OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 13. kapitola



Život v neživotě 13. kapitolaDalší dílek. Helen se setká s tím, kdo je nemá rád. Hezké čtení :)

13. kapitola

Andreasovi to za volantem moc slušelo. Vypadal tak mužně a sebevědomě. Řídil s naprostou jistotou. Představovala jsem si ho, jak asi vypadal, když byl ještě člověk a žil někde v pustině na hradě. Koně, zbroj, středověk. Bylo to tak neuvěřitelné, že sedím vedle člověka, teda upíra, co zažil křižácké výpravy, turecké nájezdy, pád monarchie, vznik prvních států, obě světové války. Osm set let. Dělí nás od sebe osm set let! Proto společně nebudeme nikdy vycházet. Jsme tak rozdílní. Jsme jako dva ostrovy, které od sebe dělí široký nekonečný oceán času.

„Jsme tady," promluvil Andreas a probudil mě ze snění. Bylo pozdní odpoledne. Slunce však plulo ještě vysoko na nebi a ozařovalo krajinu teplými žlutými paprsky. Nám to nevadilo. Byli jsme chráněni tmavými skly. Nikdo z nakupujících nepoznal naši skutečnou podstatu. Andreas zajel do podzemních garáží a zaparkoval co nejblíže vchodům od výtahů.

Právě jsem si odepínala bezpečnostní pás, už jsem ho nepotřebovala, byla jsem nezranitelná, ale starý zvyk je starý zvyk, když se ke mně Andreas naklonil, až byly naše obličeje těsně u sebe. Mohla jsem si znovu z blízka prohlédnout tu měděnou tečku v jeho duhovce, která měla dneska onyxovou barvu. I tmavé kruhy pod očima byly výraznější než jindy. Vypadal vyčerpaně a nešťastně. Najednou jsem měla ukrutnou touhu ho obejmout a utěšit. Bylo to silnější než můj rozum, který nade mnou nechápavě kroutil hlavou. Přece k tobě nic necítí, tak proč se pořád zbytečně mučíš?

Už jsem zvedala paže, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. Ten krátký okamžik vzájemné blízkosti skončil. Andreas stočil svůj pohled na kastlík v palubní desce. Zatáhl za páčku a vytáhl z něho černou koženou složku na kreditní karty.

„My dva s Brianem vypadáme jako banditi. Myslím, že kreditní karty dáme tobě. Vypadáš z nás tří nejnevinněji. Kdyby něco, jmenuješ se Dolores Lanes. Tyhle karty jsou Helen," vysvětlil a ukázal mi několik zlatých kreditních karet.

„Tak jdeme, ať to máme rychle za sebou."

Obchodní centrum bylo v tuto dobu překvapivě prázdné. Jen sem tam se objevili nákupů chtiví človíčci s plnými taškami nakoupeného zboží. Vždycky se lekli, když nás uviděli. Pevněji sevřeli své kabelky a peněženky a spěchali do dalších butiků. Samotnou mě udivilo, že na nás nikdo z nich neposlal ostrahu, ale asi se řídili heslem Žij a nechej žít - nakupuj a nechej nakupovat.

V druhém poschodí jsme nalezli to, co jsme hledali. Butik s oblečením. Nad vchodem zářil zlatý kovový nápis Next. Móda z Anglie. Celá nesvá jsem vešla dovnitř, za mnou v závěsu Andreas s Brianem. Postarší, mile vypadající prodavačka právě něco zapisovala do velkého modrého diáře. Když jsme vcházeli, vzhlédla a strnula. Úsměv jí přimrzl na rtech. Ale byla to profesionálka. Rychle se vzpamatovala a pokynula nám, ať se porozhlédneme po prodejně.

Byli tady opravdu krásné věci. Většina z nich na večer. Elegantní šaty a krásné kabáty. Já jsem se však rozhodla pro něco pohodlnějšího. Jeany, modré triko a zelený kožený kabátek. Brian s Andreasem měli ten samý nápad. Jeany a kožená saka. Brian pískově žluté, Andy černé a pod ně jednoduchá trika. Černé a bílé. Zaplatili jsme jednou z karet, prodavačka nám poděkovala a popřála pěkný den.

Nevím, jestli bude pěkný. Vlastně nevím, kolik dní mi bude ještě umožněno prožít, ale byli jsme na cestě, ze které už nešlo sejít. Helen na nás někde v neznámu čekala a my jsme ji nemohli zklamat.

 

Někde jinde…

Helen měla pocit, jakoby se vznášela v mlžném oparu nevědomí. Nedokázala se soustředit. Její tělo ji neposlouchalo a hlava bez ustání nepříjemně brněla. Nedokázala určit, kolik dní byli na cestě. Jeden? Dva? Deset? Dorianna se činila. Počet jejích stoupenců se úspěšně rozšiřoval. Cestovali dvěma velkými dodávkami. Jen Dorianna a Helen jely limuzínou Jaguar. Černé elegantní auto bylo stejné, jako jeho majitelka. Dokonalé, ale chladně neosobní.

Helen se snažila sledovat ubíhající krajinu. Marně si vybavovala, kde by nyní mohli být. Ale ať dělala, co dělala, nedokázala udržet soustředění dostatečně dlouho. Přesně věděla, proč to tak je. Doriannina přítomnost. Upírka byla obdařena dokonalou zvláštní schopností. Kdykoliv se jí zamanulo, dokázala ovládat lidské nebo upíří tělo. Helen byla svědkem situace, kdy tento dar použila na nevinnou lidskou oběť. Ten muž si proti své vůli sám prořízl hrdlo. Jeho vyděšený pohled viděla Helen ještě teď. Za celá staletí, ji nic tak nevyděsilo. A to byl přesně Doriannin záměr. Vyděsit a zbavit vlastní vůle.

Pod pneumatikami zakřupal štěrk. Limuzína vjela do dokonale udržované zahrady ve francouzském stylu a zastavila těsně u vchodu obrovského bílého domu. Úslužný sluha přiběhl k autu a otevřel dveře, aby mohli pasažéři pohodlně vysednout. Na zemi je nevtíravě vítal červený dlouhý koberec. Napřed se objevily dokonalé štíhlé dlouhé nohy obuté v červených páskových botkách se zlatými kovovými podpatky. Potom postava topmodelky a nakonec jižansky krásná tvář, dlouhé upravené havraní vlasy a velký, exkluzivně vypadající červený klobouk.

Sluha na ní mohl oči nechat. Dorianna se na něho blahosklonně usmála a vešla do domu. Za ní se ve dveřích auta objevila Helenina plavá hlava. Obluzení na chvíli pominulo. Z dlouhé cesty byla strnulá. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla se okolo sebe. Z každé strany přiskočil jeden upír a společně ji eskortovali dovnitř.

Interiér domu byl laděn do šedo - bíla. Mramorové podlahy, starožitný i moderní nábytek. Všechno v dokonalé harmonii. Celý dům okupovaly lilie. Omamně voněly a jejich aroma prostupovalo každou z místností, kterými Helen se svou eskortou procházela. Konečně se v jednom zastavili. Byla to středně veliká místnost se spoustou pohodlných křesílek a jedním velkým dubovým stolem, u kterého stálo deset židlí. Z místnosti vedly čtvery dvoukřídlé dveře. Sluha zavřel ty, kterými Helen s upíry právě vstoupila a zůstal u nich stát jako stráž. Helen překvapilo, že to byl obyčejný člověk.

„Měl by křičet hrůzou a utíkat míle daleko," napadlo ji.

„Možná vůbec netuší, s kým má tu čest. Ne to je hloupost! Musel vidět rudé oči svých hostů. Jediná Dorianna používala barevné čočky, které skryly karmínové duhovky a dodaly jejím očím fialový odstín." V tom případě ho ale Helen nechápala. Co vede člověka k tomu, aby sloužil takovým monstrům, jako je Dorianna a její nohsledi? Vždyť musí vědět, že mohou kdykoliv zemřít.

Protější dveře se rozletěly dokořán a v nich se objevil černovlasý muž. Stejně jako Dorianna byl dokonale oblečen. Dvouřadé šedé sako a kalhoty s puky. Vyleštěné boty a diamantová spona v kravatě. Mile se na Helen usmál a usadil se do protějšího křesílka. Přehodil nohu přes nohu a propletl si prsty.

„Tak ty jsi Helen," promluvil hlubokým hlasem. „Jsem rád, že jsi poctila můj dům svou návštěvou. Dovol, abych ti řekl, chovej se tady jako doma."

Helen se s každým jeho slovem mračila víc a víc. Byla zmatená. Čekala, že teď přijde mučení a utrpení a místo toho sedí v pohodlném křesle a černovlasý elegán jí radí, ať se cítí jako doma.

„Co to má všechno znamenat?" zeptala se.

Muž se usmál, rozpletl prsty a poklepal si ukazováčkem na bradu: „Asi bych se měl představit. Pak možná pochopíš, proč jsem tak rád, že tě konečně poznávám. Už jsem toho o tobě a tvém bratrovi slyšel tolik. Napřed od svých lidí, a pak od Dor, která do mého života vletěla jako vichřice. Víš, že D´or znamená francouzsky zlato? Ano, je to moje všechno. Kvůli ní jsem dokonce opustil Evropu a usadil se tady v Americe. V zemi nevkusu a šoubyznysu. Abych pravdu řekl, stýská se mi po mém rodném kraji."

„Už jste se stihli seznámit?" objevila se ve dveřích Dorianna. Měla na sobě bílý kalhotový kostýmek a vlasy jí poutala v týle stříbrná spona.

„Právě Helen vyprávím o tobě, miláčku," rozzářil se muž a něžně Doriannu políbil na tvář.

„Ale hned to napravím. Helen, dovol, abych se představil. Jmenuji se Julio de Montecelli, vévoda da Marcia, člen královské rodiny."

Montecelli! To bylo to jediné, co Helen z těch jmen a titulů ulpělo v paměti. Každý upír znal jméno Montecelli a každý bez rozdílu se ho obával. Setkání s kterýmkoliv ze členů upíří královské rodiny nikdy neskončilo dobře. A Helen věděla, že ona a její bratr patřili mezi ty, kteří byli na jejich seznamu jako nežádoucí.

„Překvapená? Vidím, že jsem tě potěšil," usmál se muž. „Musím se ti přiznat, že jsem po vás už dlouho pátral. Procestoval jsem snad celý svět, ale ty a tvůj bratr jste byli chytří jako lišky. Ve správnou dobu jste zmizeli, jakoby se nad vámi zem slehla. Bez Dor bych vás nikdy nedostal."

Jmenovaná se spokojeně usmála a pohladila Julia po rameni.

„Co s námi hodláte udělat?" zeptala se odevzdaně Helen.

„Za porušení nesmrtelných zákonů musíte zemřít. Budeš eskortována do Itálie. Tvůj bratr by měl být také, ale Dor mě požádala o laskavost, které hodlám vyhovět. Chce ho zabít sama. Takže my dva pojedeme do Evropy a ona tady počká na tvého bratra. Bude to zabití z důvodu nutné sebeobrany."

„Pche," uchechtla se Helen.

„Odvezete mě pryč a budete si myslet, že se Andy nechá nalákat do pasti? To je největší hloupost, jakou jsem kdy slyšela. To se nikdy nestane! Na to neskočí!"

„Na to bych nespoléhal," zamračil se Julio a nepěkně se ušklíbl.

„Nebude mít jinou možnost. Dorianna je velmi přesvědčivá. Sama sis to mohla vyzkoušet. Zbaví tě vůle a ty děláš, co si přeje. Stačí, aby sem tvůj bratr přišel. Nikdo není tak smrtonosný, jako ona."

„Jsi milý, drahoušku," usmála se Dorianna.

„Helen viděla, jak ráda si hraji. Zabila jsem jejího partnera. Brian, tak se myslím jmenoval, že?"

„Ty... ty... děvko! Brian není mrtvý! Není! To nemůže být pravda... ne..." rozvzlykala se Helen, když na ní plně dolehl žal a hrůza z reality. Naposledy viděla Briana, jak leží na zemi a volá. Všude byla krev. Dorianna dala příkaz zničit podzemí. A pak už jen ticho a vrčení motoru.

„Tak dost hysterie! V tomto domě nesnesu tak vulgární výrazy!" postavil se Julio rozhněvaně a smýkl s Helen k sobě. Uštědřil jí takový políček až upadla na zem. Okamžitě byla zpátky na nohou a vrhla se na upíra, dřív než se mohl vzpamatovat. Chytila ho za levou paži. V rameni mu zapraštělo.

„Aauu," zaskučel.

Dorianna chytila Helen za krk. Helen ucítila obludnou bolest. Jakoby se jí lámaly všechny kosti v těle.

„Tak co? Jaké to je? Líbí? Zapomeň na to, že by tě ještě někdy napadlo vzpouzet se! Kdykoliv tě můžu zabít a nebudu muset víc než hnout prstem."

„Klidně mě zabij. Jestli je Brian mrtvý, tak už pro mě nic nemá cenu. Nechci žít!" zašeptala Helen.

Julio se nepěkně ušklíbnul a pohrdavě se na ni podíval: „Brzo se dočkáš. Se zítřejším setměním vyrazíme. Doufám, že máš ráda lodě, protože poplujeme."



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 13. kapitola:

7. Hejly
20.10.2012 [17:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Lenis přispěvatel
20.10.2012 [14:47]

LenisSupr kapča ! :)) Já vím, že píšu furt ty samé komentáře, ale tak nějak mám pocit, že slovo:super vyjadřuje úplně všecko.. Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 20.10.2012 [9:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. martinexa přispěvatel
17.10.2012 [18:39]

martinexaJulio a Doriana jeden debil druhá čůza. Asi tak bych to nějak nazvala. Jak já nesnášim tyhle slizouny. Doufám, že si je vychutnáš:D

3. Texie admin
17.10.2012 [18:29]

TexieJj, byl tam před tímhle ještě jeden článek, tak jsem ho musela taky opravit, ať je můžu oba zpublikovat. Takže do dvou minut ho máte k nahlédnutí (co plácám, ke zhltnutí). Emoticon

2. martinexa přispěvatel
17.10.2012 [18:20]

martinexaTaky chci vidět, co tam je jako:D

1. Texie admin
17.10.2012 [18:12]

TexieUděláš mi prosím jednu laskavost?
Ať si s těma dvěma Andy a Emma hodně dlouho hrají, hrají tak, že se to těm dvěma nebude ani trochu líbit. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!