Vstříc světlu - 5. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Tiamat se vydala so děsivého lesa Ztracených duší. Najde co hledá? A přežije vůbec?

05.02.2011 (16:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 896×

Díl – 5

Vlčí hřbet

V Gludiu

„Strávila v lese noc. Můj aurový štít je nepoškozen. Bude v pořádku. Nemůžu si ale dovolit ji ztratit. Možná bych se měl ujistit, že... Ne zkazil bych tím trénink necham to na ni,“ přemýšlel nahlas Nickolas pochodujíc pokojem ze strany na stranu.

V lese

Vzbudili mě až ranní paprsky. Pomalu jsem se zvedla a sykla jsem bolestí. Měla jsem pořádně namožené stehenní svaly. Chvíli jsem je procvičovala až byly skoro bez bolesti. Žalůdek mi oznamoval, že chce nakrmit. Vyšla jsem přes louku do lesa a hledala něco k snědku. Bobulí jsem našla plno, ale ani jedny mi nebyly povědomé. Hub bylo také požehnáno, ale neodvážila jsem se sníst něco neznámého. Nakonec jsem tedy zůstala ohladu.

„Musím co nejdřív najít tu svoji potvoru ať se můžu vrátit a pořádně najíst,“ konstatovala jsem a procházela les. Svou auru jsem se snažila vyzařovat co nejvíc, kdyby se na ni můj snový tvor chtěl nechat nalákat. Slunce mi bylo už nadhlavou, když jsem došla na další louku. Sedla jsem si do trávy a opřela o kámen. Hlad byl skoro nesnesitelný, ale nemohla jsem nic dělat, leda se otrávit. Po půl hodině odpočinku jsem se zase zvedla a pokračovala v hledání. Při každém zašustěním ve křoví nebo zlomením vetvičky jsem rukou hmatala na meč který jsem měla v pouzdru na pravém boku. Les jsem procházela nejmíň tři hodiny, pohybovala jsem se jako duše bez těla. Vyhladověla, unavená a zoufalá.

Zakopla jsem o kořen a tvrdě dopadla na zem.

„Au,“ sykla jsem a pokusila se zvednout. S potížemi jsem se vyškrábala na nohy a šla jsem dál. Došla jsem na kraj mýtinky. Sedla si a opřela se o strom. Slunce pálilo na mé unavené rozbolavělé tělo. Nebyla jsem zvyklá se takhle přemáhat a to nechci myslet na to jak se dostanu zpět, když neznám cestu. Rukou jsem si otřela pot z čela. Stále jsem vytrvale vysílala auru, díky čemuž se mé dovednosti s jejím ovládaním o dost zlepšily. Po chvilce jsem znovu usnula.

„Aůůůů.“ Z mého hlubokého spánku mě probudilo vlčí vytí, které nemohlo být příliš daleko. Už se stmívalo a nebe bylo zaplněné tmavými mraky.

„Bude lejt,“ pronesla jsem do ticha a v klidu dál seděla.

„Aůůůů,“ ozvalo se znovu, tentokrát o dost blíž. Trochu mě to zneklidnilo, ale únava mě zmohla a já zůstala dál sedět.

„Aůůůů.“ Tentokrát to znělo jako kdyby byli přímo předemnou a taky že jo. Předemnou z lesa na mýtinu vystupovala smečka vlků, kteří byli minimálně třikrát tak velcí jako ty, které znám. Vytáhla jsem meč a dělala, že tam nejsem. Naštěstí vlci vypadali, že se o mě nezjímají a zamířili k levému okraji mýtiny. Už jsem děkovala tomu nahoře za mojí záchranu, když se jeden z nich otočil a zamířil ke mně. Ten vlk mě něčím přitahoval. Byl celý černý až na bílé ponoštičky a červený pruh na ocasu. Postavila jsem se a dala si meč do obrané pozice. Zády jsem se stále tiskla ke stromu, čímž jsem si odřízla útěkovou cestu. Vlk přišel ke mně a s desivým vrčením si mě prohlížel. Nevěděla jsem co dělat. Vypadal, že váhá jestli se na mě má vrhnout a roztrhat nebo ne. Napadl mě sebevražednej nápad. Vyvolala jsem auru nejvíc jak jsem dokázala. Vlk nereagoval. Pokusila jsem se auru soustředit do dlaně. Po chvíli se mi na dlani vytvořila světelná koule aury. Přiblížila jsem ji k vlkovi. Čím blíž se ruka dostávala k vlkovi, tím víc se jeho vrčení stupňovalo. Sebrala jsem zbytek své odvahy a ruku přisunula až k jeho čumáku. Už jsem myslela, že se na mne vrhne. Naštěstí se začal o auru zajímat. Očuchával ji. Po chvíli jeho vrčení ustalo a on na mne upřel jeho hnědě oči. Stáhla jsem ruku a čekala co se stane. Vlk se mě přistoupil. Hypnotizoval mě svým pohledem. Poté sklonil hlavu. Vyjeveně jsem na něj zůstala civět. Pokusila jsem se ho dotknout, ale nedovolil mi to výhružným zavrčením. Najednou mi v mysli zazářilo 'Red'.

„Ty, jmenuješ se Red,“ řekla jsem nejistě. Vlk zvednul hlavu a otřel se o mě, brala jsem to jako souhlas.

„Ty jsi můj snový tvor?“ Vlk, tedy Red, souhlasně štěkl. Zvedla jsem ruku a pomalu ho pohladila. Red slastně přivřel oči a užíval si drbání. Byla jsem nadšená. Konečně jsem našla svého snového tvora. Už se můžu hrdě vrátit. Jediný problém byl, že jsem neměla nejmenší tušení kudy.

„Rede, víš z jakého místa si byl vyvolán?“ zeptala jsem se. Red štěkl a rozeběhl se přes mýtinu. U lesa se zastavil a otočil na mne. Chtěl, abych ho následovala? Rozeběhla jsem se za ním a Red pokračoval v cestě.

Běželi jsme asi dvacet minut. Umírala jsem únavou. Musela jsem zastavit. Nemohla jsem dýchat. Bylo mi hrozně zle. Najednou se mi zvedl žalůdek a já se vyzvracela. Tímhle tempem jsem nemohla pokračovat. Ne bez jídla. Běhat s prázdným žalůdkem nedopadá dobře. Red ke mně přiběhnul a s knučením mě pozoroval.

„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho. Byla jsem odhodlána tu bolest vydržet a běžet dál, ale momentálně jsem potřebovala odpočinek. Red se postavil hřbetem co nejblíš ke mně a hlasitě zaštěkal. Když jsem si ho nevšímala, slabě do mě strčil. Pochopila jsem, že chce, abych na něj nasedla. Bylo to nejlepší řešení a podle Nickových slov na něm stejně pocestuji dlouhou cestu. Vyškrábala jsem se tedy na jeho hřbet. Nevěděla jsem jak si sednout. Rozběhl se a já malém slítla, proto jsem se sehla, skoro lehla, rukama jsem se chytla jeho srsti. Cítila jsem každý jeho pohyb. Po několika minutách jsem si hlavu opřela a postupně uplně lehla. Byla jsem hrozně unavená, ale usnout mi strach z pádu nedovolil.

V Gludiu

„Zdravím tě Nickolasi, kde je Tiamat?“ zajímal se starý muž s bílým plnovousem a holou hlavou.

„Mistře, co tady děláte? Připravovali jsme se na cestu do paláce,“ vypadal překvapeně Nick, když spatřil staříka.

„Jel jsem vám naproti,“ usmál se stařík. Byl o dvě hlavy menší než Nick.

„Tia je právě někde v lese za vesnicí. Spojuje se svým snovým tvorem.“

„Zbláznil ses? Nemůžeš ji nechat podstoupit klasický trénink. Nezná místní lesy. Jak je tam dlouho?“

„Přes den, ale nic jí není obklopil jsem ji špetkou své aury, poznal bych kdyby se jí něco stalo,“ ujistil opatrně Nick svého mistra.

„Hlupáku! A myslel si na to, že se může otrávit nějakým jídlem? Ona není zdejší, jí nikdo nenaučil jedlost plodů zdejších lesů. Pravděpodobně teď někde leží otrávená nebo naopak krutě vyhladovělá!“ rozčílil se stařík.

„Omlouvám se mistře, ale věřím, že se brzo navrátí. Popravdě cítim svou auru se přibližovat. Pojďme. Měli bychom ji očekávat,“ uklonil se Nick a vyšel z haly ubytovny, následován staříkem.

V lese

Red přešel do kroku. Povolila jsem svaly a nechala své končetiny volně viset. Jeho krok příjemně kolíbal. Užívala jsem si cestu, únavou a hladem jsem už neměla sílu ani na zvednutí hlavy, abych se podívala kde tak můžeme být. Po chvíli jsem neodolala a se slastí usnula.

Když jsem otevřela oči, byli jsme stále na cestě. V polospánku jsem vnímala Redovo silné pohyby a přitom pozorovala zem podemnou a velké vlčí tlapy. Byla jsem šťastná, že nemusím jít po svých. Počkat! Co když mě zanese někam do naznáma? Projela mnou vlna strachu, ale potom jsem se uklidnila a doufala, že to tak není. Byla jsem příliš vyčerpaná, abych se nějak ujistila, Věřila jsem, že Red je můj snový tvor, a že mě nezradí. Vyšli jsme z lesa. Red se po pár metrech zastavil a začal výhružně vrčet. Chtěla jsem slézt, ale nezmohla jsem se na nic víc než z vlčího hřbetu bezvládně spadnout. Dopadla jsem tvrdě na zem.

„Tio!“ slyšela jsem známý hlas.

„Nicku?“ zašeptala jsem. Uslyšela jsem kroky běžící ke mně. Koutkem oka jsem uviděla Reda, jak se postavil přede mě a jeho vrčení bylo mnohem silnější než předtím. Kroky se zastavili.

„Tio!“ uslyšela jsem znovu. Red rozzuřeně zaštěkal. Musela jsem se zvednou a ukázat Redovi, že Nick není nebezpečný. Rukama jsem se zapřela o zem a s převelikou námahou se zvedla. Zavrávovala jsem a kdybych se nechytila Redova hřbetu asi bych znovu spadla. Udělala jsem dva kroky k Redově hlavě a do ucha mu zašeptala: „Přítel. Není nebezpěčný. Nesmíš mu nic udělat.“

Po těchto slovech mě nohy neposlechly a já se skácela k zemi. Red do mě lehce s knučením šťouchnul čumákem. Potom poodstoupil pár kroků a povzbudivě se podíval na Nicka.

„Tio...“ přiběhl ke mně. „...Jsi v pořádku?“

„Bylo i líp...“ zmohla jsem se na odpověď.

„Postarám se o tebe, můžeš si odpočinout,“ usmál se. Tentokrát mi jeho úsměv připadal hrozně krásný.

„Našla jsem svého... snového... tvora. Měl bys... mě odmě... nit...“ po těchto slovech se vše kolem mne vypařilo. Omdlela jsem.

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování