OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zámecká paní - 3. část

10.03.2013 (13:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 913×

 Svatba

Podle našich sousedů to byl jeden z nejvydařenějších plesů, na kterém kdy byli. Všichni byli spokojení, ale nedalo se to říct i o otci. Otec byl na Eleanoru naštvaný ještě několik dní po plese za to, jaké předvedla „představení“. Moc dobře věděl, že na hraběte neudělala velký dojem. Otec jí jasně vysvětlil, že už má jen málo času na to, aby to napravila.

Dva měsíce od zásnub mé sestry s hrabětem do jejich svatby utekly jako voda. Eleanora se moc nesnažila napravit první dojem a hrabě se zase nesnažil trávit s ní čas, aby ji poznal. Mnohem více času trávil se mnou. V našich rozhovorech jsme se nevraceli k tomu, co se stalo na plese. Někdy jsem měla dojem, že jsem si to celé vymyslela ve své hlavě, že se to ani nikdy nestalo, avšak pohledy pana hraběte mě utvrdily, že to byla pravda. Jak jsem s ním trávila spoustu času, zamotávala jsem se do vlastních citů víc a víc. Dobře jsem věděla, že hrabě si zanedlouho vezme moji sestru, ale přesto jsem se občas neubránila myšlence, že by to mohl být i můj manžel. Poprvé v životě jsem sestře záviděla, že je prvorozená.

Zhruba dva týdny před svatbou začaly přípravy. Služebnictvo se opravdu činilo. Všechno se lesklo a vše zářilo čistotou. Otec se začal procházet po zámku a opravoval vše, co se mu nelíbilo. Já se často uchylovala do knihovny, které se úklid moc netýkal. Měla jsem tam klid a mohla jsem v klidu přemýšlet…

&&&

Den před svatbou bylo všechno vzhůru nohama. Služebnictvo se mohlo zbláznit. Otec nedbal na to, aby všichni byli přítomni u oběda a večeře. Eleanor byla jako na trní, ale nevypadalo to na těšení se z nadcházející svatby. Ještě nebylo ani poledne a nervózně klepala u mě na dveře.

„Alice! Alice, musím s tebou mluvit,“ řekla naléhavě, když za sebou zavřela dveře a ujistila se, že v pokoji nikdo není.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a vzhlédla od stolu.

„Nemůžu si ho vzít,“ pronesla tiše. „A ani nechci,“ dodala ještě tišeji. V tu chvíli jsem si připadala jako ve snu. Vyvalila jsem na ni oči a dopisy mi vypadly z rukou. Moje sestra odmítá tohohle téměř dokonalého muže, když ho skoro ani nezná. Uznávám, ani se ho nesnažila poznat.

„Proč si ho nemůžeš vzít?“ pronesla jsem, když jsem se vzpamatovala.

„Víš, jak jsem byla u tety. Poznala jsem tam jednoho milého muže. Byl velice sympatický. Je to syn tetiných známých. Byla jsem na několika plesech, kde jsme se dostatečně poznali, a… no, zamilovali se do sebe. Alice, co mám dělat? Vážně si hraběte d’Whitlock nechci vzít,“ pronesla smutně.

„Měla by sis promluvit s otcem. Nebude z toho nadšený. No, nejspíš bude zuřit, protože by to znamenalo, že ztrácí autoritu, ale je rozumný a mohl by to pochopit,“ navrhla jsem.

„Nejspíš máš pravdu. Půjdeš za otcem se mnou?“ zeptala se a upřela na mě prosebný pohled. Vždycky to byla dobrá manipulátorka, ale teď mi jí bylo docela líto.

„Dobře,“ přikývla jsem nakonec.

„Tak pojď. Chci to mít za sebou.“ Zvedla se z postele a zamířila ke dveřím. Teď už ji nikdo nezastaví. Rozhodla se a dojde do cíle.

Otec seděl ve své pracovně a pročítal nějaké listiny. Eleanor zaklepala a obě jsme vstoupily. Otec vzhlédl od stolu a mile se na Eleanoru usmál. Mě si prakticky nevšiml.

„Tak jak se má naše nevěsta?“ zeptal se otec.

„Otče, musím s vámi mluvit. Víte, já si hraběte vzít nechci,“ poznamenala sestra. Otci vypadly z rukou listiny a nechápavě se na ni podíval.

„Jak to myslíš, že si hraběte vzít nechceš? Eleanor, vzpamatuj se. Hrabě pro tebe představuje téměř bezstarostnou budoucnost. Uvědom si to laskavě. Měla bys mi být vděčná a měla bys mi děkovat, ale ty místo toho začneš s tímhle. Myslel jsem si, že budeš vděčnější,“ řekl otec podrážděně. Vypadalo to, že kdyby mohl, tak bude i prskat kolem sebe.

„Já tohle všechno vím, ale přesto si ho vzít nechci. Nemiluji ho.“ Eleanor udělala tu největší chybu, kterou mohla. Tohle otci nikdy říkat neměla. Otec zbrunátněl a vypadal, že po Eleanor něco hodí.

„Eleanor, tohle mě ani trochu nezajímá. Sňatky vždy domlouvali rodiče a nikdy se svých dětí neptali, jestli toho druhého milují. Tenhle sňatek je také už dva roky dohodnutý a nehodlám ho odříct. Starý hrabě d’Whitlock je dobrý soused a nechci si ho rozhádat. Takže si dobře rozmysli, co mi teď řekneš,“ pronesl otec výhružně, protože viděl, že Eleanor horečně přemýšlí. Viděla jsem, jak se nadechuje, jako by sbírala odvahu k něčemu hodně riskantnímu.

„Já si hraběte ani vzít nemůžu. Jsem zasnoubená s jiným mužem,“ poznamenala Eleanor. Otec vypadal, že ho raní mrtvice.

„Cože? Ty jsi zasnoubená s někým jiným, aniž bych ti dal svolení? To myslíš vážně?“ zaburácel otec. Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Eleanoro d’Kai, právě jsi ztratila veškerou moji oblibu, kterou jsem k tobě choval. Přestala jsi být mojí dcerou a dědičkou tohoto panství. Nevyhodím tě z domu hned, ale dám ti čas, aby sis našla útočiště. A ještě budu muset zrušit svatbu,“ řval otec. Pak si všiml, že jsem v místnosti taky. „Ne! Svatba se rušit nebude! Alice se stává dědičkou, a tudíž na ni přecházejí povinnosti dědičky. Nechci slyšet jedno jediné slovo, že si hraběte nevezmeš. Zítra si ho vezmeš místo sestry. A teď jděte! Nechci nikoho vidět!“ Otec řval jako zběsilý. Ani jedna z nás nic neřekla a jen tiše odešla.

„Říkala jsi, že je rozumný,“ řekla Eleanor u mě v pokoji. Podívala jsem se na ni s pocitem provinilosti.

„Otec je rozumný. Teď šílí z té svatby. Dej mu pár dní čas a pak si s ním promluv,“ navrhovala jsem. Nevěděla jsem, jestli to pomůže, ale doufala jsem, že ano.

Otec za mnou okamžitě poslal švadleny a služebné, aby narychlo přešily sestřiny šaty. Sestra odešla do svého pokoje. Všechno se mi najednou zdálo strašně urychlené. Vždy jsem se těšila na den, kdy se budu vdávat, ale nikdy jsem si ho nepředstavovala takhle. Chtěla jsem si svatbu užít, ale místo toho jsem všechno vnímala jako jednu rozmazanou šmouhu. Všechny přípravy, všechna očekávání a všechny starosti.

Než jsem se nadála, měla jsem na sobě překrásné svatební šaty a mířila jsem s otcem do zámecké kaple. Otec byl ještě stále naštvaný. Večer prý mluvil s hrabětem, který byl, podle služebnictva, mile překvapený, že si má vzít mě místo Eleanory. Kaple byla vyzdobená a nepřipomínala to studené místo, kam jsem jako malá nikdy nechtěla chodit. Na obřad nepřišlo moc lidí. Dostavilo se jen pár známých a obě rodiny – moje i pana hraběte. Otec mě přivedl před oltář a šel se posadit k matce, která měla kapesníček už skoro promáčený. Kněz začal svatební řeč a já nevěděla, jestli mám být ráda, nebo jestli se mám bát.

„Já, Alice Lysandra d’Kai, slibuji věrnost hraběti d’Whitlock. Budu vás milovat a ctít a budu při vás stát v nemoci i ve zdraví, v těžkostech i radostech, ve všem dobrém i zlém,“ opakovala jsem po knězi jako omámená.

„Já, Filip William d’Whitlock, slibuji věrnost lady d’Kai. Budu vás milovat a ctít a budu při vás stát v nemoci i ve zdraví, v těžkostech i radostech, ve všem dobrém i zlém,“ opakoval on. Kněz nám položil na ruce stuhu a vyzval nás, abychom se políbili. Poprvé jako manželé. Hrabě se ke mně naklonil a spojil naše rty v něžném polibku. Otec v tu chvíli musel být zcela spokojen, protože začal všechny zvát na hostinu. Hosté se pomalu začali trousit do jídelny a tanečního sálu.

Po obřadu jsem zamířila do svého pokoje, kde mi služebná pomohla do tanečních šatů. Ty šaty byly nádherné, ale nikdy dříve jsem je neviděla. Jistě to byl dar od mého manžela. Cítila jsem se zahanbená, že jsem mu nic nedala, ale při takovém náhlém zvratu to jistě pochopil. Když jsem byla připravená, sešla jsem do tanečního sálu a komorník mě představil už jako hraběnku Alici d’Whitlock.

Následný ples byl překrásný a všichni se dobře bavili. Filip byl okouzlujícím společníkem. Při našem prvním tanci jsem si uvědomila, že za ty dva měsíce, které jsem s ním mohla strávit, jsem se do něj zamilovala. Tohle zjištění bylo dobré, ale vyvstaly kvůli němu další obavy. Jaké city chová Filip ke mně? Tuhle otázku jsem si kladla po dobu téměř celého plesu, až jsem to nakonec nevydržela a musela se dostat na čerstvý vzduch. Vyšla jsem pouze na terasu. Neměla jsem v úmyslu jít do zahrady.

„Alice, opět se mi pokoušíš zmizet?“ promluvil za mnou Filip. Chtěla jsem chvíli přemýšlet o samotě. Otočila jsem se a zadívala se na něj.

„Opět? Pokud vím, tak jsem se nikdy nepokoušela ti zmizet,“ poznamenala jsem. „Vždy jsem se pokoušela vytratit z přeplněného sálu.“

„Jistě,“ zamumlal s úsměvem. „Co tě trápí dnes?“ pronesl po chvíli. Přistoupil ke mně a zlehka mě pohladil po tváři.

„Nic,“ zamumlala jsem. Sklopila jsem pohled k zemi a na tváři mi vyvstal lehký ruměnec. Filip mi zvedl bradu a donutil mě, abych se na něj podívala. Jako tehdy na plese.

„Neumíš lhát a doufám, že se to nikdy nenaučíš. Nesnesl bych, kdybys mi lhala,“ řekl něžně a opřel si svoje čelo o mé. V takovéhle blízkosti tohoto muže mě mé otázky pálily ještě víc. „Tak krásná a přitom moje. Jak je to jen možné,“ zašeptal.

„Manželství není jen o kráse,“ zamumlala jsem téměř neslyšeně, avšak Filip to slyšel, protože se téměř neslyšně zasmál.

„To je pravda,“ zašeptal. „Miluji tě. A miloval jsem tě od první chvíle, kdy ses schovávala za sloupem, když jsem sem poprvé přijel,“ pronesl tiše své vyznání. Mé srdce poskočilo nepopsatelnou radostí. „Před třemi dny jsem mluvil s tvojí sestrou. Řekla mi, že je zasnoubená a že si mě vzít nechce. Řekl jsem jí, že si ji také nechci vzít, protože si chci vzít tebe. Docela mi to usnadnila, protože kdyby včera nešla za tvým otcem, šel bych za ním já. Eleanor je okouzlující, ale manželství s ní by pro mě nemělo smysl,“ dodal. Potěšeně jsem se usmála a sama od sebe ho políbila. Doufala jsem, že to bere jako moje vyznání. V tu chvíli jsem si uvědomila, že s tímhle mužem se nemusím ničeho, protože on mi nikdy neublíží a vždy mě bude milovat…

Konec

Doufám, že se aspoň někomu bude tento konec líbit, a obdivuji každého, kdo si jej přečte, jelikože jsem byla pěkně pohodlný autor, který neměl moc času. Tudíž se chci omluvit všem, kteří na tento konec čekali. Bohužel, čas je velký nepřítel... 

Doufám, že se nezlobíte moc a neukamenujete mě za to.

Krásné čtení!

Vaše Ali 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zámecká paní - 3. část: