OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vládce bez srdce - 3. kapitola

09.05.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1597×

3. kapitola

Viktor, jak jsem se dozvěděla, mě odváděl dlouhou a tmavou chodbou do pokoje satana. Nevěděla jsem, co očekávat a nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to poprvé, co jsem měla opravdu strach, co čekat. Zastavili jsme před mohutnými dveřmi a on je otevřel. Přišlo mi, že i jako upír měl docela práci je otevřít.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Naháněl mi hrůzu, stejně jako jeho majitel. Viktor připevnil řetěz do velké skoby ve stěně. Nejsem první. Pomyslela jsem si a sedla se do kouta, jak jen to bylo možné. Viktor se na mě ani nepodíval a šel ke dveřím, kde se zastavil. Otočil se na mě.

„Víš, co je na tomto pokoji nejlepší? Že z něj nikdy nikdo nevýjde živý," zachechtal se ledovým a tichým smíchem. Pak zabouchl dveře a já v tomhle hrůzostrašném pokoji osaměla. Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala jsem je rukama. Byla jsem už hodně vyčerpaná a v tom pokoji bylo takové teplo, že jsem si nemohla pomoct a usla jsem, ani nevím jak.

Hektor

Koukal, jak Viktor odvádí tu vlčici pryč ze sálu. Na tváři mu hrál lehký úsměv, protože si docela živě představoval, jak z ní vymlátí všechno, co chce vědět a pak ji dopřeje pomalou a bolestivou smrt za všechno, co udělala. Semkl rty do úzké linky a dlaně dal v pěst. Nechtěl se ještě vracet do pokoje, kde už jistě byla ona. Nejdříve se rozhodl ukojit chtíč, jak sexuální tak chtíč po krvi. Vstal a pomalým krokem se odebral do sklepení. Vybral si jednu z dívek a za ruku ji táhl ke svému pokoji. Ano takhle dívka měla ukojit oba jeho přání.

Cupitala po chodbě a vždy musela udělat nejméně šest kroků, zatím co on udělal jen dva. Takže to spíše vypadalo, že ze ním utíká. Rozrazil dveře a i hned po vstupu je zavřel. Koutkem oka si všiml pohybu v rohu místnosti, ale pro teď mu nevěnoval žádný význam.  Dívku hodil na postel a svlékl si tričko. Dívka s plavými vlasy se snažila dostat co nejdál od něj, ale byl až příliš rychlý. Popadl ji za kotník a přitáhl si ji přes celou postel k sobě. Druhou rukou z ní strhl kusy oblečení, co na sobě měla. Drobnýma rukama se snažila zakrýt. Pustil ji a svlékl si kalhoty. Ano, opravdu se neměl za co stydět, ale věděl, že té dívce to je naprosto jedno. Chytl ji kolem pasu a hodil do správne pozice na postel. Nalehl na ni a rukou ji rozevřel násilně nohy. I když to pro něj byla hračka. Bral si ji jako by mu patřila, i když ano, patřila mu. Ostatně jako všechno, co kdy chtěl. Když se blížil ke svému konci, zakousl se dívce do krku a bral si ji oběma způsoby. Nakonec hrdelně vykřikl, když přišla jeho slastná chvilka. S tímhle výdech, dívce naposledy zabušilo srdce.

Slezl z ní a oblékl si kalhoty. Jeho rty i brada byly od krve, která pomalu zasychala. Otočil se k vlčici v rohu místnosti. Cestou k ní si otíal rukou zakrvácenou bradu. Když k ní došel, tak si dřepl. Rukou ji chytl za vlasy a prudce jí zvrátil hlavu, aby se mu koukala do očí. Sledoval její uhrančivý pohled a ona mu ho opětovala. Zvedl ruku a lehce ji přejel po čelisti.

„Vítej ve svém novém domě," zašeptal sladce a pustil ji. Pak aniž by si všímal nepořádku, co napáchal, zmizel za mohutnýma dveřma.

***

Když bouchly dveře, prudce jsem otevřela oči až se mi před nima zatmělo. To, co jsem viděla několik desítek minut po tom, jsem myslela, že omdlím. Bylo to strašné. Věděla jsem, že upíři jsou krutí, ale tohle? Opravdu to byla zrůda a ještě mě bude vítat? Uchechtla jsem se. Však počkej, já ti dám. Ano měla jsem dvě možnosti. Říct mu co chce a umřít nebo mu to neříct a umřít. Ta druhá možnost se mi zdála mnohem lepší, i když jsem věděla, že bude nebezpečnější a taky hodně bolestivá. Přemýšlela jsem dlouho. Dokud jsem opět neuslyšela klapnout dveře. Byli to dva upíři. Jeden vzal mrtvé tělo té dívky a přehodil si ji přes rameno. Pak zmizel stejně rychle jako přišel. Druhý se zdržel o něco déle a uklízel krev a postel od ní. Najednou mě napadlo, kolikrát tohle ještě uvidím. Jak často asi potřebuje upír krev? Taky mě napadlo, že pro něj to bude i koníček. Po chvíli odešel a já? Šilhala jsem pomalu hlady a začínala mít i žízeň.

Dveře klaply podruhé. Zvedla jsem pohled a setkala se s jeho modrým pohledem a jeho výsměšným mírným úsměvem. Nesl tác. V duchu jsem se zaradovala, že by to mohlo být třeba pro mě. Šel s tácem ke mně. Zastavil se a tác položil na stolek. Vzal noviny a rozložil je u mě. Pak vzal dvě misky a dal je přede mě. Jedna byla s vodou a druhá s granulema. S granulema? To má být vtip? Zvedla jsem pohled k němu a on pobaveně zahýbal obočím.

„Promiň, můj pejsek už určitě musí mít hlad, tak si dej," uchechtl se a zmizel v koupelně. Mně to moc vtipné nepřišlo, ale rozhodla jsem se, že s ním mluvit nebudu. Alespoň ne zatím. Neodolala jsem a vzala misku s vodou. Přičichla jsem k vodě, ale zdála se být dobrá. Pár loky jsem ji vypila a postavila zpět. Granule jsem rukou odstrčila od sebe a znovu jsem si sedla, objímajíc se, do rohu místnosti. ´

Vyšel ven. Měl mokré vlasy a ručník kolem pasu. Odvrátila jsem od něj pohled a on si mě stejně jako já jeho nevšímal. Shodil ručník a lehl si do postele. Po chvíli jsem zvedla pohled a koukla se, jak klidně spí. Páni jak jsem si přála, ho zabít ve spánku. Byl tak bezbranný.  

Nemohla jsem usnoust. Žaludek mě bolel od hladu, ale rozhodně jsem se nechtěla ponížit tak nízko, abych vzala do pusy granule. Navíc mi začala být hrozná zima od noh. Klepala jsem se a mé zuby mě napodobovaly.

Zavrčel.

„Krucinál, můžeš toho nechat?" řekl do ticha pokoje. Já jsem mlčela, ale klepala jsem se dál. Posadil se.

„Něco jsem ti řekl," křikl na mě. To jsem už nevydržela.

„Tak tady zatop. Neznamená, že když ty seš kus šutru, že tady nemusíš topit," štěkla jsem na něj.

„Moc si nedovoluj čokle, navíc máš být teplokrevná no ne?" opět se položil, do určitě pohodlných peřin. To jsem už mlčela, ovšem klepáním se, jsem nedokázala zabránit.

„No je tady ještě jedna možnost. Můžu tě zahřát," zašeptal a já jsem strnula. On se jen zasmál.

„Vidíš, že to jde," zavrčel a opět nejspíše usnul, protože byl zády ke mně, neviděla jsem mu do tváře. Nakonec jsem usla i já, i když jsem nevěla, co čekat. A že to tedy bylo.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce bez srdce - 3. kapitola: