OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 12. kapitola

19.10.2012 (09:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 667×

12. kapitola

Současnost

„Kam přesně teď jdeme?" zeptala jsem se, když jsme asi třicet minut putovali lidskou rychlostí. Andreas podpíral Briana, aby se mu lépe šlo. Úplně nezhojená noha mu zatím dělala problémy. Vazivo dorůstalo a způsobovalo mu ukrutné bolesti, ale tvářil se statečně.

„Dovolil jsem ti mluvit?" zavrčel Andreas.

„Ne," odpověděla jsem a přešla nepříjemný tón v jeho hlase.

„Ale zajímalo by mě to. Ty víš, kam mohli Helen odvést?"

„To doufám, že to ví…" přidal se do debaty Brian. „V hledání je Andy nejlepší, viď kámo? Ale ono by vůbec neškodilo, kdybys nás seznámil se svým plánem. Taky by mě zajímalo, co teď bude."

„Hmm..." ozval se tázaný a asi to měla být odpověď. Pak se ale zamračil a rezignoval.

„No dobře. Seznámím vás se svým plánem. V první řadě seženeme odvoz. Touhle rychlostí bychom je hledali roky."

„No tak teda díky. Já vím, že vás zdržuju, ale už brzo budu v pořádku," zabručel Brian.

Andreas ho přátelsky poplácal po zádech: „No tak se nedurdi. Já jsem to nemyslel zle. Auto potřebujeme tak jako tak, protože sebou budeme brát i pár věcí, které nemůžeme nosit jen tak. Takže zpátky k plánu. Až budeme mít auto a ty nezbytné věci, zajedeme pro normální oblečení, a pak vyrazíme. Helen mi dá v pravý čas vědět, kde ji máme hledat."

Všechno jsem pochopila, až na tu poslední část.

„Jak nám může dát vědět? Vždyť nemáme telefony a..."

„Věř mi," poklepal si Andreas na spánek.

„Až bude správný čas, budu vědět, kde ji hledat. Ne nadarmo jsme dvojčata. A teď dost řečí a pojďme!" ukončil naši debatu a já jsem si všimla, že jsme celou dobu stáli. Rychle jsem přidala do kroku a podepřela Briana z druhé strany, abych Andreasovi trochu pomohla.

Po nějakém čase jsme došli k oprýskané nízké budově. Andreas se zastavil. Pustil Briana a šel k velkým plechovým vratům.

„Proč se tady zastavujeme? Tady to je naprostý zapadák. Nic tady není," zhodnotila jsem budovu.

„To se teda velmi pleteš," odvětil vědoucně Andreas a otevřel zrezivělá dvířka, která na první pohled vypadala jako poštovní schránka. Za nimi se skrývala moderní číselná klávesnice a další udělátka, která se vídají ve špionážních filmech. Andreas nacvakal číselný kód, přiložil na dotekové čidlo palec a přístroj mu přečetl zorničky. Po všech těchto procedurách se na displeji rozsvítilo zelené correct a plechová vrata se začala otvírat... Vlastně vůbec nebyla plechová. Byla to jen kamufláž. Byly pevné a tvrzené. Musely být minimálně z titanu. Brian byl stejně překvapený jako já. Andreas se spokojeně usmál a pomohl Brianovi vstoupit. Vnitřek domu se skládal z jediné velké místnosti, která sloužila jako skladiště. Všude se válely zrezivělé kusy železa a staré pneumatiky.

„Tak tady tenhle zázrak si chráníš nejnovějším bezpečnostním systémem?" zeptal se Brian a nakopl starou plechovku od oleje.

Andreas zakoulel očima: „Samozřejmě, že ne. Další ochrana. Kdokoliv by překonal zabezpečení, tady nic nenajde, ale..." Zmáčkl nenápadné tlačítko úplně při zemi. Podlaha najednou začala klesat a ze stropu se spouštělo další patro..

„Hydraulika je fajn vynález," pochválil si výtah Andreas.

To, co nyní stálo před námi, za to by se nemusel stydět ani James Bond. Pět aut. Jedno krásnější než druhé. Na stěnách pověšené zbraně. Od středověkých mečů, po nejnovější raketomety. V jednom koutě byly šedé objemné bedny s nápisy US Army.

„Do prdele," ujelo Brianovi.

„Ty tajnůstkáři!"

„To víš. Plán B..." pousmál se Andreas.

„Vybudoval jsem to pro případ nouze a ten teď nastal. Někde tady mám pracovní kalhoty, takže si je můžeš zatím obléct, než seženeme něco pořádného a je tady tekoucí voda. Sice jenom z hadice, ale aspoň něco. Můžeme se umýt."

„Smekám," uklonil se Brian před svým velitelem a odbelhal se k autům.

„Aston Martin, Maserati, Hammer. Kdyby nešlo o život mé ženy, řekl bych ať jdete sami a já bych to tady zatím všechno otestoval," zachechtal se.

„Tak o tom nepochybuju," odvětil mu Andy.

„Tak myslím, že bychom mohli vzít Astona. Co říkáte?" pohladil Brian kapotu zeleného čtyřmístného luxusního žihadla.

Nebyla jsem maniak do aut, ale nechala jsem se Brianem strhnout. Nikdy jsem neviděla tolik drahých aut naživo pohromadě. Otevřela jsem dveře od Maserati a posadila se do měkoučkého koženého sedadla, které mě přijalo vřeleji než mateřská náruč.

„Já jsem pro tenhle kousek," zavolala jsem na své společníky.

„Asi vás zklamu, ale nepojedeme ani jedním z nich. Náš náklad je poněkud choulostivý a objemnější. Do sportovního auta by se nevešel. Chce to velký kufr a nenápadné auto. Pojedeme Range Roverem."

Jako na povel se naše oči stočily k černému terénnímu jeepu s neprůhlednými skly. Vypadal majestátně a přitom nebezpečně.

„Je to můj oblíbenec," poplácal ho Andreas.

„Vypadá nemotorně, ale nechal jsem ho vylepšit a je teď stejně rychlý, jako tyhle ostatní kousky a navíc je pancéřovaný, s neprůstřelnými okny. Přesně to, co potřebujeme."

„No jo no. Máš rád velká, ale opravdu velká auta..." zabručel Brian, ale byl spokojený s Andreasovým výběrem.

Opláchli jsme se a Brian se natáhl do pracovních kalhot. Vypadal jako nefalšovaný automechanik. Posadil se na jednu ze zelených beden a pozoroval, jak Andreas nakládá do kufru Range náhradní kanystry s benzínem. Potom se Andy otočil, přišel k Brianovi a vzal jednu zelenou bednu.

„Že jsem tak smělý. Co je v těch bednách? Vidím, že jsi nakupoval u armády," promluvila Brianova zvědavost.

„Bomby a granáty," odpověděl Andreas nevinně a naložil bednu do auta.

Brian vystřelil ze svého místa, jako střela: „To jsi nemohl říct hned? Já jsem seděl na bombách? Vždyť mě jedna před několika hodinami měla zabít."

„Tak promiň," pokrčil Andreas rameny.

„Příště ti dám vědět. Můžeme vyrazit. Všechno je nachystané."

„Nenávidím nakupování!" usadil se Brian na zadní sedadlo a téměř zahojenou nohu položil na druhé. Já jsem se usadila na místě spolujezdce a Andreas si sedl za volant.

„Nápodobně," přitakala jsem.

„V tom případě jsme tři," dodal Andy.

„Ale je to nutné. Takhle bychom byli s naším autem jako pěst na oko. Potřebujeme být nenápadní. Slibuju, že to vezmeme cestou nejmenšího odporu. Obchodní centrum."

Vyjeli jsme z garáže. Andy zmáčkl několik tlačítek na dálkovém ovladači a dům se vrátil do podoby, v jaké byl před naším příchodem. Zase se z něho stal ošuntělý nezajímavý opuštěný barák.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 12. kapitola: