OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vous plaisantez?! – 2. den



Vous plaisantez?! – 2. denProbuzení do nového dne

2. den

Jela jsem k němu na hotel. Chtěla jsem dělat rozhovor v redakci, tak to bylo původně i domluvné, ale Nick mi volal s tím, že Rob chce v hotelu. Prý to tak dělá často a je na to zvyklý. Skřípala jsem zuby a nadávala jako špaček francouzky a byla ráda, že tu tak moc lidí neumí.

Nasedla jsem do svého auta, sama bez Amandy, ta by mi tam moc platná nebyla, a se vydala do hotelu, který jsem mu vybrala. V autě jsem zkontrolovala, že mám v kabelce svůj mobil, zápisník a tužku. Vše, co bylo potřeba. Nemusela jsem se ptát ani recepčního, kde má pokoje. Prostě jsem šla do výtahu, zmáčkla páté poschodí a pak šla rovnou ke dveřím se správným číslem.

Ještě jednou jsem se nadechla, než jsem zaťukala. Slyšela jsem kroky a šramot, než se konečně dveře otevřely. Zírala jsem na něj, fakt že jo! Přišel mi otevřít jen v džínech.

„Nečekal jsem vás tak rychle,“ zahuhlal a šel zpět do pokoje, jako bych tam ani nebyla. Vešla jsem za ním a dveře zavřela sama. Zmizel za rohem, kde měl podle všeho ložnici. Posadila jsem se na pohovku k malému stolku a začala si připravovat telefon s diktafonem, nasadila jsem si brýle a otevřela zápisník, kde byly otázky, které jsem dávala dohromady s Amandou. Ještě že ta holka znala jeho filmy.

Vrátil se o chvíli později. Měl na sobě černé volnější triko s véčkovým výstřihem, džíny a bosé nohy. Posadil se do protějšího křesla přes stolek a prohlížel si mě.

„Včera jste brýle neměla,“ podotkl, jen co si jich všiml. Podívala jsem se na něj přes obroučky.

„Nebyla jich potřeba,“ odpověděla jsem bleskově. Nenáviděla jsem je odmalička, ale byla to nutnost ke psaní a čtení, bez nich jsem to nezvládala, a kontaktní čočky byly zbytečnost. Navíc jsem je nesnesla.

„Chcete mě dnes lépe vidět?“ zajímal se vesele a špulil pusu s úsměvem.

„Chci toho vidět spoustu, ale nejsem si jistá, že zrovna vás chci vidět lépe,“ zahuhlala jsem a zapnula diktafon na mobilu.

„Můžeme začít,“ usmála jsem se a on jen kývnul hlavou a stále mě pozoroval.

„Jak se vám líbí být opět v Londýně?“ klasický začátek rozhovoru.

„No, interiér hotelového pokoje docela ujde - to je zatím vše, co jsem z Londýna viděl - takže sladký domove.“ Zamračila jsem se, asi nevěděl, že jsem hotel vybírala já. Pokud nechtěl, abychom se mu producírovali po bytě, musel si zvyknout na hotel.

„Nerad dáváte rozhovory?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jak komu,“ odpověděl bez mrknutí oka. Jeho odpověď mě nemohla nechat chladnou, a tak jsem střelila první, co mi přišlo na jazyk.

„A mně odpovídáte teď nerad?“

„No, někdy člověk musí dělat věci, která dělá nerad - mimo záznam,“ zaculil se jako školák. Podívala jsem se na něj přes obroučky a pokoušela se nemračit.

„V poslední době se mluví o vašem natáčení filmu Little Ashes. Nezanechalo tohle natáčení ve vás nějaké následky? Hrál jste tam celkem šílenou postavu.

„No, kdybych nebyl občas šílený, tak tu s vámi nedělám rozhovor.“

„Bál jste se o vlasy, a proto jste si dal přes hlavu masku ke konci filmu?“

„No jasně - tyhle vlasy mě docela slušně živí.“

„Jste momentálně sám, nebo jak to je? Hodně se mluví o vašem soukromí, a myslím, že už by konečně fanynky chtěly vědět, jak to celé je.“

„No, moje soukromí je skutečně jen moje soukromí, i když ho moc nemám, ale pokud by se něco změnilo, budete první, kdo se to dozví,“ mrknul na mě.

„Nebudu moct vzrušením ani spát,“ zamumlala jsem ironicky. A podívala se na další otázku od Amandy.

„Váš poslední zveřejněný projekt film Cosmopolis. Je to jiného rázu než předchozí filmy a především než TW. Na druhou stranu, když se podíváme na Little Ashes, je to podobné. Rád si vybíráte různorodé filmy?“

„Mám rád různorodost, určitě nechci být jen ve škatulce upír.“

„Umíte vařit, nebo si jako spousty jiných platíte za kuchařku či nakupování ve fastfoodech?!“ Tak to můžu říct pyšně, že byla moje otázka.

„No, když je hlad, tak zvládnu i vajíčka. Jinak rád chodím do restaurací, kde vím, že nic nepřipálím,“ usmíval se spokojeně. Musela jsem se zamračit, bylo to jako instinkt proti němu. „Vy mě nemáte ráda, že?“ zeptal se mě.

„Nejsem placena od toho, abych měla někoho ráda, ale abych s ním dělala rozhovor,“ odpověděla jsem mu vyhýbavě.

„Takže ne,“ usmál se spokojeně, jako bych dělala něco, co ho potěšilo.

„Mám se ptát já vás, ne vy mě,“ podotkla jsem nespokojeně. Zavrtěl se v křesle a zaťukal prsty o polstrování.

„Můžeme udělat vzájemný rozhovor otázku za otázku,“ usmál se. A znovu zabubnoval prsty, jako by věděl, že si tak víc přiláká mou pozornost, což se dělo.

„Já rozhovory nedávám, od toho jste tu vy,“ vrátila jsem mu a posunula si brýle výš.

„Co takhle oběd?“ zeptal se. Zalapala jsem po dechu, jak mě ta otázka zčistajasna zaskočila. Tohle byl nečekaný krok. Podívala jsem se na něj a zamračila se.

„Myslím, že jsme do této chvíli spolu strávili víc času, než by jeden z nás chtěl,“ vpálila jsem mu pravdivě.

„To bolelo,“ odpověděl ublíženě a chytil se za srdce.

„Pěkné, na mě nemusíte zkoušet herecký um,“ protočila jsem oči a začala si skládat věci.

„Jste tak nepřátelská ke všem, se kterými děláte rozhovor?“ ptal se ostražitě.

„Jen na ty, kteří mi nesednou a jsem nucena dělat rozhovor, nebo…“ zarazila jsem se, abych mu neřekla něco, co by mohl využít.

„Nebo?“ zeptal se. Zamračila jsem se a stoupla si se svou taškou.

„Už půjdu,“ řekla jsem pevně a vydala se ke dveřím. Objevil se vedle mě. Polekaně jsem sebou cukla, nečekala jsem ho tak blízko.

Zírala jsem na něj a nadzdvihla hlavu, abych mu viděla do obličeje. Prohlížel si mě. Cítila jsem se nesvá.

„Rozhovor už je u konce…“ zahučela jsem, jako by si toho nevšiml.

Napřáhl ke mně ruku a sundal mi brýle. Mrkala jsem na něj jako panenka a nevěděla, co má v plánu. Vybavily se mi scény ve filmech a knihách, kdy pak následoval polibek. Zatřepala jsem hlavou. Jak mě něco takového mohla zrovna teď napadnout a zrovna s ním! vřískla jsem na sebe.

„Nebo?“ zeptal se znovu.

„Moje důvody jsou irelevantní. Už jdu,“ ustoupila jsem o krok zpět a obešla ho ke dveřím.

„Zítra na viděnou,“ zavolal za mnou.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vous plaisantez?! – 2. den:

2. Simones
09.10.2013 [19:00]

Christine se mi moc líbí ! Emoticon zase jsem si tu kapitolu užila, těším se na další Emoticon

1. mišule
09.10.2013 [15:16]

Jeeee.. To je báječná povidka.. Úplně mi to dneska zvedlo náladu.. Těším se na dalsi dil ana to jak bude panu Pattinsonovi odolavat.. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!