Začátek mého konce - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Amy je jedna z těch, kteří vidí budoucnost, jenže pro ni je to spíše prokletí. Nemůže žít normálně, poněvadž lidi se nadpřirozena bojí a ti, co mají stejný dar jako ona, jsou pomalu pozabíjeni a ona je dalším objektem jejich zájmu. Musí proto utíkat s rodinným známým, kterého od jakživa nesnáší a on jí očividně taky.

30.03.2011 (10:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 805×

Naštěstí to nebyl žádný fastfood, ale pizzerie, takže jsem si mohla v klidu vybrat nějaké normální jídlo, ze kterého by nekapal hektolitr oleje za minutu. „Jak dlouho ještě budeme takhle cestovat?“

„Včera večer volal tvůj táta. Pořád se to neuklidnilo, hledají tě jako jednu z hlavních,“ odpověděl a civilizovaně odřízl kus pizzy.

Ale já jsem to prostě musela jíst rukama, no. A to, že mi pořád darovával pohled, který mě shledával duševně chorou, mi ani nevadilo. Bylo to na denním pořádku. „Proč by hledali nějakou pitomou holku? Podle mě hledají tebe, ty jsi takový kriminálník, okrádáš lidi o peníze při pokeru, kradeš auta a máš sebevražedné sklony.“

„Mám sklony k vražedným činům. Ne sebevražedným,“ řekl tak vážně, až bych mu vážně uvěřila. Kdybych ho neznala, samozřejmě.

„Ale prosím tě, vsadím ses, že ses nikdy nepral. A kdyby jo, určitě jsi strašně dostal do držky.“

Na jeho tváři se mihl pobavený úsměv. „Kdyby sis tohle myslela, nedávala by sis paralyzér k posteli.“

Dostal mě! „Dobře, jiné téma. Jak to, že znáš mýho tátu odmalička? Nikdy jsem neviděla, že bys měl nějaké rodiče, či tak.“

„Měl. Pěstounské rodiče. A bylo jich spoustu, co si jen chtěli přivydělat na dávkách na děti.“

Možná bych ho neměla odsuzovat, když měl těžké dětství. Ale to ho pořád neomlouvá, jak se chová teď. „To není odpověď na otázku.“

„O tom jindy.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Proč tohle téma pořád odsouváš na potom?“

Napil se ze sklenice vody, kterou si objednal a pokrčil rameny. „Je to ponižující.“

„Haha, vážně? Víc, než to s tím oslem?“

Zašklebil se. „No... to asi ne.“

Nechtěla se mi zvedat ani jedna ruka, abych mu jednu flákla, tak jsem to přeložila na později. „Hm,“ zabručela jsem jen a čekala, až dojí svou porci pizzy s žampiony. Byla jsem tak plná, že jsem se sotva mohla hnout.

Nakonec nechal bankovky na stole a oba jsme mlčky vyrazili zpátky do motelu. Cestou jsme zastavili u auta, aby si mohl vytáhnout notebook.

Já skončila u televize s lízátkem v puse a on cosi ťukal na klávesnici na notebooku. Určitě něco hroozně důležitého, jelikož se tvářil dost významně.

Přestala jsem si z něj v duchu dělat srandu a věnovala plnou pozornost seriálu Přátelé. Zbožňovala jsem to! Rosse a Rachel, Rosse a někdo další, Rachel a někdo další, ale každý věděl, že na konec to bude Rosse a Rachel! Tedy, ne každý, ale já ano. Jako vždycky.

„Tak co, už dáváš svoje auto na eBay?“ zamumlala jsem rozverně a přehodila si nohu přes nohu. Ta postel nebyla příliš pohodlná, mezitím, co jsem tu seděla, mě málem přizabila dvě péra, vylítávající ze staré ošoupané matrace. Bezva, ráno se probudím mrtvá. Tedy, neprobudím.

Z mých jistě užitečných úvah mě vytrhl jeho hlas. „Nebo prodáme to tvoje funící zvíře Číňanům na maso.“

To jako myslí mého úžasného hrdinského milujícího psa, posedávající... u něj? No to je zrádce! Pes, o kterého se starám už deset let, si žádá ne o mou pozornost, ale pozornost toho prevíta. „To se opovaž.“

„Pokud nebude co jíst,“ pokrčil rameny lhostejně a já nenašla nic, co bych po něm hodila. Byla jsem totiž moc zlenivělá tím neustálým sezením v jeho pohodlným autě.

„Jdu se projít,“ zavrčela jsem, pískla jsem na Maxe a svalila se z postele.

Max nastražil uši, otřel se Rafaelovi o nohu a běžel ke mně, až mu pár slin ukáplo na koberec. Sklonila jsem se k němu a nechala se olíznout.

„Počkej chvíli, jdu s te-“

Ale to už jsem zabouchla a mířila chodbou pryč. Jen kdybych neměla tak mizerný orientační smysl. Naštěstí jsem východ našla a u recepce načapala Dana, jak si s někým důvěrně špitá do telefonu.

„Bude divoká noc, co?“ houkl na mě s úsměvem.

„Jasně,“ zavolala jsem na něj a užívala si chvíli svobody. Za poslední týden jsem měla Rafaela pořád za zadkem. Vážně mi lezl pořád na nervy, vůbec se s ním nedalo povídat a už od rána jsem neměla cigaretu.

Jakmile se ozval hrom, spustilo se na nás pár chladných kapek. Jakoby každá vypalovala do mé kůže díru. Max vesele poskakoval okolo lidí, běžících pod střechu, aby se schovali.

Mně takové počasí nevadilo a Maxovi už tuplem ne. Bezstarostně probíhal všemi loužemi v dosahu a vůbec ho netrápilo, že to já ho pak budu sušit.

U nejbližší trafiky jsem si koupila krabičku a pokračovala v cestě. Během pár vteřin se rozpršelo takovým způsobem, až jsem měla vlhké vlasy víc a víc. Max už byl úplně promočený, ale očividně mu to nevadilo. Štěkal na holuby u kašny a snažil se je dohonit.

Nasadila jsem si kapuci (fakt brzo) a zapálila už skoro promočenou cigaretu. No, nevadí. Obloha se zatáhla a pomalu se stmívalo. Lampy se za pár minut všechny porozsvícely a vedly mě kamsi do neznáma. Ulice byly prázdné, všichni zalezli do úkrytu před bouřkou. Byla jsem ráda, miluju své soukromí a když ho nemám, jsem z toho nervózní.

Ten spokojený a šťastný pocit nevydržel dlouho. Mým tělem projel záblesk a já věděla, že jsem v maléru. Mohla jsem být od motelu už necelou míli a tím pádem i od Rafaela, ze kterého jsem cítila bezpečí.

Záblesk toho, že za mnou někdo jde. Sklonila jsem se k botě a předstírala, že se mi rozvázaly tkaničky. Mezitím jsem se nenápadně ohlédla a zjistila, že má vize měla zase pravdu.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování