OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 21. kapitola



V listech zlatého stromu – 21. kapitolaPo dlouhé době další kapitola. O čem bude? Projedeme hrátky v lese a možná zavítáme k někomu do ložnice na návštěvu. Přeji příjemné počteníčko.

Dalia lehce přimhouřila oči a povytáhla obočí. Její dokonalé rty se našpulily, takže hned na první pohled bylo znát, že se jí ten nápad moc nezamlouvá a pečlivě ho zvažuje. Král stál pod ní, netrpělivě překračoval. V očích měl jiskru naděje, vypadal jako malý chlapec, který čeká, jestli dostane slíbený dárek.

„No nevím… Moc se mi dolů nechce“ zavrněla lenivě a král pohasl jako sfouknutá svíce.

„Ale já ti přece neublížím,“ zkoušel to dál, navzdory tomu, že cítil, že tento boj už nevyhraje. „Máš moje slovo,“ dodal nakonec.

„Jenže dole jsem snadný cíl a znáš se, naštve tě každé uculení,“ oponovala mu kněžka a král s povzdechem svůj boj vzdal.

„Bude mě bolet za krkem,“ konstatoval smutně a znovu se usadil do trávy. Dívka ho chvíli pozorovala a začala litovat, že se neznají za trochu jiné situace. Byla si jistá, že jako přítel by byl k nezaplacení a mohla by mu svěřit i svůj život. Bohužel stáli proti sobě, a i když vyvěsili bílé vlajky, slézt dolů by bylo riziko. Musela by mít jistotu, že by měla pořád kam utéct a to na volné ploše by neměla proti němu šanci.  Avšak ani toto racionální uvažování jí nezabránilo ho litovat a vidět ho z trochu jiného pohledu.

„U Bohyně…“ zašeptala sklesle. „Jako bych zmlátila štěně. Nechcete nahodit jiný výraz,“ zaprosila.

„Co prosím,“ zahučel najednou král vyděšeně. „Prosím, řekni mi, že jsem jenom špatně slyšel.“

„A co jste slyšel,“ zeptala se na oko zmateně, ale jistou představu měla.

„No, připomínalo to trochu lítost, ale nechce se mi věřit, že by se k něčemu tak podlému snížila. Snad taková bestie nejsi,“vysvětlil nevěřícně a kněžka se zvonivě zasmála.

„A kdyby tam ta lítost byla?“ ptala se škádlivě a králi bylo jasné, o co jí jde. Přimhouřil oči a pomalu vstal, aby svým slovům dodal vážnost, ačkoliv jej jeho tvář zradila.

„Hele slečinko, neškrábej hada bosou nohou na hlavičce,“ zavrčel, ale v očích měl smích. „Není nic podlejšího než litovat chlapa, navíc tak zdatného válečníka jako jsem já.“  

„Och… Tak to nyní lituji, že jsem Vás nelitovala trochu více,“ pronesla kajícně.

„Holčičko, opravdu riskuješ, že si tam pro tebe nahoru dojdu,“ vyhrožoval jí s úsměvem.

„Tak šup, čekám!“ vybídla ho.

„Fajn! Řekni kudy!“ nařizoval jí a znovu obhlížel kmen stromu. Po pár vteřinách ticha s tím však přestal a vzhlédl k dívce ve větvích. Chvíli měl strach, že mu mezitím zmizela, ale byla tam pořád. Dívala se na něj přimhouřeným pohledem a křivila rty, jako by se jí něco nelíbilo.

„Nooo…. Zkuste to znovu,“ protáhla přemýšlivě. „A ne tak hrubě.“ Teď to byl Ladarius, kdo vykulil oči, ale nakonec se jen zhluboka nadechl a sepjal ruce jako by se chtěl modlit.

„Předrahá, milostivá Bestie,“ začal tónem náboženského fanatika, „velmi tě prosím, prozraď mi při své velkolepé ochotě, kudy se dostanu za tebou nahoru… Abych ti mohl se vši odevzdaností zakroutit krkem.“ Poslední větu procedil šeptem a Dalia málem sletěla z větve, jak moc se smála.

„Dobrá králi, poradím ti,“ pronesla s úsměvem. „Ale budeš muset začít používat svůj velectěný rozum. Řekněme, že už ti měl nejspíše dojít fakt, že z místa kde teď stojíš, cesta nevede. Pokuste se porozhlédnout po jiných trasách,“ radila. Král překvapením ztuhnul. Nejen že mu vážně poradila, ale také proto, že byl tak zabedněný. V duchu se náležitě tituloval a spěšně těkal pohledem po okolí. A opravdu. Byl tam nízký strom, jehož mohutné větve se skláněli kousíček nad zemí a divoce se rozrůstali do širého okolí. Jako na dlani viděl cestičku z větví, která se nenápadně vlnila až k vysněnému cíli. Tedy mladé Bestii a jejímu křehoučkému hrdlu, pokud ho bude rozčilovat.

S vítězoslavným úsměvem se rozběhnul ke stromu a začal na něj šplhat. Naivně si myslel, že se mu snadno vybaví dětská léta, která strávil s Garethem ve větvích, ale byl neohrabaný až hrůza. Jeho tělo bylo moc velké, snadno ztrácelo stabilitu a neustále se zadrhával o krátké větvičky, které mu velmi ochotně chytaly košili a další tkanice na oděvu. A k tomu všemu, když zrovna zápolil s jednou obzvláště přítulnou dřevinou, rozechvěl větve jemu dobře známý zvonivý smích.

Rozzuřeným pohledem střelil po svém budoucím cíli a nabral sytější odstín. Bylo mu jasné, že se tiše směje už nějakou dobu, ale až tento její hlasitý projev prozradil, že je ve svém počínání opravdu směšný. A to nesnášel.

„Jsem rád, že se dobře bavíš,“ vrčel skrze zaťatou čelist a dál se pokoušel šplhat.

„Omlouvám se ti,“ řekla kajícně, „ale nemohu si pomoct, jste ve svém počínání neobyčejně roztomilý. A navíc jsem si vzpomněla na přísloví jedné velmi moudré ženy a přijde mi velmi přesné.“ Jenže pak utichla, a tak k ní zvedl znovu pohled.

„A povíš mi ho?“ zeptal se a chvíli ji sledoval. Měla líbezný ruměnec od smíchu a snad studu.

„No nevím, jestli bych měla,“ přemýšlela nahlas.

„Určitě měla… víc už mě nerozčílíš,“ ujišťoval ji a pokračoval ve složité cestě. Když mlčela, opět se na ni podíval a doslova ji pobízel pohledem.

„Říkávala, že návrat ke kořenům nebývá snadný.“ Ticho, které nastalo, bylo ohlušující. Král si její slova přehrával znovu a znovu, aby si byl zcela jistý, že chápe jejich význam. Pak k ní střelil pohledem a viděl její tvář utopenou v ruměnci, jak se snažila zadržet hlasitý smích.

„Tak jsem se mýlil,“ pronesl vražedně pomalu. „Můžeš mě víc naštvat!“

xxx

Slunce se prodíralo skrze bělostné záclony a svěží vítr je pravidelně vyzýval k tanci. Byla to stejná zábava, jako pozorovat vypařující se vodu, ale ani to ji nepřimělo opustit postel. Žaludek se už notnou chvíli hlasitě ozýval a žádal si nějakou stravu, avšak věnovala mu jen pramálo pozornosti. Jen okrajově si uvědomila, že stejné už žádnou snídani nedostane, jako by to snad mohlo utišit její hlad. Vrhla se tedy na jinou strategii, ještě více se zavrtala do peřin a snažila se odpočaté tělo přinutit k spánku. Sotva však zavřela oči, měla chuť si nafackovat. Zničeně zaúpěla a převalila se na bok. Tohle všechno její snažení mělo za následek další mrzutost a výsledný efekt byl naprosto opačný, než potřebovala. Navíc jí začalo být vedro a tak vztekle nakopla bělostnou přikrývku a rychle ji otočila chladnější stranou dolů. Měla náladu pod bodem mrazu a její touha po samotě se ještě nikdy neprojevila v takové míře jako dnes.

Nemohla na něj myslet, ne nesměla.  Jaká porážku pro ni však neslo zjištění, že snazší by bylo nedýchat, nebo se vznášet nad horizontem. Vždy když si na něj vzpomněla, dostala na sebe nehorázný vztek. V jednu chvíli by nejraději brečela a pak v zápětí křičela jako smyslu zbavená. Nejvíce jí však ohromoval strach.  Děsily jí vlastní pocity, ta nakvašenost, bezmoc a vztek, touha vysvětlit mu to včerejší nedorozumění, nebo ještě lépe vrátit čas zpět.  

Ze sebevražedného rozjímání ji vyrušilo zaklepání na dveře. Neotáčela se, věděla, kdo je za dveřmi a proč asi dotyčný přišel. Jenže ona dnes neměla náladu na hraní, jídlo nebo spánek.

Gareth stál nervózně za dveřmi a pravé ucho měl přitisknuté na dřevěné ploše.

Klepal už dvakrát, ale z pokoje se nic neozývalo.  Měl jistou představu, o tom že včerejší událost, která se odehrála na balkóně, ji vzala trochu víc, než si Saire dovolila připustit. Tušil, že chce být asi sama, ale na druhou stranu co když se mýlí. Co když je zraněná, leží v tratolišti krve a sípavě volá o pomoc. Nechtěl ji rušit, ale zkontrolovat by ji měl.

Nakonec zvítězil ochranářský pud. Byl si jistý, že Ladarius mu tu pusu odpustí, ale ohrožení jejího života by neustál. Potichu tedy vstoupil do pokoje, a opatrně se rozhlížel, zda-li někde spatří královu oblíbenkyni. Spatřil ji až po chvíli, byla schoulená v posteli, oblečena do bílé noční košile, takže s prostěradly téměř splývala.

„Saire,“ oslovil ji potichu. „Spíš?“ Prostěradla se pohnula a zpod zhlavce se vynořila rozcuchaná kněžka s dokonale kyselým obličejem.

„Ach ano… Spala jsem,“ zasýpala pomalu a ztěžka se posadila. Jenže lhala, tím si byl generál jistý. Oči měla až příliš živé a v tváři jí zbyly stopy po hněvu a smutku, které se podle všeho snažila udržet pod kontrolou.

„Omlouvám se,“ řekl Gareth smířlivě a přistoupil na její hru. „Necítíš se dobře?“ ptal se a bedlivě ji pozoroval.

„Ano,“ přisvědčila kněžka, „Je mi mizerně. Chtěla bych odpočívat.“

„A mohu ti něco donést?“ ptal se opatrně a spatřil náznak úsměvu.

„Ne děkuji,“ zašeptala klidně kněžka, i když její žaludek bouřlivě protestoval.

„Tak já tě tedy nechám odpočívat, kdybys něco potřebovala tak zavolej,“ připomněl jí generál a vydal se ke dveřím. Ještě než je zavřel tak se k ní naposledy otočil. „Netrap se tím včerejškem, on už pochopil, proč jsme to museli udělat.“

Saire sebou zmučeně práskla do pokrývek.

„Tak ráda bych se tím netrápila,“ zašeptala k zavřeným dveřím a setřela utíkající slzu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 21. kapitola:

4. Saša
29.07.2012 [20:30]

supeeeer Emoticon Emoticon Emoticon pokecaníčko v korunách stromov a pod nimi nemalo chybu Emoticon nemôžem si pomôcť ale oni sú spolu perfektní Emoticon chudáčik Saire, takto ju trápiť Emoticon hrozne sa teším na ďalšiu kapitolu Emoticon

3. Hejly
29.07.2012 [15:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. TalenntativeKing přispěvatel
29.07.2012 [15:35]

TalenntativeKingTakže mně tady budeš vyhrožovat činčilím teroristou, pokud Alex něco udělám, a sama tady takhle trápíš Saire?!! No tak to teda ne! Emoticon Dneska jsem si poseděla v hloučku štěňátek Jack Russela a můžu ti říct, že Monty je sice děsivej, ale tohle jsou praví malí ďáblíci! Emoticon Moje ruce vypadaj jako bych se pokusila o sebevraždu podřezáním žil a to minimálně pětkrát za sebou, ponožky připomínaj cedník a prokousali se i džínama. Uměj bejt pěkně zákeřný, sotva jednoho se stiskem pitbula setřepeš z nohy, další dva se ti sápou po zádech. Emoticon Jojo, navíc vypadaj ultra roztomile, takže je dovnitř pustí každej. Emoticon Varování pro tebe - zařiď, ať je Saire šťastná, nebo vyšlu svou chlupatou armádu.

Jinak král a Dalia super! Emoticon Moc se mi teď jejich společenstvo "vyženeme tu starou fichtli z hradu" líbí. Ta baba to nemá v hlavě v pořádku. Emoticon Myslela jsem si, že ta služebná, kterou potkala, je Dalia, ale stejně mě to přiznání v dopise rozesmálo. Next, please! Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 28.07.2012 [17:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!