OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 10. kapitola

11.10.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 631×

Ráno jsem jako obvykle předal papíry poslíčkům. Henry se na mě přísně podíval a zakroutil hlavou, když si bral papíry. Že by to byla reakce na můj pokus o sebevraždu? Nepromluvil, jen si vzal papíry a zmizel.
   Po snídani a rychlém úklidu, jsem rozebral cvičící stroj a odnesl všechny jeho části do sklepa. Když jsem měl poklizeno, hodil jsem na sebe něco normálního a vydal se do fitcentra na schůzku s Paulem.

 Paul se mi už od pohledu nelíbil. Byl to plavovlasý týpek s nagelovanou hlavou a vypracovanou postavou, se zářivým úsměvem a velmi drahým autem.
   Po seznámení se, jsme se dali do mého plánu hubnutí. Jeho přístup byl profesionální, ani jedním slovem se mě nesnažil urazit, když mluvil o mých špecích, snažil se, aby to neznělo nějak urážlivě.
„Až se do toho dáme, budu na vás tvrdý, budete mě nenávidět a budete mě chtít zabít. Pokud to všechno vydržíte, garantuju vám, že nakonec budete rád, že jste mě nezabil,“ řekl a zasmál se.
„A co když to vzdám a zabiju vás?“ zeptal jsem se smrtelně vážně.
„No… v tom případě já budu mrtvej a vy stále obézní.“ Lehce nervózně se zasmál. „Takže to nikomu z nás nepomůže.“
„Alespoň bych měl chvilkový dobrý pocit z vaší smrti.“
„Heh, tak já myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste mi to řekl předem, abych se vám přizpůsobil a změnil přístup. Dobře? Nikdo přece nemusí přijít k úrazu.“ Teď už byl nervózní. Viděl jsem, jak těká očima po místnosti.
„Dobře. Kdy začneme?“
„Zítra. Nechám pro vás vypracovat jídelníček a připravím si plán.“
„Fajn.“
   Rozloučili jsme se. Měl jsem dobrý pocit z toho, jak jsem ho vynervoval. Jsem zvědavý, co vydrží a jak reaguje, když je nervózní anebo naštvaný.

Doma jsem si napustil vanu a připravil si fén. Možná je hloupé domlouvat si osobního trenéra, když se chci zabít. Nikdo o mých pokusech nesmí vědět, takže je to i takové krytí.
Fén jsem strčil do zásuvky a vyzkoušel, jestli funguje, fungoval. Vlezl jsem si do vany a fén jsem držel v ruce. Zapnul jsem ho, fén začal foukat a já se připravoval na to, jak ho hodím do vody. Hluboký nádech, výdech, vyhodil jsem fén do výšky, dopadl do vody a nic. Chvilku jsem čekal, ale nic se nedělo.
   Vzal jsem fén do ruky a vytáhnul ho z vany. Nefungoval. Párkrát jsem ho zkusil vypnout a zapnout, ale fén se nerozběhl. Vylezl jsem z vany, utřel jsem se a oblékl jsem se. Zkusil jsem vypínač, světlo nesvítilo. Nejde proud. Ale vždyť před chvilkou šel!
   Dobře, tak musím vymyslet jiný způsob. Když už mám napuštěnou vanu plnou horké vody, mohl bych se do ní vrátit a přeřezat si žíly. Prý to nebolí, když se řeže v horké vodě.
Otevřel jsem skříňku nad zrcadlem. Chtěl jsem si vzít žiletky, které tam ještě včera ráno ležely, ale teď byly pryč. Kam jsem je mohl dát? Prohledal jsem celou koupelnu, ale nenašel jsem je. Zkusil jsem prohledat i druhou koupelnu, ale také jsem neuspěl.
   Šel jsem si tedy do kuchyně pro nůž. Žádný nůž jsem nenašel. Tohle už je vážně divné. Nože nebyly ani ve stojanu, ani na magnetické liště ani v šuplíku. V celém domě jsem nenašel ani jeden nůž. Budu muset rozbít skleničku, zkusím to střepem.
   Ve skříňce nebyla ani jedna sklenička, ani jeden hrneček, žádný talířek, nic, co by se dalo rozbít. To je opravdu divné. Jako by se někdo snažil mi tu smrt překazit.
   Vrátil jsem se do koupelny a zadíval jsem se do zrcadla. Vzal jsem šampón a mrsknul jsem ho do zrcadla a to se rozpadlo na kusy. Teď už mám střep, kterým se zabiju.
   Svlékl jsem si oblečení a chtěl jsem si vzít jeden z těch střepů. Otočil jsem se, ale žádný střep tam nebyl. No to už si ze mě někdo dělá srandu. Dobře, když se nemůžu podřezat, utopím se.
   Vlezl jsem do vany a potopil jsem hlavu pod vodu. Chvíli byl klid, připravoval jsem se na ten hnusný pocit, když člověk nemůže dýchat. Ve chvíli, kdy jsem se už opravdu potřeboval nadechnout, jsem odolával nutkání se vynořit, abych se mohl nadechnout. Nemusel jsem odolávat dlouho, protože jsem ucítil, jak voda klesá a moje hlava se vynořuje. Otevřel jsem oči, posadil jsem se a potom jsem ji uviděl.
   Seděla na okraji vany a houpala špuntem do vany, který byl na dlouhém kuličkovém řetízku. Když viděla, že ji vidím, usmála se.
„Ty si prostě nedáš pokoj,“ řekla a přestala houpat špuntem.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Když mě sjela pohledem, uvědomil jsem si, že jsem nahý, tak jsem rychle strhnul ručník z věšáku nad vanou a hodil ho na sebe. Pousmála se a obrátila oči v sloup.
„Já jsem já, kudrnáči,“ odpověděla, hodila špunt do vany, vstala a otočila se ke mně zády, abych mohl vylézt a obléknout se.
„Tos mi toho řekla,“ zahučel jsem, když jsem vylézal z vany.
„Já se starám o to, abys ty, i přes všechny své pokusy, neumřel. Z toho rychlého řezání větve mám mozoly. A to jen kvůli tomu, že ses chtěl zabít.“
„Takže ty mi kazíš sebevraždu!“ zavrčel jsem a stoupnul jsem si před ni.
„A to si myslíš, že jsi nesmrtelnej, špekoune?“ Byla nějaká podrážděná.
„Proč mi to kazíš, když to chci udělat?“
„Protože to je moje práce! Jinak bych s tebou čas neztrácela.“
„Takže ty máš za úkol mě hlídat, abych se nezabil?“
„Jo, přesně tak. Pro tvou informaci, kdykoli pomyslíš na to, že se zabiješ, já o tom vím. Kdykoli tě napadne nějaký způsob, jak by ses mohl zabít, já o tom vím. Kdykoli děláš něco, cos vymyslel jako způsob smrti, jsem tam já a překazím ti to. Nařízla jsem ti větev stromu, vyhodila jsem ti pojistky, schovala žiletky a nože, vzala jsem ti všechny skleničky, hrnky a talíře a nakonec jsem ti vzala i ty střepy ze zrcadla. Vytáhnout špunt byla hračka.“
„A vrátíš mi ty věci?“ Tady se člověk ani nemůže zabít!
„Vrátím, ale pokud je budeš chtít použít jako prostředek k usmrcení sebe sama, zase ti je vezmu.“
„Fajn.“
„Proč se chceš vůbec zabít?“ zeptala se a vyšla z koupelny.
„Potřebuju sehnat svého poslíčka smrti,“ odpověděl jsem jí, zavřel jsem dveře koupelny a šel jsem pomalu po schodech dolů.
„Co mu chceš?“
„To tě nemusí zajímat!“ Bože, ta mě vytáčí.
„No tak nic no. Tak já zase mizím. Buď tak hodný a nepokoušej se zabít, přiděláváš mi práci.“
S těmi slovy zmizela.

   Tak ona mě chrání, abych se nemohl zabít. Stejně se to budu pokoušet, je mi jedno, že jí tím přidělávám práci. Budu se pokoušet o sebevraždu, protože chci sehnat Alberta. Jak jinak bych ho mohl sehnat?

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 10. kapitola: