OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 6.

14.04.2011 (10:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1255×

Jak Pablo řekl, tak se taky stalo. Někdo cizí mi vstoupil do místnosti. Neznámý postarší muž, vysoký a mohutný, s knírkem pod nosem a dioptrickými brýlemi. „Máte půl hodiny, pane. Upozorním vás, až vám vyprší čas,“ ozvalo se zpoza dveří po zaklepání.

Seděla jsem na posteli a pozorovala ho ustrašeným pohledem. Absolutně jsem nechápala, jak mám reagovat. Nespouštěla jsem z něj oči a snažila se dopředu předvídat každý jeho pohyb. Neznala jsem ho a strašně se bála toho, co se chystá udělat.

Přešel k mé posteli a klekl si přede mě. Nejistě se usmál a svou rukou mě chtěl pohladit po líci. „Nedotýkejte se mě, prosím,“ vyjíkla jsem. Svěšené nohy z postele jsem přesunula k sobě na postel, objala si je a odtáhla se od něj, jak nejvíce jsem mohla. „Prosím,“ zopakovala jsem naléhavě. Vpíjel se mi do očí.

„Promiň, ale já jsem si tě zaplatil. Na třicet minut.“ objasnil mi a znovu se přesunul ke mně. Svou dlaní mi bloudil po těle. „Na víc jsem bohužel dneska neměl.“ Pokračoval nadále ve zkoumání mého těla a já se roztřásla. Takhle to nenechám. Posbírala jsem v sobě veškerou svou sílu, kterou jsem v sobě byla schopna najít, a odstrčila ho od sebe. Spadl z postele a třeštil na mě své oči. „Co si to dovoluješ? Jak se to chováš?“ rozkřičel se na mě. Skřípal zuby a nevěřícně mě sledoval. Odběhla jsem od něj na druhou stranu místnosti a obezřetně jej pozorovala. Byla jsem připravená bránit se.

„Co kdybychom radši nechali toho laškování a přešli rovnou k věci? Máme málo času. Tak co kdyby ses ke mně vrátila a mohli jsme v klidu dokončit to, co jsme začali?“ pobízel mě k sobě.

„Prase,“ plivla jsem po něm. Pud sebezáchovy se hlasitě hlásil o své místo a já hodlala divoce škrábat a kousat. Takhle jsem si to nikdy nepředstavovala. V téhle oblasti jsem zatím byla zcela neposkvrněná. Čekala jsem na lásku. Kdyby pro mě tělesná touha s láskou nešly ruku v ruce, už jsem mohla mít své poprvé dávno za sebou. Jenže já jsem zatím nikoho takového nepotkala. Nikoho, kdo by mi dával všechno, o čem jsem snila, a proto pro mě byl tento zážitek zatím cizí… nepoznaný. Opravdu jsem z celého srdce doufala, že nepoznaný pro mě zůstane i nadále. Copak by se dalo srovnávat něžné milování a probouzení v náručí milované osoby, se sexem z donucení? Se znásilněním? Na světě přeci nemůže existovat dívka či žena, která by o něčem takovém snila.

Jenže on tady byl ten, kdo bral opačnému pohlaví sny a iluze. Přistupoval ke mně pomalu ale sebejistě. Copak mohl být tak sobecký? Své ruce opět položil na mé boky a celou váhou své tělo přesunul na to mé. Chce, abych ho prosila? Já klidně budu… jsem připravená zkusit vše, abych si vydobyla svou svobodu a uchránila tak nadále svou čistotu.

„Prosím, nechtě mě,“ bulila jsem a nechala svůj hlas ovládnout strachem a zděšením. „Tak prosím, já vás fakt prosím.“ naříkala jsem.

„To je ono. Mám rád, když mě ženy prosí, škemrají. Včera jedna tvoje kolegyně z vedlejší místnosti taky škemrala a prosila. Strašně mě to vzrušuje,“ šeptal mi do ucha nadrženě. Snažila jsem se rukama ho od sebe odstrčit, ale má snaha přišla vniveč. Nehnul se ani o milimetr. Měl takovou sílu? To byl tak těžký? Svými rty počal přejíždět po mém krku. Jak jsem řekla, zkusím všechno, čím bych se mohla zachránit a dostat dál od toho prasáka. Sebrala jsem veškerou svou odhodlanost, dostat se od něj co nejdál a ve chvíli, kdy své rty přiložil k těm mým a počal mi olizovat spodní ret, jsem ho kousla tak silně, jak jen jsem v tu chvíli dokázala. S hlasitým řevem a bolestným naříkáním se odtáhl a přikryl si ústa rukou.

„Ty děvko, ty malá couro,“ šišlal. Jeho oči se leskly od slz, které se draly na povrch. Automatická reakce na silnou bolest.

„To si vypiješ,“ pohrozil a znovu se vydal ke mně. Jeho výraz mě odpuzoval, jeho krvavé rty děsily a pohled do jeho očí mě rozklepával. Aniž by to čekal, přinutila jsem svou dolní pravou končetinu ke kopu do míst, kde jsem tušila jeho přirození. Nebyla jsem sice soustředěná, ani můj rozklepaný stav mi to neulehčoval, a třebaže jsem se netrefila tam, kam jsem původně zamýšlela a odneslo to jen lýtko, byla jsem spokojená. Po jeho bolestném zasténání jsem usoudila, že se mi má akce povedla, i když trošinku jinak, než jak byla zamýšlena. Přeběhla jsem ke dveřím a začala s nimi lomcovat. Bušila jsem do nich pěstmi, ba dokonce i kopala, ale nic s nimi nehnulo. Bitvu s klikou jsem též nevyhrála. Do chvíle byl u mě, stáhl si mě k sobě na zem a nalehl na mé tělo.

„Tak ty to máš ráda tvrdě, hm? Dobrá… jak chceš!“ Hrubě mi strhal oblečení z těla. Vyjekla jsem, křičela, ale on mi dlaní přikryl ústa.

„To chceš dělat komedii lidem, co jsou za dveřmi?“ odfrkl si. Srdce mi bušilo tak silně. Ve spáncích mi tepalo a já se úmorně snažila vymyslet řešení, které mě dostane do lepší situace. Ovšem bezvýsledně. Má hlava odmítala vyplodit jakékoliv řešení a on měl stále na vrch. Měl mě v plné moci. Svou dlaní klouzal po mém těle a zbavoval mě posledních zbytků oděvu, při čemž všem se mu podařilo stáhnout i to své potřebné. Svou tváří bloudil po těle, na kterém zanechával stopy po krvi z jeho krvácejícího rtu a škrábal ho vousy. Potom už jsem jen cítila bodavou bolest. Nepomohlo mi ani cukání či škubání. Pokračoval v tom, kvůli čemu přišel. Sprostě si užíval, já bezmocně trpěla.

Po nekonečně věčnosti, kdy vydal nehlučnější vzdech na světě, své pohyby zastavil a opustil má stehna, mé tělo. S jeho rukou, která opustila má ústa, přišel jeden z nejbolestnějších nádechů, který mé plíce kdy zplodily.

„Už jsem skončil,“ křikl a dooblékl si kalhoty. „Tady se Sydney jsme si to náramně užili,“ ujistil je. Sydney… tohle jméno, které mi Joe přidělil, se mi hnusilo. Nejvíce v okamžiku, co ho vyslovil muž, který mě připravil o všechny iluze. O mou čest a nevinnost.

Dveře se otvíraly a on odešel. Za to Joe s Pablem nakoukli do dveří. Možná jsem se měla stydět, možná jsem se měla zakrýt cáry, které zbyly z mého oblečení, ale neměla jsem na to sílu. Bylo mi to jedno. Už nezáleželo na tom, že uvidí mé nahé tělo… beztak už bylo zneuctěné a pošpiněné. Oni to věděli, já si toho byla více jak vědoma, tak na co si tu hrát?

„Přines jí kýbl s vodou a žínku, ať se může omýt. A dones ji něco na převlečení,“ poručil Joe naprosto klidným hlasem. Pablo udělal, jak jeho šéf poručil. Poslední co jsem zaznamenala, bylo, jak pokládal kýbl vedle mého nehybného těla a upřel na mě soucitný pohled. Poté se má mysl ocitala na jiném místě… doma. Maminka zrovna podávala večeři a poučovala nás, abychom si před jídlem umyli ruce. Uvařila moje oblíbené jídlo… špagety.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 6.: