OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 14. kapitola

21.10.2012 (08:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 637×

14. kapitola

Cesta pod koly Range Roveru ubíhala jako páska přetáčející se videokazety. Nikomu z nás nebylo do řeči. Brian seděl vzadu, roztažený přes obě sedadla. Koleno už měl zahojené, ale užíval si pohodlí, které mu vedlejší prázdné sedadlo nabízelo. Já jsem seděla na místě spolujezdce a sledovala krajinu před námi. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že se neprozradím, po očku jsem pokukovala po Anderasovi. Řídil a bez ustání sledoval cestu. Vypadal jako socha. Jen jeho chvějící se řasy prozrazovaly, že není jen neživá figurína. Musel být nervózní, ale z jeho pohybů to nebylo znát.

To ticho na mě doléhalo jako těžký háv. Čím déle trvalo, tím více jsem cítila, že mi z něho praskne hlava. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už to déle nevydržím a začnu křičet a svírat si spánky, promluvil Brian.

„Cítíš ji, Andy? Jsem její muž a k smrti ji miluji, ale od té chvíle, co ji Dorianna odvlekla z podzemí, jakoby se vypařila z povrchu zemského. Vím, že žije, ale necítím ji tady," ukázal si na hlavu.

Andreas na něj hodil chápavý pohled ve zpětném zrcátku:

„Vím, jak to myslíš, Briane. Pouto mezi Helen a mnou je pevné. Vždy bylo a teď, jakoby nikdy neexistovalo, ale nevím, jak to vysvětlit. Jsem si naprosto jistý, že jedeme správně. Sice jí neslyším, ale vím, že se k ní blížíme. Je tam a čeká. Nejen ona," zamračil se.

Brian přikývl.

„Bojím se o ni. Kdyby jí Dorianna ublížila. Ona je tak silná. Málem mě tam dole zabila a to jen kývla prstem. A Helen je tak jemná."

„Klid! Helen se o sebe dokáže postarat. Bude v pořádku. Slíbil jsem ti, že ji zachráníme a já své sliby plním. Ať to stojí, co to stojí!"

Z té poslední věty mě zamrazilo v zádech. Andreas se tvářil tak odhodlaně a tvrdě. Jeho oči byly jako dva kusy ledu. Černé zorničky a modřiny u nosu vypadaly hrozivě. Nepochybovala jsem o něm. Byla jsem si jistá, že když si zamane, že se přestane otáčet zeměkoule, nějak to udělá a ona se opravdu zastaví.

Krajina se změnila. Přibyly stromy a nepatrně se ochladilo. Neustále jsme směřovali na severovýchod. Andreas pravidelně zastavoval a doléval do nádrže benzín z kanistrů, které vezl v kufru. Ty však nevyhnutelně došly a nastal čas vyhledat čerpací stanici.

Andy zastavil auto u ošuntělé staré pumpy, ke které patřil i stejně staře vypadající motel. Slunce právě zapadlo, ale vzduch byl ještě prohřátý a voňavý. Na železném stožáru poblikával oranžový nápis Motel Good Driver.

„Tady se dneska usadíme," oznámil nám Andreas.

„Briane, běž zajistit pokoje, já zatím natankuju benzín."

„My tady zůstaneme? A proč? Neměli bychom jet co nejrychleji dál? Jen natankovat a vyrazit?" zeptala jsem se nechápavě.

„Jsme blízko," zašeptal Andreas. „Cítím Heleninu vůni. Projížděli tudy. Potřebujeme se připravit a dočerpat síly. Dnes v noci půjdeme na lov."

Na víc jsem se nechtěla ptát. Vysedla jsem z auta a následovala Briana, který právě zmizel ve dveřích s nápisem office.

Klíč mě chladil v dlani. Promnula jsem ho a zkontrolovala číslo na dveřích s číslem na visačce. Byly totožné. Vsunula jsem klíč do zámku a točila jím. Tiše to cvaklo. Dveře se otevřely. Pokoj byl jednoduše, ale čistě zařízený. Květovaný přehoz přes postel a květinové závěsy vypadaly kýčovitě, ale nevadilo mi to. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Opřela jsem se zády o dřevo dveří a zavřela na chvíli oči. Bylo to poprvé, po více než měsíci, co jsem byla na svobodě a měla soukromí. Byl to zvláštní pocit. Skoro jsem zapomněla, jaké to je. Vychutnávala jsem si to. Bez hnutí jsem tam stála a se zavřenýma očima se opírala. Ubíhaly minuty, možná i hodiny a já tam pořád stála. Na nic nemyslela. Přestala existovat..

Knok knok kno, vyrušilo mě tiché zaklepání.

„Emmo, jsi tam?" uslyšela jsem Andreasův hlas. V tu chvíli bylo po klidu. Ruce se mi třásly, když jsem brala za kliku.

Venku panovala tma, ale svítily hvězdy a měsíc. Andyho zlatavé vlasy se stříbrně třpytily, jak se od nich odráželo měsíční světlo. Vypadal zase tak neskutečně, že jsem měla pocit, že se dívám na anděla. Neskutečnou snovou pohádkovou postavu.

„Je čas. Pojď, jdeme na lov," promluvil tiše, aby nás nikdo neslyšel a otočil se k odchodu. Neslyšně jsme došli lidskou rychlostí k okraji lesa. Až když jsem měla jistotu, že nás nikdo nesleduje a nemůže nás slyšet, jsem si dovolila porušit ticho.

„Kde je Brian? On s námi nepůjde?"

„Ne, nepůjde. Už byl. Zůstal v motelu a hlídá naše věci," odpověděl Andreas prostě.

„Aha," nenapadla mě lepší odpověď. Překvapilo mě, že se Andy rozhodl jít se mnou. Mohl jít místo Briana a teď hlídat naše věci.

„Tam," ukázal Andreas do ztemnělého lesa. Něco tam bylo. Vyrazili jsme.

Cítila jsem, jak se mé tělo otepluje a vplouvá do něj nová síla. Byl to úžasný pocit. Mé chuťové pohárky byly v extázi.

Na chvíli jsme se rozdělili. Když se ke mně Andreas vrátil, jeho oči měly barvu tekutého zlata. Nevzhledné tmavé stíny pod spodními řasami, byly pryč. Z toho pohledu se mi tajil dech. Stál metr ode mě a tiše se na mě díval. Jestlipak viděl to samé, co já. Jestlipak jsem v jeho očích byla alespoň trochu přitažlivá? Nečekaně se pohnul a postoupil blíž. Teď stál jen několik centimetrů daleko.

Ztuhla jsem a přestala dýchat. Starý zvyk z lidského života. Jeho oči mě přikovaly. Zaklínily se do sebe a bylo nemožné uhnout. Ucítila jsem jeho paže na svých zádech. Sevřel mě jako do svěráku, ale nebolelo to. Naopak. Bylo to velmi příjemné. Přitáhl si mě k sobě. Naše obličeje se téměř dotýkaly. Jeho dech mě polechtal na tváři. Zavřela jsem oči. Bylo to nevyhnutelné. Nevěděla jsem, jak mé tělo bude reagovat. Bála jsem se, že až ucítím dotek jeho rtů, exploduji. Rozhodující okamžik se blížil.

Čas však ubíhal a nic se nedělo. Otevřela jsem překvapeně oči a naše pohledy se opět střetly. Byl ke mně nakloněný, a kdyby se pohnul o centimetr, naše rty by se políbily, ale on se nehýbal. V jeho očích byl zmatek a nerozhodnost. S něčím bojoval.

Pak celý ztuhl a zledověl. Ten prudký žár, který z něj ještě před okamžikem sálal, byl pryč. Rozhodně mě od sebe odstrčil a chytil se za hlavu.

„Omlouvám se. To bylo naprosto. Nevím, co to dělám. Tvá přítomnost… Chovám se nepřijatelně a hloupě. Promiň," řekl Andreas přiškrceně, otočil se na patě a zmizel v hlubinách lesa.

Nechal mě tam stát. Samotnou. Nechápající. Zahanbenou.

Praštila jsem do kmene stromu, až dřevo prasklo. Poslední, co jsem teď chtěla, bylo vrátit se zpátky do motelu. Představa opuštěného pokoje mě děsila. Pomyslela jsem na útěk. Co by asi Andreas řekl, kdybych utekla. Hledal by mě, nebo by se mu ulevilo, že už mě nemusí vidět? Typovala jsem to druhé.

Aniž bych si to uvědomovala, rázovala jsem si to lesem. Když mi došlo, že jdu, byla jsem daleko a netušila, kam jsem se to dostala. Do nosu mě uhodila vůně. Byla krásnější a neodolatelnější, než cokoliv na světě. Lákala mě. Přímo na mě křičela. Rozběhla jsem se, abych u ní byla co nejdřív.

Nic hloupějšího jsem nemohla udělat. Přede mnou se objevila dvojice statných mužů. Klečeli na zemi a k něčemu se skláněli. Omamná vůně byla naprosto všude.

Jeden z mužů se zvedl a pohlédl na mě. Rudé zorničky ve tmě výhružně svítily. Hrůzostrašně zavrčel a vystřelil z místa. Blížil ke mně jako plně naložený vlak. Ve chvíli, kdy do mě narazil, jsem měla pocit, že se mi celé tělo rozskočí. Společně jsme dopadli na zem. Paže jsem před sebe dala spíše instinktivně, než bych skutečně uvažovala o nějaké obraně. Jeho zuby cvakly nebezpečně blízko.

„Já tady umřu," napadlo mě. To už se vzpamatoval i druhý upír a hnal se k nám. Zavřela jsem oči a soustředila se. Přála jsem si dostat se z upírova sevření.

Najednou jsem ucítila brnění v dlaních. Pálilo to.

„Aaa," zaskučel upír bolestně. Vytřeštila jsem oči. Tam, kde jsem se ještě před chvílí dotýkala svého nepřítele, nyní byly otisky mých dlaní a kůže v těchto místech byla úplně seškvařená. Rychle jsem se ho znovu dotkla. Zase zaskučel a snažil se bránit. Druhý upír se mu snažil pomoct. Kopl mě vší silou do hlavy, až mi v ní křuplo. Přestala jsem se vzpouzet. Hlava mi třeštila. Nemohla jsem se soustředit.

„Vrr," ozvalo se povědomé zavrčení a kolem mé ležící postavy se mihl stín. Oči se mi proti mé vůli zavřely. Slyšela jsem zápas, ale jakoby ty zvuky doléhaly z obrovské dálky. Byly tak duté a vzdálené. Hlava bolela jako čert.

Byla jsem doma. V Phoenixu. Ležela jsem ve své posteli a měla hlavu přikrytou peřinou. Bylo mi zase sedm a hrála jsem si na princeznu, co je uvězněná v jeskyni zlého draka.

„Princezno Emmo. Drahoušku," uslyšela jsem mámin hlas. Smála se a snažila se ze mě peřinu sundat.

„Je čas vstávat…"

Všechno se najednou rozpilo....

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 14. kapitola: