Úsměv čtyř andílků - 2.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co by to bylo za příběh bez pravých přátel? A co by bylo přátelství bez pořádných překážek, které jsou od toho aby se společně překonaly? Další kapitolka z mé knížky. Doufám, že se bude líbit a nebo zanecháte dobrou kritiku ze které si vezmu spoustu dobrých rad. Přeji pěkné čtení...

16.03.2012 (14:00) • LostAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 946×

Ranní slunce prosvítalo skrze fialové závěsy v mém pokojíku. Probudila jsem se dřív, než to stačil udělat budík. Poznala jsem, že je konečně páteční ráno. Hurá! Protáhla jsem se a promnula jsem si ospalé oči.

Obsadila jsem koupelnu a během chvilky jsem byla umytá a můj úsměv voněl po peprmintové pastě. V zrcadle nad umyvadlem jsem se prohlížela a rozhodla jsem se, že dnes použiji lehký make-up. Následoval účes. Miluji svoje hnědé vlasy, které už jsou dva týdny spletené od kadeřnice do malinkatých copánků po celé hlavě. Máma hodně protestovala a stále protestuje, ale já jsem si prosadila svou a táta mi pomohl. I když popravdě řečeno možná jenom proto, aby naštval mamku, ale dobře pro mě, ne?

Vzala jsem pár vrchních copánků a sepnula je do culíku. Zbytek jsem nechala volně rozpuštěný.

V pokoji jsem vytáhla ze skříně bílošedé tílko a nasoukala se do bílých tříčtvrťáků. Možná, že to nebyl zas tak dobrý nápad si je dnes na sebe vzít, ale mně se ty kalhoty líbí a bohužel to nese svou oběť v podobě velké možnosti ušpinění.

Upravená a zcela připravená jít do školy, jsem vyšla z pokoje a nakoukla k Emě do pokoje, kde ale nebyla. S Emou máme pokoje vedle sebe. Občas v noci slyším, jak pobrekává. Doufám, že jí to brzičko přejde, ale je malá a z návratu mámy je ještě dost špatná. To já taky, ale nebylo by ode mě moudré kvůli tomu brečet. Ještě bych Emu víc rozhodila.

Dveře do mého pokoje jsou napravo od schodů dolů do přízemí. Naproti schodům máme koupelnu a vedle koupelny a naproti Eminým dveřím je tátova ložnice. Je to ta nejnádhernější a nejluxusnější místnost v domě.

Občas tam zajdu, ale jinak táta moc nerad vidí, když se tam ochomýtám. Je to vlastně ložnice spolu s jeho pracovnou. Uprostřed je velká černě namořená dubová postel a naproti ní přes celou zeď se rozprostírá knihovna plná knih.

Táta přednáší na Literární Akademii, dějiny literatury a stylistiku (Sloh). Je výborný a studenti ho (prý) mají rádi.

Největším skvostem, a jak říká táta rád, pokladem, je jeho velká kniha obalena v modré semiši. Do ní si zapisuje všechny citáty, které kdy slyšel. Citáty jsou tátova největší záliba a občas, když si v nějaké situaci nevím rady, tak mi jeden z nich poví a mně tím dodá odvahu.

Hodila jsem si batoh na záda a sešla do kuchyně (Což je ještě obývák i jídelna spolu jedné velké místnosti), kde už táta snídal lehce prosmaženou topinku se šunkou a se sýrem. Na kuchyňské lince se houpala pětiletá Ema a zobala svojí topinku.

„Dobré ráno, zlato.“ Pozdravil mě, políbil na čelo a kolem mě se roznesla vůně topinky, šunky a sýra. Dostala jsem na ní taky chuť a tak jsem ukousla kus z té jeho. Podíval se na mě trošičku nazlobeně, ale jen na oko. Teda alespoň jsem doufala!

Rozkousala jsem ukradený kousek topinky a pozdrav jsem mu oplatila. Vzala jsem si ještě kousek šunky, co byl položený vedle Emy a při té příležitosti jsem jí rozpustila ošklivé dva copy, o které se zřejmě pokoušel tatínek. To je jedna z mála věcí, které se táta ještě nenaučil.

„Tati, drž mi dneska palce, píšeme velkou opakovací písemku a já musím dostat alespoň dvojku. Snad tu hroznou a děsivou hodinu přežiju!“

„Eriko, pamatuj, že i ta nejtěžší hodina ve tvém životě, má jen šedesát minut. To pravil Sofoklés. A ke všemu v tvém případě bude trvat jenom čtyřicet pět minut, ne?“

Zase jeden z těch jeho citátu. Sice tenhle je krásný, ale už jsem ho slyšela mnohokrát a dneska mně vůbec neuklidnil a nepovzbudil mě. Ne opravdu mi nezvedl náladu a myslím, že ani vypočítat dvacet příkladů mi nepomůže.

Táta sundal Emu z kuchyňské linky, poslal se jí obout, upravil si ještě kravatu a mě zamával. Někdy z něho opravdu šílím!

Z kuchyně jsem uslyšela nastartování motoru a slyšela, jak se vzdalují v právě se probouzející ulici. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a do ruky jsem si vzala krásné červené jablko jako snídani.

Na zastávce nabylo moc lidí. Jenom nějaký starý pán s holí, maminka s dětmi a kočárkem a jeden menší hlouček žáků z naší školy, které znám jenom od vidění. Z dálky se ke mně přiblížila, svojí volnou, skoro až hoperskou chůzí, Míša.

No, vlastně my (Myslím já a naše společné kamarádky) jí říkáme Popelka. Tedy ne, že by chodila špinavá, ale ona se celým svým jménem jmenuje Michaela Popelková. Takže každý musí pochopit, proč tahle přezdívka vznikla. Ale, abych pravdu řekla, tak přezdívka k ní moc nesedí. Vůbec není ušmudlaná a stydlivá, jako Popelka z pohádky. Tahle naše Popelka je správná, bláznivá a občas i neskutečně drzá. Ale rozhodně ne zlá. Drzá je jen na ty lidi, které nemá ráda ona a kteří jsou zlí na ní nebo na její blízké.

V ranním světle jsem uviděla její zářivé krátké blond vlasy. A jak se jí podlamovala kolena při její obzvláště divné chůzi, její vlásky jí padaly do neobvykle krásného obličeje.

„Zdár!“ pozdravila krapet protáhle a hluboce.

Já jsem jí odpověděla jen upřímným veselým úsměvem.

Celá cesta autobusem byla patrně opět trochu přehnaná. Dalo se to poznat podle vražedných pohledů, které po nás házeli nespokojení cestující, když jsme se s Míšou začaly neskutečně smát.

„Ale za to my přece nemůžeme? To ta naše puberta!“ Problesklo my hlavou a musela jsem se opět usmát.

Neměly bychom se takhle chovat, ale když se začnou smát lidi kolem mě, nemůžu si pomoc. A Popelka je, až příliš veselá na to, abych jí to vysvětlila. Ještě by se urazila a nemluvila by se mnou, protože bych jí zkazila den. Ona zastává jeden fakt, a to, že smích je zdravý a prodlužuje život. Podle ní, když se jeden den alespoň jednou nezasměje, tak si zkrátí život o den (Nebo o hodinu? Teď přesně nevím!). Holt už je taková a to co si myslí ostatní, jí je zřejmě úplně fuk.

Většinou jsme před školou kolem půl osmé. Propletly jsme se mezi žáky školy a dostaly jsme se až k našemu hloučku, který tvořili naši spolužáci. Tedy zatím ti, co se dostavili.

Pod velikým stromem, kde byl utvořený hlouček, seděly tři holky od nás ze třídy na lavičce. My ostatní jsme byli odsouzeni stát kolem, ale naše chyba, máme chodit dřív. Jak se říká: „Kdo dřív přijde ten dřív mele.“.

Z našich nesmírně důležitých rozhovorů (Jak říká Filip, jeden kluk od nás ze třídy, rozhovory, které by spasily svět) nás vyrušil hukot motoru a drahých pneumatik. Před školou zastavil červeně nablýskaný sporťák, z něhož elegantně vystoupila Jitka.

Jíťa je naše (Moje, Míši a Anny) nejlepší kamarádka. Ona je úžasná, bohatá a na svůj věk až příliš sexy. Neustále sleduje módní trendy a sbírá plakáty svých oblíbených hvězd. Její pokoj je celý včetně stropu (Kromě podlahy) polepený plakáty.

Zvlnila se v bocích a stejný pohyb opakovala i v chůzi. Přesně jako modelka!

Opálená stehna jí vykukovala zpod modré značkové sukně a dlouhé blond vlasy jí splývaly na bíle se lesknoucí tílko.

Okamžitě na sebe strhla pozornost všech kluků, kteří se potloukali blízko našeho shromáždění. Začala všem posílat svůj okouzlující úsměv ale nás jediné (Mě a Popelku) objala. Nic ale neřekla, jen nám věnovala ten nejsladší úsměv, co dovedla a už se otočila k nám zády. Začala laškovat s kluky z deváté třídy, kteří právě přišli. Roman a Šimon (Teda alespoň myslím, že se tak ten druhý jmenuje).

Roman vypadá trošku jako menší kopie Matthewa McConaugheyna a jednoho méně známého bikera. Ale toho bikera připomíná jenom mně a Míše.

Miluje ho spousta holek, ale on má oči jenom pro Jitku, která mu, mírně řečeno, dává prozatím košem. Což moc nechápu, ale ona tvrdí, že takhle dává klukovi najevo, že o ní má projevit víc zájem a prý mu dává možnost o ni bojovat. To si přečetla v jednom tom dívčím časopise. Ale já si spíž myslím, že jestli mu takhle bude dál dávat najevo, že o něho nestojí, tak to zřejmě zabalí a půjde si hledat jinou holku. No, ale ať dělá, jak myslí, já jí to vyvracet nebudu.

Školnice otevřela školní dveře a všichni se začali hrnout do šaten, ale to taky moc nechápu, vždyť skoro každý říká, jak moc tu školu nenávidí.

„Haló! Já už běžím! Počkejte na mě!“ Uslyšela jsem z dálky dost hlasité volání.

Ve svých modrých šatech až ke kotníkům běžela lehce boubelatá holka. Anna není až tak boubelatá, jenom trochu oplácaná. Krásně oplácaná, ale myslím, že jí trápí důležitější věci, než pár kilo navíc.

Většinou se stane, že ke škole přijde takhle pozdě, ale ona to nedělá naschvál. Bydlí daleko od školy a nikdo jí nemůže vozit, a musí ještě ke všemu vypravovat svojí mladší sestru do školy.

Její táta musí hodně pracovat, aby uživil celou rodinu, protože její mamka byla drogově závislá. Léčí se už pár měsíců, ale stále je na tom špatně a není ve stavu, kdy by mohla vydělávat.

Anna se doma stará skoro o všechno, i o svojí mladší sestru. Starší brácha David, se sice snaží jí ve všem pomáhat, ale dělá školu a vozí mámu svým autem po lékařích, protože sama by to asi nezvládla.

„Nic neříkej!“ Upozornila mě, když ke mně celá udýchaná doběhla.

Tak jsem raději mlčela a raději jsem ji láskyplně objala. Její černé husté kadeře sepnuté do culíku, mě uhodily do obličeje, když se otáčela, aby se pozdravila i s Popelkou.

Když jsme šly spolu s Annou do druhého patra na hodinu zeměpisu, otočil se na nás jeden kluk z deváté třídy a posměšně a zároveň pohrdavě vykřikl: „Óóóh, feťačka přišla! Tak co, dá mi tvoje mamka jointa?!“

Nevím, co to do mě z čista jasna vjelo, ale mozek se mi úplně zatemnil rozčilením a už jsem se slyšela, jak jsem na něj křičela, že je blbec a ať klidní svoje pitomé hormony! A jako kdyby mě někdo kopl nohou odhodlání, kopla jsem ho přímo do jeho slabého místa mezi nohama! Nemohla jsem tomu uvěřit! Nikdy se takhle nechovám, já jsem ta klidná, věčně tichá, (I když poslední dobou se přece jenom trochu měním, nejdřív vlasy a teď i chování) ale jak jsem si všimla, uklidnil se a ráčil se odejít. Poznala jsem podle udivených pohledů přihlížejících, že jsem to patrně krapet přehnala. Vzít to, ale nazpět nešlo a vlastně jsem ani moc nelitovala. Dostal, co si zasloužil a uvnitř sebe jsem doufala, že ho to tam dole bude bolet hodně dlouho.

Podívala jsem se na Annu, ale ta byla evidentně v klidu. Jako by jí to, co o ní řekl, nevadilo! Prostě ho ignorovala! Nikdy bych nedokázala jít se vztyčenou hlavou a klidně jít dál, když by mnou ostatní pohrdali.

Ještě jsem chvíli přemýšlela, jestli to Anna jenom hraje (V tom případě je skvělá herečka) nebo jí je to vážně úplně jedno.

Došly jsme mlčky do třídy. Sedly jsme si vedle sebe. Zazvonilo a nám začala hodina.

1. Kapitola

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování