OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vládce bez srdce - 8. kapitola

20.07.2012 (15:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 869×

8.kapitola

Vstoupila jsem do místnosti, která vypadala strašně moc hezky. Nikdy jsem nebyla na luxus zvyklá, nejspíše proto se mi to tolik líbilo. Velké kusy drahého a tmavého nábytku, doplňovala světlá a kožená pohovka. Knihovna plná knih, které ve zdejší knihovně asi nenaleznete. Za stolem seděl muž. Jeho rysy jasně značily indiánské předky, i když on sám tak nevypadal.

„Evelyn," postavil se z křesla a s úsměvem na tváři obešel stůl.

„Vítám tě tady. Jsem moc rád, že jsi v pořádku. Měla jsi na málem," opřel se o stůl.

„No já ano, ale Thomas ne," zamračila jsem se a překřížila ruce na hrudi.

„Evelyn, vím, že jsi Thomase měla ráda a bohužel nemohu říct, jestli měl rád on tebe, ale udělal to pro nás. Byl to jeho úkol odvést tě od tvé rodiny a přivést sem," zašeptal krutou pravdu.

„To není pravda, proč by to dělal?" vykřikla jsem na něj.

„Prosím nekřič tady na mě," usmál se a pokynul, abych se posadila do křesla. Zmlkla jsem a posadila se do křesla.

„Proč jsem tady?" zeptala jsem se potichu. Usmál se a opět obešel stůl, aby si sedl do svého křesla.

„Jsi vyvolená. Nikdo o tobě neví. Máš krev vládce. Jsi výjimečná Evelyn. Důvod proč jsi musela odejít od své rodiny je ten, že to vlastně ani nebyla tvá skutečná rodina. Nesměla jsi vyrůstat zde, a proto jsi vyrůstala mimo tenhle svět jako obyčejná dívka. Thomas tě nahradil. Byl vychováván jako vůdce, ale nebyl jím. Proto po vás šli, a když dostali jeho, nešli dál po tobě. Chtěli vůdce a myslí si, že ho dostali. Ovšem teď je úkol tě připravit na bitvu." dokončil svůj monolog a já vnímala jen pár věcí. Tom mě nemiloval upřímně, má rodina není má rodina a celý můj život je jedna velká lež. Na nic jsem nečekala, zvedla se a vyběhla se slzami v očích ven. Nevím, kam jsem běžela, ale musela jsem pryč. Nakonec mi do očí padla knihovna. Věděla jsem, že tam bude klid a navíc je doba obědu, takže bude prázdná.

Otevřela jsem velké dveře a schoulila se do klubíčka v nejvzdálenějším rohu knihovny. Byla jsem na dně. Z očí se mi koulely slzy a ne a ne zastavit. Najednou jsem vedle sebe ucítila pohyb a chladný závan. Zvedla jsem hlavu a vedle mě seděl upír, který mě tady posledně tak vystrašil. Stejně jako teď. Zalapala jsem po dechu a natiskla jsem se více na zeď. Sledoval mě svým pohledem a doslova mě jím propaloval. Chvíli jsem ho sledovala, než se mi zase spustily slzy a já se opřela čelem o kolena. Najednou jsem ve vlasech ucítila studenou ruku. Zvedla jsem překvapeně pohled k němu, ale to mě už objal a natiskl na svou hruď. Začal mě hladit po zádech.

Začala jsem se uklidňovat. Sem tam jsem ještě popotáhla, ale už jsem ukočírovala své neposlušné slzy. Nějak jsem si neuvědomovala, že neznám jeho jméno, že jsem ho neslyšela ještě mluvit a zvlášť, že je to upír.

„Vím, že je toho na tebe hodně, ale časem to pochopíš," zašeptal hlasem, který mi naháněl mráz po zádech, ale svým způsobem mě i hladil na duši.

„Opravdu? Mám pochopit to, že jsem celý život žila ve lži, a že mě nikdo neměl nejspíš skutečně rád?" zeptala jsem se lehce vytočená, ale stále jsem zůstávala v jeho náručí, protože mi dodávalo sílu, bezpečí a uklidnění.

„Opravdu si to myslíš? Člověk, který by tě neměl rád, by byl blázen," zašeptal svým lehce ledovým hlasem a uvolnil své sevření kolem mě, ale stále mě držel.

„Myslím, protože jsem na lásku přestala věřit," povzdychla jsem si. Znovu a naposled mě pohladil po vlasech a pousmál se.

„To neříkej, ať ti ta skutečná neproteče rukama. Byla by to škoda a zklamala bys nejen sebe, ale i toho dotyčného." poslední slova skoro jako by přinesl vítr. Pak najednou zmizely jeho ruce a stál naproti.

„Už je konec oběda. Musím jít, navíc by nás spolu neměli vidět Evelyn," poprvé se na mě usmál a já lehce pootevřela rty. Otočil se k odchodu.

„Počkej, řekni mi své jméno," zašeptala jsem a zvedla jsem se. Zastavil se a opět se ke mně otočil.

„Až bude vhodná doba, dozvíš se ho. Neboj se," odpověděl mi a během vteřiny byl pryč. Hned na to začali lidi chodit do knihovny. Já jsem pro změnu hodlala navštívit svou postel, protože jsem byla z dnešních informací unavená a taky jsem chtěla v noci, kdy budou všichni spát opět vidět toho upíra. Vešla jsem do svého pokoje a lehla si do postele. Během chvilky jsem usnula…

Probudila jsem se. Otevřela jsem oči, ale neležela jsem v mučírně. Nad svou hlavou jsem měla nebesa i podlaha byla poněkud měkká a to z toho důvodu, že jsem ležela v posteli. Nějak jsem nechápala, co se děje. Zvedla jsem ruku a podařilo se mi to. Nebyla jsem ani připoutaná. Něco tady nehrálo. Pootočila jsem hlavu a vedle mě spal Hektor. Byl nahý. Na štěstí jeho určitou část zakrývala přikrývka a shodou okolností stejná jako ta moje. Zvedla jsem ji a byla jsem nahá taky. Vyjekla jsem a přitáhla přikrývku ke krku. Nevěděla jsem, co se stalo. Nepamatovala jsem si, že bych s ním spala a už vůbec ne, že dobrovolně. Poslední věc si pamatuju mučení na mém břiše.

„Dobré ráno," uslyšela jsem vedle sebe a přikrývku více přitiskla ke svému tělu.

„Co se stalo? A proč jsem nahá?" zhrozila jsem se.

„Snad si nemyslíš, že bych s tebou spal?" posměšně se na mě díval.

„Co já vím, čeho jsi schopnej?" vyjekla jsem na něj.

„Hodně věcí, ale tohohle rozhodně ne." Zavrtěl znechuceně hlavou.

„Skvěle, alespoň nemusím zvracet," vyprskla jsem na něj. Což jsem dělat neměla. Chytl mě za vlasy a přitáhl k sobě.

„Buď hodná holčičko, nebo si to rozmyslím," zašeptal mi do tváře.

„Kolikrát ti budu říkat, abys táhl k čertu?" zasyčela jsem mu na oplátku do jeho obličeje. Tohle jsem neměla dělat už vůbec, protože mě začal hrubě líbat a mě se to nelíbilo. Bránila jsem se, ale byla jsem slabá.

Co si myslíte o záhadném upírovi? A myslíte, že to Hektor dotáhne do konce? Pokud si najdete pár vteřinek, byla bych ráda, kdyby jste na otázky odpověděli. Děkuji :-)

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce bez srdce - 8. kapitola: