V listech zlatého stromu - 34. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhém týdnu plném přesčasů je tady. Doufám, že se bude líbit, protože Dalia má své nové jméno a bestii v těle, která ji umí zamotat hlavu. Přeji příjemné počteníčko.

12.06.2013 (13:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1084×

EDIT: Článek neprešiel korekciou!

Drak v jejím nitru se pravidelně probouzel a usínal. K životu ho uváděly Garethovy ruce. Vždy když se šelma v hrudi probudila, dštila oheň a led, protože kněžka měla pocit, že jí v žilách koluje láva a svaly jí svírá ledový krunýř. Jak jinak vysvětlit, to podivné chvění. Generálova ruka jí spočívala na břiše a jeho nezbedný palec obkresloval malé kolečko. Nedělal to pořád, jen občas se dal do pohybu a plaz v kněžčině těle se spokojeně protáhnul. V té chvíli si myslela, že vyskočí z kůže, ale nedokázala se pohnout. Stále nemohla pochopit, jak ji mohl králův přítel tak zmanipulovat.

Když si totiž lehnul k ní do postele, chtěla jej ignorovat. Otočila se k němu zády, což byla její fatální chyba. Gareth ji okamžitě objal okolo pasu a lehkým trhnutím si ji přitáhl na hrudník. V té chvíli se konečně probudil její hněv a kněžka se dala na odpor. Chtěla jeho ruku shodit, ale přišla další zrada.

„Ty se mě bojíš?“ zašeptal jí generálův hlas do ucha.

„V žádném případě!“ odpověděla mu ostře a znovu se jala sundat jeho ruku. Docílila jen toho, že jeho objetí zesílilo.

„Bojíš se,“ oznámil jí znovu a nyní v těch slovech jasně slyšela jeho pobavení.

„A na takovou blbost jsi přišel jak ty chytráku?“ dobírala si ho a znovu na něj zaútočila.

„Kdyby ses nebála, nechala bys tu ruku na jejím místě,“ osvětlil jí opět s úsměvem.

„Jenže tam její místo rozhodně není,“ nenechala se.

„Prosím tě, uklidni se. Chci mít jen jistotu, že v noci nikam neutečeš. Mohu ti slíbit, že se má ruka nepohne nikde jinde,“ zabručel nevrle a celé jeho tělo se zavrtalo do matrace.

Jenže bylo snadné říct, aby spala, hůř se však činilo. Byla vzhůru ještě dlouho do noci, než si zvykla na jeho kroužící palec a než ji ten pohyb ukonejšil ke slastnému spánku.

Xxx

Ráno ji k jejímu překvapení a hrůze probudil sám král. Ani nezaregistrovala, že by vstoupil do pokoje, ale naštěstí se mohla klidně vyhnout otázkám a pošklebkům ohledně Garetha. Ten se totiž z její postele vypařil, neznámo kam. Zůstala v ní sama. Cítila se unaveně, za oknem sotva začalo svítat, takže muselo být neuvěřitelně brzo. Král však vypadal spokojeně a odpočatě.

„Pospěš si, pro všechny se musíš přijet dnes ráno. Kočár už je nachystaný, pak se ještě klidně prospi. Vzbudí tě služebné,“ sdělil jí šeptem a rychle jí podal světle zelené šaty. Jen vteřinu zkoumala látku ve svých prstech, než se nabroušeně podívala na panovníka.

„Jenže služebné už mě tady viděly?“ namítla. Jeho plán měl hned v úvodu obrovskou trhlinu, což jí na náladě nepřidalo. Panovník se však nezdál zaskočen.

„Ty služebné, straže a dokonce i doktor si díky mému umění myslí, že jsi Garethova zrzavá sestra, kterou napadli,“ prozradil jí.

„Takže si jim zastřel mysl?“ ptala se jej překvapeně a Ladarius víc než spokojeně přikývnul. To byl zase na druhou stranu dobrý tah, pokud někdo z nich neměl základy magie. Jen lidem bez magického vzdělání, se může dobrý čaroděj dostat do snů a lehoučce je poopravit. Lze změnit vždy jen detail, ale barva vlasů v jejím případě bude dostačující. Znovu se zaměřila na šaty a pak koukla na panovníka.

„Dopřeješ mi trochu soukromí,“ zašeptala sarkastickým tónem a pronikavě si jej prohlížela. Král se trochu zarazil a pokorně vycouval z pokoje. Rychle si oblékla pěkné šaty a přes vlasy přetáhla stejně barevný šátek. Nebyl nejspíš čas na česání. Pak konečně vzala za kliku od jejího vězení.

Ladarius už na ni čekal a než stihla cokoliv říct, na ramena jí dopadl těžký tmavý plášť.

„Nikdo nás nesmí vidět,“ osvětlil jí šeptem a potom se vydal chodbou ke kuchyním. Přes kuchyně se dalo dostat do stájí, kde měl král přichystány koně. Problém byl však v tom, že tyto místnosti ožívaly velmi časně. Když se museli po čtvrté skrýt za sloupy, ztratila Dalia veškerou trpělivost. Vzala krále za ruku a nesmlouvavě jej táhla do opačné chodby.

„Co to vyvádíš?“ vyjel na ni okamžitě panovník a vytrhl ruku z jejího sevření. Jako paličatý mezek se zastavil uprostřed chodby.

„Míříme do stájí?“ ptala se ho stejně nabroušeným tónem. Když Ladarius přikývnul, neodpustila si kněžka vzteklé odfrknutí. „Tak pojď, znám klidnou zkratku.“ Jenže král se do pohybu neměl.

„Jakou zkratku?“ zajímal se obezřetně, čímž ji žhavil do běla.

„Tajnou ty hlavo kudrnatá!“ zasyčela a znovu se dala do kroku. Král ji konečně následoval, ačkoliv se tvářil, jako trýznivý duch pomsty. Moc se mu nezamlouvala její narážka. Konečně zastavili u drahocenných dřevěných obkladů, kde kněžka zatlačila na dva ozdobné výřezy listů. S Drobným lupnutím odskočil kus stěny a naskytnul pohled do tmavé chodby. Ladarius pohotově sebral jednu z pochodní a zmizel za dívkou v tunelu.

„Jak to, že o tomhle nevím,“ stěžoval si užasle, když scházel stařičké kamenné schodiště.

„Ty nemáš ponětí o hodně věcech,“ odbyla jej kněžka a na rozcestí zahnula napravo a vstoupila do úzké chodby.

„Je jich tady víc?“ zajímal se.

„O dost víc, ale nepočítej s tím, že ti je ukážu. Taky si musím nechat nějaké tajemství a skuliny.“ Slyšela, jak si král podrážděně odfrknul a po zbytek cesty na ni už nepromluvil. Byla to vítaná změna, protože se potřebovala soustředit na cestu. Tajné tunely v hradu byly rozlehlé a většinu z nich prozkoumala jen s mapou v ruce. Nakonec však bez zaváhání našla svůj dnešní cíl. Stejně jako před tím, tajnou pákou otevřela dřevěné obložení a oba se ocitli v hradních stájích. Tam na ně netrpělivě čekal generál s osedlaným hřebcem. Zdál se být opravdu zaskočený, když jeho přítel vystoupil z tunelu, ale nijak to nekomentoval.

Za to kněžka nebyla ve své kůži. Najednou netušila, jak se má chovat, navíc ji znervózňoval fakt, že nikde neviděla dalšího koně. Začínala mít neblahé tušení, že ani koně nedostane.

„Nasedej,“ houkl na ni král a hbitě jí pomohl do sedla.

„Na čem pojede on?“ zeptala se jich a hlavou kývla na Garetha. „Nebo mi dáš takovou důvěru a vyšleš mě samotnou?“ V jejím hlase byl slyšet úšklebek, který vzápětí zmizel. Generál totiž plynule přešel k boku koně a bez zaváhání se za ni posadil. Nevěřícně se po něm ohlédla a pak si všimla králova spokojeného úsměvu.

„Stačí ti tohle, jako odpověď?" dobíral si ji a ona jej probodla vzteklým pohledem. Po té se kůň dal do pohybu a poslušně vyšel menším východem ze stájí. Gareth ho vedl s bravurní přesností, takže za chvíli uháněli lesem. Za tu dobu nepotkali žádné služebné, ani stráže. Dalia znervózněla ještě víc, byla s ním sama, netušila, kam ji vede a jeho blízkost v ní probouzela dračí bestii. Snažila se nemyslet na tělo za ní, ale cval ji neustále posouval jeho směrem, navíc generál po celou dobu neřekl ani slovo, což bylo pro jeho veselou a upovídanou povahu nanejvýš podezřelé.

Když kůň začal zpomalovat, věděla, že jsou na místě. Téměř neslyšně se proplétali pod větvemi stromů a až nyní Gerath promluvil.

„Za chvíli tudy projede kočár, stráže si myslí, že jsi už uvnitř. Musíš se do něj vplížit, já je zastavím a odlákám. Rozumíš?“ ptal se hlasem plným soustředění. Takového jej neznala, najednou jí přišel cizí. Zmohla se tedy jen na přikývnutí a pak sesedla z koně a vydala se směrem, který jí naznačil. Kočár byl již na dohled. Když byla připravená, generál vyjel ze své skrýše a okolo něj se okamžitě shlukly stráže, připravené jej zneškodnit. Kněžka nečekala ani vteřinu, rychle opustila svou skrýš v keři a vplížila se do nitra vozu. Slyšela jen dozvuky rozhovoru a pak se Garethova tvář objevila v okénku. Zašeptal pár zdvořilostních frází a hned zase zmizel rozdat rozkazy. Vůz se konečně rozjel a Dalia si úlevou oddechla. Nečekala takovou vojnu, ale musela uznat, že krytí měli naplánované výborně. Než se nadála drncání vozu a zbytky adrenalinu ji ukolébaly do tvrdého spánku.

Xxx

Až příliš brzo, ji znovu probudily služebné. Jen matně si vzpomínala na příchod do hradu a její téměř okamžité obsazení postele. Usnula klidně, ale k její smůle ne na dlouho. Jejich veselé hlasy ji probudily ještě dřív, než stihly zaklepat na dveře. I tak je do pokoje pozvala jen nesrozumitelným zadrmolením. A rázem bylo po klidu.

Dvě mladé ženy se vehnaly do místnosti, jako divoká řeka a než se Dalia nadechla, vytahovaly ji s nadšením z lůžka. Jejich překřikované hlasy, ji okamžitě táhly do koupelny a bez okolků se z ní snažily sundat šaty. To ji konečně probudilo natolik, aby se zmohla k obraně.

„Tohle zvládnu sama,“ odstrčila je a nevěřícně si je prohlížela. U všech svatých, nechápala, jak takové zacházení mohly ty paničky a její sestra snést. Nebyla malé dítě, umí se umýt sama.

„Odpusťte paní, toto je naše první služba. Nechtěly jsme vás polekat,“ omlouvala se hned jedna z dívek.

„Král nám osobně přikázal, abychom vám poskytnuly veškerý luxus a péči a také chtěl abychom vás trochu rozptýlily. Prozradil nám, že jste velmi plachá,“ vysvětlila ji druhá a kněžka stěží potlačila zlostný výraz. V duchu si však na krále barvitě zanadávala a slibovala krutou pomstu.

„Nejsem tak plachá, jak si váš pán myslí,“ oslovila je mírně, aby si zlepšila reputaci, „jen potřebuji pomoci v jiných věcech. Jak se jmenujete?“ zeptala se jich a dívky se znovu rozzářily.

„Já jsem Bianca a to je Lisa,“ představila je jedna z nich. Obě se dvorně pouklonil.

„Dobře, Bianco, zajdi mi prosím pro nějaké občerstvení a pak bys mohla Lise pomoci s vybalením mých šatů. Já se umyji a pak uvidíme, co bude dál třeba,“ zaúkolovala je. Dívky s úklonou zmizely z koupelny a ona se mohla v klidu a hlavně sama umýt.

Xxx

Lisa naposledy zkontrolovala pracně vyrobenou vlnu a Bianca upevnila poslední ozdobný kvítek. Dalia je obě se zájmem pozorovala a tiše žasla nad jejich sehraností a perfektní přesností. Najednou vypadala opravdu elegantně, ne-li krásně. Na sobě měla oblečené nejlepší šaty z její nové truhly, bílé se stříbrným vyšíváním a dlouhými rukávy. Řady stříbrných květů se jí táhly především okolo výstřihu a v pase a dokonale podtrhovaly postavu. Od pasu dolů se pak zvolna rozbíhaly, až nakonec v kaskádách splývaly do kolové sukně.

Obě dívky znovu kontrolovaly svou práci, když se ozvalo zaklepání na dveře. Po vyzvání do pokoje vstoupila Saire, rovněž ve svátečních šatech.

„Jmenuji se Saire a posílá mě králův generál. Přišla jsem zkontrolovat, jestli máte vše potřebné,“ uklonila se ve dveřích a předvedla perfektní divadélko pro služebné, které se uctivě poklonily.

„Já jsem Ninet a mám vše potřebné, děkuji za optání,“ odpověděla jí Dalia a otočila se na dívky, které propustila gestem ruky. Počkala, až zmizí a pak se na steru pobaveně ušklíbla. „Tak tebe posílá generál?“ dobírala si ji.

„No Ninet, kdyby generál věděl, že jsem tady, tak mě roztrhne na půl,“ připustila s úsměvem její sestra a posadila se na postel. Spokojeně si svou sestru prohlížela a byla ráda, že dnes budou konečně jíst spolu. Moc dobře postřehla znechucený tik v oku, když její nové jméno pronášela a bezpochyby to byl opět panovníkův nápad. Měla příjemné tušení, že u stolu konečně zavládne trochu zábavy. Tedy alespoň pro ni a pro sestru.

„Neměj strach, postarám se, aby ho tyto malé hříšky trápily co nejmíň,“ zašvitořila kněžka potutelně a její sestra se neubránila smíchu.

„Skoro ty dva lituji, nemají ani ponětí, koho si dovedou ke stolu,“ pronesla teatrálně zničeným hlasem. „Chystáš jim očistec?“ vyzvídala dál. Daliin úsměv se ještě prohloupil. V očích jí tančily nezkrotné plamínky, symboly její pravé povahy. Svou odpověď pronášela pomalu a s hraným zamyšlením.

„Možná… Trochu… Určitě…“

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování