OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vládce bez srdce - 2. kapitola

08.05.2012 (17:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1140×

2. kapitola

Probudila mě zima a bolest hlavy. Nikdy mě nebolela hlava. V  duchu jsem se snažila uklidnit, ale moc mi to nešlo. Zamrkala jsem do šera rozhlédla se, kde vůbec jsem. Byla jsem v žaláři. Vše bylo z kamene, který byl po stěnách prolezlý plísní, to mi bylo jedno. I když jsem byla teplokrevná a to víc než dost, byla mi děsná zima. Aby taky ne, když jsem byla zcela nahá. Chtěla jsem se dostat k mřížím, ale málem jsem si utrhla hlavu. Kolem krku jsem měla obojek připnutý k řetězu a druhý konec byl připevněn ke zdi. To nemůže být pravda, jsem někde uvězněná a nemůžu se nijak bránit. Stříbro mi zabraňovalo proměnit se zpět ve velkého bílého vlka a jako člověk jsem toho moc nezmohla.

Tím se taky začala vysvětlovat má bolest hlavy. Nikdy mě hlava nebolela, protože má regenarční schopnost byla skvělá a bolest jsem necítila, ale to proklaté stříbro spomalovalo i tuhle mou jedinečnou vlastnost. Cítila jsem se malátna. Skrčila jsem se do kouta, jak jen mi to řetěz dovoloval a natiskla se zády ke studené zdi. Zavřela jsem únavou oči a usnula.

Hektor

Seděl ve svém pokoji na lenošce a četl jednu ze svých knih. Ovšem moc ji nevěnoval pozornost, protože pořád myslel na tu holku, ovšemže ne v dobrém slova smyslu. Živě si předstvoval, jak z ní vymlátí všechno, co potřebuje vědět, a pak ji pomalu zabije. Najednou vstal a hodil knihu na stůl. Převlékl si jednu ze svých košil za tmavé tričko, které mu obepínalo jeho dokonalou postavu a pomalým krokem se vydal do sklepení.

U sklepení hlídal pouze jeden upír, který měl hlídat.

„Vypadni," zasyčel na něj Hektor, když kolem něj procházel a ze stolu mu vzal svazek klíčů. Upír bez jakéhokoli odmlouvání a mrknutí oka zmizel po schodech pryč.

Se svazkem klíčů v ruce šel pomalu ke dveřím, za kterými držel dívku. Otevřel její celu a vplul dovnitř. I hned za sebou zamkl a svazek schoval do své kapsy. Prolétl celu pohledem a zakoukal se na klubíčko v rohu. Na tváři se mu usídlil posměšný a pohrdavý úsměv. Přešel blíž k ní. Lehce, ale přesto ji kopl do stehna. Dívka na něj zvedla pohled. Mlčela jen si ho měřila opovržlivým pohledem. Nebála se ho nebo to alespoň nedávala najevo.

„Kolik vás ještě je?" zeptal se ji tichým hlasem, který mrazil po zádech. Mlčela. Rozhodně neměla v plánu odpovídat na tuto otázku. Navíc, sama odpověď neznala. Ježne tahle odpověď se mu nelíbila. Chytl řetěz do ruky a bez námahy ji zvedl nad zem. Dusila se, ale to mu bylo zcela jedno.

„Na něco jsem se tě ptal," zavrčel jí do obličeje a skenoval její obličej, aby zachytil alespoň nějaký náznak. Mlčela, i když se dusila ani jednou sebou neprskala v náznaku, že by se chtěla z tohoto dostat. Jen potichu lapala po dechu a tiskla víčka k sobě. Byl vytočený, ale i překvapený jeji odhodlaností. Pustil řetěz a ona se svezla po stěnu dolů až na zem. Chytla si krk, ale ani jednou se na něj nepodívala. Nechtěla. Byl naštvaný a vykolejený. Odemkl dveře a s třísknutím je zavřel a zamkl. Byl vytočený.

Naštvaně se vracel do pokoje. Cestou shazoval věci, které mu přišly pod ruku a sem tam uhodil i některého ze strážných, který ani nemukl. Bouchl svými dveřmi a lehl si do postele. Promnul si spánky. Teď ho dokázalo uklidnit jen jediné. Zvedl se a šel do pokoje Beatrice. Neobtěžoval se s klepáním, nikdy neklepal.

„Hektore," vyjekla upírka a přikryla se po krk dekou. Zmateně se koukala na Hektora a upírá, který byl nahý vedle ní v posteli.

„Zmiz," zavrčel Hektor na upíra. Upír jen s tichým přikývnutím přikývl a s věcmi v rukách odcházel ze dveří. Mezitím si už Hektor rozepínal pásek u kalhot. Nikdy se nezaobíral nějakou předehrou a něžnostmi. Strhl z Beatrice prostěradlo a otočil ji k sobě zády. Nebránila se. Za ty roky dobře věděla, že to stejně nemá cenu. Držela jako ovečka, dokud Hektor neukojil svou touhu. V posteli byl skvělý, to musela uznat. Ovšem styl jakým si ji bral se jí nelíbil, ale nikdy se neodvážila říct to nahlas. Když byl konec a Hektor si zapínal kalhoty, ona k sobě zase tiskla přikrývku. Ani se na ni nepodíval, nepromluvil jen odcházel. To ji na tom mrzelo vždy ze všeho nejvíce.

Hektor se vracel do svého pokoje. Shodil ze sebe věci a lehl si do postele. Za malou chvíli mělo svítat a to byl pro něj i pro ostatní signál spánku. Přikryl si svůj útlý pas přikrývkou a usnul.

***

Marně jsem hledala slzy v mých očích, ale marně. Nikdy jsem nebyla ubulená holka, ale teď jsem si přála plakat, ale nešlo to. Stále mě nepříjemné škrábalo v krku z toho, jak mě ten neznámí upír držel nad zemí. Odolala jsem. Nechtěla jsem mu nic říct, chtěla jsem se stát nezdolatelnou, ale kdo ví, jak dlouho to vydržím. Má schopnost regenerace byla zpomalena a já na bolest nejsem zvyklá. Nikdy jsem ji nepociťovala, ale podle modřiny na stehně, která se pěkně vybarvuje a bolí, to není nic příjemného. Byla jsem na pokraji zhroucení, ale musela jsem vydržet. Nechtěla jsem umřít, jako pes přivázaný u boudy. Chtěla jsem umřít v boji a umřu tak, i kdyby mě to mělo stát další mučení.

Po třech dnech, kdy se tady nikdo neukázal jsem byla v mdlobách. Měla jsem žízeň, měla jsem hlad a spánek se mi taky moc nedařil. Stále jsem byla unavená a usnout jsem nemohla. Najednou zarachotil klíč v zámku a já se natiskla víc ke stěně. Podle pachu jsem poznala, že to je upír, ale jiný než mě naposledy navštívil. Hodil mi něco k nohám.

„Obleč si to," zavrčel a koukal na mě. Já jsem roztřesenou a hlavně slabou rukou roztáhla šaty, které nebyly zrovna podle poslední módy, byly roztrhané, ale Bohu dík byly alespoň čisté. Natáhla jsem je na sebe a sahaly mi do půlky stehen. Přes záda byla obří díra a já byla opravdu vděčná, že ta obří díra byla vzadu a ne vepředu. Odeml zámek na druhém konci řetězu a škubnutím mě donutil, abych vstala. Byla jsem opravdu zesláblá, ale nebyla jsem žádná padavka a z posledních sil jsem vstala. S občasným trhnutím mě nutil jít rychleji. Já jsem bosa klopýtala po ledových mramorových dlaždičkách. Měla jsem sklopenou hlavu, protože jsem nestála o pohledy ostatních. Koukala jsem pod nohy a viděla, že struktura podlahy se změnila a cítila jsem víc upírů v místnosti. Najednou jsme se s mím "páníčkem" zastavili a já měla co dělat, abych do něj nenarazila.

„Takže už znáš odpověď na mou otázku?" zeptal se mě hlas, se kterým jsem už měla tu čest se poznat. S odhodláním jsem zvedla pohled, abych konečně viděla jak vůbec můj věznitel vypadá. I přes mou nenávist a potupu, mě přitahoval. Opravdu vynikal mezi upíry. Ovšem tohle zmizelo v pozadí mé hlavy a já se mu jen mlčky koukala do očí.

„Klekni si, když s tebou pán mluví," strčil do mě velkou silou upír, co mě přivedl a já dopadla na všechny čtyři před jeho nohy. Připadala jsem si tak poníženě, ale bylo mi jasné, že s tím nic nezmůžu.

„Takže..." začal sametovým hlasem, „ty tady jistě nechceš být a já tě tady taky nechci. Takže mi to odpověz a já tě zabiju," řekl jako by se nechumelilo.

„Táhni k čertům," zašeptala jsem a doslova mu plivla k nohám. Za to jsem si zasloužila další uhození od upíra, který stále držel řetěz.

„Klid Viktore," usmál se blaženě, „odveď ji ke mně do pokoje, myslím, že než se umoudří, budu mít domácí zvířátko na hraní," ledově se  zasmál a koukal na nás dokud jsme nezmizeli ze sálu.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce bez srdce - 2. kapitola: