OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 5. kapitola

06.10.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 651×

Odpoledne jsem se odhodlal a šel jsem za Talindou, abych se jí omluvil. Moje omluva je příšerná, neuvěřitelná a trapná, ale musím to zkusit.
   Zaklepal jsem a čekal, než přijde otevřít. Jakmile otevřela, zabouchla dveře, zastrčila do dveří řetízek a poté znovu otevřela.
„Co chceš, Ricku?“ zeptala se jedovatě.
„Chci se omluvit za svoje chování včera. Prosím, nech mě ti to vysvětlit,“ řekl jsem a doufal, že mě nechá mluvit.
„Fajn, zkus to,“ řekla a opřela se o futro.
„Včera odpoledne, když jsem vařil, pustil jsem si rádio. Nevím, co to bylo za stanici, ale hráli tam sprosté písničky. Hrála tam ta písnička s kadibudkou a i písnička s tou starou pannou.
   Já… nejsem zvyklý, že by se mnou ženy nějak moc mluvily. Pokud nejde o práci, vůbec si mě nevšímají a ignorují mě. Snažil jsem se chovat normálně, mluvit s tebou normálně, ale ve skutečnosti jsem byl celý nesvůj, nervózní a i trochu vystrašený. A já když jsem nervózní, tak říkám hlouposti. Přišla mi na mysl ta písnička a já místo toho, abych řekl, co jsem opravdu chtěl, řekl jsem text té písničky. A to samé se stalo v tom druhém případě, kdy jsem znervózněl ještě víc a dostal strach. Omlouvám se za to, mrzí mě to. Nejsem žádnej úchyl, jsem jen… srab.“
Tak jestli na tohle zabere, bude to zázrak. Pro větší efekt jsem se celou dobu díval do země, zhluboka se nadechoval a žmoulal jsem prst své ruky.
„A co jsi chtěl skutečně říct?“ zeptala se, ruce měla založené na prsou a stále se opírala o futro.
„Chtěl jsem říct, že jsem rád, že jsem se nastěhoval zrovna sem a že jsem rád, že jsem tě poznal, protože jsi opravdu milá.“
„Vše odpuštěno,“ řekla po chvilce uvažování, zavřela dveře, sundala řetízek ze dveří a znovu otevřela. Usmála se na mě a pozvala mě dál.
   To jsem opravdu nečekal, že by na takovou blbost skočila, ale byl jsem rád, že jsem si ji usmířil a že mám možnost se setkat s Tylerem.
„Dáš si kávu?“ zeptala se.
„Ne, díky.“
„Černý čaj? Jiný tu bohužel nemám.“
„Ten si dám rád.“

Zaplavila mě vlna nostalgie, když jsem byl ve svém domě a díval se, jak mi má žena připravuje čaj. Přešel jsem ke krbu a podíval se na fotky. Stále tam byla – naše svatební fotka ve stříbrném rámečku. A hned vedle byla fotka mě v černém rámečku.
   Vzal jsem svatební fotku do ruky a zadíval jsem se na ni. Lehce jsem ji pohladil a uslyšel jsem tiché odkašlání.
„To je tvůj manžel?“ zeptal jsem se. Ale bylo to více než jasné, když Talinda byla ve svatebních šatech a já v obleku.
„Ano. Nedokážu tu fotku uložit, tak jsem ji nechala tady na krbové římse. Takhle, když se na tu fotku zadívám, mám pocit, že jsem stále s Chesterem.“
„Je to krásná fotka, líbí se mi.“

Položil jsem fotku na své místo a vzal si od Talindy čaj, který přinesla. Sedli jsme si spolu na pohovku a popíjeli čaj, když najednou přišel Tyler a zastavil se u schodů. Díval se na mě prázdným pohledem, byl vyhublý, vypadal hrozně křehce. Svíralo se mi nitro, když jsem ho takhle viděl.
„Zlato, to je náš soused, Rick Sanders,“ představila mě a já jsem na něj zamával. Žádná reakce. Stál tam a díval se na mě prázdným pohledem a nehýbal se. „Potřebuješ něco?“ zeptala se Talinda.
Tyler se v tichosti otočil a odešel do pokoje. Bylo mi hrozně, příšerně. Musím co nejdříve najít Alberta.
„A takhle je to pořád. Je mi hrozně, když nevím, jak mu mám pomoci,“ řekla Talinda tiše a napila se čaje.
„Mohl bych jít za ním a zkusit s ním promluvit?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a zvedla jedno obočí.
„Nakonec proč ne, zkusit se to můžeš.“

„Ahoj, Tylere,“ pozdravil jsem ho, když jsem vešel do jeho pokoje. Seděl na posteli, byl opřený o zeď a díval se na mě. Vzal jsem si židli od jeho psacího stolu a sedl jsem si naproti němu.
„Poslyš, Tylere, chápu, že mě neznáš, ale se mnou můžeš mluvit. Jsem tu pro tebe, kdykoli budeš potřebovat, můžeš za mnou přijít a můžeme si promluvit. Tvá maminka je už zoufalá, neví, co má udělat. Co kdybys nějak naznačil, jak ti může pomoci? Nebo to můžeš říct mně, jestli chceš.“
Stále na mě upíral oči a měl prázdný pohled. Po chvilce jsem v jeho očích přeci jen něco uviděl, byla to… jakoby jiskra.
   Otevřel pusu a vypadalo to, že chce něco říct, ale zase pusu zavřel a neřekl nic. Vrátil jsem židli na místo a chtěl jsem odejít, ale zaujal mě papír s čárkami, který ležel na stole. Vzal jsem tužku, která ležela vedle papíru, a na ten papír jsem nakreslil fiktivní postavičku, kterou jsme s Tylerem společně vymysleli – Pana Kvígyho. Když jsem se potom pokusil napsat, kdo doopravdy jsem, vyšla z toho jen samá sprostá slova, takže jsem je důkladně přeškrtal, aby to nebylo k přečtení. Potom jsem ho nechal v pokoji samotného.

„Tak co?“ zeptala se Talinda, když jsem se vrátil.
„Nic. Ale já věřím, že se dá do kupy, že bude dobrej. Chce to jen trochu času.“
„Jsi vždycky takový optimista?“
„Ne, nejsem.“
    Ještě chvilku jsem tam seděl, dopil jsem si čaj a potom jsem šel domů. Doma jsem se převlékl a rozhodl jsem se, že si zajdu na procházku do města.

Chodil jsem po městě, nohy mě bolely, ale snažil jsem se to ignorovat. Chci si projít má oblíbená místa, i kdybych měl tady na místě chcípnout.
   Zrovna, když jsem míjel svou oblíbenou restauraci, uviděl jsem na druhé straně silnice Mikea. To mám štěstí.
„Mikeu, Mikeu Shinodo!“ zavolal jsem na něj. Rozhlédnul se a zastínil si oči rukou. Nejspíš si zapomněl sluneční brýle, bez nich prakticky nevychází.
   Když mě uviděl, zamával mi a usmál se. Rukou mi naznačil, že za mnou dojde, ať tam počkám. Tak jsem čekal, než si vyřídí telefon a než dojde na přechod a přejde.
„Dobrý den,“ pozdravil mě. „Dlužíte mi to kafe!“ připomněl se a zasmál se.
„Já vím, Mikeu. Jo a jinak já jsem Rick Sanders.“
„Těší mě, Ricku.“ Potřásli jsme si rukama a šli jsme do kavárny.
Objednal jsem kávu a dal se s Mikem do řeči. Vyhýbal jsem se tématu Linkin park. Bavili jsme se o rodině, práci, autech a dětech. Bylo to, jako kdybych tu zase byl já a bavil se se svým kámošem.
„Takže hodinový manžel, jo? Neuměl byste spravit ledničku? Je už po záruce a nějak se pokazila.“
„No jasně! Já jsem opravoval ledničky a mrazáky v předchozím zaměstnání.“
„A kdy byste měl čas?“
„Kdykoli.“

Domluvili jsme se, že se u něj mám zítra stavit a opravit mu lednici, pokud to půjde na místě. Pokud ne, že by mi ji dovezl ke mně a já bych ji opravil doma.

   Když jsme se rozloučili, šel jsem rychle domů, abych mohl na internetu něco nastudovat o ledničkách, protože Rick Sanders možná byl expertem na opravy, ale Chester Bennington na to je úplně levej.       

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 5. kapitola: