Volání noci - 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

20. kapitola
Legenda a otázky
Vaše Petronka91

20.07.2013 (17:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1494×

20. kapitola

Nemohli pořádně popadnout dech. Hladila ho po vlasech a on jí jemně okusoval klíční kost a krk.

„Miluji tě, Sebastine,“ vydechla Aurora. Zvedl hlavu a usmál se.

„Miluji Tě, Rory, moje lásko,“ vdechl jí do úst a okusil znovu její rty. Tím rozpoutal zase v Auroře touhu a on jí to milerád pomohl ukojit. Tolikrát, kolikrát bude chtít.

Ráno se vzbudila už na posteli. Příjemně oddělaná po celém večeru a noci jejich řádění, mohli být aspoň rádi, že postel to trochu aspoň přežila. Byla k Sebastianovi otočená zády a majetnicky ji držel za bříško. Věděla, že se něco děje. Pořád jí při milovaní kontroloval její lůno, zdá se, že to ale nepochopila. Myslela si jen, že je jen víc ochranitelský. Nic jiného ji ani nemohla napadnout. Přitáhl si ji ještě blíž, jako by to šlo, a ucítila letmé motýlí doteky ve vlasech, a sama pro sebe se musela usmát. Byl jí úplně oddaný a to, jak si spolu hráli, i po tom, co se proměnila zpátky, bylo pro ni víc než tisíc slov. Pořád stejně nechápala, jak to, že se až teď proměnila. Proč a jak? I když si musela přiznat, nevypadala jako typická vlkodlačice. Když se změnily jiné ženy, povyrostly do výšky, těla se jim spravila do atletických tvarů. A ona? Pouhých metr šedesát čtyři centimetrů, prsa nejméně trojky a zadek? Radší nekomentovat. Nebyla tlustá, ale zaoblenější určitě.

Sebastian ji dál líbal do vlasů a i vycítil i její momentální emoce, jaké jí výřily jedna přes druhou. Chápal, co se jí stalo. Chápal, že je z toho zmatená. Ale stále ji věrně miluje a nikdy na ni nedá dospustit. Nikdy.

„Copak se honí v té krásné hlavičce?“ zeptal se jí šeptem a rukou, kterou ji držel za lůno, se přesunula na její vnitřní stehno. Ochotně roztáhla nohy, ale místo aby jí dráždil zase, ji jen držel za její klín, který byl celý vařící.

„Proč?“ vydechla úlevou Aurora. Potřebovala to slyšet. Chtěla se jen ujistit ve všem, co se stalo.

„Ten čaroděj,“ odmčel se, jak jí to má jen říct, „ten čaroděj na tebe vrhl zaklínadlo, které tě mělo přeměnit a zabít,“ řekl to slovo, které ho mučilo. Taky se mohlo stát, že by ji včera ztratil, a to by nepřežil. Přijít o ni teď, když ji našel.

„Ale nezabilo?“ řekla nechápavě Rory. Teď byla ještě víc zmatenější.

„Ne, nezabilo, ale mohlo. Sakra, já nevím, jak ti to říct,“ šeptl zmučeně do jejího ramene. Opravdu nevěděl, jak to příjme.

„Mluv, prosím,“ prosila ho. Otočila se k němu a pohlédla mu do očí, které ještě teď měly v sobě nádech zlaté barvy.

„Je tu legenda.“ Aurora se zamračila, tohle nečekala, jaká legenda? „Legenda, o které se vypráví, že jednou se znovu zrodí čistě bílá vlčice, čisté krve, jako její srst s hluboce modrýma očima. Ta vlčice už jednou existovala, někdy na počátku snad patnáctého století. Po celých dvě stě let pomáhala ostatním vlčicím s početím a donošením jejich čistokrevných potomků. Potomků vlků, kteří byli neobyčejně silní. Ona sama se ale mohla kdykoliv změnit, teda dokud už nebylo riziko, že ublížilí svému dítěti. Většinou se přestala proměňovat po prvním měsíci. Neboť její těhotenství trvalo stejně podobnou dobu jako u vlků. Tedy něco přes čtyři měsíce. Jednou tak pomáhala jedné vlčici, když je napadli démoni. Bílá se nemohla nijak bránit, kdyby se změnila před těhotnou, vyvolalo by to i její proměnu, a tak bojovala s holýma rukama. Padla, ale s sebou vzala i několik démonů. Poslední vlčice, které ale pomáhala, se narodil syn. Byl mocný, silný a inteligentní. Žije dodnes. Ty ho samozřejmě znáš. Vychovával tě,“ dokončil svůj dlouhý monolog a čekal na Auroru, jak se s tím vypořádá.

„Počkat, myslíš Maxe? Mého Maxe, mého druhého otce?“ zeptala se nevěříčně a vykulila oči. Jen jí pokýval hlavou. „A jak to souvisí se mnou?“ optala se opatrně. Už tušila, že s ní souvisí až moc dobře.

„Bilá vlčice, která se narodí jako čistá, jako ty,“ zarazil ji rukou, aby ho poslouchala. „Jako ty, tvůj otec byl vlkodlak a matka člověk, ale to je ono, jsi dcera vlkodlaka a máš i tím právě teď čistou krev. Bílá se zrodí jen tak, že se od narození nemůže proměňovat. Do té doby nestárne, ale když se stane družkou svého vlkodlaka, se něco změní. Ona otěhotní, ale problém je v tom, že její první proměna musí proběhnout za dne. Násilně, přesněji. A to se stalo u tebe. Tvá proměna byla vyvolána zaklínadlem čarodějem, který netušil, že jsi spářená. Jiné by to stoprocentně zabilo. Tebe ale ne, a za to jsem nesmírně rád, lásko.“ Rukou zašel na její bříško a pomalu, krouživými pohyby jí hladil místo, kde spočívalo jejich štěstí.

Tak teď už jí to doopravdy zmagořilo, jestli to teď měla pochopit, tak to asi pochopila špatně. Ona a bílá vlčice? Ne, to není pravda.

Ale je, má milá Auroro, spolu vše zvládnem, pověděla jí její druhá mysl.

„Počkat,“ vyhrkla nahlas Rory a sedla si a zkřížila se nohy do tureckéh sedu. Teď seděla naproti Sebastianovi. „Já to sice asi nechápu, ale teď mě pálí i jiná otázka,“ vychrlila ze sebe rychle.

Sebastian si jen zmučeně sedl. „Povídej.“

„Jak to, že uvnitř v hlavě slyším hlas své vlčice?“ To jí naprosto nedávalo smysl. Nikdo jí o tom nic neřekl. Řekli, tedy skoro všechno řekli, ale tohle důležité asi pozapomněli.

„Nikdo ti to neřekl?“ zeptal se jí pro jistotu a ona jen zakroutila hlavou. Musel se začít smát na celé kolo. Tohle jí opravdu muselo zmást. „Všichni slyšíme hlas vlka. To ten nás vede, jak a co máme dělat. Ale nikdy ho nesmíš pustit z uzdy,“ varoval ji tajemně. „Kdybys ho pustila, znamenalo by to, že bys ztratila svoji lidskost a nastoupil by za tebe tvůj vlk. Musíš ho mít pod kontrolou, nech se jím vést, ale nesmí převzít velení.“ To bylo důležité, jakmile převezme vládu vlk, už se člověk nemusel nikdy vrátit.

„Aha,“ pocítila se teď velmi trapně, mohlo ji to i napadnout. Vždyť je to asi normální. Neřekli jí to asi proto, že na to nebyla připravená. Páni, je z ní pravý vlkodlak. Měla z toho určitou radost a zároveň se cítila zděšená, protože to bylo pro ni nové.

Moment, zasekla se v myšlenkách. Bílá vlčice, družka, těhotenství a první... Najednou jí všechno zapadlo, kam mělo.

„Panebože! Kristova noho! Svatá Panenko!“ podívala se s úžasem na svého druha a on už se smál s krásným úsměvem, dokazující, že na to kápla. „Do prdele! Max mě zrychtuje a ještě mu v tom ochotně budou pomáhat Wesley s Masonem,“ chytila se za pusu. Už nesmí mluvit sprostě. Ne, dokud neporodí.

„Jsem tak na tebe hrdý, že mi povineš dítě,“ hladil ji majetnicky Sebastian a obličej jí poséval polibky. „Miluji tě, Auroro, jsem tak rád, žes před několika týdny přijela sem a že jsem tě přijal do Bestie. Prosvítila jsi mi nebe a bez tebe už můj život nemá smysl. Dáš mi dítě a seš moje družka. Miluji tě nade všechno na světě,“ postavil se, aby zároveň poklekl na koleno, a z nočního stolku vyndal sametovou krabičku. „Miluji tě, Auroro Jensonová, vezmeš si mě?“

Copak na to říkáte? Doufám, že se vám to líbilo.

Dále pak už bude poslední kapitola a epilog.

Prosím si pár kometíků.

Vaše Petronka91

19. kapitola ☼ 21 a konec

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování