OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 10. kapitola

17.10.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 720×

 10. kapitola 

„Chtěl jsem si s tebou promluvit o samotě. Proto jsem tě zavedl až sem. Tady náš rozhovor nikdo nebude odposlouchávat. Helen má až moc dobrý sluch," vysvětlil a já pochopila, proč se dole v pokoji jeho sestra tak mračila.

„Chtěl jsem se omluvit," řekl Andreas a jeho upřený pohled byl kajícný.

„Musela jsi na zkoušku čekat déle než ostatní a muselo to pro tebe být velmi bolestivé. Ale zvládla jsi to a já jsem se rozhodl. Jsi volná. Odejdeš ještě dnes..."

„Cože?" vyhrkla jsem překvapeně.

„A co ostatní zkoušky?"

„Prominu ti je. Jsi volná. Měla bys být šťastná a utíkat odtud. Nikdy předtím jsem to neudělal," zdálo se mi to nebo v Andreasově hlase zněla hořkost.

Měl pravdu, ale já jsem žádnou radost necítila. Jak jsem si v noci přála být co nejdál, teď v přítomnosti Andrease jsem si nedokázala představit, že už bych ho nikdy více neviděla. A Helen, přirostla mi k srdci.

„Proč?" zeptala jsem se přiškrceně.

„Co proč?" odpověděl Andreas otázkou.

„Proč mě od vás vyháníš?" bylo to troufalé. Andreas mi právě udělil milost a já ho obvinila, ale cítila jsem to tak. V nose mě zalechtal pláč.

„Já tě přece nevyháním. Propouštím tě," ušklíbnul se na mě posměšně můj společník.

„Je to proto, že se jí podobám? Že ti ji připomínám? Já vím, muselo to být těžké, když jsi Lorry zabil, ale čas jde dál a možná…" to jsem neměla říkat. V Andreasových očích zlostně zajiskřilo. Sevřel mé ruce jako do svěráků a přitáhl si mě k sobě.

„Co ty o tom asi tak můžeš vědět?" sykl mi do obličeje. „No? Myslíš si, že se vetřeš do mé rodiny a spasíš mě? Nemusíš se namáhat. Je to zbytečné! Nestojím o to!" vyplivl na mě ty slova.

Bojovala jsem s pláčem. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě jeho výsměšný výlev zasáhl. Zlobně jsem se mu vyškubla a rozběhla se pryč. Neutíkal za mnou. Zůstal tam stát. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech.

„Hloupá, hloupá, hloupá..." nadávala jsem si.

„Už nikdy! Nikdy..." myšlenku jsem nedokončila. Zahlédla jsem kouř. Stoupal vysoko nad stromy. Někde poblíž hořelo. Zastavila jsem se a podívala se tím směrem.

Ledový prst mi přejel přes páteř, když jsem pochopila. Vystřelila jsem jako blesk. Dorazila jsem k cíli ve stejnou chvíli jako Andreas.

Cesta do podzemního útočiště byla otevřená dokořán a hustý tmavý dým se z ní valil a zahaloval okolí do šera.

„Sio," zašeptal vyděšeně Andreas a vrhl se do hořícího podzemí.

„Ne!" snažila jsem se ho zastavit, ale vysmekl se mi a byl pryč. S hrůzou jsem čekala nahoře. Vzpomněla jsem si na Fillipova slova: „Zabije nás pouze oheň.." Vteřiny ubíhaly tak pomalu. V hlavě se mi promítaly katastrofické scénáře. Pak se k mé velké úlevě z hustého dýmu vynořila Andreasova postava. Byl špinavý od sazí a v náručí nesl Briana, který byl ošklivě popálený a z ramene mu tekla krev. Andreas ho odnesl stranou, položil do trávy a hlavu mu opřel o kmen stromu. Raněný bolestně zakňučel a otevřel oči.

„Andy..." zašeptal s námahou.

„Co se stalo?" zeptal se Andreas věcně. Byl nervózní a v jeho hlase byly patrné obavy.

„Kara.... Podvedla nás. Dorianna... Kara... otevřela jim... Všichni jsou mrtví... Helen... unesli… Bránil jsem ji, ale byli silnější... Nenávidím se! Je to má žena, měl jsem ji zachránit… Jestli se jí něco stane..." mluvil Brian nesouvisle.

„Klid, Briane. Dostaneme ji zpátky. Neboj se. Neublíží ji. Dorianna chce mě a ví, že si pro svou sestru přijdu. Má to výborně promyšlené. Nechtěla s námi bojovat hned. Takhle to pro ni bude výhodnější. Do té doby je Hel v bezpečí," snažil se ho zklidnit Andreas, aby si neublížil. Spáleniny byly hrozivé. Normální člověk by toto zranění nikdy nepřežil.

Brian se s bolestnou grimasou vyškrábal do sedu a chytil Andrease za rameno: „Zachraň ji, prosím. Zachraň ji. Já už to nebudu moct udělat."

„Ne!" zaskučel Andreas nešťastně. Nevzdávej to. Ty to zvládneš!"

„Nezvládnu. Je pozdě. Oheň mě zabil," řekl Brian a unaveně zavřel oči…

Stála jsem opodál a všechno sledovala. Nevšímali si mě. Jako bych tam vůbec nebyla. Toužila jsem jim nějak pomoci. Něco udělat. Cítila jsem pach spáleného masa. Dělalo se mi z toho špatně. V hlavě mi brnělo a cítila jsem, jak mě pálí dlaně. Zadržela jsem dech, ale dlaně pálily dál. Nechápavě jsem se na ně podívala. Byly úplně červené. Dokonce jemně zářily. Jako bych je prosvítila lampou. Nic podobného jsem v životě nezažila. Překvapeně jsem vyjekla. Andreas se otočil a obezřetně se na mě podíval. V příštím okamžiku byl u mě.

„Co se to děje?" prohlížel si moje dlaně.

„Já... nevím... Začalo to před chvílí... Pálí to," odpověděla jsem vystrašeně.

„Chtěla jsem nějak pomoct, a pak jsem ucítila pálení..."

„Aaaaa," zaskučel Brian bolestí. Andreas se k němu okamžitě vrátil a chytil ho za ruku. Raněný sebou začal trhavě škubat. Vypadalo to jako epileptický záchvat. Rychle jsem běžela Andreasovi na pomoc. Přitlačila jsem Briana k zemi a společně jsme se ho snažili znehybnět, aby si ještě víc neublížil. A pak se stalo něco nečekaného...

V místech, kde se mé dlaně dotkly Brianovi poraněné kůže, začala pokožka růžovět a zázračně rychle se hojila.

„Co to...?" ozval se Andreas překvapeně.

„Já ho léčím.... Panebože..." vyhrkla jsem a začala se úlevně smát. Netrvalo to ani pět minut a Brian vypadal jako dřív. Po popáleninách nebylo památky.

„Emmo? Děkuju," usmál se na mě můj pacient.

Konečně jsem byla prospěšná. Cítila jsem se spokojeně. Také jsem se na něho usmála a úlevně si oddechla: „Nemáš zač. Ale asi bys potřeboval nějaké oblečení," poukázala jsem na žalostné trosky ohořelého oblečení, které na jeho těle držely jen silou vůle.

Brian se vesele zachechtal: „No jo. Teď si alespoň, panenko, můžeš prohlédnout všechny moje přednosti."

Také jsem se rozesmála a můj pohled při tom zabloudil na Andrease. Seděl úplně tiše opodál a díval se na mě tak zvláštním pohledem. Když se naše oči setkaly, jakoby mezi námi proletěl blesk. V tu chvíli jsem viděla skutečného Andrease. Ledová zeď byla pryč. Trvalo to však jen okamžik. Pak se Andy vzpamatoval, vzdorně se zamračil a postavil.

„Měli bychom vyrazit, Briane. Musíme je najít co nejdřív. Oblečení vyřešíme cestou. Budeš moct utíkat?" pomohl svému příteli vstát.

Brian se protáhl jako kočka: „Myslím, že jsem v pořádku. Jen mě bolí levé koleno. Vyrvali mi ho z kloubu. Cítím, jak mi dorůstá vazivo, ale chodit už můžu."

„Dobře. Tak jdeme," zavelel Andreas. Podepřel Briana a lidskou rychlosti odcházeli.

Dívala jsem se za nimi a bojovala sama se sebou.

„Můžu jít s vámi?" vypadlo ze mě konečně.

Upíři se zastavili a otočili.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 10. kapitola: