OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 4. kapitola

01.11.2010 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1596×

Zakázané? No a co! 4. kapitola

Hned na druhý den po vysvědčení jsem s mými přáteli odjela k moři. Jeli jsme dvěma auty do Itálie. Ubytovali jsme se ve dvou pokojích po čtyřech. Bylo to suprové. Žádní rodiče, žádná škola nic. Každý den jsme se opalovali, blbli v moři nebo někam chodili. I když jsem to nedávala na sobě  znát a bavila se, pořád jsem myslela na to, co se stalo. Na to, co se stát vůbec nemělo. Celou dobu  mě to uvnitř užíralo, ale nikomu jsem to říct nemohla. Deset dní naší dovolené se blížilo ke konci a nastalo balení.  Byla jsem krásně opálená, protože mám pleť po otci a dobře na sluníčku chytám a málokdy se spálím. Cesta byla vyčerpávající, ale dala se zvládnout. Další dny a týdny jsem obíhala dědy a babičky, tety a strejdy.

Jako každý rok i letos  tomu nebylo jinak se 5 a 6.srpna konala burza učebnic. To jsou dny, kdy se prodávají nepotřebné knížky žákům z nižší třídy a vy si kupujete knihy od žáků z vyšší. Docela jsme se těšila až opět uvidím své spolužáky. Burza začínala v devět a tak jsem se domluvila s Romanem, že si zajdeme ještě na snídani.  Roman je můj teplý kamarád. Je boží. Je to můj nejlepší přítel, dá se s ním popovídat o všem. Po snídani jsme si dali sraz s ostatníma a pět minut před devátou jsme byli před školou. Pomalu se začala hala zaplňovat a už to byl frmol. Z každé strany jsme slyšeli kdo a za kolik chce co koupit. Procházela jsem pomalu kolem stolů, když jsem ho uviděla. Polilo mě horko. Všiml jsi mě a kývl mi na pozdrav. Já jsem ani neměla tu slušnost kývnout. Prostě jsem se otočila a šla dál. Když jsem se ale dostala do řady stolů, od kterých jsem na něj viděla, neodolala jsem a koukla se tam. Stál vedle nějaké dívky. Mohla mít tak kolem 19, starší určitě být nemohla.  Na proti nim stála profesorka Slečková a zrovna si s ní podávala ruku.  A on? Ji dal ruku kolem ramen.  Jestli mě předtím polilo horko, tak teď na mě někdo vylil studenou vodu. Co jsem ale taky měla čekat? Prostě jsem se sebrala a odešla domů. Nezajímalo mě, že nemám koupené žádné knihy. Prostě jsem zmizla.

Doma jsem pořád musela myslet na něho. V noci se mi o něm zdálo a doufala jsem, že ho zítra uvidím. Ráno jsem vstala a už v sedm bylo vedro. Vzala jsem si kraťasy, tílko a conversky.  Na oči sluneční brýle a v osm jsem čekala na zastávce na autobus.

Dneska jsem tam vydržela až do konce. Pomohla jsem jim uklidit stoly a poklábosila si s pár učitelkami. Pomalu jsem vyšla ze školy ven. Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že mám hodinu čas, než mi pojede další autobus. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu pěšky místo tramvají. Rozešla jsem se, když v tom zastavilo vedle auto. 

„Ahoj, nechceš někam hodit?“ Zeptal se mě ON.

Sundala jsem si brýle a koukla na něj,: „No vlastně ani ne. Autobus mi jede až za hodinu, tak se radši projdu, než stát na místě a pochybuju, že by jste mě hodil až domů. Je to 30 km,“ usmála jsme se.

„To je v pohodě, stejně mám tím směrem cestu,“ řekl a otevřel dveře na straně spolujezdce. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem nasedla. Připásala jsem se a pohodlně se usadila.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a koukala jsem se z okýnka ven. Cítila jsem se nervózně.

„Není zač. Byla jsi u moře?“ Zeptal se mě a koukl se na mě, pak se opět věnoval řízení.

„Jo byla jsem v Itálii,“ odpověděla jsem a prstem přejížděla sem a tam po držadle na dveřích.

„Jsi pěkné opálená,“ pousmál se, a pak řekl něco, co mě naprosto rozesmálo,: „Bože to znělo dost úchylně,“ rozesmála jsem se.

„Jo to znělo, ale děkuju,“pousmála jsme se a celou cestu jsem se cítila klidnější. Když jsme vjeli do města navigovala jsem kam má jet.

„To je dobrý, já to už dojdu,“ nedal si ale říct a musela jsem ho navigovat, až před náš barák.

„Takže děkuju,“ poděkovala jsem a pořád seděla na místě.

„Nemáš zač. Rád jsem tě opět viděl,“ řekl a já se pousmála.

„Já vás taky, tak na shledanou,“ řekla jsem a vystoupila. Musela jsem obejít auto, ale když jsem se dostala ke dveřím řidiče otevřel okýnko.

„Co děláš v sobotu?“ Zeptal se mě a čekal, co odpovím.

„No jelikož je dneska čtvrtek a sobota je za dlouho, tak zatím nic,“ řekla jsem pravdu a čekala kam tím míří.

„To je dobře, tak si nic neplánuj. V jednu tě vyzvednu i s tvým psem. Měj se,“ usmál se a odjel. On odjel a ani nečekal jestli budu souhlasit. Samozřejmě, že bych souhlasila, ale i tak. Jako omámená jsem šla domů a nemohla se soboty dočkat.

                                                                                                                             By Lucka24

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 4. kapitola: