OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 11. kapitola

18.10.2012 (16:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 688×

11. kapitola

„Ne, tohle není tvůj boj. Děkujeme ti za pomoc, ale s námi nepůjdeš," řekl Andreas.

Brian se na něho překvapeně podíval: „A proč by nemohla jít? Potřebujeme každou pomoc. Dostat Helen ze spárů Dorianny bude tvrdý oříšek."

„Naprosto souhlasím," usmála jsem se na Briana.

„Helen se pro mě stala něco jako sestrou. Chci vám pomoct ji zachránit. Musím vám pomoct! Dlužím jí to. Vím, že mě nesnášíš. Taky tě nemůžu vystát, ale teď se mě nezbavíš! Půjdu! Ať chceš, nebo ne." Samotnou mě překvapilo, kde se ve mě vzalo tolik odvahy a kuráže. Zakřiknutá, nesebevědomá Emma byla alespoň pro tuto chvíli pryč a nahradila ji jiná Emma. Emma, co neutíká od problémů, ale staví se jim čelem.

Bylo to dva na jednoho a Andreas to moc dobře věděl. Snažil se najít nějaký argument. Pak ale usoudil, že žádný není. Kysele se zašklebil a souhlasil.

„Tak dobře," zabručel.

„Můžeš jít, ale! Tohle je válka. Budeš mě poslouchat na slovo a nestrpím sebemenší odmlouvání. Co přikážu, to uděláš. Souhlasíš?"

„Ano," odpověděla jsem.

V nedávné minulosti...

Helen seděla uraženě na pohovce a bezmyšlenkovitě cupovala potah polštáře.

„Sakra! Ten bídák. To udělal schválně, abych ho neslyšela," honilo se jí hlavou

„Ale co. Až se Emma vrátí, už to z ní nějak vytáhnu. Zajímalo by mě, co bylo tak důležité, že jsem to nemohla slyšet."

PRÁSK... rozletěly se prudce dveře, až praskl rám.

„Co to?" lekla se Helen. Ve dveřích stál Alex a vypadal rozčíleně.

„Helen, máme problém... Kara...  Zradila nás..."

„Ne..." zašeptala Helen vyděšeně.

Z horních pater se ozvalo bolestné kvílení. Oba na okamžik ztuhli, oči rozšířené hrůzou.

„Daniel," vyslovila jejich ústa zároveň. V příštím okamžiku oba spěchali nahoru.

Ta hromádka masa, krve a střev. To už nebyl Daniel. Kara stála a spokojeně se na tu hromadu dívala. Nebyla sama. Kolem ní stálo minimálně deset cizích upírů, které Helen nikdy předtím neviděla. Jejich šaty byly potřísněné krví a oči jim rudě žhnuly.

„Co to má znamenat, Karo?" dostala konečně ze sebe Helen, když se vzpamatovala z prvotního šoku.

„Překvapení," zasmála se mrazivě tmavovlasá upírka.

„Ty ses musela zbláznit," reagovala Helen. Měla pravdu. Kara se v tu chvíli opravdu podobala víc šílenci, než normálnímu člověku.

„Co se divíš? Vždycky jste mě podceňovali a mysleli si, že jsem neschopná, ale jak vidíš. Jsem lepší než si myslíte. No vlastně horší. Jak se to vezme," rozesmála se.

„Kdo jsou ti upíři? Co tady dělají? Proč jste ublížili Danielovi?" Helen si byla vědoma jejich převahy a byla připravená se bránit.

„Ty jsem včera náhodou potkala. Vzali mě mezi sebe. Jsou mnohem přítulnější, než tvůj zpropadený bratr." Na potvrzení svých slov se nahnula k nejbližšímu upírovi a vášnivě ho políbila na zkrvavené rty.

„Tak dost! Konec tohohle divadla. Porušila jsi všechna možná pravidla. Pustila je sem dovnitř, zabila Daniela. Tvrdě za to zaplatíš, Karo!“ zakřičela Helen.

„Ale, ale, ale. Nerozčiluj se. Klid," vyšla na světlo vysoká tmavovlasá nebezpečně vypadající upírka. Její vlasy byly vyčesané do dokonalého drdolu. Černé společenské šaty, lodičky na vysokém podpatku. Vypadala, jako by šla na nějakou party a ne že se účastní masakru. Opatrně překročila zakrvácenou podlahu a došla na metr od Helen.

„Vypadáš přesně, jako tvůj bratr. Ta podoba je úžasná," usmívala se žena a chystala se dotknout Helenina obličeje. Helen o krok ustoupila a ženina ruka zůstala viset ve vzduchu. Svěsila ji, ale úsměv z obličeje jí nezmizel.

„Ty víš, kdo jsem, že?"

„Myslím, že ano, Dorianno."

„Správně," pochválila ji žena.

„Takže asi také tušíš, proč jsem tady?"

„Chceš nás zabít," odpověděla Helen.

„Těsně vedle. Ty nezemřeš. To tvůj bratr."

„Andreas tady není!" ušklíbla se Helen, ale Doriannu to nijak nevyvedlo z míry.

„Já vím. Nechceme ho zabít teď. Pojedeme společně na výlet. Uvidíš, užijeme si to. Tvůj bratr za námi brzy dorazí a až pak ho zabiju."

„Já s vámi nikam nepojedu!" zasyčela na ni Helen vzdorně.

„Myslím, že nemáš na výběr. Chopte se jí!" přikázala svým mužům. Helen se rvala jako raněná rysice. Alex se jí snažil pomoct, ale chytili ho a znehybněli. Stejně jako Helen.

 „Výborně!" pochválila je Dorianna.

„Půjdeme. Je nejvyšší čas. Za chvíli se může vrátit jejich velitel."

„A co uděláme s ním?" zeptal se jeden z upírů a ukázal na Alexe.

Dorianna se neobtěžovala ani otočit: „Zabijte ho. I tu holku."

„Cože? Ale," vykulila Kara vyděšeně oči.

„Ale to přece..." Větu nedokončila. Vrhli se na ni tři upíři a zabili ji.

„Co budu dělat?" honilo se Helen hlavou.

„Ještě, že je Andreas s Emmou pryč. Jsou v bezpečí a Brian. Brian!" vzpomněla si na svého muže. Ještě před chvílí byl doma.

„Vrr," ozvalo se hrozivé zavrčení a Helen dopadla na zem. Byla volná. Jeden z jejich věznitelů ležel vedle ní. Byl bez hlavy. Druhý dopadl za okamžik k prvnímu. Helen vystřelila z místa a pomohla svému muži zlikvidovat poslední dva upíry.

„No tohle," řekla Dorianna udiveně.

„Pěkné, hodil by ses do mé družiny. Škoda, že musíš zemřít."

Brian zavrčel a vystartoval. Než se mu však podařilo dostat Dorianně na dosah, upírka zvedla ruku a pohnula nepatrně ukazováčkem. Brian se jako na povel skácel na zem a křuplo mu v koleni. Při druhém mávnutí prstu zaskučel a z paže mu vytryskla krev.

Helen mu chtěla jít na pomoc, ale Dorianna ji přimrazila na místě. Nedokázala říct, jak to dělá, ale najednou Helen necítila své tělo.

Ze spodních pater se přiřítili upíři, kteří měli na starost Karu a Alexe.

„No konečně," přivítala je Dorianna.

„Na co mám ochranku, když nakonec všechnu špinavou práci musím udělat sama. Chopte se jí a podpalte to tady."

„Briane!" zaskučela Helen, jakoby ji na nože brali.

„Hel! Zachráníme tě! Přísahám!" zaskučel Brian, než dostal okovanou botou do obličeje.

„NE!" rvala se Helen.

„Nechejte ho být!"

„Užij si to," zachechtal se jeden z upírů a vytáhl něco objemného z plátěného vaku. Výbušninu. Přivolal si výtah, zapálil doutnák a poslal výtah do spodního patra.

„Tak se tady měj," řekl a utekl pryč.

Brian věděl, že jestli zůstane na místě, zemře, ale nedokázal se postavit. Měl poraněnou nohu a Doriannina "péče" jeho tělo paralyzovala. Ze všech svých sil se začal plazit. Šlo to tak těžce a pomalu. Několik metrů nalevo uviděl nedobytné kovové dveře do Andreasova pokoje. Zrychlil a doplazil se k nim. Otevřel je. V nitru země se ozvala ohlušující rána, až se pohnula podlaha. Hučení bortícího se zdiva se blížilo, a pak se objevily plameny...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 11. kapitola: