OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 27. kapitola

15.01.2013 (15:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 769×

Nemá už všech pět pohromadě. Snažil se na to nahlížet ze všech možných úhlů i variant, ale tato diagnóza byla neprůstřelná. Jedině člověk s poškozeným rozumem se nechá tou malou potvorou vytočit a jen naprostý blázen se s ní dokonce o něco vsadí. A přitom se mu to na první pohled zdálo jako dokonalá možnost, jak nad ní konečně vyhrát. Velmi bláhové. Znovu si pečlivě přehrál celou vzpomínku a až nyní viděl ty obrovské mezery v jeho plánu a brilantnost toho jejího.

Původně ji totiž chtěl přemluvit ke spolupráci, aby mohl konečně překontrolovat její zranění. Správně očekával, že bude vrčet, a počítal i se salvou nadávek. A tak jí zcela klidně řekl, že dnes ho nerozzuří. V té chvíli dívka ztuhla a o vteřinu později se jí na tváři usadil škodolibý úsměv.

„Vsadíš se,“ zavrněla a čekala, jestli vyhraje svou hlavní cenu. A on, ten pitomec, jí na to skočil jako moucha na med.

„O co?“ ptal se jí pomalu a čekal, co nabídne. Nyní musel uznat, že byla extrémně chytrá a proradná.

„Vsadím se s tebou, že než dojím svůj oběd, tak budeš pěnit vzteky,“ osvětlila mi své podmínky. „Když vyhraješ, tak tě nechám zkontrolovat moje rány,“ zašeptala klidně, „ale když vyhraju já, necháš mě někde o samotě a hlavně v soukromí zkontrolovat si svá zranění.“

„Když tě nechám samotnou, tak se pokusíš o útěk,“ namítal tehdy slabě.

„Samozřejmě,“ přisvědčila. „A ty mě bezpochyby budeš špehovat a včas mě zase i chytíš.“

Tehdy se mu to zdálo jako skvělá nabídka, která mu ušetří spousty práce, takže bez zaváhání souhlasil. Zvládne se přece nenaštvat, dokud nesní tu malou misku s rýží.

Z jeho vzpomínek ho probudil tichý syčivý zvuk a drobné štípnutí na tváři. Svůj pohled zvednul zrovna ve chvíli, když se znovu spokojeně usmála. A pak, stejně jako před půl hodinou, nabrala s puntičkářstvím ješitné princezničky na lžíci drobnou hromádku rýže a pomaličku ji vložila do úst. Stejně jako předtím se začala její krásná čelist pomalu pohybovat a on si dokázal zcela živě představit, jak tím svým jedovatým jazýčkem odděluje jedno drobné zrnko od ostatních, a jak jej schová někam do koutka svých úst, aby mohla zbytek spolknout. Potom si s tím zrníčkem bude hodně dlouho hrát a převalovat ho na jazyku, a v momentě, kdy se on přestane soustředit, ho na něj opět pošle. Jako před pár vteřinami.

Už nyní byl na pokraji výbuchu a to ta malá potvora neměla spořádanou ani půlku. Vždy nabrala sousto tak nicotné velikosti, že by nezasytilo ani vrabce. Kdyby je viděl král, utloukl by se smíchy. Jeho zajatec mu na generála plive rýži a v blízké budoucnosti s tím určitě nehodlá přestat. Nejmíň do té doby, než se ji pokusí zabít a ona vyhraje tu zpropadenou sázku.

A sílilo také jeho přesvědčení, že jestli ji nechá na okamžik bez dozoru, zmizí jako pára nad hrncem. I když se jí rány otevřou při každém prudším pohybu, byl přesvědčen, že snese jakoukoliv bolest, ne-li přímo smrt, jen aby unikla ze svého nového vězení, a opět doběhla jeho i krále. To pomyšlení, že ji uvidí ležet v tratolišti krve potom, co se snažila prchnout z hradu, v něm vyvolala vlnu odporu a netušeného vzteku. Takže když Bestie vyslala dalšího rýžového posla, Gareth  už neměl co ovládat. Prudce se vymrštil a jeho hlasivky pouštěly do okolního světa nejrozličnější nadávky s takovou vervou, že i on málem ohluchnul. Jeho lamentování přerušilo stejně hlasité výskání, jak se Bestie radovala, neboť právě vyhrála svou šílenou sázku.

Ještě nepříčetný vzteky sledoval, jak si nabrala obrovskou lžíci rýže a celou si ji nacpala do úst, div si neroztrhla kouty. Ztěžka přežvykovala a z tváře jí ani na okamžik nezmizel spokojený úsměv. Náhle bez skrupulí odhodila etiketu a hrozilo, že se zadáví. Vypadala jako nenasytný křeček a nejspíš by se v takovém vzezření nemohla líbit vůbec nikomu, ale on si nemohl pomoct. Smutně si připomněl, že vlastně není duševně zdravý, takže se není čemu divit. Sám musel uznat, že mu prostě připadá nádherná jen proto, že byla šťastná. Pohled na její spokojenost v něm probudil myšlenku, že i on vyhrál, neboť tohle by jinak neviděl. Opět klidný se posadil zpět na židli a dál ji zvědavě pozoroval a přemýšlel, jak zabezpečit koupelnu, aby mu neutekla.

Xxx

Mezi lopatkami ji tlačila ostrá věc. Zmateně pustila jeho šíji a hmátla za sebe. Prsty přejela po kožené vazbě jedné z knih, která evidentně nebyla dostatečně zastrčená v regálu. To ji trochu probralo z omámení, do kterého se před nějakou chvíli dostala. Kdy přesně to bylo, nemohla určit, měla na práci jiné věci než sledovat čas, ale teď byla zpět v realitě, a ta bodala do zad. S obrovskou námahou odtrhla své rty od králových a ohlédla se po likvidátoru její vášně. Atlas měst Edarské říše, hlásal vytepaný nadpis ve starých runách. Měla v plánu knihu jen popostrčit víc do nitra police a pak se rychle navrátit k původní činnosti, ale to už král stačil z úst vypustit pěknou hloupost.

„Opravdu si zrovna teď chceš číst?“ zeptal se dotčeně a probodával ji překvapeným pohledem. „Večer na to budeš mít času dost, ne?“

„Já budu mít i nějaký večer?“ odpovídala otázkou a vychutnávala si jeho šokovaný výraz. Líbilo se jí jeho překvapení, takže na moment zapomněla na jeho ústa. „Myslela jsem, že budu muset na schůzku s generálem,“ vysvětlila a sledovala děs v panovníkových očích.

Král byl na okamžik zmatený, ale rychle pochopil, o co jí jde, a v očích se mu šibalsky zajiskřilo.

„Generál na tebe nebude mít dnes čas,“ zašeptal pomalu a dlaněmi jí obemkl pas. „Budu ho muset zastoupit já. Takže jestli si chceš večer číst, musíš mě pěkně unavit už nyní,“ zavrněl a přitáhl si ji na sebe.

„A dáte se vůbec unavit?“ zeptala se pobaveně. Ladárius jí neodpověděl, ale mezi polibky cítila, jak nesouhlasně kroutí hlavou.

Xxx

„Nemůžeš nechat alespoň pootevřené dveře?“ zkoušel to znovu generál poté, co jí pomohl dojít do koupelny. Dost ji překvapilo, že dodržel, co slíbil. Samozřejmě předtím vybral onu místnost a dlouho se ubezpečoval, že odtud není jiná cesta ven než skrze dveře, kterými přišla.

„Co přesně jsi nepochopil na slovním spojení nechat někomu soukromí?“ zeptala se ho otráveně a přitom si prohlížela místnost. Jako by právě mluvila s malým dítětem.

„A co ty jsi nepochopila ne slovech jsi zraněná a slabá?“ vrátil jí podle ozvěny kroků, přistoupil ještě blíže ke dveřím.

„O jakých zraněních tady mluvíš?“ snažila se o šokovaný tón, jako by jí právě oznámil nečekanou novinku. Musela uznat, že tohle opravdu nenechal náhodě. Dřív znala kouzlo, které umělo rozdrolit i skálu, ale se shiranem na krku bylo zcela zbytečné se o něj pokoušet. Usadila se tedy na honosnou vanu a začala pomalu oddělávat své obvazy.

„Pusť mě dovnitř a já ti ukážu, které zranění myslím,“ hulákal generál.

Dalia nad jeho obavami jen protočila oči a dál se starala o pomalé odstrojování. Snažila se nedělat prudké pohyby, přesto se jí však podařilo jednu ránu trochu natrhnout. Z úst jí splynul tichý bolestný sten.

„A tohle jsem moc dobře slyšel, mladá dámo!“ ozval se znovu její hlídač naštvaným hlasem. Přisahala by, že už je dávno nalepený na dveřích a pečlivě naslouchá. Nedivila by se, kdyby ji šmíroval skrze klíčovou dírku.

Podařilo se jí odkrýt všechny rány a pak se dala do kontroly škod ve velkém zrcadle. Jedna slabě krvácela, ale nebylo to nic strašného, zbylé vypadaly celkem dobře. Krvácející ránu otřela navlhčeným plátnem, které sloužilo k osušení, a se zbytkem udělala pro jistotu to samé. Pak začala teprve hledat obvazy, kterými rány opět zakryje, ale v místnosti byla jen velká bavlněná plátna.

„Kam jsi dal obvazy?“ zařvala ke dveřím a dál hledala mezi plátny.

„O jakých obvazech mluvíš? Měla sis rány jen zkontrolovat, ne si je ošetřovat,“ zařval stejně a Dalia ztuhla překvapením.

„To si ze mě děláš srandu?“ křičela na dveře a krotila se, aby skoro nahá nevyběhla ven a nesnažila se ho utlouct tupým předmětem. Poprvé měla chuť mu pořádně opravit fasádu.

„Hele, dohoda zněla jasně, slečinko. Chtěla sis rány zkontrolovat, o ošetření nebyla žádná řeč. Na to tu ostatně jsem já. Takže jestli jsi už šikovně sundala obvazy, pusť mě dovnitř, ať ti mohu rány obvázat,“ oznámil jí a kněžka polohlasně zaúpěla. Nemohla tu takhle zůstat, rána jí pořád krvácela a zbytek se musí zakrýt. To věděla i ona.

Zhluboka se nadechla, aby potlačila pocit prohry. Pak se zvedla a obalila se čistým plátnem a došla ke dveřím. Povolila závoru a nechala Garetha vstoupit do koupelny. Věnovala mu jen jeden naštvaný pohled a tiché zavrčení.

„Tohle mi zaplatíš!“ slíbila a generál se spokojeně usmál.

„Už se na to moc těším,“ zaševelil a uhnul před rýchlou ranou.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 27. kapitola: