Vstříc světlu - 8. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Tiamat se probudí na místě, o kterým nejdříve nic neví. První člověk, kterého uvidí je jí velice "sympatický" mistr Greeny. Po dalším nepříjemném probuzení poznavá Claris. Veselou, sympatickou dívku. Dozví se, že bude navštěvovat Akademii, což je určitý druh školy. Kde je ale Nick?

12.03.2011 (16:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 936×

8 – Díl

Akademie

Otevřela jsem oči. Nade mnou byl červeně vymalovaný strop s bílým lampionovým lustrem. Sedla jsem si. Byla jsem na pohodlné posteli s bílým povlečením. Stěny pokoje byly obložené dřevem. Naproti černým dveřím se uprostřed nacházelo velké okno s černými záclonami. Zapadalo slunce. V pokoji se ještě nacházela skříň a stůl se třemi židlemi. Pokoj nebyl moc velký, ale byl neuvěřitelně útulný. Cítila jsem se krásně uvolněně a klidně. Přemýšlela jsem o Nickovi a věcech, které se staly. Měla jsem v hlavě zmatek. Je jasné, že Vincent a nejspíš všichni okolo mě ví něco, co mi Nick tají. Byla jsem pevně rozhodnutá to zjistit. Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. S přemáháním jsem vylezla z krásně teplých peřin. S pohybem se ozvaly moje bolavé končetiny a místa, která byla navštívená hrubou rukojetí katany. Otevřela jsem. Za dveřmi stál Dědula. S pohledem na něj mi do hlavy vlétl vztek. Znovu jsem viděla obraz jeho pohledu, když sledoval Vincenta, jak do mě bušil. Nepokusil se mi ani pomoct, zmetek!

„Vidím, že už si se nám vyspinkala, slečinko. Nejspíš vůbec nemáš tušení, kde se nacházíš…“ mluvil a posměšně se na mě díval. Začínal být pomalu otravnější a otravnější. „… jsi v Akademii. Škola, kde se mladí lidé učí bojovat. Poté jsou vysíláni na mise, které jsou velice důležité pro Éadrom. Naučíš se zde bojovat a využívat auru, aby ti potom ostatní nemuseli zachraňovat krk. Tenhle pokoj ti bude sloužit po celou dobu pobytu, který se může prodloužit na dlouhou dobu. Zaleží, jak velká tvá nešikovnost bude. Teď se převleč a odpočiň si. Zítra se dozvíš víc,“ osvětlil mi situaci a dřív než jsem stačila něco říct, odešel. Chtěla jsem se zeptat, kde je Nick a jestli je v pořádku, přece jenom včera schytal několik nepěkných ran. Na druhou stranu jsem ho ale vidět nechtěla. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Něco ve mně se ho bálo. Pomalu jsem propadala zoufalosti. Nikoho jsem neznala. Nikomu jsem nevěřila. Nevěděla jsem, proč tu jsem ani, kdy se vrátím domů. Chtěla jsem vidět Jane a dokonce mi chyběl i Joe. Přece jenom se alespoň snažil být milý. Zašla jsem do koupelny, která se skrývala hned za dalšími dveřmi z mého pokoje. Vedle umyvadla byly tmavě zelené saténové tepláky a černá košile ze stejného materiálu. V rohu byl sprchový kout a vedle něho toaleta. Svlékla jsem se a vlezla do sprchy. Byla jsem ráda, že tenhle svět, ať už je to cokoli, je z jedné strany hodně podobný, tomu na co jsem zvyklá. Hřejivá voda mě krásně uvolnila. V jedné chvíli jsem se cítila, jako doma. Měla jsem pocit, že až vylezu, bude na mne čekat veselá Jane, která mi začne vyprávět další její veselé příhody. Bohužel jsem vylezla a byla jsem znovu v neznámé koupelně. Oblékla jsem si připravené oblečení a zalehla do postele. Byla jsem k smrti unavená, jak fyzicky, tak psychicky. Hlavou se mi míhaly jen otázky a stesk. Naštěstí mi únava donutila vyčistit mozek a já se propadla do propasti snů.

„Vstávej,“ ozvalo se nade mnou. Zamžourala jsem a pomalu rozeznávala obrysy postavy sklánějící se nad mojí postelí. Byla to holka asi kolem osmnácti. Když jsem nejevila známky pokusů o vstávání, ukradla mi peřinu.

„To je vážně podlý,“ stěžovala jsem si a vylezla.

„Mé jméno je Claris, vypadá to, že se mnou budeš navštěvovat nauku o Éadromu. Jestli se ti zdá, že jsem stará, tak máš pravdu. V teorii jsem už dvakrát propadla. Vždy jsem prospala závěrečný test. Je mi sedmnáct. Jsi dost mladá, aby si nastoupila k nám, ale mistr Greeny asi bude mít své důvody,“ usmála se na mne a podala a potřásla mi rukou.

„Ehem… Já jsem Tia a vůbec nevim, o čem to tady mluvíš,“ opětovala jsem jí zmateně úsměv. Byla sympatická a na první dojem se mi zdála dětinská. Měla dlouhé blonďaté vlasy učesané do copu. Oči měla oříškově hnědé a na tváři se jí rýsoval šibalský úsměv. Byla o hlavu vyšší než já.

„Že nevíš? Dneska seš nový maso v naší třídě teorie. Sice nechápu, proč tě nezařadili do nějaké třídy na praxi, ale stejně se těš na hodiny se Šklíbou. Ostatní se děsně těší, až tě poznají, tak dlouho se tu neukázal někdo novej,“ mrkla na mě a hodila mi nějaké oblečení. Prohlédla jsem si ho. Byly to černé kraťasy nad kolena s černou košilí na zip bez rukávů. Všimla jsem si, že to samé na sobě má i Claris s rozdílem, že halenu měla s dlouhým rukávem a na kraťasech měla uvázaný modrý pásek.

„Jaký živel je nejblíž k tvé auře?“ zeptala se mě Claris. Její pohled říkal, že je to normální otázka. Já na ni, však hodila překvapený výraz a z úst mi vyšlo jen: „Prosím?“

„Ty toho opravdu moc nevíš, že? Odkud jsi? Jsi z daleka? Jak dobrá jsi v boji? Na co se specializuješ? Přihlásíš se do turnaje Akademie?“ Otázky jí z pusy jely jedna za druhou. Nestíhala jsem na ně ani otevřít pusu a hned tu byla další. Naštěstí mě ze záplavy zvědavosti zachránilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ pokynula jsem a dovnitř vstoupil mistr Greeny.

„Zdravím vás, jsem tu, abych vyzvedla Tiu na hodinu,“ uctivě se uklonila Claris.

„Dobře Claris. Mohla bys nás, ale prosím na chvilku omluvit? Počkej na Tiamat venku,“ poprosil Greeny Claris nesmlouvavým toném. Claris poslechla a vyšla ze dveří. Pozorovala jsem Dědulu podezíravým pohledem. On byl člověk, kterému jsem věřila nejmíň, ale momentálně jsem se s ním cítila nejjistěji. Byl to zvláštní pocit. Věděla jsem, že on má odpovědi, které chci, ale že nemá v úmyslu mi je jen tak vydat.

„Doufám, že jsi se dobře vyspala. Jak už ti určitě Claris řekla, budeš navštěvovat Akademii jako student. Zatím jen teorie. Praxi, což znamená hlavně boj, že tě budu doučovat já osobně. Nikomu nevyprávěj, kdo doopravdy jsi. Neříkej, že jsi z reálného světa. Většina lidí odsud o něm ani netuší. Když se tě někdo bude ptát, tak jsi z Gludia. Žila jsi v obyčejné rodině, kde jsi boj ani auru nepotřebovala. Rodina ti umřela při požáru. Taky se nikomu nezmiňuj o snových tvorech. Neptej se proč. V Akademii studují taky démoni, jsou v oddělených třídách, na první pohled je nepoznáš. Neboj se, jsou to normální studenti, jen fyzicky zdatnější a mají více schopností. Budeš nejspíše nejmladší na celé Akademii, protože normálně studenty přijímáme od patnácti, ale to zvládneš. Otázky?“ objasnil mi situaci.

„Vysvětlíte mi rozdíly mezi tímhle světem a světem odkud mě Nick odvedl?“ Tato otázka mě sžírala už dlouho. Nemohla jsem se dočkat odpovědi. Snad se z ní nebude pokoušet vykroutit.

„Jistě. Svět, z něhož pocházíš, je svět reálný, který je ovlivňován tímto světem. My se nacházíme v něčem jako nadrealita. Když je tenhle svět v rovnováze je všechno v pořádku. Ale když je tenhle svět na hranici temna, odráží se to i ve vašem světě. Například teď. Temno je ve vyšší moci a u vás se ukazovaly proudy rudě aury. Není to tak? Kdyby temno přesáhlo určitou hranici, mohli by se démoni dostat i do reálného světa a to by byla pohroma, protože démoni z Temna nejsou vždy tak mírumilovní, jako ti odsud. Ještě něco?“ vysvětlil mi.

„Nó… Claris se mě ptala, jaký živel používám nejlíp. Opravdu budu schopná používat živly?“

„Ano, pomocí své aury nakonec ano. Každému sedne nějaký živel nejlíp. Na to se tě nejspíše ptala. Všechno?“ Napadlo mě, že bych se mohla zeptat na Nicka. Potom jsem si to raději rozmyslela. Neměla jsem chuť o něm mluvit.

„Všechno,“ kývla jsem.

„Teď se obleč do studentského úboru a vyrazte s Claris do učebny.“ Poručil mi a odešel. Převlékla jsem se a vyšla z pokoje. Hned za dveřmi na mne čekala Claris.

„Můžeme?“ usmála se na mne. Přikývla jsem a společně jsme vyrazili po chodbě.

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování