OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vládce bez srdce - 5. kapitola

20.05.2012 (20:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1007×

5. kapitola

Probudila jsem se. Byla jsem v místnosti. Ležela jsem na posteli. Byla jsem oblečená. V místnosti bylo šero a já se snažila rozmrkat oči a taky jsem se snažila zvyknout si na tmu. Podle všeho jsem byla v místnosti sama. Pootočila jsem hlavu nalevo i napravo. Byl to malý pokoj se skoro žádným vybavením. Byl docela ubohý. Chtěla jsem zvednout ruku, ale nebylo mi to umožněno. Škubla jsem, ale nic. Zaostřila jsem a mé ruce byli přivázány k posteli. Srdce mi bylo jako o život a já jsem nevěděla, co se děje.

Najednou se to stalo. Les, Tom, upíři... Dostali mě? Určitě ne, vždyť jsem se jim musela ztratit.

„Už jsi vzhůru," uslyšela jsem ženský a vlídný hlas. Pootočila jsem hlavu. Byla menší postavy, měla rezavé vlasy, které měla sepnuté v drdolu. Na sobě měla bílý plášť a v ruce desky.

„Jmenuji se Atyma," představila se mi a přešla blíž ke mně. Najednou jsem to ucítila. Byla vlkodlak, stejně jako já. Měla zelené oči a na nose pár pih.

„Kde to jsem?" zeptala jsem. To bylo to jediné, co mě zajímalo.

„To ti bohužel nemůžu říct. Ale jsi v bezpečí," ujistila mě milým hlasem.

„Teď ti sundám ta pouta, tak mi slib, že nic neuděláš. Nedostala by ses daleko. Nikdo ti nechce ublížit, ale pokud budeme muset použít násilí, uděláme to. Dobře?" koukla na mě a odložila desky. Já se zmohla jen na kývnutí hlavou. Přešla tedy k posteli a z obou rukou mi sundala pouta z postele.

„Tady máš čisté oblečení. Jistě máš taky hlad. Sam čeká venku a odvede tě do jídelny," usmála se na mě a na postel položila čisté oblečení. Pak si opět vzala desky do ruky a odešla.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Nakonec jsem vstala. Sundala jsem si košili, do které mě převlékli a oblékla se, do riflí a trička s dlouhým rukávem. Na proti postele byl lavor s vodou. Přešla jsem k němu a opláchla se studenou vodou...

***

Něco tady nehrálo. Otevřela jsem červené oči od slz a zalapala jsem po dechu. Byla jsem mokrá. Rychle jsem se posadila a natiskla se na zeď. Na proti mně stál Hektor s kýblem a blbě se usmíval. Zavrčela jsem na něj a otřela si rukou vodu z tváře.

„Dobré ráno, vzbudil jsem tě?" zeptal se jako největší blbec. Nečekal na odpověď a já si byla jistá, že by mu byla stejně jedno. Vzal konec řetězu a donutil mě trhnutím vstát.

„Zajdeme si na procházku, co říkáš?" usmál se a pobídl mě, ať jdu před ním. Zase tak hloupý není a to mě štvalo. I když, co by mi pomohlo být za ním. Jsem slabá jak čaj. Stejně bych nic nezvládla. Maximálně se zabít sama a rychleji.

Myslela jsem, že půjdeme ven. Ztratila jsem pojem o čase. Nevěděla jsem jak dlouho už jsem tady. Nepamatovala jsem si jak chutná vzduch chvilkové svobody, jak hladí vítr vlasy a tvář, jak vypadá slunce. Ale opak byl pravdou. Když jsem chtěla jít po chodbě dál rovně, zatáhl mě za řetěz a kývl hlavou do tmavé uličky ve zdi, které jsem si ani nevšimla.

„Tady," usmál se a ukázal tak dokonalé, ale nebezpečné zuby.

Poslechla jsem. Nic jiného mi nezbývalo. Ovšem, kdybych věděla, co uvidím, asi bych tak poslušná nebyla. Byla to mučírna a naháněla mi strach. Ovšem věděla jsem, že nic neřeknu, i kdyby mě kousek po kousíčku začal porcovat.

Za řetěz si mě z ničeho nic přitáhl k sobě. Zakoukal se mi do očí a já na moment přestala dýchat. Jeho pohled byl ledový, stejně jako voda, kterou mě polil ráno. Byl krutý a hlavě posměšný a povýšený. Ano on tady měl navrch a moc dobře si toho byl vědom.

Odepnul mi řetěz od obojku a ten spadl se řinčením na mramorovou podlahu. Byla mi zima na nohy, ale to jsem už nevnímala. Mokré vlasy se mi lepily na tvář. Chytl mě pevně za paže a já věděla, že je zle. Nadzvedl mě nad zem. Jeho sevření bylo pevné. Rukama jsem nemohla skoro vůbec hýbat. Nohama ale ano. Tohle byla moje chvíle. Upíři měli svá slabá místa a muži obzvlášť. Musela jsem to udělat. Silou, kterou jsem v sobě našla a ani netušila, že tady je, jsem vykopla nohou. Kopla jsem ho do nejcitlivějšího místa a modlila se, aby to mělo nějaký účinek. Mělo.

Z jeho hrdla vyšlo zaskučení a bolestně zavřel oči. Pustil mé paže, aby se mohl chytit své intimní partie. Já jsem na nic nečekala. Rychle jsem se zvedla ze země a vyběhla místem, kterým jsme přišli. Nevěděla jsem, kam mám běžet. Běžela jsem chodbou a doufala, že nenarazím na jiného upíra a zatím se mi to dařilo. Měla jsem málo sil, ale zastavit jsem se nemohla. Nemohla jsem, ale musela. Opřela jsem se rukou o zeď a snažila nabrat dech i sílu.

Celým hradem se rozlehl řev. Naskočila mi z něj husí kůže a já věděla, že je zle. Že musím co nejrychleji pryč. Rozběhla jsem se a stále kontrovala, jestli za mnou už není. Když jsem se zase jednou otočila za sebe, něco nebo spíše někdo mě chytil pod krkem a přišpendlil mě ke zdi. Byl to tvrdý náraz a mně bylo jasné, kdo to je. Bouchla jsem se do hlavy a mé záda to odnesly taky. Koukla jsem se do jeho očí, které plápolaly hněvem, ale to už se mi klížily oči a já upadala do bezvědomí...

***

... zakoukala jsem do zrcadla a utřela jsem si obličej do ručníku. Pomalým krokem jsem přešla ke dveřím, kterýma odešla Atyma. Zatáhla jsem za kliku a dveře se otevřely. Musela jsem zavřít oči, protože světla z chodby mě oslepily. Zamžourala jsem a přede mnou se objevil kluk tedy spíše muž. Ještě lépe jeho hrudník. Zvedla jsem hlavu, abych na něj viděla. Měl krátké vlasy a hluboké a tmavé oči. Na tváři měl úsměv.

„Ahoj, jsem Sam," natáhl ke mně ruku.

„Evelyn," odpověděla jsem, ale ruku jsem mu nepodala. On stáhl ruku, ale nevypadal, že by ho to urazilo nebo něco podobného.

„Pojď zavedu tě za ostatními do jídelny, jistě musíš umírat hlady. Já tedy hlad mám. Vaří tady..." šla jsem za ním, ale i když mi něco vykládal, nevnímala jsem ho. Nevnímala, protože tady bylo mnohem víc a zajímavějších věcí na vnímání. Procházeli jsme prosklenou chodbou. U jednoho okna jsem se musela zastavit. Byli tam vlkodlaci. Přeměnění lidé a učili se bojovat. Měli ladné a jisté pohyby. Šel z nich strach a já byla unesena.

„Ev, musíme jít," objevil se u mě Sam. Já přikývla a ač nerada, následovala jsem jeho kroky do jídelny. Na druhé straně byla velká laboratoř a v ní se pohybovalo mnoho lidí v pláštích. Bylo mi jasné, kde jsem. Nevěřila jsem, že něco takového existuje, ale stalo se to.

Jednou mi o tomhle místě vyprávěl Tom. O sídle našeho druhu. O nejbezpečnějším místě pro nás. A já jsem zde. Usmála jsem se tomu a doběhla jsem Sama. Následovala jsem ho až do jídelny. Tam jsem oněměla, protože tolik z našeho druhu, jsem nikdy neviděla po hromadě. Šla jsem za Samem.

„Sedni si tady," otočil se na mě, ale sám pokračoval v cestě. Poslechla jsem. Posadila jsem se ke stolu a dále si prohlížela snad každého v místnosti. Pohled mi zůstal u muže. Měl modré oči a upíral je na mě. To by nebylo to nejzajímavější jako to, že to byl upír. Upír mezi tolika vlkodlaky. Jeho vlasy byly zajímavě střižené, ale slušelo mu to. Byl nádherný. Odvrátil ode mě pohled a zvedl se. Nakonec zmizel z jídelny.

Otočila jsem se zpět a dál čekala na Sama. Přišel po chvíli a dal přede mě talíř s jídlem, do kterého jsem se pustila.

„Žekuju," zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Ahoj Evelyn," posadila se k našemu stolu Atyma. Pohlédla jsem na ni a začala jsem jíst jako člověk.

„Jistě už jsi přišla na to, kde jsi," řekla a sledovala mě.

„Ano. Tedy myslela jsem, že to jsou jen lži, ale když to vidím na vlastní oči," pousmála jsem se a dál jedla.

„Jsi tady, protože jsi důležitá a chceme, aby jsi tady zůstala," řekla přímo. Já jsem odložila vidličku a koukala na ni. Zůstala? Kdybych odmítla, kam bych šla? Nikoho už nemám. Pohlédla jsem na Atymu, která čekala na mou odpověď...

Tak snad se vám to líbilo. Další kapitola bude co nevidět, ale záleží to opět jen na vás.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce bez srdce - 5. kapitola: