OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 13.

27.04.2011 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1037×

Pan Fernando Carranza si mě prohlížel opravdu dlouho. Jako by mu jediná minuta nestačila na to, aby posoudil, zda jsem stála za ty nekřesťanské peníze. Prohodil španělsky něco se svým synem a počal mě představovat zbytku osazenstva. V salónu jsme všichni strávili nějakou dobu. Po představení se všichni příchozí odebrali do svých ložnic nebo k rozdělané práci. Zůstala jsem tam jen s vlastníky domu, s mužským rodem Carranzů. Všechny jejich pohledy byly pohrdavé. Jejich zrak mi vypaloval do kůže jizvy. Cítila jsem se tu nevítaná, ale nepochopím proč. V tváři nejstaršího se kromě drobného úšklebu také zrcadlila přehnaná moudrost, kterou spolkl od zbytku světa. Kéž by to tak bylo naopak a zbytek světa spolkl právě jeho…

Mladý pán Diego se zvedl a natáhl ruku pro ruku malého chlapce, svého bratra. „Tohle je Alejandro. Už jsem ti o něm vyprávěl v kuchyni,“ představoval mi malého klučinu s úsměvem od ucha k uchu. Na snědé pleti se mu tyčily pupínky, přebarvené bílou barvící vodičkou.

„Má neštovice?“ optala jsem se.

„Ano, chytil je ve škole od jednoho děvčete,“ vysvětloval Diego. Poté se obrátil na svého bratra a vedl s ním krátký rozhovor. „Kdykoliv co s ním budeš trávit čas, musíš být velmi opatrná. Je to velmi hyperaktivní dítě. Často se zraní,“ popisoval svého bratra.

„Ty! Jak že se jmenuješ?“ otázal se mě jeho otec. Nebyla jsem jediná, která překypovala překvapeností nad tím, že mi položil přímou otázku. Od samého začátku se zdálo, že s někým jako já nebude ztrácet čas na kus řeči, i kdyby se mělo jednat jen o uložení povinností.

„Jmenuji se Annie,“ odpověděla jsem mu na jeho dotaz.

„Pane! Oslovuj mě pane,“ vynucoval si své oblíbené oslovení.

„Jak si přejete, pane.“ To slovo jsem vyslovovala s neuvěřitelnou těžkostí. Poddávala jsem se úkonům. Činila jsem, jak přikazovali. Byla jsem loutkou.  Ztrácela jsem veškerou svou hrdost. Nechtěla jsem jim dovolit, zacházet se mnou jako s kusem masa, ale přesto jsem neprotestovala. Ničemu by to nepomohlo. Bylo marné snažit se vydobýt si alespoň nějaká přirozená lidská práva. Podmaňovala jsem se jim ve všem. Ve způsobech vyjadřování a časem možná že i v řeči. Nezáleželo na tom, jak moc španělštinu nesnáším, ba dokonce ani na tom že ji neumím. Musela jsem se ji naučit, abych tu mohla existovat, alespoň pokud přijde do domu někdo z venku. Pokaždé, kdy mě napadlo nějaké nehezké slovíčko nebo poznámka na celou situaci, do které jsem se dostala, musela jsem se uklidnit a připomenout si, že jsem mohla dopadnout hůř. Ano, mohla jsem, ale nedopadla. Díky Pablovi a jeho bratrovi, Pedrovi. Muži v nelegální policejní uniformě. Muži, který spolu se svým bratrem ztratil rodinného příslušníka, svou sestru a to právě stejným způsobem, jakým má rodina ztratila mě.

„Teď prosím odejdi do svého pokoje. Povinnosti ti začnou až zítra. Dnes večer ti pomůže můj syn se španělštinou, abys alespoň dokázala pozdravit, když někdo přijde na návštěvu. Pedro mi říkal něco o tom, že jsi učenlivá, proto předpokládám, že základy zvládneš rychle. Já jsem hrdý na svůj rodný jazyk.“ Změnil najednou téma. Poté se obrátil ke svým synům a promluvil na Diega. „No řekni, chlapče, není španělština krásný jazyk?“ uvažoval nahlas. „Ten nejkrásnější? I když samozřejmě musím uznat, že ten tvůj je velice důležitý a ve světě má velkou váhu,“ kývnul bradou směrem ke mně.

„Jistě otče,“ přitakal mu syn. Přemýšlela jsem, zda-li souhlasil jen proto, aby svého otce nerozčílil nebo tomu taky skutečně věřil. „Jdi, přijdu hned za tebou.“ Učinila jsem, jak žádal.

