OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce Prolog + 1. kapitola

30.01.2011 (13:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1125×

Prolog

Vždy jsem snila o obyčejném životě. Toužila jsem najít osudovou lásku, vdát se a založit rodinu. Nikdy mě příliš nelákaly záhady ani tajemno. Touha vědět něco o nadpřirozených bytostech a mýtických postavách mě příliš nelákala. Vždy jsem věřila pouze v to, co jsem viděla na vlastní oči a na co jsem si mohla sáhnout. A co se týče mé fantazie, věděla jsem, že odpočívá někde v koutku mé hlavy a příliš jsem jí nepoužívala. Jenže pak se stalo něco, co navždy změnilo můj život. Život obyčejné dívky Lauren Williamsové, která se snažila obyčejně žít. Byl mi předpovězen docela jiný osud. Osud temnější, než nejčernější představy jakéhokoliv člověka. Události minulých dnů mě ale přesvědčily, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že naděje vždy zvítězí nad zkušeností, že smích je jediným lékem na zármutek a také věřím, že láska je silnější než smrt.

1. kapitola - Hřbitov

Léto pomalu předalo vládu podzimu a nastal další sychravý a chladný den. Tak jako každý den, i dnes jsem se po škole vydala obvyklou cestou. Ta cesta ale nevedla domů, kde na mě čekala má matka s vlídným úsměvem a teplým obědem. Mé kroky pokaždé vedou na místo temné a plné zármutku. Na hřbitov. Sem se každý den vydávám s kyticí čerstvých kopretin, abych je mohla položit na hrob, který tu opuštěně stojí v koutě hřbitova mezi dvěma javory. Vítr si právě pohrával s jejich barevnými listy a jeden z nich právě dopadl na kamennou desku hrobu umístěnými mezi těmito stromy. Na náhrobku, který zde stojí již 20 let se zlatým písmem vyjímá jméno jednoho muže. Muže, který zemřel dřív, než jsem ho stihla poznat. To jméno patří mému otci. Zemřel pouhé dva měsíce před mým narozením. Tenkrát se vracel domů z práce, když se mu do protisměru vyřítil kamion. Otec byl na místě mrtvý. Řidič kamionu přežil, ale natolik ho trápily výčitky svědomí, že se za pouhých 14 dní, kdy ho propustili z vězení, sám oběsil.

Kopretiny, které sem každý den pokládám byly otcovy nejoblíbenější květiny. Vím to od mé matky, která se po jeho smrti již do žádného jiného muže nezamilovala a svůj život zasvětila pouze mě. Kopretiny, které sem do vázy dala včera byli již ovadlé a tak jsem je vyndala a místo nich dala čerstvé. Tak to dělám každý den od svých sedmi let. Posadila jsem se na okraj kamenného obrubníku, který lemoval hrob mého otce Charlese Williamse. Zavřela jsem oči a ve své mysli jsem si s otcem povídala. Vždy jsem se mu svěřovala se svými problémy a starostmi, ale také s úspěchy a radostmi, což bylo ale zřídka kdy. Věděla jsem, že mi nikdy neodpoví, ale cítila jsem se tu ve větším bezpečí než kdekoliv jinde. Pokaždé, když jsem usedla na jeho hrob, měla jsem pocit, jako by seděl vedle mě a hladil mě po mých dlouhých vlasech. Dnes jsem tu zůstala déle než obvykle. Nechtělo se mi odsud odcházet, ale už mi začínala být zima a tmavé mraky nade mnou oznamovali, že brzy začne pršet. Tiše jsem se s otcem rozloučila a vydala se cestou, která byla celá zasypaná listím z okolních stromů ke hřbitovní bráně.

Nikdy jsem neměla šanci otce poznat. Znala jsem ho jen z matčiných vzpomínek a vyprávění. Tolik mi chybí jeho otcovská náruč. Jeho rady a starosti, jaké mývá každý otec, který má doma dospívající dceru. I když jsem si dokázala představit jak vypadal, v našem domě se nenacházela žádná fotografie, na které by byl zachycen. Odpověď mé matky na otázku, proč nemá žádnou tátovu fotografii, byla stejná. Prý všechny fotky spálila, aby se tak zmírnila její bolest ze ztráty milovaného manžela. Byla to nejspíš její okamžitá reakce poté, co jí tu strašlivou zprávu policie oznámila. Přesto si ale myslím, že to byla ukvapená věc a dnes toho matka lituje. Ona vždy byla silná a nikdy na sobě nenechala znát žádnou bolest ani žádné starosti. To jsem zdědila po ní. I já jsem si své problémy nechávala pro sebe a nesnažila se jimi zatěžovat okolí. Jediný člověk, kterému se vždy mohu s něčím svěřit a který mě podrží za všech okolností, je má nejlepší kamarádka Kirsten Barkesová. Díky ní jsem poznala spoustu zajímavých míst a lidí. Dobrodružství a navazování nových známostí je její specialita. Abych tenhle víkend opět neležela v učebnicích, jak to u mě bývá zvykem, rozhodla se, že pojedeme stanovat k jezeru. Nejdříve se mi moc jet nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila a usoudila, že je to dobrá příležitost, jak navázat kontakt s některým z jejích kamarádů. Vím, že tam nebudeme samy, protože Kirsten má ve zvyku pořádat velké akce a nikdy nikam nejedeme samy jen my dvě.

2. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce Prolog + 1. kapitola: