Vládce bez srdce - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tady další povídka. Tak piště, co si myslíte a jaké jsou vaše postřehy :-). Hezké čtení.

23.05.2012 (14:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1018×

6. kapitola

„Můžu se zeptat, proč?" koukala jsem na Atymu. Chtěla jsem znát důvod toho, proč jsem zrovna já ta důležitá.

„Nikdy tě nezajímalo, odkud máš tuhle zajímavou jizvu?" natáhla ke mně ruku a pohladila mě po jizvě na hřbetu ruky.

„Tedy, nepamatuju si, jak se to stalo, ale maminka mi říkala, že jsem spadla," zakoukala jsem se na jizvu. I když je opravdu zvláštní, protože je jako srpek.

„Jsi vyvolená. Ovšem neptej se mě, co to znamená. Já nejsem hodna toho, říct ti to," usmála se na mě a vstala.

„Sam se o tebe postará. Teď se najez a pak se vyspi. Ráno přijdu a budu chtít vědět tvé rozhodnutí. Dobrou noc," odešla. Nechala mě tam s broukem v hlavě a mám se rozhodnout?

„Ale…“ to už byla opravdu pryč. Rozhlédla jsem se po jídelně, ale ta už byla skoro prázdná. Vzala jsem tedy vidličku do ruky. Pomalu jsem začala každé sousto žvýkat. Když jsem dojedla, Sam mě odvedl do pokoje. Mnohem lepšího, než v jakém jsem se probudila. Ovšem byl jednoduchý. Postel, skříň, stůl, židle a lampa. Nic víc. S díky jsem se tam zavřela. Skopla jsem si boty z nohou a lehla si do postele. Nemohla jsem usnout.

Sedla jsem si a vstala. Opatrně jsem otevřela dveře. Už byla tma a všude bylo ticho. Vyšla jsem na chodbu a kočičím krokem jsem se vydala na průzkum. Mám se rozhodnout? Fajn, ale chci vědět, kde budu žít. Pomalu jsem se rozešla chodbou. U nápisu knihovna jsem se zastavila. Tiše jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Zapnula jsem lampu a procházela jsem mezi regály s knihami. Názvy jsem neznala a některé jsem nemohla ani přečíst.

Ovšem když jsem procházela kolem jedné části, něco mě zaujalo. Kniha. Byla naprosto obyčejná, přesto mě volala. Otočila jsem se k ní čelem a prohlížela si vazbu. Vypadala skoro stejně jako knihy vedle, ale byla nejspíše stará a kožená vazba se už drolila. Pomalu jsem k ní natáhla ruku, když mě něco nebo někdo chytl za zápěstí a natiskl na knihy. Byl to studený a pevný stisk…

…probudil mě ledový dotek. Zalapala jsem po dechu a otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a byla jsem opět v mučící místnosti. Ruce i nohy jsem měla připoutané k podložce.

„Víš, musím uznat, že máš odvahu, ale…“ otočil se ke mně, „nesnáším to," zavrčel a pomalým krokem se ke mně vydal. Hrudník se mi zvedal ohromnou rychlostí a bušení srdce musel cítit, ovšem ve tváři jsem byla klidná. Nechtěla jsem, aby to poznal až tak okatě, i když jistě moc dobře věděl, že se bojím.

„Víš, docela se mi líbí mít domácí zvířátko. Původně jsem chtěl vědět jen to, co mě zajímá, ale rozmyslel jsem si to," zlověstně se usmál. Mlčela jsem.

„Začnu něčím velmi jednoduchým," chytl mě pevně za bradu a přitočil tváří k sobě.

„Jak se jmenuješ," zašeptal a propaloval mě pohledem. Stále jsem mlčela.

„Radím ti dobře, odpověz a možná budu hodný," sladce vyhrožoval.

„Jak chceš," usmál se a v očích se mu blýsklo tak, že mě popadl strach. Otočil se a přešel ke stolu. Něco z něj vzal a vrátil se ke mně.

„Takže se ptám naposled a je to naposledy, co to dělám," zavrčel temně. Na protest jsem od něj odvrátila hlavu.

„Jak chceš," vytrhl jednu ruku z pout a zvedl ji výš. Pevně ji držel tak, abych ji pořádně nemohla stisknout v pěst. Měl v ruce tenkou a dlouhou jehlu. Hned mi bylo jasné, z čeho je. Začal u ukazováku. Jehlu do něj pomalu začal zapichovat. Začala mi téct krev, to ale nebylo to nejhorší. Stříbro mě začalo pálit a neumožňovalo hojení. Stáhla jsem rty do úzké linky. Přimhouřil oči. Jehlu zapichoval tak, až se zastavila o nehet.

Nebyla to nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila. Na tohle jsem byla připravená a vycvičená. Vzal druhou jehlu a udělal to samé na prostředníku. Bolest už byla mnohem horší. Ruka mě začala pálit skoro celá, ale nepípla jsem. Věděla jsem, že to ho vytočí. Nejspíše na to nebyl zvyklý. To udělal se všemi prsty na ruce a přešel k druhé.

„Jsi silná. Ale líp pro mě," usmál se a já si musela bolestí skousnout ret, protože tolik stříbra v ruce bylo bolestivé. Pak přešel znovu ke stolku a vzal jehlu o šířce tužky. Pozorně jsem ho sledovala a bála se. Přiblížil se k mému uchu.

„Aspoň mi déle vydržíš," zašeptal mi do ucha a jehlou projel skrz na skrz mou dlaní. Přidušeně jsem vyjekla. Začala mi téct krev a já slyšela, jak kapky dopadají na podlahu.

„Uvidíš, začne se ti to líbit a pak budeš prosit, abych nepřestával," zasmál se a to samé udělal i na druhé straně. Ovšem to jsem propadla bolestí a ztrátou krve do temnoty…

…koukala jsem se do modrých očí barvy hlubokého oceánu. Jeho vůně byla zajímavě nasládlá, ale při tom mužná. Skenoval mě pohledem a tiskl se ke mně. Já mu pohled opětovala. Nikdy jsem neměla čest vidět upíra tak zblízka. Nenáviděla jsem je. Už jen proto, že včera zabili mého přítele, ale nějak jsem se nezmohla nenávidět jeho.

Vždyť, kdo s tak krásnýma a upřímnýma očima může být zlý. Hrudník se otíral o ten jeho. Měla jsem strach. Šla z něj svým způsobem hrůza.

„Neměla bys tady být," zašeptal potichu a já lehce pootevřela rty. Jeho hlas byl jako ta nejkrásnější píseň. Měl tak líbezný hlas, který hladit a vibroval.

„Omlouvám se," zašeptala jsem. Měla jsem strach. Co když mě teď zabije?

„A už vůbec ne v téhle části," přejel pohled po knihách. Zamračila jsem se. Co tím chtěl říct?

„Jsem na ně snad mladá?" odfrkla jsem si a jeho tvář ztvrdla. Natlačila jsem se ještě víc na knihovnu, ale nešlo to. Srdce mi málem vyskočilo a uteklo samo.

„Nejsi na ně připravená. Jsi slabá," zavrčel mi temně do tváře. Ovál mě sladký dech, ale to mi bylo v danou chvíli jedno. Zapřela jsem ruce do jeho hrudi a odstrčila ho od sebe. Kdyby nechtěl, nedokázala bych to, ale odstoupil. Vystrašeně jsem se na něj koukla a jako malá holka utekla pryč. Sledoval mě pohledem.

Rychle jsem doběhla až ke svému pokoji, do kterého jsem hned vpadla. Zámek tam nebyl a já potřebovala mít alespoň trochu bezpečí. Vzala jsem židli a zasekla ji pod kliku u dveří. Udýchaně jsem se opřela o stěnu. Hrudník se mi začal pomalu uklidňovat. Rozešla jsem se k oknu, protože to, co jsem potřebovala, byl vzduch. Natáhla jsem se po klice a okno pootevřela. Zakoukala jsem se ven. Noc byla tmavá, ale přesto nešlo přehlédnout tmavou postavu u prostřed zahrady.

Udělal pár kroků do paprsků měsíce a pohlédl do okna. Zalapala jsem po dechu a rychle zatáhla závěs. Zalezla jsem spěšně do postele a zachumlala se. Usnula jsem, ale na mysl i ve snu mi přicházely jen modré oči.

Tak doufám, že se vám to líbilo. Takže piště postřehy a omlouvám se za prodlevy, ale stěhování je nepříjemná věc, takže se snažím, jak jen to jde :)

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování