OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 3. kapitola

24.10.2010 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1063×

Zakázané? No a co! 3. kapitola

Slyšela jsem dobře? On –Pan dokonalý- se mě zeptal, jestli mi může pomoct? Co mu mám říct? Ano, ano, ano, křičel na mě jeden hlásek uvnitř mého já, ale ten druhý říkal buď rozumná. Když se na tebe podívá nebo usměje jsi mimo, co teprve když s ním budeš mluvit. Ano ten druhý hlas měl větší pravdu, ale i tak jsem uvažovala nad tím prvním.

„To je v pořádku, máte moc práce a nechci nějak obtěžovat,“ usmála jsem se na něj. Co to proboha kecáš? Moc práce a nechceš obtěžovat? Kdyby neměl čas nebo by ho to obtěžovalo, tak by ti to nenabízel.

„Ale mě to nebude obtěžovat,“ usmál se a pokynul  rukou k lavici. Kývla jsem hlavou a šla si sednout do lavice a vytála svoje papíry.  Na druhou půlku lavice, kam si sedl on, jsem položila příklad, který měl zadání přes půl stránky a můj výpočet zahrnoval  pět stránek výpočtů. S údivem se na mě koukl a já jen pokrčila rameny. Asi deset minut to počítal.

„Já bych řekl, že to máš správně, tak v čem je problém?“ Zeptal se mě a podal mi papíry.

„No problém ani není to, že bych to nevypočítala, ale to, že mi to dlouho trvá. Jestli třeba některé kroky nejdou přeskočit nebo prostě nějak urychlit,“ vybalila jsem na něj svůj požadavek.

„No je pravda, že pár kroků tady je velice složitých a šlo by je udělat rychleji,“ řekl a usmál se na mě. Jen jsem přikývla a vytáhla čistý papír. Příklad jsme počítali znovu od začátku, a když jsme se dostali k části, kde jsem to počítala složitě, tak mě přerušil a řekl mi, jak to mám počítat. Opravdu mě překvapilo, teda ne že bych to nevěděla ale i tak, jak moc je chytrý a trpělivý. Některé kroky jsem nechápala nebo se mi nelíbili, ale je pravda, že to bylo rychlejší.  U jednoho příkladu nám dokonce ani nevyšel výsledek. Nakonec jsme našli chybu, ale trvalo nám to. Když jsem se podívala na hodinky zjistila jsem, že jsme tady už dvě hodiny. Dopočítali jsme poslední příklad a já si začala balit věci.

„No teda nevím jestli je to potřeba, ale mohl bych tě doučovat, no sice to není to správné slovo,“ zasmál se, „ale mám plno takových příkladů. Teda pokud chceš, protože Jana, teda prof. Slečková asi už nebude mít kvůli těm problémům čas,“ koukl se na mě a čekal, co mu řeknu.

„Ovšem nebude mi to vadit, tak se mějte nashle,“ usmála jsem se a zapnula jsem si bundu. U dveří jsem se otočila a řekla: „Stejně mě to bavilo víc, ale pšt,“ dala jsem si prst na pusu a odešla domů.

Celý týden proběhl v pořádku a byl prostě skvělý. Žádné písemky a ani jsem nebyla zkoušená. Nastal konečně pátek a já se těšila domů, jak malé dítě. Byl říjen a já měla devatenácté narozeniny. Od rodičů jsem dostala peníze a pár drobností, ale na to jsem se domů netěšila. Hned jsem se začala připravovat na dnešní párty, kterou jsem pořádala. Zamluvila jsem stůl v restauraci, kde se mohlo i tančit, ale přitom to nebyla diskotéka, bylo tam vždy velmi příjemně. Byla jsem domluvená s nejlepšími lidmi, co znám, že si zaplatí večeři a já se postarám o pití. Když hodiny odbily půl sedmé, sebrala jsem se a šla na určené místo. Přišla jsem jako první a několik minut po mně se začali scházet všichni. Popřáli mi a od každého jsem dostala nějaký malinký dárek. Měla jsem ze všech radost. Každý si na jídlo objednal co chtěl a spokojeně jsme se najedli. Po večeři mi opravdu vyrazili dech.  Dostala jsem dort. Byl opravdu krásný. Sfoukla jsem všechny svíčky , a pak jsem dort rozkrájela na přesný počet kousků, který byl potřeba. Když jsem si chtěla sednout přišla číšnice a držela skleničku a jak jsem později zjistila, bylo to Cinzano.

„Já si ale nic neobjednala,“řekla jsem ji a vracela ji pití.

„To je od tamtoho pána a přeje vám všechno nejlepší,“ usmála se a položila pití na stůl. Podívala jsem se směrem, kterým se otočila a mně málem vypadli oči. Byl tam on. Můj profesor a k mému zjištění, s nějakou dívkou. Nadzvedl skleničku a usmál se.  Svou sklenku jsem taky nadzvedla a rty jsem mu naznačila, že děkuju a pak se začal věnovat jí.  Trochu mi to zkazilo náladu, ale po chvíli jsem to neřešila a bavila se dál.

Celé měsíce probíhaly skvěle. Každé úterý jsem chodila na matiku a později, když už to nemělo smysl, tak jsme se začali věnovat biologii, která byla ještě víc zajímavější.  Probíhalo to tak celý rok, až do jednoho osudového dne.

Byl to pátek posledního dne, kdy jsme se učili. V pondělí jsme šli do kina a v úterý jsme měli vysvědčení. Třetí vyučovací hodinu jsme měli biologii a taky vlastně poslední hodinu, kdy jsem ho mohla vidět, a pak až po dvou měsících. Po skončení jsem opustila učebnu a ani jsem si neuvědomila, že jsem tam nechala pod lavicí knížky.  Další hodinu jsem měla volnou a tak jsem se vydala pro zapomenuté učebnice. Slyšela jsem, že má asi někdo hodinu, protože bylo puštěné video. Zaklepala jsem a vstoupila jsem dovnitř a zarazila jsme se, protože učebna byla prázdná a on se díval  jak jinak na nějaký dokument. Otočil na mě hlavu.

„Omlouvám se. Zapomněla jsme si tady knížky,“ ukázala jsme na lavici, ale věci pod ní nebyly.

„ Myslel jsem si, že se pro ně vrátíš. Mám je v kabinetu,“ pousmál se a šel pro ně. Mě ale zaujalo video, které běželo na interakční tabuli. Byl to film o podmořském světě a bylo to nádherné. Položila jsem tašku na zem a sedla si na lavici a koukala. Věci mi podala a sedl si vedl mě.

„Krásné co? Jednou bych to chtěl vidět na vlastní oči,“ zasnil se.

Otočila jsem k němu hlavu: „Ano to je,“ usmála jsem se a zakoukala jsem se mu do očí. Nikdy, i když jsem to tahle ještě neprožívala, jsem se neusmála a ani nezčervenala, jak  to mnoho dívek dělá. Nikdy mi to nepřišlo směšné a ani trapné.  Ztuhla jsem když jsem zjistila, že se ke mně začínal přibližovat. Udělala jsem to samé, vždyť jsem po tom toužila už poprvé, co jsem ho viděla, ale tehdy to bylo pouze fyzické. Teď jsem to chtěla i citově, což bylo špatně. Už jsme se skoro políbili, když v tom někdo zaklepal. Odtrhla jsem se od něj, jak nejrychleji to šlo. Dveře otevřel nejspíše prvák nebo druhák.

„Dobrý den, pane profesore, nezapsal jste do třídní knihy,“ řekl a vešel do třídy. Ani jsem nic neřekla a ani jsem se na něj nekoukla. Sbalila si všechny věci a zmizela tak rychle že jsme ani nevěřila, že to tak jde. Už jsem ho neviděla, až jednou o prázdninách………

                                                                                                                                             By Lucka24

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 3. kapitola: