačila jsem ho a položila na postel místo mě. V jeho očích byl zmatek. Nedala jsem mu však šanci se bránit. Asi jsem se zbláznila. Jako bych to ani nebyla já. Věčně ustrašená a nesebevědomá Emma. Přitáhla jsem si jeho obličej a políbila ho.

Napřed jsem měla pocit, jako bych líbala mramorovou sochu. Nijak nereagoval a byl ztuhlý. Pak jakoby se ty ledové kry v jeho nitru rozlomily a roztály, uvolnil se, objal mě a polibek mi oplatil. Byla v něm všechna beznaděj, smutek, naléhavost, ztracené pocity, stovky let prázdného života. Drtil mě a tiskl k sobě, jakoby mě chtěl do sebe otisknout.

Byl to neskutečný polibek. Vášnivý a přesto něžný. Naše rty se znovu a znovu hladově hledaly. Nemohla jsem se toho pocitu nasytit. Cítila jsem Andreasovu paži na svých zádech. Svíral mě, jakoby se bál, že mu uklouznu a zmizím. Druhou rukou držel mou hlavu v týle a jeho prsty se proplétaly s mými vlasy. Dotek jeho ledových rtů na mém krku mě spaloval, až se mi z toho točila hlava.

Už tak dlouho jsem k nikomu nebyla takhle blízko. Andreasova mužná přítomnost ve mně probouzela zapomenuté pocity. Jeho kůže kořeněně voněla. Pevné šlachovité tělo se tisklo na mé a neklidné štíhlé dlouhé prsty se mi zarývaly do kůže. Jeho doteky chladily a zároveň pálily. Zbavovaly mě zábran. Všechna předsevzetí a příkazy, že už se na něj ani nepodívám, že k němu nic necítím, že pro mě vůbec nic neznamená. Všechno to byly lži a marná snaha. Stačila jedna jediná sekunda. Jeden dotek jeho rtů. Jeden pohled jeho zlatavých očí a byla jsem ztracená. Má vůle se vytratila s prvním polibkem. Nyní jsem byla schopná udělat cokoliv.

Otevřela jsem oči a naše pohledy se setkaly. Oba jsme byli zadýchaní a rozrušení. Bylo zvláštní, jak se Andreas změnil. Znala jsem ho nahněvaného, bojujícího, vraždícího, chladivě nepřístupného, vzdorujícího, váhajícího, ale takhle "lidského" nikdy. Jeho tvář celá roztála a zjihla. Jeho oči ztratily ten pichlavý tón. Staly se hlubšími a chápavějšími. Tak moc se v tuhle chvíli podobal Jeremymu.

Píchlo mě u srdce a sevřely se mi útroby, když jsem si na něho vzpomněla. Pořád to bolelo. V hlavě jsem si to srovnala. Věděla jsem, že nyní, když jsem upír, být s člověkem bylo nemožné. Ohrozila bych ho. Mohla bych ublížit jemu, i ostatním. Ale o to méně to nebolelo. Byl ve mně. Byl má první láska. A ta se nikdy neztratí. Ať člověk žije třeba tisíc let, na tuto lásku se nikdy nezapomíná. Zůstává hluboko v nás a kdykoliv si na ni vzpomeneme, je s námi. Hřeje nás u srdce i souží. Říká se, že pravá láska přijde za život jen jednou. Jen jednou potkáme svůj osudový protějšek. Svou ztracenou polovinu. Co když jí byl pro mě Jeremy? A pro Andrease Lorry? A tohle všechno jsou jen iluze. Anebo je to tak, že jsme dostali druhou šanci? Oba jsme udělali obrovskou chybu, díky které jsme o své první lásky přišli. Bylo by možné, aby nám ten nahoře odpustil a dal nám druhou šanci? Chtěla jsem věřit, že ano, ale bála jsem se.

Andreas si všiml změny v mém obličeji. Jeho výraz ztvrdl a zostražitěl. Do jeho očí se vrátil chladivý ledový závan. Jakoby si na něco vzpomněl, spustil ruku z mých zad. Posadil se na pelest postele, zady ke mně a spustil nohy na podlahu. Jeho pohled zabloudil k oknu, kde na nás poblikávalo oko měsíce. Chvíli tak bez pohybu seděl. Ten pocit štěstí, který mě ještě před chvílí obklopoval, se scvrkl do malé tvrdé kuličky, která bolestivě tlačila na duši. Co se mu asi honilo hlavou? Ať to bylo cokoliv, muselo ho to velmi trápit, protože si vzápětí ustaraně povzdechl a konečně se ke mně otočil zpátky a podíval se mi do očí.

„Emmo, nevím, jestli je tohle všechno dobrý nápad," promluvil tichým vážným hlasem.

„Víš, být v mé blízkosti není zrovna rozumné. Nevím, jak bych to řekl. Viděl jsem smrt příliš mnoha svých blízkých. Jsem na světě už dost dlouho a celý ten čas jsem se dokázal oprostit. Nepodlehnout. Žít si podle sebe a na nikoho se nevázat. Vyhovovalo mi to. Nic víc jsem nehledal. A pak ses objevila. Nebudu ti lhát. Nejsi mi lhostejná, ale musím být rozumný a ty také. Nevím, co se stane v příštích dnech. Jdeme do bitvy s nejasným koncem. Nechci nás podceňovat, ale není velká šance, že bychom to zvládli všichni přežít ve zdraví. Je nás málo a Dorianna je silná a má kolem sebe armádu žoldáků. Jde o moji sestru, nemůžu couvnout. Mým osudem bude vyhrát, nebo padnout v boji. Ale ty… Nechci, aby jsi s námi dále pokračovala."

„Cože? Ale to přece nemůžu! Já vás nemůžu zradit! Helen," vystřelila jsem a pak se můj hlas zlomil do šepotu: „Přece tě teď neopustím."

„Chci, aby jsi to udělala! Musíš to udělat, prosím. Já... Kdyby se ti něco stalo... Budu muset bojovat a jestli mi budeš nablízku... Dorianna ti bude chtít ublížit, aby ublížila mně. A to nedovolím! S Brianem vyrazíme ještě teď v noci. Necháme ti tady auto. Bednu s výbušninami vezmeme s sebou. Můžeš jet, kam budeš chtít, auto je od této chvíle tvé."

„To snad nemyslíš vážně?" postavila jsem se a přiskočila k Andreasovi, který už stál také a chystal se odejít z pokoje. Chytila jsem ho za ruku a otočila zpátky k sobě. Musela jsem se zaklonit, abych mu mohla pohlédnout do tváře.

„Ty mě od sebe odháníš? Řekneš, že dál nepojedu a hotovo? Napřed mě políbíš, a pak od sebe odeženeš?"

Andreas se nesouhlasně zamračil: „Emmo!" řekl nazlobeně.

„Když jsme vyrazili na cestu, tak jsi slíbila, že nebudeš odmlouvat a budeš plnit mé rozkazy. Takže ti přikazuji: Vezmi si auto a jeď co nejdál odtud!"

V tu chvíli jsem měla sto chutí se na něho vrhnout a začít ho bít hlava nehlava. Toužila jsem ze sebe dostat to zklamání a všechnu bolest. Všechno se pokazilo. Takhle přece nevypadá druhá šance.

„Knok knok knok," ozvalo se tiché zaklepání a ukončilo tak naši hádku. Andreas se otočil zpátky ke dveřím a otevřel. Na prahu stál Brian s nechápavým výrazem ve tváři.

„Co se proboha děje? Hádáte se tady jako psi. Slyšel jsem vás až ve svém pokoji," řekl na uvítanou.

„Nic se neděje, Briane. Teď už je všechno v pořádku. Je jen změna plánu. Vyrážíme okamžitě na cestu a Emma s námi nepůjde," odpověděl klidně Andreas a ignoroval můj nasupený výraz.

„Cože?" zeptal se Brian překvapeně.

„Proč?"

„Protože jsem tak rozhodl! Jdeme!" zabouchl za sebou a nechal mě v mém pokoji samotnou. Přes okno jsem viděla Brianův nechápavý obličej a Andreasovu zamračenou tvář. Odcházeli směrem k autu.

Naštvaně jsem došla k posteli a praštila sebou na ni. Zarazila jsem obličej do polštáře a rozvzlykala se. Cítila jsem se ukřivděná a opuštěná...

„Nechce mě u sebe. Nechce, abych byla s ním. Nechce, abych jim pomohla zachránit Helen..." honilo se mi hlavou. Ten pocit bezpečí a blízkosti byl pryč. Zadupaný a potrhaný. Polštář ještě kořeněně voněl a připomínal mi, že to nebyl jen sen. Že tady opravdu byl.

Cizí přítomnost jsem ucítila dříve, než jsem zaslechla tiché kroky. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do očí tomu, co mě nutil vzlykat. V jeho pohledu byla bolest a zármutek. Ale jen okamžik. Jedno mžiknutí oka a bylo to pryč. Pak se vrátila nepřístupná maska. Rozevřel dlaň a já uviděla klíčky od auta. Beze slov je položil na noční stolek a nerozhodně přešlápl na místě. Jakoby chtěl něco říct. Nakonec jen zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Až u dveří se znovu otočil a podíval se na mě.

„Odpusť, ale je to to nejlepší, co můžu udělat. Prosím tě, dávej na sebe pozor," pak se otočil na patě a bez dalšího slova zmizel z pokoje.

„Andy!" vyběhla jsem za ním, ale byl pryč. A Brian také. Byla jsem sama, zase…

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 15. kapitola: