OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 35.

08.07.2011 (17:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1416×

Jemně se ode mě odtrhl a polibek tak ukončil. Zadívali jsme se oba do pánova rudého obličeje. Teď to určitě přijde. Odezva… mám utéct? Dát Diegovi jakýkoliv varovný signál? Já skočím nastartovat auto a on sbalí kreditní karty, abychom pár týdnů na ulici v drsném Mexiku přežili? Ale namísto provedení jakéhokoliv plánu, který jsem si v hlavě barevně plánovala, jsem jen nadále nečinně stála jako ztvrdlé vejce. Zřejmě jsem nebyla stvořená pro spikleneckou práci pod tlakem… tajná agentka bych nikdy být nemohla.

„Snažíš se mě zabít?“ rozčiloval se na svého syna. „Anebo chceš být vyděděn?“ hlučel na celej dům a dával najevo, jak je nesmírně zklamán. Přecházel zlobně po pokoji, ruce složené za zády a čelistí pevně semknutou. „To se mi snad jen zdá! S takovou špínou? Doufám, že jsi s ní aspoň nespal, když už se s ní musíš cumlat!“ Obrátil se ke svému synovi. Diego si mě pevně přivinul ke svému levému boku, čímž pána ještě více popudil a odhalil mu tak neúmyslně pravdu. „Zabiju ji!“ křikl a udělal dva kroky k nám. Diego si mě však stáhl za záda a postavil se přede mě.

„Jen přes moji mrtvolu, otče!“ pověděl Diego až nepřiměřeně klidně. Možná znal svého otce natolik dobře, že tušil, že by toho pravděpodobně nebyl chopen, ale stejnak. Jeho klidný tón dával na vědomí, že ani nepočítá s jakoukoli bitkou či rozepřemi. Bránil by mě skutečně fyzicky? Byl by ochotný se pro mě vzdát všeho? Rodiny, majetku, své dobré pověsti? Jedno však bylo jisté… kvůli mně měl jednou nohou nakročeno z domu a k ukončení styku s rodinou. Zavařila jsem mu, ale nedokázala toho patřičně litovat.

„Fajn! Tak zabiju vás oba!“ konstatoval pán s přeskakujícím hlasem. „Vážně se ti divím! Takhle nás zneuctít! Zostudit! Fuj!“ plivl směrem k nám. „Byla aspoň dobrá, co? Stálo ti to za to?“ Vrátil se zpět ke stolku a ze zamčené skřínky pod ním vytáhl další láhev, do které se snažil dobýt. Z počátku neúsměšně.

„Neměl bys už pít, otče,“ zamumlal můj ochránce. „Měli bychom zajet do nemocnice za Luisou.“  Po jeho slovech se mi opět udělalo lehce nevolno. S Luisou to opravdu nebylo dobré a my tady vedly spory, které jen tak lehce konce neměly. Bylo to k pláči… mně samotné bylo do breku. Luisa by jistě ocenila společnost.

„Jak je na tom?“ hlesla jsem slabě zpoza jeho zad. Potřebovala jsem ji tu. Byla součástí tohohle místa, zlatým srdcem celé rodiny.

„Není to moc dobré. Když jsem dorazil, nakládali ji do záchranky. Neměl jsem moc možností vyptávat se dál na její stav. Hrozně jste křičeli, bál jsem se…“ Chytl mě opatrně za ruku a svým prstem na ni kreslil uklidňující kroužky. „Bude to dobré, uvidíš,“ ubezpečil mě.

„Bude to dobré? Ha!“ ozval se opět pán. „Vsadím se, že se jí udělalo nevolno z vás dvou.“ Házel vinu na nás. Odhodil víčko z láhve za sebe a napil se. Bylo neskutečné, do jaké míry dokázal konzumovat alkohol. Za svůj pobyt zde jsem jej ještě tolika neviděla pít, řekla bych. „Mě samotnému se děla z pohledu na ni špatně.“ Ukázal na mě prstem.

„Otče!“ okřikl jej Dieo. „Mohl bys alespoň jednou v životě myslet na dobro ostatních? Já Annie miluju a chci s ní být. Jestli se ti to nelíbí, budeš mě muset vyhodit… dobrovolně neodejdu. Bez Annie už vůbec ne!“ mluvil nadále tvrdým hlasem, ale mou ruku nepouštěl ani na vteřinu.

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat synu! Gracielo?“ křikl pán na paní, která se v okamžiku objevila u dveří. „Udělej mi kávu, prosím. Drahá… pak pojedeme do nemocnice optat se na Luisin zdravotní stav,“ rozhodl se nakonec. Dobrá volba… alespoň pro jednou. Pan Carranza uložil láhev opět do stolu a pečlivě šuple zamknul. „A my dva… anebo spíše tři, si promluvíme později, až se s matkou navrátíme domů.“ V jeho hlase bylo dále mnoho rozsáhlých stop po nenávisti, ale už neučinil žádnou zraňující poznámku, jak měl ve zvyku. Opustil místnost, a třebaže mě Diego ve svém náručí natočil tak, abych pánovo gesto neviděla, něco nepatrného, co naznačovalo opovrhování mnou, jsem přeci jen zahlédla. Tohle nebude snadná cesta… bez mapy a kompasu nemáme šanci.

Schovala jsem svůj obličej do Diegovi hrudi a zhluboka se nadechla. Natiskla jsem své tělo, které bylo nadále ochablé novými skutečnostmi, tak zmatené, jak jen v dané situaci mohlo být, k tomu jeho a uklidňovala se teplem, které přes naše vrstvy oblečení prostupovalo.

Nechápala jsem, jak s ním sama mohla paní odjet… jen tak. Bez svého ochranářského syna. Tedy ne, že bych se ho nyní hodlala vzdát, na to jsem ho až moc potřebovala, ale beztak. S pánem bych do jednoho auta nesedla. Ale ona byla jiná… statečná? Nevím, možná že hloupá. Před malou chvílí se z ní snažil vytlouct duši a teď si opět hráli na fungující manželský pár. Jestli pak se budou před Luisou přetvařovat, aby jí ještě víc nepřitížili? Nedivila bych se ničemu…

„Podívej se na mě,“ poručil Diego , a třebas to opravdu znělo velmi lákavě, znovu se topit v jeho intenzivním pohledu, neodvážila jsem se. Teprve až nyní mi docvakávalo spousty skutečností, které se nedaly vrátit zpět. Docházelo mi mnoho z toho, co zde bylo před okamžikem uskutečněno, například to, že se mi mění život od základu. Už nejsem holka pro všechno? Služebná, kuchařka, fackovací panenka? „Tak se na mě podívej Annie,…“ zaprosil opakovaně. Uskutečnila jsem jeho žádost a skutečně k němu vzhlédla. Akceptovala jsem jeho samotného, těšila se z jeho společnosti… kdybych ho měla soudit podle otce… hrubého a násilnického opilce… kdybych jej měla soudit podle prvního dojmu, který jsem měla… kdybych se skutečně nechala řídit předsudky, které jsem k němu chovala z počátku, nestáli bychom tu oba dva, a to nejen jako silný a nerozlučitelný celek, ale také jako pár, a to především.

Ano, i přes všechny mé časté pochyby, přes tolik rozdílností, a to mluvím nejen o těch povahových, ale také i těch kulturních, jsme tu opravdu byly jako jedna bytost. Naše těsné objetí, navzájem se hypnotizující oči spoutané ve víru důvěrného tance… nic mě nemohlo donutit, abych tohohle muže odkopla na vedlejší výhybku a nenáviděla jej za to, že mě tu drží. Nešlo to… nemohla jsem, i když bych si občas přála, aby to tak bylo. Stal se mou lokomotivou a bez ní přeci vagóny nemohou samovolně cestovat anebo ano? Bez Diega, by se má podstata zastavila sama v poušti, kde by zůstala navždy. Kolem mě by nebylo nic jiného, než beznaděj a utopie, kterou představoval písek. Možná, že sem tam by se nacházely nějaké malé body rozumy, zelené kaktusy, ale jak by se k nim dalo dobelhat, když umíráte žízní a nikde kolem žádná oáza? Louže? Prostě nic… jen samota a žal. To on byl mou oázou, mým soukromým nebem na zemi. Díky němu jsem mohla žít, dýchat… existovat. S ním jsem byla silná, s ním jsem byla někdo… Annie. Byla jsem sama sebou.

„Co?“ zašeptala jsem a mírně se usmála.  Představila jsem si jej v zářivě bílém rouchu, jak se vznáší na mraku a káže malým ďáblíkům okolo sebe základy dobrého chování.

„Ublížil ti moc? Bolí tě něco?“ Políbil mě na čelo a pak postupně na obě tváře. Opřel si čelo o to mé a vyčkával na mou odpověď.  Skutečně byl mou druhou půlkou, musel být. Kdybych jej měla mít ráda podle poměrů, které vládly u něj doma, nemohla, bych si bývala utvořit představy o našem budoucím životě, ale takhle, bez všech zlověstných stínů a tmavého kouře, se mi vše jevilo jasně. Úcta, důvěra, ale také nemizící váženost definitivně patřila k nám. Tvořila cit hluboko uvnitř mě. Který také navždy setrvá…

„Mám tě moc ráda,“ vyslovila jsem téměř neslyšně. Myslím si, že to bylo poprvé, co jsem mu pověděla, že mi na něm skutečně záleží. I on si to uvědomil.

Přivinul si mě těsněji k sobě. „Ach Annie…“ zajásal. „I já tě mám moc rád.“ Ucítila jsem další polibek ve svých vlasech.

„Bojím se. Co teď bude s námi dál? Se mnou?“ strachovala jsem se. Naše soukromé malé štěstí se mohlo roztříštit na miliony malých kousíčkům jediným pánovým slovíčkem či činem. Odhalením… nyní jsou s naším malým tajemstvím seznámeni cizinci.

„Teď už bude všechno dobré, uvidíš!“ utěšoval mě a hladil po zádech, a třebaže jsem si strašně moc přála nechat se ukolébat jeho slovy, nebylo to tak. Nic nebylo jednoduché a má intuice mi našeptávala, že tohle bude teprve začátek. Bylo přirozené bát se o sebe nebo ne? Bála jsem se, ale myslela jsem také na něj… byl by schopný ublížit svého synovi? Myslím jinak, než li přese mě?

Ne… nemohla jsem s Diegem souhlasit. Vše teprve začínalo… tichá válka, bouře co břehy mele. Mlčela jsem však a v tichosti se nechala vést do jeho pokoje. Naše cesta plynula bez rozhovoru, neboť jsem měla natolik zaměstnanou mysl svými myšlenkami, že jsem se nezmohla na jediné zformulování slovíčka, ale přesto mi neušel jediný kout domu, kterým mě beze slov vedl. Jak jiné se dnes zdálo jít tolik známou cestou. Byly tady vždy ty obrazy? A skutečně byl včera ten koberec vínový?

Zavřel za námi dveře a přešel ke své skříni. „Vyklidím ti některé poličky, aby sis mohla dát své věci sem ke mně.“ Usmíval se sladce, možná, že až přes příliš. Trochu jsem se zalekla jak rychlý spád věcí se dnes děl. Měla jsem se s ním sžít během několika minut? Přesunout se z mého malého skromného kutlochu sem, do luxusně zařízené ložnice, navíc s vlastní koupelnou? Já vím… jsem hloupá, že vůbec váhám, ale… bylo toho spousty. Ale… ale… ale… samé ale.

„Nejsou to poněkud unáhlená rozhodnutí? Nemyslíš?“ ptala jsem se mírně vystrašeně. „Tvůj otec tak snadno nesvolí… učiní ti ze života peklo,“ domlouvala jsem mu a rozmlouvala tak ztřeštěné a unáhlené nápady, které sypal z rukávu. Třeba možná, kdybychom pánovi dali trochu více času, aby si zvyknul a přijal mě…

„Peklo? To tady máme už dlouho, Annie. Tady máš místo na své věci.“ Ukázal k fochům. „Miláčku?“ Všiml si mého zamračeného obličeje. „Děje se něco?“ něžně se ptal. Asi to tak skutečně bylo… nezasloužila jsem si jej. Byl tak ochotný, milý a trpělivý. Zatímco já ani pořádně netušila, jak silný cit k němu chovám. Stále jsem si namlouvala, že bych jej nikdy doopravdy milovat nemohla, že to co cítím je jen horoucí vděk v nejtěžší míře, spojen s důvěrným přátelstvím a touhou nebýt sama, ale bylo to tak opravdu? Když se na něj podívám, nutí mě to myslet si něco jiného… a to bylo špatně. Nebo ne? Nikdy nebude žádné šťastně až navěky. Patrně jsem už neměla ráda… milovala jsem. Nemohla jsem si být stoprocentně jistá, nikdy jsem ten cit skutečně nezažila, ale možná bych si troufla to, co cítím přirovnat k lásce. Ale ne před ním… ještě ne. Bylo moc brzy? Nebo jsem spíš byla pyšnej srab…

„Nic, já jen… všechno je to tak rychlé, víš? Bojím se, že přijde něco velkého a strašného.“

„I kdyby přišla živelná katastrofa… potopa světa? Vystavím loď, na které se zachráníme. Tornádo? Utečeme spolu do sklepení.“ Byl odhodlaný. Opravdu to tak cítil.“ Ochráním tě před vším. Slibuju.“ Natáhl se pro mě. „Ochráním tě,“ zopakoval. „Hlavně před otcem.“

„Můžu použít tvou koupelnu a dojít se umýt?“ optala jsem se, i když odpověď jsem předem znala.

„Samozřejmě, Annie. Od této chvíle je to i tvá koupelna.“ Políbil mě a nechal mě dobrovolně odejít. Do minutky jsem byla svlečená a užívala si proudy vody dopadající na mou kůži. Když jsem se nabažila omývání obličeje, rozhlédla jsem se pozorně po koupelně. Byla jsem nadmíru okouzlená, jak to tu vše bylo dokonale sladěné. Moderní nádech doprovázen pánským stylem se přímo hodil k majiteli. Zavřela jsem znovu svá víčka nechala pod nimi běžet dramatický černobílý film.

Stále dokola jsem si v hlavě opakovala několik pravdivých tvrzení.

Miluje mě…

Chce mě… mě! Obyčejnou holku a přímou nepřítelkyni svého otce. Otrokyni…

Vnímala jsem každou kapku na svém těle a přistihla jsem se, jak se mi pod víčky přepnul program z dramatu na lechtivou romantickou podívanou. Z počátku jsem se vylekala nad svými myšlenkami a rozhlédla jsem se po koupelně, jestli tu náhodou není Diego a nevidí, jak se ruce z mých vlasů sesunuly na ňadra, kde netvořily normální klasické kroužky, jako když se myjete mýdlem. Tyhle dotyky byly svým způsobem zakázané, především v mé hlavě, ale nedokázala jsem si je odepřít. Potřebovala jsem odměnit za svůj hrdinský čin, který ze mě dnes překvapivě vyšel. Nechala jsem bloudit nadále své ruce po své šíji a krku, mírně zaklonila hlavu a vyhnala všechny myšlenky pryč na dovolenou… ale rozhodla jsem se přerušit na chviličku své skromné radovánky. Vypnula jsem vodu a vylezla ven. Prošla jsem kolem zrcadla, ale přesto jsem se neopovážila vzhlédnout… možná jsem se bála toho, co uvidím anebo jsem jen nechtěla, aby mě opustilo odhodlání, které zrovna ovládalo mé roztoužené tělo. Rozrazila jsem dveře koupelny a nahá přešla k těm od pokoje, které jsem zamknula na dva západy. Kdyby tady každá ložnice nevlastnila klíč, který byl vždy ponechán v zámku, musela bych dveře zaklínit třeba skříní a věřte, že v momentální situaci bych to udělala.

„Annie?“ oslovil mě chraptivě. Nenasytně si prohlížel mé nahé zmáčené tělo, a přesto se mu nezdál ten pohled odporný. Ba naopak, jako by se i přes všechny nedokonalosti, které jsem jistě měla, snad jako každá, zdálo, že je nadmíru spokojen. Hlasitě polknul…

Nevím, proč se tvrdí o Francouzích, že jsou vášnivými společníky… Diego by se jim jistě vyrovnal.

Přistoupila jsem k němu a zašeptala do ucha. „Pomiluj mě.“ Neotálel, samozřejmě. Nestávalo se moc často, že bych jej k něčemu takovému vybízela. Zbrkle si mě k sobě tisknul jako by se bál, že si svou prosbu rozmyslím, ale to se mýlil. Nechtěla jsem mu utéct. Byla jsem odhodlaná dotáhnout vše až do konce. Má touha se sice zrodila z ničeho nic, ale byla neodbytná a nedala se jen tak přejít. Potřebovala jsem cítit jeho doteky a slyšet něžná slova lásky, které mi vždy šeptal do ouška. Nebylo jisté, zda-li jsem se tím snažila zmírnit pocit provinění z rozpadu vztahu mezi Diegem a otcem, protože jsem se kvůli tomu, cítila malinko vina a takhle jsem mu to mohla částečně vynahradit a splatit vše v naturáliích, ale nezabývala jsem se tím více, jak tři sekundy. Pak už jsem neměla možnost přemýšlet nad čímkoliv jiným, nežli byly jeho doteky a polibky, kterými mě náruživě zasypával. Jeho chtivost mi nedovolovala převzít velení a jeho zbrklé pohyby netvořily žádnou mezi pauzičku, kde by se dalo dát oddechu a vysmlouvat si šéfování. Milovali jsme se dlouho a vášnivě. Projevy našeho milování byly jistě slyšitelné určitě na chodbě, proto jsem byla ráda anebo alespoň doufala, že pán s paní jsou už dávno na cestě do nemocnice. Držela jsem si ho v sobě a plně se oddávala prožitkům, které mocně ochromovaly mé čisté uvažování. Nebrala jsem ohled na nic a nikoho, a třebaže někde v domě se toulal Juan, nesnažila jsem se tlumit vzdechy, které se tak hambatě draly z mých úst. Mému společníkovi to beztak nevadilo… pomáhal mi hrát romantickou symfonií a věnoval se mému rozpálenému tělo, dokud se unaveně nesesunulo na postel. Poslední, co jsem zaznamenala před tím, než mé vědomí definitivně vypovědělo službu, bylo, jak mi šeptá skvostná slova o mé kráse a vyznává mi své city.

Ten den nás už nikdo z pokoje nedostal, dokonce ani, když se Diegovi rodiče vrátili z nemocnice, se po nás nikdo nesháněl. Paní se z předcházejícím zaklepáním stavila akorát v pozdních nočních hodinách, aby nás seznámila s Luisiným stavem.

„Byl to infarkt, ale bude v pořádku,“ šeptala a ani nic nenamítala, když si všimla, jak Diego nosil mé věci do své skříně. „Mám vás moc pozdravovat,“ povídala zdvořile. „Zvláště po tobě se ptala, Annie.“ Natočila se ke mně. Vstala jsem zaujatě z postele, na které jsem seděla.

„Opravdu?“ Byla jsem překvapená. Ten její chvilkový odpor byl vážně možná jen předstíraný, třeba mě skutečně měla ráda tak, jako já ji. „To je moc milé. Až se s ní uvidíte, vyřiďte jí prosím i mé pozdravy.“ Mile jsem se usmála.

„Jistě.“ Přesměrovala svůj zrak ze mě na svého syna. „Víte, neměli byste ho teď moc provokovat,“ varovala nás. „Já vím, chlapče, že s otcem je to těžké, ale on nakonec povolí a ustoupí, uvidíš. Jen mu dej pár dní, než se zchladí a zvykne si.“ Trošičku mi připadalo, jako by pána znovu obhajovala. Měla to zřejmě už podvědomě zakódované, jinak si to nedokážu vysvětlit. Ráno ji tak surově zbil a teď by ho měla očišťovat? Tohle se vážně mohlo dít jen zde… v Americe by se každá žena se zdravým rozumem nechala okamžitě rozvést a začala by nový život, jenomže tohle asi v Mexiku nebylo v módě. Ženy zdejšího kraje měly zřejmě tužší kořínek a pevnější nervy.

Kam jsem pak ale spadala já? Po všem, čím jsem si prošla, jsem stále byla schopná stát na vlastních nohou…

„Pár dní? Než se zchladí a zvykne si?“ papouškoval. „To snad nemyslíš vážně, matko,“ osopil se. „Nemá pár dní… postavil jsem otce před hotovu věc, tak, jak to on dělává s námi.“

„Samozřejmě zlato. Jen… prostě omezte trochu toho fyzického kontaktu před ním a nechoďte mu moc na oči, pokud to nebude nezbytné. Uvidíš, že to nebude tak hrozné. Já vím, jste mladí a zamilovaní, jenomže tady nikdo nestojí o dusnou atmosféru,“ domlouvala synovi. „No nic, já půjdu. Je pozdě. Uvidíme se u snídaně.“ Odcházela, ale ve dveřích se na nás ještě otočila. „Mimochodem, Fernando nezahálel a najal dočasně novou služebnou. Jmenuje se Francisca a je to moc milá dívka,“ sdělila nám na rozloučenou a definitivně opustila Diegovu ložnici nebo tedy spíše abych byla přesná, naši ložnici.

„Francisca…“ opakovala jsem. „Vy tady máte ale hrozná jména. Jak v telenovele,“ šišlala jsem. Zasmál se.

„Jsi roztomilá,“ zamlaskal mi nazpět.

„To nejsem,“ oponovala jsem tvrdě, ale rozvážně. „Jane, Isabella, Susan, Elizabeth… Summer,…“ vzpomněla jsem si na svou kamarádku ze začátku hrozného snu, který byl však skutečný. „To jsou normální jména, ale Francisca? A proč ne rovnou Esmeralda?“ stěžovala jsem si za doprovodu jeho hlasitého smíchu.

„Zdají se ti normální, protože jsou vaše… u nás je Francisca běžné jméno. Má ho snad každá třetí,“ hájil i on jména své země. „U nás si každý řekne… Annie? Bože...!“ Hrál na mě komedii. Nasupeně jsem si dupla nohou. On bude urážet jméno, které mi vybrala matka? Fajn…

„Jsem uražená. Jen tak si mě neusmíříš,“ obeznámila jsem ho se svým momentálním stavem. Předstíraná urážlivost… vynesla by mi aspoň snídani do postele?

Postupoval ke mně se záludným úsměvem. „Uražená, vážně?“ Na rtech mu pohrával lišácký výraz.

„Co chceš dělat?“ Byla jsem zmatená jeho záměry. V jednu chvíli se tvářil, jako by mě snad chtěl políbit, ale v té další to mělo blíže spíš k plánovanému uškrcení. Nakonec se nedělo nic z toho, jak jsem vytušila… podtrhl mi nohy a nesl si mě jako těžce ulovenou kořist do postele.

Ráno jsem neoplývala zrovna excelentní náladou. Bála jsem snídaně, zejména pána, který se ještě nestihl úplně vyjádřit. Vypovídalo o tom také mé šnečí ploužení a zpomalené vyjadřování.

„Neboj se,“ chlácholil mě můj Diego, ale stejnak se mu nepodařilo mě uklidnit. Nemohl předvídat nepředvídatelné. Nikdo nemohl… nechtěla jsem to dál protahovat.

„Pojďme,“ zavelela jsem statečně, za což jsem si vysloužila sladké políbení. Po schodech nám to netrvalo zas tak dlouho, jak bych si možná přála, ale víc jsem to už zdržovat nemohla. Diego si všiml každého mého výmluvného manévr a zatrhl jej, dříve než jsem jej stačila navrhnout. Zrádce. Nedržel se mnou basu… to si spolu pak vyřídíme.

Pán pokynul beze slov k volným místům u stolu a věnoval se dále novinám. Čekalo se ještě na paní, která si pravděpodobně maskovala modřiny make-upem v koupelně.

„Můžu už začít podávat snídani, pane?“ Vynořila se zpoza rohu nová pomocná síla. V tu chvíli mi došlo, že ve chvíli, kdy pán novou hospodyni vybíral, počítal s maličkým bonusem a svou volbu uspěchal záludným záměr. Nová dívka byla velmi mladá… v mém věku. Svými něžně střihanými rysy, velkýma krásnýma očima i ladnou kočičí chůzi a kdo ví jakými dalšími přednostmi ani zdánlivě nepřipomínala profesi, kterou zde měla zastupovat. Typovala bych ji s klidným svědomím na modelku.

„Diego, představuji ti Franciscu,“ řekl pán Carranza jako by nic. Zrak však od článků neodtrhl.

„Pane?“ pozdravila. Už teď jsem ji neměla ráda. Bylo mi jasné, že ji najal, aby rozptýlila Diega, zamiloval se do ní a mě odkopl na vedlejší kolej. Nač se zahazovat s ojetým autem, když tu máme nové a naleštěné, že? Ano… vedle ní sem si přišla akorát tak ošklivější, než kdy jindy. Na mě a mé vnitřní pohodě se podepsalo tolik životních ran, které bych jí nepřála… ona se jevila, jako by ji nic nescházelo a neměla žádné starosti. Čím by se tak ona mohla trápit? V čem by se musela rozhodovat, volit? Možná tak, jestli si na své upravované nehty nechá v kosmetickém salónu nanést lehce růžový lak anebo fialový.

Zahanbeně jsem od ní odvrátila pohled a sklopila jej dolů na stůl. Ošklivé káčátko versus krásná labuť… „Tak Diego, jak dlouho ti bude trvat, než svůj zájem přesuneš na ni?“ přemítala jsem a bojovala proti sobě. Snažila jsem se potlačit nutkání utéct od stolu a schovat se před skvostným andělem ve skříni.

„Těší mě,“ odpověděl Diego vedle mě zdvořile a chytil mě pod stolem za ruku, aby mi dodal jistoty. To by mě jí ale musel dobíjet nepřetržitě čtyřiadvacet hodin… takhle to bylo bezvýsledné. Dokud tu bude ona, klidného spánku se nedočkám. Co kdyby Diega náhodou napadlo plížit se po večerech za naší modelkou a zahrnovat jí společností, která patřila mě?

Zpět do kruté reality mě od chmurných myšlenek vytrhla paní, která s omluvou vběhla do místnosti a usadila se do čela naproti svému muži.

„Můžeš začít podávat,“ přikázal pán. „Synu? Po snídani bych si s tebou rád promluvil u sebe v pracovně.“ Tajnůstkářky a monotónně vyslovoval každé slovíčko pomalu. „Bude se to týkat našeho nevšedního sporu. Věřím, že dospějeme k nějakému přijatelnému cíli.“ Jediným možným a přijatelným řešením určitě myslel, jak se mě nejlépe a nejméně nákladně zbaví, ovšem byla jsem si jistá, že Diego se za mě postaví a nedá mě tak snadno, alespoň prozatím.

Ovšem otázkou zůstává, jak dlouho mě bude ochraňovat?

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 35.: