OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 23.



Vězněná - kapitola 23.Návrat mladého pána a nečekaná návštěva v domě... o tom je další kapitola.
Snad se vám bude líbit.
Carlie

Počala jsem přecházet ustrašeně po pokoji. Pánovi asi musela ta pracovní večeře brilantně vyjít, když si se svými novými spolupracovníky tolik rozuměl. Nedivila jsem se, že se večeře přesměrovala spíše na opilecké radovánky.

Potřebovala jsem si dojít do koupelny. Ovšem byl to především můj močový měchýř, který potřeboval nutně vyprázdnit. Jenomže jsem si netroufala vyjít z pokoje… „Ty jsi fakt neuvěřitelná Annie. Jak snadno se dokážeš nechat zastrašit.“ hubovala jsem sama sobě. Bylo však zbytečné něco si vyčítat, kdyby se mi podařilo změnit svůj strach ve statečnost, už dávno bych toho využila. Takhle to bylo zbytečné. V boji sama se sebou jsem obvykle prohrávala. Zvláště, pokud byl mým silným soupeřem právě vždy přítomný strach. To rozum obvykle vyhrát nemohl.

Korzovala jsem po pokoji a měla takové neblahé tušení, že už to dlouho nevydržím, proto jsem se rozhodla risknout své zbývající zdraví a vydala se vstříc nebezpečným zážitkům přes chodbu. Nebýt ovšem toho velikého nutkání, nikdy bych se k tak odvážnému činu neodhodlala. Ale pokud jsem nechtěla, aby vše skončilo malou nepříjemnou záležitostí, neměla jsem na vybranou. Hold přirozeným lidským potřebám se poroučet nedalo.

Vše proběhlo naštěstí tak, jak mělo, ovšem až na zpáteční cestě mě kdosi ve tmě u mého pokoje chopil za rameno. Mé zděšení bylo na nespočítatelné úrovni. Obavy z dalšího výprasku od pána se v mé hlavě nedaly přehlušit. Z toho chlapa jsem doslova šílela. Bylo až nereálné, jak jsem sledovala každý jeho pohyb a rozpoznávala v nich ty, které mě mohly ohrozit.

„To jsem já,“ řekl. Jakoby vycítil můj strach a raději se ozval, aby mě nemučil.

„Pane Diego,“ úlevně jsem jej oslovila šeptem. Obrovský kámen strachu odpal z mé hrudi. Vrátil se. Jedno z příjemných zjištění dnešního dne.

„Otec ti nezakázal vylézat z pokoje?“ divil se. „Myslel jsem si, že v případě návštěv v našem domě učiní nějaké opatření,“ hovořil zamyšleně. Bylo až překvapující, jak moc znal svého zkaženého otce. Ono vlastně nebylo zas tak moc těžké přijít na způsob jeho myšlení, bylo totiž ještě zdaleka primitivnější, než myšlení opic.

„Zakázal,“ odpověděla jsem a neklidně přešlápla z nohy na nohu druhou. Stále jsme se nacházeli na chodbě, a přesto, že mé obavy byly oprávněné, v jeho přítomnosti jsem se tolik nestrachovala. Svého otce se vždy snažil mírnit. S ním zas takové nebezpečí nehrozilo anebo tím jsem se alespoň uklidňovala.

Bude na mě znovu hrát tu svou hru? Byla jsem zvědavá, co mi vlastně chce, že se obtěžoval a přišel až ke mně dolů, do prostorů ne tak luxusních, než byl zvyknutý.

Pociťovala jsem však také vzdorující pocit. Nemohla jsem se smířit s tím, jak snadno jsem se všemi zde nechala zastrašit a jak jednoduše jsem všem podlehla a nechala si poroučet. On byl ideální příležitost, jak si vybít svůj vztek. Všechny mé výčitky patřily především jemu. A převážně se týkaly Diegova náhlého odjezdu kamsi do neznáma. To mi musel bez prodlení vysvětlit. Zasloužila jsem si znát pravé důvody, které jej k tomu dohnaly.

Zatáhl mě nečekaně do dveří mého pokoje a zavřel za námi dveře. Absolutně jsem takové jednání od něj nečekala, i když jsem možná měla. Přeci jen to byl syn svého otce.

„Tak co jsi tam dělala? Riskuješ? Máš ráda adrenalin nebo co!?“ ptal se výsměšně. Má zloba vůči němu byla oprávněná, a třebaže by mu jiná na mém místě zrovna v této chvíli vrazila facku, já tak neučinila. Bylo roztomilé, že měl obavy, pakliže je nepředstíral. Pomalu mi docházelo, že to tak možná s tím adrenalinem bude, že není tolik neuvěřitelné v mém případě, vyhledávat nebezpečí nadbytečně. Možná že můj mozek nefungoval správně. Něco jako nedostatečná mozková odezva… potřeba vyhledávat nebezpečné situace. On byl totiž jedna z nich. Nu, a třebaže jsem mu náš románek neodkývala, samotné naše chvilky strávené ve společnosti toho druhého znamenali jaké si ohrožení. Jeho otec byl tyran. Co by asi řekl na to, kdyby přistihl svého syna, jak ztrácí čas s pouhou služebnou? Otrokyní? Americkou nickou? Možná by jej vydělil… v nejlepším případě. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo v tom nejhorším. Byla jsem si oprávněně vědoma, že bych to byla především já, co by to odnesla za oba.

„Já? Nebojím se vašeho otce,“ lhala jsem. Možná že to s tím nadbytečným vyhledáváním adrenalinových situací nebude zas tak horké, poněvadž pana Carranza bych nikdy úmyslně do velké míry neprovokovala, čistě z pudu sebezáchovy, ale proč si chviličku nepohrát? Byla by alespoň sranda. „To já jsem tady ta statečná, víte?“ vysmívala jsem se mu. „Na rozdíl od vás…“ vyčítala jsem též. Na tu druhou stranu, jsem ovšem pociťovala velikánkou úlevu. Opravdu už byl zpět, třeba se vrátil proto, že jsem mu chyběla. Anebo prostě jen stihl vyřídit to, proč odjel. V každém případě byl tu a snad nehodlal v blízké době opět odjet. Jeho otec se zdál mírnější, když měl celou rodinu v domě.

„Cos tím chtěla říct?“ divil se mé narážce. Copak mu to nedocházelo?

„Že jste zbabělec, co nedokázal snést odmítnutí a radši zmizel,“ prskla jsem po něm. Bylo to tak, skutečně byl zbabělý anebo alespoň to jsem si o něm myslela. Tak proč mu to nepovědět? Proč by neměl vědět, co si o něm skutečně myslím?

Nebyla jsem schopna v té tmě stoprocentně odhadnout, co činil, ale byla jsem si tak na padesát jistá, že na mě vyčítavě hleděl. Jak jsem si myslela. Nevydržel to a v popudu vyštěkl. „Já že jsem zbabělec?“ Copak to bylo tak neuvěřitelné? Naivka…

„Ano, přesně tak.“ Stála jsem si za svým. Nehodlala jsem jej šetřit. Soucit jsem si schovávala pro někoho jiného.

„Takže jsem ti chyběl.“ Pocítila jsem v jeho tváři úsměv. Prosím? Copak je nedoslýchavej? Na co si to tu hraje? Proboha… červeň se mi řinula do bledé tváře. Jeho sebevědomí rozhodně předčilo mé očekávání. Kolik ženskejch proboha mu mohlo skočit na ten jeho falšovaný zájem? Kolik nebohých dívek oklamal svým šarmem a sebejistotou? Jednu určitě, Ramonu. Mě si však tak nikdy nezíská.

„Tak to ani náhodou,“ rozčilovala jsem se. Opravdu jsem byla moc naštvaná. Jak jej něco takového vůbec mohlo napadnout? Rozsvítil světlo a zadíval se mi do tváře. Pro mé oči byl ten jas zčista jasna šokem, ale později si dokázaly přivyknout a vyhledat ty jeho. Možná se chviličku usmíval, ale když lépe zaostřil, jeho úsměv v okamžiku ztvrdl. Zatnul ruce v pěst a zdálo se, že bojoval sám se sebou. Několikrát se zhluboka nadechnul a snažil se uklidnit. Nechápala jsem jej, ale neptala se.

„Uhodil tě,“ zašeptal a prozradil tak důvod svého ustavičného zírání na mou tvář. Díval se na mě s lítostí a bolestí, která byla možná nebo tedy alespoň pro mě jistě, předstíraná. Jeho bolestné oči však byly daleko horší, než jsem čekala. Byla jsem překvapena váhou, kterou mě jeho tíživé pocity zasáhly. Jako by mi kulky střílely přímo do srdce a ono stále nechtělo odhodit neprůstřelnou vestu a snést svou prohru. Bylo to tak. Nedokázala jsem se do těch smutných očí dívat. Dotýkalo se mě to, zároveň zvráceně těšilo. Opravdu šílená směsice. Byla jsem zralá na blázinec.

„Nedívejte se tak na mě!“ snažila jsem se odvést jeho zrak na jiný objekt. K čemu mi byl jeho soucit? Bylo milé, že se ho to svým způsobem dotýkalo, ale beztak mi tím pomoct nemohl.

Nepatrnou chviličku stále hypnotizoval mou modřinu na tváři, když se najednou až nepřirozenou rychlostí dostal ke mně a chytil mě za ruce. Svým jednáním mě dokonale vyvedl z míry. Nečitelná maska, která skrývala mé rozpolcené emoce, pominula a ustoupila do pozadí, z něhož přistoupila ta průhledná a všechno na mě napráskala.

„Promiň. Lituji toho, že jsem tu nebyl. Ale tohle bych beztak si nemohl ovlivnit,“ omlouval se. Chtěla jsem se z jeho sevření dostat, ale byl silnější než já. Když jsem si konečně byla ochotná připustit, že nad ním nezvítězím, odvrátila jsem svůj zrak od toho jeho a svezla se na kolena. Nedbala jsem na něj. Nezbývalo mu nic jiného, než si kleknout se mnou, poněvadž mé ruce se mu pustit nechtělo. Nyní jsme tam tak oba seděli v nepřirozených polohách, pár centimetrů od sebe, on dívajíc se na mě a já zas pryč. Hledala jsem jakoukoliv škvírku, která by byla napohled zajímavější, než byla tvář jeho. Musela jsem to ovšem vzdát a podívat se na něj. I když se mi nechtělo to dopustit, nakonec jsme po chvíli zas koukali jeden na druhého jako v  nejpitomějším romantickém filmu. On s nepopsatelným, já se vzdorným pohledem. Počal si mě přitahovat blíže ke svému tělu, a třebaže jsem se snažila ze všech sil odporovat, má snaha byla marná. Mé tělo ochablo a hlavu sem si nakonec poraženě položila na jeho rameno. Vítězil nade mnou.

Budu muset na svém odhodlání více zapracovat. Možná, že třeba zítra by to šlo… přeci, co se dá udělat dnes, je lepší odložit na zítra.

Nechala jsem se jím naprosto zklidnit a ukolébat. Pod zavřenými víčky se mi nemihotaly žádné zraňující či neklidné obrázky, nýbrž nejčernější temnota, jak to má být. Nechtěla jsem rušit klidnou a tichou chvilku, proto jsem až o něco později vyslovila svou pošetilou prosbu.

„Pusťte mě prosím,“ zasténala jsem slabě. Vlastně ani nevím, proč jsem něco takového od něj žádala. Jeho odpovědí však stejnak bylo jen mírné zavrtění hlavou. Vlastně jsem se na něj ani nezlobila, i když to bylo proti mé mysli. Dovolila jsem své hlavě dále odpočívat na jeho ramenou a nechat sebou mírně kolébat ze strany na stranu druhou, jako malé nesvéprávné dítě. „Annie… ty se vždy tak snadno podvolíš. To nesmíš!“ křičela jsem v mysli na sebe. Zlobila jsem se na svůj nedostatečný vzdor, ale svým způsobem mu i děkovala. Bylo to tak dlouho, co mě někdo držel v náručí. A musela jsem uznat, že to bylo příjemné. Bezpečné.

Už se zdálo, že naše setrvání na zemi nebude mít konce, když se s námi počal pomaloučku zvedat. Nechala jsem jej manipulovat s našimi těly a vložila do něj veškerou svou důvěru.  Že ji pocítím zrovínka vůči němu by mě snad ani ve snu nenapadlo.

Ne. Mohly kolem mě padat trakaře a nevšimla bych si toho. I před meteoritem jsem si připadala v bezpečí. Svá oční víčka jsem unaveně nechala zavřená a naslouchala našim nádechům a posléze výdechům.

Uložil mě do postele a lehl si naproti ke mně. Svou jednou rukou chytnul tu mou a druhou mě hladil ve vlasech. Nic neříkal. Rozhodla jsem se začít.

„Kdy se zas z vás znovu stane ten starý pán Diego?“ optala jsem se pána.

„Máš na mysli zatvrzelého bručouna, co rád zvýší hlas, aby dodal značnou váhu svým slovům?“ škádlil mě. Svá slova vyslovoval s neuvěřitelnou něžností. Nezdálo se, že by se na mě zlobil. Jeho náruč mi byla tolik uklidňující a svým způsobem příjemná. Čím déle jsem se v ní ocitala, tím více jsem měla pocit, že do ní patřím, a třebaže zpočátku se nervozita drala na první místo, později jsem pochopila, že by bylo škoda, dobývat se z jeho objetí, když mi v něm bylo do jisté míry hezky. Svým zvráceným způsobem jsem po jeho objímání prahla, i když mé city byly jiné, než jeho anebo alespoň ty, o kterých mluvil.

Nemilovala jsem Diega. Láska to být nemohla. Cítila jsem k němu cosi, co bych přirovnala spíše k nadsazenému přátelství. Byl to můj přítel. Jen nevinné přátelské objetí alespoň ze strany mé určitě.

Povzdechla jsem si. „Neměl byste tu být.“ Opravdu neměl, ale chtěla jsem stejně jako on, aby se tu ještě zdržel. Jenomže já jsem si vždy dokázala odpírat. Byla jsem ochotná obětovat se i v tomto případě, pakliže to bylo nevyhnutelné. Prahla jsem po jeho společnosti a právě to byla obrovská chyba.

„Já vím,“ též si povzdechl. „Snažil jsem se to nechtít, věř mi, ale nejde to.“ Věřila jsem mu. Já sama se neustále snažím nechtít být v jeho blízkosti, ale stejnak jako on, i já jsem přišla na to, že je to marné.

„Takže,…“ Bylo načase promluvit si o tom důležitém. „Co teď? Jak to bude s námi dál?“ Nepatrně jsem se zachvěla. Nemohla jsem mu dát vztah, po kterém zřejmě toužil. Mohla jsem být jen kamarádka. Nebo možná sestra, i když v poměru sourozeneckém bychom se už nemohli takto objímat. Chybělo by mi to.

„Mé city už znáš,“ zašeptal. „Spíš bys mi měla říct ty, jak si to představuješ s námi do budoucna,“ dořekl. V jeho hlase bylo slyšet značné dávky nejistoty. Nerada jsem ho zraňovala, ale nechtělo se mi lhát. Opravdu jsem si hodlala upírat.

„Promiňte. Já vás nemiluji,“ vyslovila jsem, pro něj bolestivá slova, šeptem. Vykroutila jsem se z jeho náruče a přesídlila se do sedu. Už jsem neodpočívala přitisknutá k jeho hřejícímu tělu, nýbrž seděla zády k němu. Toužila jsem vzhlédnout a zadívat se do jeho obličeje. Rozpoznat z jeho očí myšlenky, které mu proudily hlavou, ale neodvážila jsem se. Co to se mnou bylo? Nikdy jsem nebyla zbabělá v takových to situacích. Vlastně jsem si to spíš myslela. Tohle byla první taková situace, do které jsem se dostala a snad to byla taky situace poslední. Cítila jsem se jako poražená, přitom to byl on, kdo tu byl odmítnut. Znovu…

„Já vím,“ řekl. Nikoliv však tvrdě. Z jeho hlasu byla patrná znovu jen něžnost. Opravdu mohl být v takové míře zamilován? Měl se zlobit. Ne chápat a odpouštět. Já sama bych patrně velmi těžce nesla odmítnutí. S ním se zdálo, to moc nehnulo. Jakoby to čekal. Vlastně on byl určitě připraven na to, že můj názor bude stejný. Ucítila jsem ze zadu ve vlasech jeho dotyk a posléze dech na krku. „Jsem trpělivý. Jak jsem řekl tenkrát na zahradě, miluji tě, i když je to pro tebe zcela nepochopitelné, ovšem nechci na tebe tlačit.“ Políbil mě na krk. Mé tělo zradilo mou paličatou a neústupnou hlavu. Zachvěla jsem se… chtěla jsem alespoň ještě jednou zažít ten pocit, kdy vám tělem projede elektrický proud v okamžiku, co se vás dotkne osoba druhá. Osoba, u které jste s dotyky smířeni. Člověk, kterého znáte a máte rádi.

Ne slizcí parchanti a opilí chlápci. A právě v tom okamžiku, kdy jsem si vybavila jisté obrazy, jsem se od něj mírně odtáhla.

Mohl pro mě být Diego přitažlivý? Mohla jsem toužit po něčem fyzickém, bez ohledu na své nehezké zážitky v této sféře z minulosti? Ano, mohl být pro mě přitažlivý. Ano, mohla jsem toužit po jeho dotycích, ale po přímém spojení v jedno tělo, jsem toužit nemohla. A netoužila. Nejenom kvůli zbídačené minulosti, ale také kvůli lásce. Právě ta by mi chyběla v našem vyznání lásky. Co se týče mě, nebyla jsem připravená mu ji poskytnout. Necítila jsem ji vůči němu. Stále jsem si stála za svým a byla přesvědčena o tom, že on nebyl můj pravý a vysněný. Někde existoval někdo, kdo si ji jistě zasloužil mnohem více, ale budu mít příležitost toho někoho potkat? Budu mít příležitost milovat jinak, než jako kamarádka?

„Asi bych měl jít. Neměl by mě tu nikdo vidět. Navíc otec rád v podnapilém stavu podniká procházky po domě a vše kontroluje. Věř mi, kdybych to schytal jen já,“ odmlčel se „ale takhle,…“ Nemusel domluvit, abych pochopila.

„Bych to odnesla za oba.“ Jen jsem ucítila loučící dotek ve vlasech a polibek na temeno hlavy.

„Vyspi se,“ nakázal mi a opustil můj pokoj.

Osaměla jsem… a nadále potlačovala své pocity.

Ten večer mi nedělalo žádný problém usnout. Dokonce i následující ráno mě při přípravě snídaně popoháněla nezvykle dobrá nálada. Pán Carranza patrně ještě vyspával, Alejandro byl ve škole, poněvadž mu vyučování začalo výjimečně o něco dříve. A co se týče pana Diega? Toho jsem ještě neměla možnost potkat. Patrně se snažil též vyspat do krásy.

Luisa mi vyprávěla o včerejším večeru. „Pan Fernando včera uzavřel velmi výhodný obchod. Nechci to zakřiknout, ale patrně se blýská na lepší časy,“ usmívala se. Její nadšení jsem nesdílela, můj úsměv byl následkem něčeho jiného. Dnešní noc byla ta nejklidnější za posledních několik měsíců. Neprobouzela jsem se, dokonce ani žádný sen se mi nezdál anebo si jej alespoň nepamatuji. Jediné co vím, bylo, že před spaním se mi pod zavřenými víčky objevoval obličej Diega a uklidňujícím hlasem ke mně mluvil. Nepřipouštěla jsem si, že by to pro mě mohlo něco znamenat.

Někdo nečekaně zazvonil u dveří. „Dojdu tam,“ řekla Luisa a významně se na mě ohlédla přes rameno na půli cesty.

„Neboj se. Budu ticho jako myška.“ Nechtělo se mi tak pěkného dne nic riskovat a zkazit si tak vyhlídku rýsujícího se klidného poledne. Jenomže to jsem se šeredně spletla. Luisa někoho vítala s otevřenou náručí. Už dlouho nepřišel nikdo neohlášen, zajímalo mě, o koho jde.

„Také vás moc rád vidím, Luiso. Vypadáte báječně,“ skláněl někdo poklonu jediné milé dámě v tomto domě. Ten hlas jsem znala, až moc dobře. Nebylo možné si jej zaměnit s někým jiným. Byl jedním z těch, které jsem už potkat nechtěla, přesto, že konkrétně on mi neublížil. Jeho známí ovšem ano. A právě to bylo neodpustitelné. Též jsem k němu cítila odpuzující pocit. Neporazitelnou bariéru mezi námi. Chtěla jsem za všemi lidmi, kteří stáli za mým únosem a dovozem do Mexiko city, udělat tlustou nepřekročitelnou čáru. Zřejmě se to nepovedlo. Jeden z nich byl tu…

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Neuváženě jsem se rozběhla do chodby přesvědčit se, zdali to vážně není sen. Z celého svého srdce jsem si přála a modlila se k bohu, aby mé přeludy sluchu byly způsobeny nedostatečným přísunem přímého slunečního světla nebo čímkoliv jiným. Třebas jakoukoli sluchovou vadou.

Bohužel se mi však nic z toho nevyplnilo. Ba dokonce ani nesdálo. Opravdu stál v chodbě stejného domu, v kterém jsem byla vězněna.

Sotva jsem doběhla k vchodovým dveřím, ztuhla jsem na místě. V tuhle chvíli bych mohla soupeřit s kde jakou sochou, a přesto bych ji strčila do kapsy. Nikdo nemohl být v tak otřesnou chvíli více z kamene, než-li právě já. Jako socha Davida od Michelangela z bílého mramoru. Jenom ta postava atleta mi trochu chyběla.

Návštěva se na mě otočila a věnovala mi svůj drahocenný úsměv. „Annie,“ pokývl na pozdrav svou snědou hlavou a upřel na mě svůj nevyhnutelný zrak ještě daleko pronikavěji. Vyděsil mě. Neskonale moc jsem toužila po tom, aby byl pouhým přeludem mé mysli. Kdo mi teď pomůže? Byla jsem naprosto v háji!

„Pedro,“ vítal se s hostem můj pán, který právě scházel ze schodů. Bylo to tu. Měli mě dost a potřebovali se mě zbavit. Zavolali si ho, aby si pro mě přijel. Odveze mě zpět svému bratrovi, který mě spolu s Joem strčí do té temné studené díry, ve které jsem to z duše nenáviděla. Budou opět hanebně nabízet mé tělo.

Do háje! Kruci! Bože, kde je spravedlnost?

Opravdu jsem doufala, že mě už nic z toho nepotká. Myslela jsem si, že by pan Carranza nic takového neudělal a to i přes to, že byl pomstychtivý.

„To ne,“ zasténala jsem tiše. Zbrkle jsem se ohlížela okolo sebe a zkoumala další možnosti, únikové cesty. Takhle to nechat nemůžu… budu mít dost sil poprat se? Bojovat? Zastane se mě pan Diego anebo změnil názor za jediný večer?

Určitě opět lhal. Má v tom prsty! Zcela určitě v tom měl prsty i on!

Tak budu mít dost té síly? Ne! Nebudu, ale nečinit nic a nechat se sebou znovu zacházet jako s kusem masa nehodlám. Musím učinit vše proto, abych zvýšila své šance, jenomže co? Co jsem mohla dělat? Pedro už byl tu, připraven mě naložit do auta.

Nevěděla jsem co konat, rozběhla se po schodech nahoru a snažila se něco vymyslet. Možná marně, ale udělat jsem něco musela.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 23.:

8. Katie přispěvatel
16.05.2011 [19:37]

Katiedalší díl!!! A přesně to, co se děje mezi nimi se mi líbí, čtu to pak mnohem s větším zaujmutím! Emoticon Emoticon Doufám, že pro nás opravdu nechstáš špatný konec!! to bych se moc zlobila Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Eris přispěvatel
16.05.2011 [18:15]

Eriskrásná chvilka s Diegem a Annou... takhle to má být!! :)
ale ten konec! u všech svatejch! co tam Pedro dělá??
rychlo dalí dílek!! šup :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. incompertus
16.05.2011 [17:54]

podle mě,ji nechce nikam odvézt, a zbytečně vyšiluje...

5. Ami
16.05.2011 [16:21]

No sakra!! Emoticon Já doufám,že Diega Annie miluje a naopak,že se jí Diego zastane a že jí Pedro nikam neodveze,to by to měla už fakt krutý..!! Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 16.05.2011 [15:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Zuzka7
15.05.2011 [20:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Lussy přispěvatel
15.05.2011 [18:05]

LussyUž se zdálo, že je to na dobré cestě a teď tohle. Doufám, že tohle nemáš v plánu, ale jen, že přijde nějaká další holka... Emoticon Emoticon

1. Janda
15.05.2011 [16:22]

To ne! Doufám, že si jí opravdu nechtějí někam odvézt a jenom předčasně panikaří. A jestli jo, tak to Diego nesmí dovolit! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!