OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záře temnoty 7. kapitola

Vězení. Tíživé hodiny se sklání v dny. Aselina zjišťuje pár věcí o svém spoluvězni. Vše je jiné, než se na první pohled zdá. Bod zlomu nastává...

16.03.2014 (08:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 750×

Čas se sice jakoby zastavil, ale já vím, že běží. Pomalu, ale ano. Alespoň že něco! Všudypřítomný hluk jsem se naučila ignorovat. Jsem pro něj hluchá... Avšak s úplnou jistotou to říct nemůžu. V hlavě mám pusto. Vyprahlá poušť, na které není nic než umírání. Smrt rozumu a vzpomínek. Nejprve jsem si myslela, že vzpomínky mi nevezmou, že mi zůstanou. Pletla jsem se.

Kéž by mě přišel Meny zachránit! Jenže to se nestane. Neví, co se mnou je a ani kde jsem. Navíc bych ani nechtěla, aby se do těchto končin dostal. Právě jeho chtějí, nesmím ani myslet na to, že se tu objeví. Třeba to pochopil, vrátil se a schoval. Meny není hlupák, určitě se velmi dobře ukryl. Určitě je v bezpečí a nic se mu nestane. Alespoň u jednoho z nás nepřijde maminčina smrt vniveč.

 

Před očima mi proletí poslední vzpomínka na tu úžasnou vlčici, která mne vždy chránila, která mne milovala. A já milovala ji. Mojí maminku a mého bratříčka mi nikdo nevezme. Ať mi udělají cokoli, ať mi vymývají mozek, jak si jenom chtějí, ať mne tu drží, jak dlouho chtějí, ale je mi nevezmou. To jediné, co během rozpadu našeho života zůstalo, byla naše rodina. Nikdy nezapomenu...!

 

Podívám se na toho vlka, který se mnou sdílí kobku. Je sám v koutě a něco si pro sebe mumlá. Je to blázen. To, co předtím řekl, ve mně akorát rozdmýchalo plané naděje. Byl to sen. Krásný a tak nedosažitelný sen! Jak já, hloupá, někdy mohla uvěřit jeho slovům?! Jak bychom odsud mohli zmizet? Jak uletět? Jsem jenom další důvěřivý blázen v tomto pekle.

 

„Aselino...“ Při zvuku svého jména sebou trhnu. Moje „hluchota“ zřejmě není tak pevná, jak jsem si myslela. Jakmile oživím ztuhlé smysly, šíleně mě rozbolí hlava. Docela se divím, že na mě po tak dlouhé době promluvil a vyšel ze stínu. Mluví tak jistě, tak jemně, tak vyrovnaně...

 

„Co je?! Chceš mi vykládat o létaní? O naději? O tom, jak jsem hloupá? Nic o mně nevíš! A ani se nic nedozvíš. Nech mě být!“ křiknu na něj. Myslím, že kyselina, která mi ukapává z těch slov, je skoro až skutečná. Určitě jsem jí zmáčela podlahu...

 

Zatřesu hlavou. Co to dělám? Jak by ta kyselina mohla být skutečná! Rozrušeně pohlédnu do těch černých očí. Ovíjí se kolem mne nové zoufalství. Co když ztrácím sama sebe?!

 

„Kdo vlastně jsi?“ ptám se až nadpozemsky klidně, mé zoufalství je až hmatatelné. Chci odpovědi!

 

„Vlk,“ odpoví klidně. Zachmuřím se. Co to plácá? To přece vím! Hodím po něm nechápavý pohled. Chci další odpovědi. Tohle mi zdaleka nestačí. „Co?“ diví se nechápavě. „Aselino, jedním klíčem otevřeš jen jeden zámek a jednou otázkou dostaneš jen jednu odpověď,“ říká s výrazem hodným facky. On mě chce vážně tímhle tím chováním zabít?

 

„Dobře,“ prohodím arogantně. „Takže už o tobě vím, že jsi vlk, mudrc, blázen a můj spoluvězeň, co ještě nevím?“

 

„Aselino, proč tak nepříjemně? Sice vím, že tam, kde končí láska, začíná nenávist, ale nepřeháníš to trochu?“ ptá se mě posměvačně. Odfrknu si.

 

„Ne, nemyslím si. Kdybych to přeháněla, byl bys mrtvý,“ říkám s ledovým klidem. Pak mi ale dojde, že jsem se chtěla ptát já. Proč uhýbá odpovědi? „Čekám na tu odpověď,“ připomenu mu a s přimhouřenýma očima si ho měřím. Jen tak teda nevycouvá!

 

„Jmenuji se Erae, jsem ze severu. Víc ze mě nedostaneš – pro své vlastní dobro.“ Zarazím se a chci protestovat, ale něco v jeho tónu, v jeho slovech mě přinutí mlčet. Erae... To jsou jména jako pro rody bludiček, ne vlků. Kde k němu asi přišel? Na jméno se ho snad zeptat můžu.

 

„Erae? Kde jsi k tomu jménu přišel?“ ptám se ho uvolněně. Už ani stopa po nepřátelství – i když úplně nezmizelo. Mám pocit, že mezi námi ta příšerná stěna spadla. Jenže on je blázen. Vždyť mluvil o létání!

 

„Dali mi ho rodiče.“ Zase uhýbá! No dobře... Nutit ho nebudu, ať řekne, kde k němu přišel, až bude sám chtít...

 

„Tvoji rodiče o tebe nemají strach?“ zkouším znovu.

 

„Sami se mě vzdali, ale to je stejně jedno, protože jsou už oba mrtví.“ V takových chvílích se asi říká, že vás to mrzí, ale mrzí to i jeho? Vždyť se ho vzdali! Podívám se mu do tváře. Neproniknutelný výraz, slova bez emocí... Jestli něco skrývá, tak to umí opravdu dokonale. Možná není zas takový blázen. Možná toho zažil víc než kdokoli z nás, ale my to nedokážeme pochopit a ocenit.

 

„Odpustil jsi jim? Mrzí tě to?“ Já se prostě musela zeptat, i když to není moc pěkné. Určitě ty vzpomínky, které z něho doluji, ho bolí. Už už chci vzít svá hloupá slova zpátky, ale on překvapivě odpovídá.

 

„Miloval jsem a byl milován, ale už nejsem. Už je neznám, jsou to pro mne cizí lidé. Sama matka mi řekla, ať na ni zapomenu a že ona na mě zapomene. Otec na mě dny předtím ani nepohlédl. Matčina matka si u mě dokonce uplivla. Sourozenci mne poslali do pekel. Vlastně díky nim mě nesužuje jejich prokletí. Nelituji, vše má své důvody.“ Dívám se na něj s otevřenou tlamou. Vypadá tak mladě a přitom toho tolik zažil. Měla jsem pravdu, je pouze nepochopený. Ach, ty hloupé předsudky! „Aselino, nech to být. Copak ty jsi nezažila něco podobného? Vždyť tě tvůj bratr opustil. Copak neřešíš své vlastní rodinné dilema?“ ptá se mě. Zdá se mi uvolněnější. Jako by opadl ten těžký balvan, co mu byl nepřízní osudu přidělen. Také mě to jistým způsobem zklidní. Nikdo není povinen plnit nemožné.

 

„Ne,“ řeknu smutně, protože mě vzpomínky neskutečně bolí. „Mě i maminku smečka vyhodila chvíli po mém narození, ale bylo to tak lepší. To vím... Otce jsem nikdy nepoznala a vlastně se o něj ani nikdy nezajímala... Menait, můj bratr, by mě nikdy neopustil, nedělal to s čistou hlavou. Navíc jsem mu hlavu zašpinila špatnými zprávami já. Moje maminka je mrtvá... Zemřela, abychom my mohli uprchnout. Zabil ji její bratr.“ Všechna tíha slov mě celou zaplní. Je to nesnesitelné a jedna zbloudilá slza si razí cestičku mou srstí.

 

Je to ještě horší, protože vím, že smečka maminku vyhodila kvůli mně. Meny utekl, protože jsem řekla to, co jsem neměla. Maminku zabil Nyaf taky jenom proto, že jsem poslouchala. Všechno je moje vina. Já jsem vlastně vrah všeho dobrého. No, dostalo se mi správného trestu. Moje mučivé myšlenky prořízne Eraův hlas.

 

„Přítel je drahý, otec dražší, matka nejdražší. Všechno se děje z nějakých důvodů, Aselino. Nesmíš si to dávat za vinu-“

 

Dřív než Erae stihne cokoliv říct a já cokoli odpovědět, někdo přijde k naší kobce. Polije mne horko, srst se zježí, srdce těžce bije, dech se ztrácí, tělo se divně svíjí, slzy na tvářích jakoby zamrznou, oči těkají sem a tam. Tohle není dobré... Něco se děje.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, a doufám, že se kapitolka líbila. :)

Kapitola obsahovala tato přísloví:

Tam, kde končí láska začíná nenávist. - Lev Nikolajevič Tolstoj

Jedním klíčem otevřeš jen jeden zámek. - Čínská přísloví

Nikdo není povinen plnit nemožné. – Latinská přísloví

Miloval jsem a byl milován, ale už nejsem. - Latinská přísloví

Přítel je drahý, otec dražší, matka nejdražší. - Latinská přísloví

Přeju si, abych na každém okamžitě poznala, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka, masky.

Přitom bych sama bez masky dlouho nepřežila. - Sharie Kohler/Sophie Jordan (u minulé kapči) 

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Záře temnoty 7. kapitola:

MariaCCullen: Děkuji za komentář. Moc si toho vážím. (Omlouvám se, že odpovídám, tak pozdě.)

Ta to kapitola se mi líbí víc než předchozí. Hlavně se mi líbí jak do toho umíš napsat přísloví... Je to prostě krásná kapitola.

Elis, neboj, plánuju, že náš drahý Erae dostane po tlamě. Ale na to si tak dvě/tři kapitolky počkáme... Meny se tak brzy objeví, to se neboj. Jinak příští kapču hodlám přidat opravdu ve středu/čtvrtek. (To, že budu mít zase zaracha, doufám nehrozí.) Děkuji za komentář.

Samozřejmě, že se mi kapitola líbila :D. Jenom to, jak Aselině Erae pořád odpovídá, divím se, že to bere tak jak to bere, já bych se z toho musela zbláznit :D. A ten konec? Já chci další kapitolu. Taky mě zajímá co je s Menym a jak to lítání? :D Hm, tolik otázek, koukám, že máš na co odpovídat :D. Tááákže, kdy bude další kapitola no? :D
Tahle byla super, jen tak dál

Přidat komentář:

Nick:

Text: