OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 2. kapitola

04.05.2013 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 665×

Když jsem v lednici našel prázdno, vzal jsem klíče od auta, které mi dal Frank, a nasedl jsem do auta. Potom jsem si uvědomil, že mám na sobě špinavé triko a tepláky, tak jsem šel dovnitř a prohrabal skříň. Popravdě tam nebylo moc normálního oblečení. Budu si muset nějaké normální obstarat.

Oblékl jsem si čisté tepláky s gumou na konci nohavic a šedé vytahané triko. Proč mi to dělají těžší? Jsem teď tlustý a ještě musím chodit v tomhle. S povzdechem jsem nazul vyšlápnuté pantofle a vyrazil do supermarketu nakoupit suroviny na večeři pro Talindu a Tylera.

Dlouho jsem se rozmýšlel, co mám koupit a co uvařit. Rozhodl jsem se pro svoji oblíbenou masovou směs s opečenými brambory.

Naházel jsem ingredience do košíku a šel k pokladně. Ve frontě jsem se modlil, abych měl v peněžence dostatek peněz.

Naštěstí jsem dost peněz měl. Hodil jsem nákup do auta a zajel ještě do květinářství pro květinu na stůl. Vybral jsem orchidej naležato s dekorací. Vprostřed stolu to bude perfektní.

Zajel jsem ještě do jednoho obchodu, který jsem míjel pokaždé, když jsem šel do studia. Je to obchod s nadměrnými velikostmi. Koupil jsem si tam něco slušného na sebe, zaplatil jsem a vylezl jsem ven. Do někoho jsem omylem vrazil a polil ho kávou, kterou měl dotyčný v ruce.

„No skvělý!“ řekl a začal se očišťovat.

„Já se moc omlouvám, vážně jsem nechtěl.“

„No, co se dá dělat. Dlužíte mi kafe,“ zamudroval a podíval se na mě. Myslel jsem si, že je to Mike, a on to opravdu Mike byl.

„Mikeu!“ vyjekl jsem.

„My se známe?“ zeptal se a sundal si politou mikinu.

„Eh… no… ne. Já znám vás,“ zakoktal jsem. Musím lhát, alespoň se nebude moc vyptávat.

„Aha…“

„Jsem váš největší fanda!“ řekl jsem dříve, než jsem to pořádně promyslel.

„Vážně? To mě těší, opravdu. Poslyšte, já musím jít, už takhle jdu pozdě. Jestli se ještě někdy uvidíme, dlužíte mi to kafe. Mějte se.“

Mike si se mnou potřásl rukou a odešel.

Byl jsem rád, že jsem ho potkal. Nelíbilo se mi ale, jak vypadal. Za ty dva roky se změnil. Byl pohublý, měl kruhy pod očima. Také mi přišlo, že není tak veselý. Co se mu mohlo stát, že teď vypadá takhle? A teď mě tak napadá, jak jsou na tom ostatní. A co Linkin Park? Co se stalo se skupinou?

Vlezl jsem do internetové kavárny a zaplatil si půl hodiny internetu. Začal jsem vyhledávat informace o Linkin Park. Mohl bych se dočíst i něco o své smrti.

Našel jsem archiv starých zpráv na jedné stránce věnované Linkin Park.

„Srážka osobního automobilu s nákladním automobilem. Řidič osobního automobilu na místě zemřel.“ Rozkliknul jsem zprávu a začetl se. Byly tam i fotografie mého zdemolovaného auta, krev, střepy… nic pěkného. Dále tam byl článek o mé rodině a článek o budoucnosti Linkin Park. To mě zajímalo.

Psalo se tam, jak všechny moje smrt zasáhla a jak všichni truchlí. Zmiňovali se i o pohřbu. Dostal jsem se k tomu, jak Mike oznamoval, co se bude dít s Linkin Park. Prý si teď dají pauzu a potom se rozhodou, co se bude dít dál.

Další zpráva se mi nelíbila. Mike se prý zhroutil, protože ho tak zasáhla moje smrt, byl na práškách a nechtěl chodit ven z domu. Kurva Mikeu!

V další zprávě už to s Mikem vypadalo lépe. Ta byla zveřejněna tři měsíce po předchozí. Mike to všechno nesl nejhůře ze všech členů Linkin Park.

Rozpad Linkin Park na sebe nenechal dlouho čekat. Hned další zpráva byla o tom, jak Linkin Park skončili, protože Mike nechtěl dál pokračovat beze mě. Ach jo, to je hlupáček. Měli pokračovat dál, je jedno, že s nimi nejsem, měli najít zpěváka a pokračovat.

Půlhodina mi skončila, tak jsem zaklapnul notebook a šel jsem k autu. Naházel jsem dovnitř nákup a rozjel jsem se domů.

Málem jsem přejel můj dům a zaparkoval před mým starým domem. Naštěstí jsem si rychle uvědomil, že už tam nebydlím. U mých dveří stál nějaký muž v černém.

„Co chcete?“ zeptal jsem se, když jsem chtěl odemknout dveře.

„Jen taková malá kontrola. Koukám, že ses už vydal na nákup,“ řekl muž.

„Kdo jste?“

„Já jsem Henry, jeden z odběratelů informací. Můžeš mi tykat.“

„Poslíček?“

„Přesně tak,“ zazubil se a vytáhl z kapsy cigarety. „Chceš taky?“ zeptal se.

„Dej to sem!“ řekl jsem a vzal mu cigaretu z ruky. Pocítil jsem velkou potřebu si zapálit.

„Tak jo…“ zasmál se a vytáhnul další. Zapálil ji a potom přidržel oheň mně. „Budem tu stát?“

„Pojď dál.“

Pozval jsem poslíčka dál a šel jsem uklidit nákup. Henry se uvelebil na pohovce, hodil si nohu přes opěrku ruky a zapnul si televizi. „Ty máš teda život, to ti řeknu!“ zavolal na mě. Nic jsem mu neodpověděl, uklidil jsem zbytek nákupu, vyhodil jsem tašky a sedl jsem si k němu.

„Fakt skvělej…“ řekl jsem otráveně.

„Můžeš být rád, že jsi administrativní pracovník, alespoň můžeš být naživu v tomhle domě, dívat se na televizi, dělat, co se ti zachce. To my nemůžeme.“ Henry přepnul na jiný program. Zrovna dávali zprávy a reportáž o hromadné nehodě na mostě. Henry se usmál a řekl: „Jen ať si to užijou.“

„Jsem sice naživu, ale mám tohle tělo! To je za trest, vážně,“ protestoval jsem.

„Můžeš být rád, že ses vrátil. Tohle je jedna z nejlehčích prací, co ti mohli přidělit. K tomu jsi dostal dům, auto a dokonce jsi blízko své rodiny, to nemá každej. To, že jsi teď kudrnatej tlouštík, je jen detail. Tak začni cvičit, drž dietu… nebo se na to vyser a užívej si života, dokud to ještě jde.“ Henry přepnul program na dokumenty.

„A co vy poslíčci přesně děláte? Říkal jsi, že si nemůžete dělat, co se vám zachce.“

„Poslíčci smrti přinášejí smrt. Dostáváme každý den seznam těch, kdo mají zemřít, a pak už jen obíháme a čekáme na tu správnou chvíli. Když technický pracovník někde zaspí, musíme se postarat o to, aby dotyčný opravdu zemřel, to znamená, že mu třeba podrazíme nohu a on vletí do cesty autu. Technický pracovník se má o tohle postarat, ale stane se, že se zdrží jinde, nebo se na to vykašle, pak to musíme udělat my.

No, a když už ten dotyčný umírá, přijdu k němu, sejmu z něj strach, zmatek a bolest a vezmu si i jeho život. Když už je mrtvý, postarám se o to, aby se neztratil v ničem. Tady většinou moje práce končí a já jdu zase někam jinam. Podle přidělené práce se ještě někdy vracím a odvádím dotyčného zpět do světa živých, aby se neztratil v ničem.

Tohle děláme celý den, musíme být všude přesně a o každého se postarat. Pokud to neuděláme, tak se nebožtík může ztratit a hledat ho v ničem je fakt skvělá záležitost. Hledej si někoho v naprosté tmě, je to děsné.

Když už jsme u toho, tvůj poslíček je na tohle expert. Svojí práci fláká a my to potom musíme napravovat, protože on ani nejde najít ztracenou duši, když to podělá. Prostě na to kašle. Občas má světlou chvilku, že práci udělá pořádně, ale většinou ne. Nemáme ho rádi, protože děláme práci za něj, všichni. Když se nedostaví tam, kam by se dostavit měl, postará se kontrolor o to, aby se tam dostavil někdo jiný, ten, co je neblíže a nemá zrovna v tu dobu nic na práci. Pošle zprávu na mobil a musíme tam.“

Henry si zapálil další cigaretu a přepnul program na hudební stanici. Začal pokyvovat hlavou do rytmu, usmál se a přidal zvuk. „Tuhle pecku miluju!“ vykřikl, vyskočil z pohovky a začal hrát na neviditelnou kytaru.

„Takže máte málo volného času,“ řekl jsem, když písnička skončila a on zase ztlumil zvuk.

„Šíleně málo času. Co je ale horší než málo volného času, je to, že my vlastně nejsme lidé. Můžeme se přemisťovat sem a tam, můžeme zmizet, ale nemůžeme cítit teplo ani chlad, jídlo nemá žádnou chuť, jíst ani nemusíme. Když si chceme užít s nějakou pěknou ženou, máme smůlu, protože nás neuspokojí. Ani ten chlast nás neopije. Tahle práce je za trest, pěkně dlouhý trest.“

„Tak to musí být peklo,“ řekl jsem a zamyslel jsem se, jaké to asi musí být. „Kolik ti zbývá let?“ zeptal jsem se.

„Dvacet osm let,“ odpověděl.

„Já myslel, že se pro UPZ pracuje pět let. Jak to, že ty máš ještě dvacet osm let před sebou?“

„Pět let odpracují ti s lehkou prací – administrativní pracovníci, správci databáze, transportéři dokumentů. Středně těžké pracovní pozice mají také více let. Například kontroloři pracují deset let, technici patnáct. Poslíčci smrti to mají různé. Je to nejhorší práce, kterou můžeš dostat. Tu dostaneš za trest, a pokud ji budeš vykonávat dobře, vykoupíš se a půjdeš na lepší místo. Já mám odpracované dva roky, dvacet osm mi jich chybí.“

„Za co jsi dostal tolik?“ Pomyslel jsem si, že to je jako vězení.

„Podváděl jsem manželku, neplatil alimenty na své děti, když jsem ji opustil, a pak jsem strčil do milence mé přítelkyně a on přepadl přes zábradlí a zabil se. Nechtěl jsem ho zabít, ale stalo se.“

„Tak to je hustý.“

„No jo. Teď za to pykám a snažím se svou práci vykonávat dobře, protože nechci jít na horší místo.“

„Myslíš peklo?“

„Oni to nenazývají peklo. Oni tomu říkají horší místo.“

Henry šel pomalu ke dveřím, že už půjde, že má ještě práci. Potom se zastavil, rozloučil se a řekl, že se staví zítra pro své papíry, tak ať jsem vzhůru, že přijdou i Fred a Frank.

Po jeho odchodu jsem se pomalu dal do vaření večeře, protože čas rychle utekl a já měl dvě hodiny do sedmi, než přijde Talinda a Tyler.   

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 2. kapitola: