OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vládce bez srdce 4. kapitola



Vládce bez srdce 4. kapitolaTak je tady další díl. Poněkud oddechovější, takže nečekejte žádnou surovost a krutost :-D. Děkuji všem za komentíky :-)

4. kapitola

Seděla jsem na zelené louce. Kolem mě poletovali motýli a voněly nejrůznější druhy květin. Slunce mi příjemně hřálo tváře. Měla jsem na sobě lehké bílé šaty. Vlasy se mi vlnily na zádech a na slunci se leskly. Čekala jsem. Čekala jsem na svou lásku. Na jedinou osobu, na kterou jsem se mohla obránit, když mě cokoli trápilo. Jediný člověk, kterému jsem věřila.

Najednou mi někdo zakryl oči. Usmála jsem se a lehce ho pohladila po rukách. Ruce zmizely a před mýma očima se objevil bílý tulipán. Tulipány jsem měla ze všech květin nejraději a on to věděl. Vzala jsem ho a přivoněla k němu. Posadil se vedle mě a já se o něj jako vždy opřela. Objal mě kolem ramen.

„Dnes budu muset jít dřív," zašeptal a já k němu zvedla oči. Mlčela jsem.

„Otec chce, abych mu pomohl. Pomůžu mu a zítra utečeme, jak jsme plánovali," pohladil mě po vlasech.

„Kam půjdeme? Nikdy nám to neodpustí," zavrtěla jsem hlavou, ale moc dobře jsem věděla, že pokud s ním chci být, není jiná možnost.

„Někam daleko. Zůstaneme tam, kde se ti bude líbit," usmál se a pak se sklonil a lehce mě políbil.

„Zítra ve stejnou dobu se sejdeme tam, kde jsme se domluvili," zašeptal a zvedl se. Pak mě chytl za ruce a pomohl i mně.

„Dobře. Snad to vyjde," zašeptala jsem a pevně jsem ho objala.

„Miluju tě," zašeptal mi do vlasů.

„Miluju tě," odpověděla jsem a pak jsme se každý odebrali na opačnou stranu louky a odešli domů.

 

Tekly mi slzy, ale já se neprobouzela...

Přiběhla jsem domů a políbila svou malou sestřičku na čelo. Ta se zasmála a dál si hrála s hračkami. Odešla jsem do kuchyně, kde má matka vařila večeři.

„Ahoj mami," usmála jsem se a dala jsem pusu i jí. Nemohla jsem dovolit, aby někdo pobral podezření, že chci utéct a navíc byl to poslední večer, poslední večeře, co budu se svou rodinou.

„Kde ses zase toulala co?" zeptala se mě, jako každý den. Věděla jsem, že má podezření, že někoho mám, ale byla jsem ráda, že se mě na to nebude ptát, dokud jí nedám příležitost. Po skvělé večeři jsem umyla nádobí. Večer jsme seděli u krbu a já své malé sestře vyprávěla legendy vlkodlaků. Byla jimi naprosto unesena. Jako rodina s geny vlkodlaků jsme jim věřili. Když má sestra usnula, odnesla jsem ji do postele a vrátila se za matkou.

„Už taky půjdu spát," usmála jsem a matka přikývla.

„Dobrou noc a mám tě moc ráda," zašeptala jsem a objala ji. Měla jsem opravdu, co dělat abych se nerozplakala. Objímám ji naposledy a už ji nikdy neuvidím.

„Dobrou noc. Já tebe taky holčičko," přejela mi rukou po zádech a pak políbila na čelo. S tím jsem šla do postele. Nemohla jsem celou noc usnout. Začínala jsem váhat. Váhat, jestli mám zůstat nebo odejít, ale věděla jsem, že zůstat nemůžu. Ohrozila bych celou svou rodinu. Ohrozila bych Lilly a to jsem nemohla dopustit. Byla tak malá a měla celý život před sebou. Nemohla jsem dovolit, aby žila ve strachu. To by si nezasloužila. S rozhodnutím, že odejdu, jsem usnula...

Potichu jsem vydechla a nervózně jsem přehodila hlavu na druhou stranu...

S batohem přišla na louku. Dnes jsem ovšem nešla doprostřed, ale zůstala jsem skryta mezi stromy. Nechtěla jsem, aby mě něco prozradilo. Bylo pět hodin a on pořád nešel. Začínala jsem mít strach. Že si to rozmyslel nebo, že... Ne rozhodně se mu nic nestalo, byl silný. Začínala jsem panikařit. Najednou jsem slyšela šustění listí a křupání větví. Srdce se mi chtělo dostat ven z hrudi a dech se mi zkracoval. Snažila jsem se přijít na to, odkud ten hluk jde. Najednou mi někde překryl pusu rukou a zabránil tak mému křiku.

„Pšt... To jsem já," uslyšela jsem jeho hlas a uvolnila se. Najednou to ze mě opadlo.

„Musíme si pohnout, než to někdo zjistí," mlčky jsem přikývla a chytla se jeho nabízené ruky. Rozběhli jsme se lesem pryč. Běželi jsme dlouho. Nemohli jsme si dovolit riskovat, a proto jsme nezastavovali. Po dvou dnech cesty jsme konečně zpomalili a nakonec i zastavili. Rozdělali jsme oheň.

„Přinesu něco k jídlu," zašeptal a postavil se.

„Buď opatrný," usmála jsem se a sledovala jeho záda, dokud nezmizely ve tmě. Nevím jak dlouho byl pryč, ale usnula jsem.

„Vstávej," zašeptal a začal mě budit.

„Co se děje?" mžourala jsem do tmy. Rychle běžel tudy. Není sám. Pohněte! Slyšela jsem kolem nás a podívala jsem se na něj.

„Zvedni se," chytl mě za paže a postavil.

„Vím, že se nerada měníš a vím, že jsi nešťastná, za to co jsi, ale poslouchej mě," mluvil rychle a potichu. Stále mě držel za ramena a pevně je svíral.

„O čem to mluvíš? Kdo to je?" ptala jsem, ale podvědomě jsem to tušila, ale nechtěla jsem si to přiznat.

„Slib mi, že budeš utíkat. Nesmíš se otáčet, ať se děje, co se děje. I kdyby se stalo něco mně," mluvil a už mě držel za tváře. Začaly mi téct slzy po tvářích a já jsem si nechtěla připustit to, co mi tady říkal.

„Ne..." přerušil mě polibkem.

„Slib mi to," zavrtěla jsem hlavou, „slib mi to," naléhal. Nakonec jsme přikývla. Milovala jsem ho a slíbila bych mu všechno.

„Miluju tě, ale běž. Utíkej. Hned!" křikl na mě a odstrčil mě od sebe. Já přikývla a s bolestí na tváři jsem se přeměnila. Rychle jsem utíkala a vyhýbala jsem se stromům. Musela jsem se na to soustředit, protože bych jistě do nějakého narazila. Slyšela jsem ho, jak za mnou utíkal, ale taky jsem slyšela další kroky, ovšem neslyšela jsem jejich srdce, což mi mou domněnku potvrdilo. Zrychlila jsem. Museli jsme jim utéct.

Najednou bylo ticho. Utíkala jsem, co mi síly stačily, ale bylo ticho. Ticho? Byla jsem sama. Zastavila jsem se a otočila se. Snažila jsem se dýchat, co nejtišeji, abych taky slyšela něco jiného. Najednou se to stalo. Uslyšela jsem zakňučení. Bylo dost daleko, ale bylo tak zřetelné. Začala jsem couvat. Je mrtvý.

Rozběhla jsem se, co nejrychleji, abych byla pryč. Běžela jsem lesem a nevím kam. Neznala jsem to tady, ale doběhla jsem na pole a viděla jsem, že brzy už narazím na civilizaci. Proměnila jsem se zpět na lidskou podobu a bolestně zařvala.

„Tome..." rozbrečela jsem se a lehla si na trávu... Vzbudila jsem se a...

„Tome..." křikla jsem a probudila se. Byla jsem zpocená a opět ve své vlastní noční můře. V tmavém pokoji s nádechem bolesti a hrůzy.

„Už jsem myslel, že se neprobudíš," ozval se ledově klidný hlas a já jsem zamrkala do tmy. Na křesle seděl on - Hektor. Bylo zatopeno v krbu a mně bylo konečně alespoň trochu teplo. V jeho očích se odrážely plameny a vypadal ještě hrůzostrašněji než normálně. Mlčela jsem. Nechtěla jsem mluvit. Ne s ním.

„Vidím, že jsi měla sen a podle toho a podle toho bulení nebyl pěkný," zasmál se. Já jsem od něj odvrátila pohled.

„Víš je to docela ironie. Svět je opravdu malý a..." zavrtěl hlavou a zlověstným úšklebkem se zakoukal do ohně, „Tom... snažil se utéct, ale jeho smrt mě dostala tam, kde jsem teď. Zabít vlčího vládce byla pro mě čest," koukl zpět na mě a já  nevěděla o čem mluví, než vyslovil jeho jméno. Bylo mi jedno, že mám kolem krku obojek ze železa. Vystartovala jsem na něj, ale obojek mě zastavil a já spadla na zem.

„Zabiju tě, zabiju..." byla jsem nepříčetná. Zvedl se a přešel ke dveřím.

„Můžeš to zkusit, ale nezapomeň, že tě můžu utratit, čokle," zabouchl dveře a já se schoulila do klubíčka. Rozplakala jsem se. Ne proto, že jsem zde, ale kvůli Tomovi...


Tak co myslíte, že se Evelyn stalo? Kde se ve snu probudila?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vládce bez srdce 4. kapitola:

8. andy
17.05.2012 [23:28]

Hezká kapitolka ! Emoticon

7. Krist přispěvatel
15.05.2012 [19:39]

KristSkvělá kapitola :) Hektor je fakt hajzl, ale o to radši ho mám Emoticon Tak šupky, hupky další kapitolku Emoticon

6. Hejly přispěvatel
15.05.2012 [15:21]

Hejly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Gracewhite přispěvatel
15.05.2012 [13:32]

GracewhiteParáda! Emoticon Ten Hektor je fakt úžasnéééj... hajzl!!! Emoticon Emoticon
rychle další kapitolu! Emoticon

4. Poppy
14.05.2012 [17:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon a rychle další Emoticon

3.
Smazat | Upravit | 14.05.2012 [13:37]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Texie admin
14.05.2012 [11:00]

TexiePřed třemi tečkami není mezera. Tady jsem ti to opravila, ale příště pozor. Emoticon

1. martinexa přispěvatel
13.05.2012 [23:43]

martinexaTen Hektor je fakt zmetek, ale prostě úžasně zlej:D Ani nevíš, jak dlouho jsme na tenhle díl čekala, ale utekl mi moc rychle. Rychle další nebo se zblázním:)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!