Po nějakém krátkém okamžiku skutečně dorazil za mnou. „Přinesl jsem nějaké knihy a taky jsem ti donesl slovník. Posaď se, ať můžeme začít.“ Nebyla jsem si jistá, kterou část svého já v sobě potlačuji. Přemáhala jsem se mu vzepřít a říci, že ho nemusím poslouchat. Že jsem lidská osoba jako každá jiná. Ovšem k čemu by mi byla znalost svých práv a povinností dle občanského zákoníku? Už nejsem sama sobě vlastním pánem. Musím to mít stále na paměti.

„Tak si sedni. Pohni. Si zkameněla nebo co?“ rozčiloval se a dožadoval se jakékoliv mé odezvy. Však počkejte. Celá vaše rodina mi může vlézt na záda. Najdu způsob jak utéct, jak uniknout před otroctvím. I když zkysnout zrovna v takovém paláci, byl jistě sen kdejaké mladé dívky v mém věku, já snila o jiných věcech. Potlačila jsem svou silnější já, posadila se a nechala si vysvětlovat základy španělského jazyka. Od stavby vět jsme přešli k celkové gramatice, od gramatiky k základním slovíčkům. Tlak v mé hlavě počal být nesnesitelný, jak jsem se úměrně snažila vše pobrat. Cítila jsem, jako by mi měla každou chvíli explodovat.

„Už nemůžu. Jsem strašně unavená. Bolí mě hlava,“ skuhrala jsem. Na důkaz o pravdivosti svých slov jsem si přiložila ruce ke spánkům a mnula si je, abych tomu dodala patřičný efekt.

„Dobře, dnes toho necháme. Je ovšem nezbytně důležité, také ve tvém zájmu, aby ses naučila hovořit co nejdříve. Můj otec je známý investor, často tu máme neohlášené návštěvy.“ Dával mi cenné rady do života. Nejvíce mě štval asi ten fakt, že měl pravdu. Moje nálada byla pod psa, tělo rozlámané, mysl otupělá. Jen mé smysly stále plnily svou práci a můj instinkt rozdával rozkazy očním víčkům. „Hlavně nezavírejte oči, stále je tu ON. Nebezpečí, nebezpečí…“ hlásaly. „Možná by ses měla ještě kouknout do nějaké knihy nebo si projet slovníček než půjdeš spát,“ nadhodil. Trvalo mi, než jsem postřehla, že ta otázka byla pro mě. Sice tu nebyl nikdo jiný, komu by mohla směřovat, ovšem v takto nočních hodinách mi vše docházelo pomaleji.

„Jo, pokusím se,“ zívla jsem.

„Tak dobrou noc,“ rozloučil se, ale ještě se zastavil. „Mimochodem, ráno jedu do města, vstávám v pět hodin. Luisa poběží na trhy, aby vybojovala nejlepší kousky potravin. Připravíš mi snídani. Ještě než odejde, informuje tě, co rád snídám a rozdá ti další úkoly, které splníš.“ Skvělé. V pět hodin jsem nikdy nevstávala, dokonce, ani když jsem ještě chodila do školy.

„Hm,“ zabroukala jsem na souhlas. Přemýšlela jsem o tom, že bych mu do čaje místo cukru nasypala omylem sůl.

„Sice to tvoje hm znělo melodicky, to se ti musí nechat, ale takhle se mnou nemluv. Slyšelas?“ křikl na mě. Připomínal mi, kdo je tu pánem.

„Promiňte, mladý pane, nemyslela jsem to tak. Jistě.“ Ukazovala jsem se ve  vzorovém světle. „Jak si přejte.“ Povzdechla jsem si a snažila se zakrýt sarkasmus v mém hlase pohyby na posteli, které produkovaly vrzání. S upřímným tvrdým pohledem mi taky ještě věnoval pár rad, které jsem ostatně už slyšela, a poté se konečně odebral pryč. Nepozapomněl za sebou hlasitě prásknout dveřmi.

Celým domem se neslo tíživé nepopsatelné ticho. Vykoukla jsem na chodbu a zjistila, že celý dům je pozhasínaný. Nikde se nesvítilo. Nebylo vidno žádné nohy, ruky či jiné části končetin patřící jak personálu, tak pánům tohoto domu. Tohle byla ta správná chvíle. Tohle byla moje chvíle. Šance pokusit se odsud dostat. „Nejsem zas tak hloupá jak vypadám.“ Pomyslela jsem si a počala opatrně našlapovat po podlaze, hlavně co nejdál od těchto dveří, hlavně co nejdál odtud. Ano, snažila jsem se znovu utéct…

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 13.: