OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V objetí osudu - 1. kapitola

19.08.2013 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 493×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

1. kapitola

Louisiana, New Orleans, 2013

Brouzdám se bahnem cestou k oltáři, který je pečlivě schován na místě za keři a stromy, kam téměř nikdo nechodí.

Pokud se tam, ale přece jen nějaký ten živáček objeví, bere oltář za historický objekt. Kdyby jenom obyvatelé New Orleans tušili, na co oltář slouží. To by jim zčistajasna klesli brady až na zem.

Při té představě se usmívám a pokračuju v cestě rychlejším krokem. Cítím, jak je moje obětní roucho, pod kterým jsem nahý jak samotný Adam z rajské zahrady, nacuclé bahnem a tahá mě k zemi. Raději svou pozornost upoutávám na něco jiného.

Už jsem téměř na místě. Naslouchám zvukům svých služebníků. Připravují oběť. Slyším její křik a jsem hned vzrušený. Nemůžu se dočkat celého konce. Dneska to vyjde. Musí! Přidávám do kroku, projdu keři a pak se přede mnou otevírá široká pláň.

Služebníci ihned pokleknou a sklání své hlavy k zemi. Celé naše bratrstvo Rudé dýky se sešlo pod měsíčním světlem v otevřené krajině na odlehlém a opuštěném místě v bažinách New Orleans, abychom pomocí našich schopností vzkřísili našeho temného pána Sorata. Před dvěma týdny jsem měl vidinu. Udeřila mě rychlostí tsunami, když jsem spal. Volal mě k sobě Sorat a přinutil mě, opustit Bostone a přesídlit do New Orleans, kde je kolébka paranormálních schopností.Právě tady měl být vzkříšen.

Dva z mích pomocníků stojí u oltáře. Tradičním způsobem připravují věci na rituál. Ještě, než rozdělají oheň vedle oltáře, připravují ke svícím okolo oltáře magické kuřidlo namíchané z bylin a pryskyřice. Jakmile zapálí i oheň, sedají si ke svým bratrům a mě uvolňují cestu k oltáři. Tam beru velkou dýku do ruky a společně s ní obejdu obřadní místo vytvořené z kruhu služebníků, jenž svá místa nesmí do ukončení obřadu opustit. Nakonec podávám dýku poslednímu muži, který uzavíral kruh. On ji položí zpět na oltář a vrací se na své místo. Já přicházím znovu k oltáři a hledím na zmítající se oběť. Je to žena se zrzavými vlasy a alabastrovou pletí. Na její kůži se mihotaly plameny ohně a stíny. Její zrzavé kudrnaté vlasy byly rozprostřené po oltáři a jako vodopád přepadávaly přes jeho hranu. Nohy a ruce měla přivázané k oltáři, aby nemohla utéct. Údy už má celé zakrvácené, jak se snaží zachránit svůj život. Pořád křičí a vzpouzí se. Slyším řetězy, jak se otírají o oltář. Nemá šanci. Žena je jak myška chycená v pasti.

Rozhlížím se okolo sebe. Služebníci v červených obětních rouších mají stále skloněné hlavy. Vůbec jim nevidím do obličeje. I kdyby hleděli přímo na mě, do obličeje by jim nebylo vidět. Přes tváře mají totiž zvířecí pozlacené masky, stejně jako já.

Celkem je nás třináct. Každý ovládáme nějakou paranormální schopnost. Ať je to čtení myšlenek, čtení aur, telekineze, nebo například hypnóza, každá energie těchto sil přispěje ke vzkříšení Sorata. Já jsem tou nejdůležitější osoba v bratrstvu. Role velekněze je není jednoduchá a vždycky jsem ji bral s úctou. Jen málo lidí jako jsem já, může tuhle roli dostat a dohrát ji do úplného konce. Mým úkolem je vzdát se své duše a přijmout duši našeho temného pána. Sloužím jako schránka pro jeho duši.

Žena opět křičí. Její skřeky zní, jako od raněné zvěře. Je téměř už hysterická. Oltář, na kterém leží oběť, je postavený z mohutných kamenitých podstavců, na kterých jsou pozlacená jména našich předešlých vůdců. Je tam i jméno našeho temného pána. Přejíždím ho dlaní.

Ano, pane! Dnes budeš vzkříšen a na zem padne chudoba, smrt a my společně získáme moc, s kterou ovládneme tenhle mizerný svět.

Zdá se, že je rituál jednoduchou záležitostí, ale popravdě se každý člen musel tak soustředit, že nevnímal nic, než svoje paranormální schopnosti, které ve vzduchu vytvářely magickou energii. Potíž je v tom, že většina z nás má jen slabé schopnosti, které vydají nemnoho energie. Ke vzkříšení pána nemusí stačit.

Cítím tu jejich nesmírnou moc. Proudí všude okolo mě. Je opojná, dech beroucí a toužím, aby jí bylo čím dál víc. Tuším, že je čas na rituál. Brzo k nám přijde temný pán.

Tentokrát se to musí povést. Jestli ne, máme v zásobě ještě dost obětí, které můžeme k rituálu použít. Pokleknu na kamenitou desku, na svíjející se lidskou oběť. Koleny se opírám o desku, moje stehna pak uvězní zmítající se oběť. Jsem tak blízko k jejímu horkému ženství, až mě pohlcuje touha zabořit se do jejího naprosto nevinného mladého těla. Na to není čas! Okřikne mě moje podvědomí. Tohle nemůžeš! Říká stále dokola a já vím, že má pravdu. Mojí touhu to však nezmírní. Spíš naopak. Je stále silnější a já cítím, že jsem na samém okraji rozkoše.

Jeden z členů vystupuje z kruhu. Podává mi pentagram. Je to kolečko na šňůrce, ve kterém se blýská hlava zeleno-stříbrného hada. Tyto znaky má oběť nakreslené i na těle. Pokreslil jsem ji sám. Ve svém hnízdečku velekněze.

Já si vytáhnu zpoza roucha ozdobnou dýku a omotám okolo ní pentagram. Žena na oltáři začíná ječet ještě víc. Ví totiž, že ji čeká smrt a nic jiného. Snaží se mě ze sebe setřást, ale já jsem dost silný, abych se na ní udržel.

Konečně!

Přesně takhle to mám rád.

Když je bdělá a vnímá to, co s ní provádíme, vnímá nás, naši magickou energii a hlavně cítí bolest, když se jí ohromná dýka zabodává do hrudníku. Miluju, když mi pak na moje holé ruce vytéká krev. Ta teplá tekutina, která koluje v našich tělech.

Vzpouzí se, ale to mi nedělá žádné problémy. Její nohy stále přidržuju svými stehny, jak na ní obkročmo klečím. Moje touha stále roste, až se jí dotýkám svým ztopořeným mužstvím, které ukrývám pod obětním rouchem.

„Ne! Pomoc! Nechte mě být!“ Křičí, ale stejně jí nikdo nepomůže. Ani ten služebník, který se vrátil na své místo po boku svých druhů.

Zvedám ruku i s dýkou k nebi. „Nechť je požehnané bratrstvo Rudé dýky, bratrstvo našeho pána Sorata!“ Po zaznění gongu, který obstarává poslední člen v kruhu, se ke mně ostatní přidávají.

„Staň se tak!“

Jejich hlasy byly monotónní a hluboké. Jejich těla se pohybovala ze strany na stranu, pak svůj pohyb změnili a začali se klanět, jakoby uctívali samotnou ženu na oltáři. Dostali jsme se do fáze naprosté blaženosti s pocitem obrovské euforie. „Nechť se otevřou brány pekel!“

Zahledím se na oběť. V jejích očích byl vidět nechápavost, strach a možná rezignace? Už se tolik nevzpouzela. Věděla, že nemá šanci. Byla v objetí osudu, který nemohla ničím změnit. Zazněl další gong a slova účastníků. „Staň se tak!“

„Sešli jsme se tu, abychom osvobodili našeho pána. Vystup tedy a přijmi lidskou bytost jako dar, který ti dá život a sílu. Přijmi mé tělo, jako schránku pro tvou duši.“

Z ohně, který byl připravený vedle oltáře, vyšlehl ohromný plamen a začala vycházet postava temná jako stín. Bez tváře, bez hmoty. Duše pána! Sorat vzplanul v plamenech a teď z nich povstane jeho temná duše a vtělí se do mého houževnatého připraveného těla.

Přijmu jeho duši s úctou. Cítím, jak přichází, ale temná paranormální energie začala slábnout.

Nebude to stačit!

Nepovstane!

Přikázal jsem svým služebníkům, aby se víc soustředili.

„Vstaň, náš pane, vyzíváme tě k životu.“ Účastníci opakovali tuhle větu třikrát, než jejich hlasy vykřikli. „Vstaň, náš pane, vstaň!“

„Přijmi tuhle lidskou bytost a vystup ze svého vězení!“ Křičím snad přes celé bažiny. Moje tělo pohltila horkost, pán už byl blízko. Blízko mého těla. Cítil jsem ho. Tu překrásnou moc, která ho doprovázela. Co největší silou jsem bodl do ženského těla, což mě převrhlo přes okraj mé touhy.

Užívám si pohled na ženu. Vytrácí se z ní život. Její oči zčernaly a pak upadly do hlubokého spánku. Rychle vyřezávám srdce z jejího těla. Je to velmi obtížné. Musím vynaložit veškerou svou sílu, abych mohl do těla řezat. Naštěstí mám ostrou a silnou dýku, takže během pár minut je srdce vyříznuté.

Krev teče všude. Mám jí na rukách i obětním rouchu. Nevadí mi to. Spíš se mi to líbí. Když je srdce vyříznuté z těla, držím ho chvíli nad hlavou a pak házím srdce do ohně. To vzplane a já vím, že si ho temný pán vzal jako svou výživu moci i energie. 

Zabořím své už dost krvavé ruce do ženského těla, nechávám své ruce vymáchat v krvi, posouvám si svou masku a pak si dlaně dávám k ústům, abych ochutnal tu pachuť krve. Krev mi teče po bradě, až na krk i hruď. „Tady máš svou věčnost a mládí.“ Šeptám si, jen tak pro sebe, než se doopravdy napiju krve. Cítím tu strhující pachuť železa. Najednou se sklátím na zem. Moje tělo opouští má duše a snaží se do mě dostat duše temného pána. Mé tělo se otřásá v křečích. Najednou necítím nic než, že mě opouští samotný pán a moje duše se vrací nazpět.

Zvedl se ohromný vítr, který uhasil žhnoucí plameny i naději na vzkříšení temného pána. Nepovedlo se! Pán byl opět ve svém vězení. Kruci! Mělo se to povést! Všechno to mělo být dokonalé.

Nebylo to dokonalé, byl to jen další chabý pokus. Dřív nebo později musíme rituál opakovat. Je jedno, kolik bude obětí, někdy se to prostě musí povést. Vztek se mnou lomcoval. Nedokážu uvěřit, že jsem opět selhal. Jak se to mohlo stát?

Cítím, jak se po mně natahují čísi ruce. Pár služebníků vystoupilo z kruhu a začali zvedat mé tělo. Odstrkávám je od sebe. Já silný velekněz nepotřebuju okolo sebe poskoky, kteří se o mě budou starat, jako o nějakého bezmocného dědka. Přece jenom jsem na takové označení ještě velmi mladý.

„Ukliďte tělo!“ vykřikl jsem na ně a postavil se na nohy sám. Jeden z členů se ke mně přidal. Mněl sundanou masku, takže jsem viděl jeho mladistvou nezkušenou tvář a modré oči, které ladily k jeho blond vlasům.

„Pane, tohle už je naše třetí oběť. Pokud v tom budeme nadále pokračovat, odhalí nás! Jestli nenajdeme ten krystal,“ rozhodil rukou okolo sebe. „Tak tyhle rituály budou k ničemu.“

Ano! Ten zpropadený krystal plný paranormální energie. Díky této energii byl svržen ze světa a teď by nám měla pomoct Sorata vrátit na zem v plné síle. Konečně bychom měli opět svou stoprocentní sílu, obsadili bychom celý svět a společně se Soratam ovládli lidstvo. Byli jsme natolik hloupý, že jsme krystalu nevěnovali víc pozornosti. Teď čerpáme paranormální energii ze svých schopností, ale to nás dost vysiluje.

Jenže kde ten krystal hledat? To byla otázka, na kterou nedokázal odpovědět nikdo. Většina lidí s paranormálními schopnostmi si myslí, že krystal je pouhý mýtus. Legenda, o které se jen mluví, ale doopravdy krystal neexistoval a neexistuje. Tomu však odmítám věřit. Vím totiž, že existuje jedna zmínka o krystalu. Píše se o něm v deníku Samuela Wilda, který pána svrhl v sedmnáctém století, kde gradovali střety politických a náboženských uskupení.

Údajně krystal někam schoval. Dokonce je v deníku i mapa ke krystalu. Avšak i deník je jen pouhou vzpomínkou našich předků.

„Krystal se ztratil a ty to dobře víš. Nejsou žádné šance ho najít.“ Chtěl jsem ho jednoduchou odpovědí odbýt, ale tenhle mladý smrad se nenechal.

„Ale sám jste říkal, že se o to pokusíme. Jinak budou naše oběti zbytečné!“

Zakroutím hlavou. „Nech to na mě! A zmiz,“ zasyčím. „Ukryjte tělo do bažin. Nezapomeňte jí zbavit identity. Aligátoři si s tělem poradí, stejně jako s předešlými.“

„Ale pane!“ Snažil se mě znovu zastavit. Měl strach, ale nechtěl to na sobě nechat znát. Nechal jsem svoje oči rudě žhnout. Tím jsem zapnul svoje paranormální schopnosti, díky nimž udělá tento chlapec, co budu chtít. Hypnóza je kouzelná věc.

„Žádné ale, bratře! Jdi ke svým bratrům a zbav se těla. Nikdy se mě pak nevyptávej, nebo budu nucen zabít i tebe. Rozumíš?“

Poslušně pokývl hlavou. „Rozumím, pane,“ řekl a jako loutka mi zmizel z očí. Vůbec se mi to nelíbí. Tenhle nováček určitě o rituálech pochybuje. Pokud to tak bude dál, možná bude chtít zradit. A to nemůžu dovolit. Musím chránit bratrstvo. Co kdyby se chtěl vzbouřit a žádné paranormální schopnosti by na něho nestačili? To by nebylo pro nikoho dobré! Nicméně měl ten hoch pravdu. Bez krystalu jsou rituály naprosto zbytečné. Možná bych se mohl pokusit najít ten krystal. Pokud ho někdo nezničil, musí někde být. A pokud to není jen mýtus, krystal nakonec najdu a temného pána vzkřísím.

***

Její křik pohlcený strachem se rozléhal po celém domě. Seděla na pohovce, kolena pevně stisknutá k sobě a rukama si zakrývala uši. Po tvářích jí stékaly proudy slz, které nemohla zastavit. Tušila, že vedle v pokoji leží její o pět let mladší sestra Annie.

Nemusela o ní mít strach. Byla v bezpečí ve své měkké zahřáté posteli.

„Ne… prosím, oni ne.!“ Cítila bolest, strach. Viděla odporné obrazy, ve kterých hráli hlavní roli její rodiče.

Umírali!

Pomalu se blížili k jisté smrti.

Cítila to!

Nemohla to však zastavit. Nebylo to v jejích silách. Pořád dokola se obrazy střídaly. Jakoby poletovala mezi pokojem doma a realitou, která se odehrávala několik kilometrů od domova. Cítila, jako by byla na dvou místech najednou. Nejdřív viděla pokoj, televizi, svojí večeří na stole, rozlité pití, které nestačila utřít, a pak obrazy přeskočily a viděla sráz, vodu, nefungují brzdy... rodiče nemůžou auto zastavit.

Nejde to!

Není to ani v jejích silách.

Rodiče jsou stále v autě.

Křičí o pomoc!

Vidí ji?

„Mami, tati!“ Snaží se s nimi promluvit, ale oni ji stejně nevnímají. Neslyší ji! Cítila jejich emoce, slyšela jejich myšlenky. Mysleli na ni a na svou druhou dceru. Mysleli na to, že už je nikdy neuvidí. Zemřou a oba to věděli. Stejně jako to věděla Carmen.

Přišla velká rána.

Auto sjelo z cesty.

Do jezera pokrytým tenkým ledem.

Auto se zabořuje hlouběji do jezera a do auta teče ledová voda. Cítila najednou chlad. Celé tělo měla ledové, jako by byla už dávno mrtvá, jako by s nimi byla celou dobu v autě a ne ve vyhřátém pokojíčku. V ústech cítila vodu.

Dusila se!

Stejně jako její rodiče. „Ne!“

Najednou se ocitla na mostě, kde z cesty sjelo jejich rodinné auto. Červená dacia duster. Věděla to, věděla, že na dně jezera leží dvě mrtvá zledovatělá těla. Těla rodičů. Jsou mrtvý a ona jim nedokázala nijak pomoct.

„Dobré ráno, je devět hodin a ranní teplota vyšplhala do osmnácti stupňů. Odpoledne se můžeme těšit na opravdový pařák. Podle meteorologů přijdou ty nejhorší vedra za posledních dvacet let. Teploty se vyšplhají, až na otřesných pět a třiceti stupňů celsia, na které u nás v New Orleans nejsme zvyklý…“

Carmen Couperová rychle nahmatala knoflík na rádiu a vypnula ten strašný hlas redaktorky, ze kterého ji rozbolela hlava. Paprsky, které vykukovaly otevřenými žaluziemi jí na bolesti, taky neubrali. Aby nemusela zpříma čelit slunci, otočila se na druhou stranu postele. Snažila se zaplašit svůj sen do nejtemnější komůrky své mysli, ale nešlo to. Pořád před sebou měla ty obrazy.Nesnášela vzpomínky, akorát v jejím srdci zanechávaly tepající bolest a žádné příjemné pocity.

Tahle noční můra jí doprovázela skoro celé dospívání. Teď ji napadala, jen málokdy, ale vždycky v ní noční můra vyvolala další a další bolest, co zapříčinilo její jízlivou náladu.

„Musím se na ty sny pořádně vysrat! Jinak se jich nikdy nezbavím.“ Nařídila si v polospánku.

Dřív když byla ještě dítě, jí teta tvrdila, že má zvláštní paranormální schopnosti. Nechtěla tomu věřit, ale její vidiny byly čím dál častější. Aspoň na chvíli uvěřila.

Co to, ale bylo za schopnosti, když nedokázala lidi ve vidinách zachránit? K čemu jí bylo vidět smrt lidí? Ze všeho nejvíc, ale byla naštvaná, že jí schopnosti nepomohly zachránit mámu a tátu. Hned po jejich pohřbu začala své schopnosti popírat. Nechtěla o tom vůbec slyšet.

Po smrti rodičů se jí i její sestry Annie ujala teta Amanda. Byla to teta z matčiny strany, která o schopnostech Carmen věděla. Zatím co si její máma myslela, že je blázen, teta ji podporovala a tvrdila, že schopnosti jsou požehnaným darem.

V hlavě jí ještě tlačila vzpomínka na den při stěhování, kdy se s tetou poprvé a ne naposledy pohádala.

Je to dar, Carmen.

Dar? Jak tomu můžeš říkat dar? Vždyť vidím umírat lidi a nemůžu jim pomoct!

Jsi mladá, musíš nenaučit ten dar ovládat. Až to budeš umět, možná díky vidinám zachráníš spoustu životů. Tvoje babička to zažila také. Zdědilas to po ní. Chce to jen čas.

Proč to nezdědila třebas Annie? Nestojím o to.

Protože si babička vybrala tebe, holčičko. Je to tvůj osud.

Neříkej mi tak! Už dávno nejsem malá holka. A pokud je to doopravdy můj osud, tak ho změním. Už žádné vidiny, už žádná mrtvá těla!

Osud nejde změnit!

Seru na ty bláboly o osudu. Osud neexistuje stejně, jako ty vidiny. Jsou to jen předtuchy. Zasraný sny, co mě jednou přivedou do blázince.

Pozor na jazyk, mladá dámo! Takhle semnou mluvit nebudeš.

Nejsi moje máma, abys mi měla říkat, jak se mám chovat!

A pak utekla daleko od pravdy, jako ten největší zbabělec.

„Houby dar! Spíš prokletí,“ zanadávala si v posteli, když vzpomínala a uhodila naštvaně do polštáře. Po rozhovoru s tetou, ty vidiny nadobro zmizely. Ještě párkrát sice něco viděla, ale konečně tomu byl konec. Její vzácný dar nadobro zmizel. Vůbec jí to nechybělo. Každý den se však obávala, že by se vidiny mohli vrátit. „Jak říkám. Byly to jen předtuchy. Nic víc.“ Přesvědčená o tom však nebyla.

Později jí došlo, že neleží ve své posteli. Jedna vzpomínka se střídala s druhou, až si nakonec vzpomněla. Strašný den zpříjemněný tequillou, procházka po městě a poté živočišný sex se sexy chlapem.

Kam asi zmizel?

S ní v posteli nebyl, ale pořád cítila jeho mužnou vůni. Přivoněla k polštáři. Cítila něco jako moře s příchutí alkoholu. Musel odejít před pár minutami. Vyhovovalo jí, že nebyl s ní. Mohla nepozorovatelně odejít, aniž by se s ním měla střetnout.

Tenhle večer pro ni nic neznamenal. Stejně jako ty předešlé večery s jinými muži. Brala to, jako povyražení dvou dospělých lidí.

Proč do toho plést city? Láska je stejně jen sladké slovo zabalené do hořkého papíru společně se zklamáním a bolestí.

Měla ráda tyhle nevázané vztahy. Vždycky si vybrala nějakou jinou mužskou oběť. Ale i nezávazné vztahy mají svá pravidla. Nikdy nevlezla do postele se zadaným chlapem. Sama zažila jaké to je, když ji někdo podvede. Nechtěla, aby si tou zradou musela procházet i jiná žena. „No, není to ode mě ohleduplné?“ ptala se prázdné místnosti, ale odpověď nedostala. Další pravidlo bylo nelézt do postele s kolegy z práce a hlavně s nikým, koho znala ze své blízkosti. „Hm, včera se ti to náramně dařilo, Carmen. Vykašlala ses hned na dvě pravidla.“ Prostě to posrala. Raději si tyhle dvě poslední pravidla ve svých představách zvýraznila. Příště to nesmí opakovat.

Vždycky, když si našla nějakou oběť, pořádně si ji proklepla. A když je všechno v pořádku není, co řešit. Akorát rána jsou horší. Někteří muži prostě nepochopí, že nemá zájem o vážné vztahy. Kdo by to čekal, že?

Nejspíš to bude problém i Joshe Calluma, se kterým strávila noc. Hned od začátku říkal, že stojí o vážný vztah. Měla couvnout hned, jak to vyslovil. Jenže on ji tak dlouho přitahoval a nikdo na pomyslném seznamu už nezbýval.

Tak proč ho nevyužít?

Velmi neochotně se zvedla z postele, aby se mohla obléct do pomačkaného oblečení z druhého dne. Samozřejmě zašla ještě do koupelny, která byla hned vedle ložnice. Tam si na obličej vyšplouchla několik hrstí vody, prozkoumala pár modrých ospalých očí, pod kterými se rýsovaly tmavé kruhy, pozorovala i úzké vyprahlé rty a díky své práci detektiva rozseknuté obočí.

Stalo se jí to, když byla na místě činu a podezřelý ji napadl. Vůbec to nečekala.

Našla hřeben, kterým zkulturnila své rovné černé vlasy. No, nebyla to žádná sláva, ale alespoň se cítila jako člověk.

Jsi tak krásná. Nehezčí ženská na oddělení vražd. Slyšela v hlavě Joshův hlas. Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla skončit v mojí posteli. „Nikdy tě to nenapadlo, protože jsi byl zamilovaný do své ženy Grace.“ Pronesla do zrcadla s kapkou hořkosti, jakoby před ní stál Josh. Je, ale pravda že o ni zájem jednou projevil a to byl ještě ženatý. Zrovna měli s ženou nějakou krizi. Málem se s ní vyspal a podvedl svou ženu, kdyby to ona včas neskončila. Řekla mu, že by toho později litoval a navíc, že ona si nic nezačíná se ženáči. Pochopil to a odešel. Pak už se věnoval jen své ženě, dokud ji nezabil jeden chlápek, kterého Josh obvinil z vraždy malých děvčátek. Byl to šokující případ. Nakonec toho chlápka chytili a zavřeli na doživotí do nejpřísnější věznice ve státech. Josh z toho byl vyřízený. Raději z oddělení vražd odešel na protidrogové, kde teď dělá šéfa celému oddělení.

Znovu se vrátila do ložnice, kde si okolo pasu zapnula pouzdro na zbraň, do kterého dala svou pistoli 75 COMPACT devět milimetrů a na krk si nasadila svůj zlatý odznak detektiva, na který byla patřičně hrdá.

U detektivů pracovala už pět let. Dokázala toho tolik, kolik stihla, ale potřebovala pořádný případ, aby jí konečně povýšili. Měla velké ambice. Chtěla vést celé oddělení vražd, což pro ni není tak lehký úkol, když je žena. Možná žije ve dvacátém prvním století, ale muži si stále za své vůdce volí muže.

Znovu jí v hlavě zavrtala Joshova slova. Když zemřela Grace, myslel jsem, že o vážný vtah už nebudu nikdy stát. Ale s tebou bych to risknul. Myslím, že jsi ta pravá žena. „Jenomže já ti jasně řekla, že o vážný vztah nestojím!“ Další rozzuřená slova do pokoje.

„Sakra! Měla bys s tím už přestat, Carmen! Až ho znovu uvidíš, prostě mu řekneš, sbohem.“ Jako to je s každým chlapem, který jí zkříží cestu.

Udělal chybu, že se vyspala právě s Joshem. Zná ho šest let a tohle k němu rozhodně nebylo fér. Nebyl jako ostatní chlapi z jejího pomyslného seznamu. Byl to chlap, kterého vídala každý den v práci, byl to přítel a fajn chlap plný humoru.

Co jí to vůbec napadlo?

Je pozdě, aby toho začala litovat. Z ložnice vyšla přímo do temné chodbičky. Už když vyšla z ložnice, cítila tu nádhernou vůni slaniny a vajíček. Zakručelo jí v břiše. Jenomže pak jí došlo, že je Josh v domě.

„Do prdele!“ Zaklela, ale nejspíš ji neslyšel.

Josh Callum stál u kuchyňské plotny a dělal snídani. Kruci! Připravuje jim snídani, jako by to bylo naprosto normální věc po ránu. Jako by byli nějaký pár. Jenže oni pár nejsou! A rozhodně ne zamilovaný pár. Při této myšlence se mírně otřásla. Láska? Tohle slovo je jak bonbón s hořkou příchutí. Nezapomeň! Nabádala se v duchu.

Nemohla odolat a tak ho chvilinku pozorovala. Opřela se levým ramenem o futra dveří. Vždycky ji přitahovali starší muži. Joshovi je třicet pět let a je o sedm let starší než Carmen, ale on na svůj věk nikdy nevypadal.

Byl oblečený, jen do džínů, které mu spadaly z boků a obepínaly jeho pevný zadek. Chvíli pozorovala jeho z posilovny udržovanou postavu s jemným opálením, svaly kroutící se podle toho, jak se pohne…hm vyprala si vážně dobře.

Musela uznat, že vkus na chlapy má čím dál lepší. Nikdy se jí zvlášť nelíbili špinaví blonďáci s modrýma očima, ale tenhle byl jak z časopisu. Prostě výstavní kousek!

Josh nebyl jen úžasným milencem, o čem se přesvědčila večer, ale byl i skvělým přítelem, který ji podržel při té nejtěžší chvíli. Pomáhal jí, když se rozešla se svým snoubencem, hned po tom co s její sestrou spáchal biblický hřích.

„Máš v plánu mě ještě dlouho pozorovat?“ ozval se pobavený hlas Joshe. Něco se v ní otřáslo. Zněl tak šťastně, jak už ho dlouho po smrti manželky neslyšela.

Nechtěla mu ublížit. Najednou nebyla připravená mu říct „Sbohem, tahle noc se už nikdy nebude opakovat.“ Možná by si ho mohla na pár dní ještě nechat. Hloupost! Tím by mu ublížila ještě víc. Navíc by začal zaměňovat jejich přátelský vztah za lásku. To nemohla dopustit.

„Už mě to omrzelo.“ Šla k němu, stoupla si vedle jeho mýdlem voňavé postavy a pozorovala tu nádheru na pánvičce. No, možná by se mohla ještě najíst, než přijde nějaký vážný rozhovor.

„Co to bude?“ Když se opřela o kuchyňskou linku, zezadu ji objal a vtiskl lehkou pusu na jamku krku, kde jí tepal puls, ale ona se rychle odtáhla.

„Že by snídaně?“

„To bych bez tebe neuhodla.“ Její hlas nebyl zrovna dvakrát příjemný. Všimla si toho, ale nic s tím nedělala. Nač začít být milá, když se chce zachovat jako mrcha?

„Jsi v pohodě?“ Vzala si kousek slaniny z talíře.

„Neměla bych být?“

„Chováš se divně,“ vzal dva talíře do ruky a položil je na dřevěný stůl, kde bylo uprostřed sklo. „To máš po ránu vždycky tak mizernou náladu?“

„Záleží na tom, kde se probudím.“ Sedla si ke stolu jako Josh a dala se do jídla. „Neměla jsem zrovna super probuzení. Rádio začalo vyřvávat a ty pitomé žaluzie byly odtáhnuté,“ ukázala na něj vidličkou. „Mimochodem nechtěl si být někdy kuchařem, nebo máš jednoho z rodičů za kuchaře? Je to vážně výborný!“ Jelikož měla v sobě kousek jídla i její nálada se o něco zlepšila.

Josh se zasmál. „Ne, nikdo zvlášť u nás v rodině nevaří,“ vidličkou se prohrabal v jídle. „Tohle jsou, jen vajíčka. Nic extra. Když chlap žije sám, musí se naučit přežívat. Jsme nuceni někdy i vařit, jestli tě to překvapuje.“

Promluvila s plnou pusou. „Chutná to, božsky. To já když mám hlad, prostě si zajdu do rychlého občerstvení na rohu mého bytu, kde do sebe naláduju miliony tuků.“

Prozkoumával její postavu, jakoby hledal nějaký přebytek tuku, o kterém mluvila. „Není to vidět.“

„To protože tvrdě dřu. Aspoň dvě hodiny v tělocvičně, pak můžu sníst, cokoliv mě napadne.“ Bohužel, ale nepatřila k těm ženám, co si nemusely udržovat postavu. Kdyby nechodila do tělocvičny, určitě by měla místo svého plochého bříška několik tukových pneumatik.

„Dneska by ses mohla stavit na večeři. Co třeba makarony se sýrem? To je teprve božské jídlo.“

„No, nejspíš budu pracovat.“ Budu sedět doma, užívat si poklidný večer s pizzou a pivem. Úplně sama! Anebo si najdu jiný objekt své touhy. Kdo ví, co bude?

„Tohle není zrovna dvakrát dobrá výmluva, Carmen.“ Sklopil pohled do talíře a pak se podíval přímo na ni. „Nikdo nepracuje celý den a celou noc.“

„Tak jsem asi první člověk,“chvíli bylo ticho. „Jde mi o místo.“ Dojedla vejce se slaninou a napila se džusu, který k tomu připravil. „Víš, teď když jde kapitán do důchodu, hledá se nový šéf celého oddělení.“

„A ty bys to chtěla zkusit?“ zeptal se nevěřícně, což ji docela popudilo. „Jo, je na tom něco špatného?“

„Ne, ale pochybuju o tom, že tě bude celé oddělení respektovat.“

„Proč by mě neměli respektovat? Protože jsem žena?“ Když neodpovídal a raději byl schovaný za svým talířem s vejci, pokračovala. „Prober se. Nejsme přece v patnáctém století.“

„Možná, ale chlapi tě stejně vždycky budou brát jako něžnou ženu. Respekt u nich nemůžeš očekávat.“

„No, mě sotva můžou brát za něžnou.“

„Taky pravda.“

Oba si vzpomněli na den, kdy se na oddělení vražd strhla rvačka. Carmen byla první, kdo se snažil rvačce zabránit. Pak se k ní neochotně přidali další.

„Budu první ženou za posledních padesát let, co povede tohle oddělení. Budou mít ze mě respekt. O to se postarám.“ Sice ještě nevěděla jak, ale prostě to zvládne. „Pochybuješ snad o tom, že bych to zvládla?“

„Ty dokážeš všechno, když chceš.“ Skvělá odpověď, která jí zvedla náladu. Pak, ale pokračoval a vůbec se jí nelíbilo, kam rozhovor začal směřovat.

„Musíme si promluvit.“

„O čem?“ Raději uhýbala očima ze strany na stranu. Všimla si, že má Josh dobrý vkus i na nábytek a interiér domu. Zařizoval ho společně se svou ženou Grace, která jako dobrá advokátka vydělávala majlant.

„O nás? O našem vztahu?“

Carmen povytáhla rozseknuté obočí a na prst si namotala pramínek černých rovných vlasů. „My máme nějaký vztah? Vztah na jenu noc, není vztah.“

Chytil ji něžně za ruku. Chtěla se odtáhnout, ale pak rezignovala. „Víš, řekl jsem ti jasně, že hledám vážný vztah a ne jen ženskou na jednu noc.“

„Tak to jsi hledal asi špatně,“ ledová královna opět nezklamala. Proč tyhle nesmyslné rozhovory musí být, tak těžké? Proč mu prostě nemůže říct sbohem? „Já nejsem dobrá ženská na vážné vztahy.“

Na jeho tváři byl vidět vztek a jeho ostrý tón ji zarazil. „Myslel jsem, že to co se mezi námi večer stalo, něco znamenalo!“

„To si asi myslel špatně,“ opakovala téměř stejnou frázi, kterou použila před chvílí. Vytrhla svou ruku z jeho. „Prostě bychom na to mohli, jen tak zapomenout.“ Teď by udělala všechno proto, aby nemusela čelit jeho mrazivému pohledu. „Jsme přece kolegové. Nemůžeme spolu spát a ještě pracovat. To by vážně nešlo. Je to proti všem pravidlům.“

„Na to si měla myslet dřív.“ Jeho lícní svaly nepovolovaly, byly stále zatnuté. „Fakt super výmluva,“ prohodil ironicky. „To nemáš nic lepšího? Jsme kolegové, ale každý na jiném oddělení. Takže mezi sebou můžeme mít vztah, jaký chceme. Nebude to vadit naší práci.“

„Nefungovalo by to. Jsi starší o sedm let.“ Zkusila další výmluvu, ale i ta neprošla.

„Věk je jenom číslo. A sedm let je do vztahu akorát, nemyslíš?“

Vlastně máš pravdu! Na věku nezáleží. Neřekla to však nahlas. Pohlédla do jeho mladistvé tváře, bez známek vrásek. „Jak jsem říkala, my vztah nemáme a mít nebudeme. Bylo to, jen chvilkové povyražení dvou dospělých lidí.“

Než stačil něco namítnout, rozezvonil se telefon v obýváku na stole. Podle melodie Carmen poznala, že se jedná o její mobil. Rychle k němu přispěchala a zvedla ho. „Detektiv, Couperová.“

Ze sluchátka se ozval něžný hlásek její kolegyně Sandry Woodvinové. „Na jihu bažin v New Orleans se našlo tělo mladé ženy v rozkladu.“

Dobře, takže zase práce. Jak jinak! Neměla moc přátel, takže nemohla čekat ani jiný telefonát. Pohledem zůstala na Joshovi, který zatínal čelisti a pěsti, když ji pozoroval.

„Dobře, hned tam budu,“ řekla, když jí Woodvinová pověděla, kudy má jet. Pak zaklapla telefon.

„Musím do práce. Večer mě tu nečekej.“ Oblékla si na bílou blůzku černé sáčko a konečně zamířila ke dveřím.

„To jako myslíš vážně? Jen tak odejdeš…“

Rozhodně přikývla. „Vy muži to děláte často. Proč bych to nemohla udělat i já?“ Než zavřela dveře od bytu, ještě slyšela Joshův hlas.

„Náš rozhovor ještě neskončil.“

Ale ano! Náš rozhovor skončil! Rychle za sebou zaklapla dveře a odešla.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí osudu - 1. kapitola: