OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírka - 4. kapitola

08.09.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 687×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Šla jsem spát brzo, stejně jsem neměla nic na práci. Lehla jsem si na zem co nejblíže zdi. Zavřela jsem oči a ještě jednou jsem si v hlavě přemítala dnešní den. Takže já budu upír, nikdy jsem nevěřila, že upíři existují. Přišlo mi to jako blbost, nesmysl. A teď jím opravdu jsem, tedy za chvíli budu. Ale já nechci být upír, chci být normální člověk a žít normální život. Chci zpátky domů k rodičům, k Maxovi, k Viki, určitě se o mě strachují. Cítila jsem se strašně osamělá a taky jsem byla. Pořád tomu všemu nemůžu uvěřit, přeju si, aby to všechno byl jenom zlý sen, ale není. Do očí se mi nahrnuly slzy, nesnáším ty pitomý lovce a ještě víc nesnáším ty pitomý upíry.
Chvilku jsem ještě malým okénkem s mřížemi pozorovala noční oblohu, měsíc a hvězdy. Potom jsem konečně usnula, zdál se mi sen...

Stála jsem doma v obýváku. Nikdo tam nebyl, najednou se rozezněl zvonek. Šla jsem ke dveřím a otevřela je. Na chodbě stála Viki, když mě uviděla, usmála se a šla dál. Posadily jsme se na pohovku v obývacím pokoji, Viki začala něco povídat, jenže já jsem ji neposlouchala. Neustále jsem sledovala její krk, dostala jsem chuť na její krk. Zakousla jsem se do něj, všude byla krev...

,,Ne, já nechci, pomozte mi!" křičela jsem ze spaní. Probudila jsem se a oddychla si, že to byl jen sen. Ale co když to tak doopravdy bude? To nesmím dopustit. Byla ještě noc a tak jsem se pokusila znovu usnout.

***
,,Vstávej, slyšíš mě? Tak dělej," slyšela jsem něčí hlas.
,,Au," vykřikla jsem, někdo do mě kopl, to mě probudilo. Vedle mě stál jeden z těch mužů a snažil se mě vzbudit.
,,Tak vstávej už konečně," naštval se. Ještě jsem byla rozespalá tak mě vzal za ruku a postavil mě. Nasadil mi na ruce pouta jako kdybych byla nějaký zločinec a strkal mě z vězení ven. Šly jsme chodbou, vešly jsme do prvních dveří, druhých dveří až jsme dorazili do místnosti, ve které byla obrovská knihovna a další skříně, taky tam byl kancelářský stůl u kterého seděl další muž a něco psal na počítači.

,,Tady ji máte, pane," řekl tomu u počítači.

,,Výborně, odveďte ji ke králi a kdyby zlobila, víte co máte dělat," usmál se a pokračoval ve psaní.
Muž který mě sem dovedl mě vzal za paži a táhl dál. Prošly jsme snad padesáti dveřmi než jsem se dostaly před budovu.
Venku stála dodávka s velkým nákladním prostorem a řidičem uvnitř.

,,Promiň, zapoměl jsem, že musíš mít velkou žízeň," vzal kbelík s vodou, který stál před vchodem do budovy a celé to ne mě naráz vylil. Oblečení jsem měla celé promáčené a třásla se zimou. Otevřel dveře do nákladního prostoru a strčil mě tam, zavřel dveře a sedl si na místo spolujezdce k řidiči. Po chvilce se dodávka rozjela.
Jely jsme celkem dlouho, když auto dorazilo na místo, řidič i muž vystoupili, šli ke mě a zavázaly mi oči. Potom mě vzaly za ruce a někam tlačili. Cestou jsem pořád zakopávala. Vešli jsme do budovy, zatočili do prava, potom jsme docela dlouho šli rovně, asi nějakou chodbou. Zastavili jsme, slyšela jsem přijíždět výtah, nastoupili jsme do něj a jely. Sundali mi látku přes oči, opravdu jsme byli ve výtahu, vlevo od dveří byl display, který ukazoval v jakém poschodí zrovna jsme. Už jsme byly ve dvanáctém, ve třináctém poschodí výtah zastavil. Otevřeli se dveře a my vyšli ven, procházely jsme dlouhou chodbou, po stranách bylo spoustu dveří. Na konci chodby stály velké čalouněné dveře. Muž na ně zaklepal.
,,Dále," ozvalo se zevnitř.
Vešly jsme do místnosti, byla to ohromná kancelář s velkými okny. Bylo tam hned několik kancelářských stolů, za nimi se nacházela kožená pohovka, před ní stál malý stolek a za ním stála na větším stolku televize. Prošly jsme mezi stoly a až teď jsem si všimla, že jedna na jedné ze zdí vůbec nic není, až na takovou dírku ve tvaru čárky. Muž co mě vedl přistoupil ke zdi a do té dirky strčil miniaturní klíček. Zeď se otevřela, vlastně to byli dveře, které tak splívali se zdí, že nebyli vidět. Vešli jsme do těch dveří, hned se za námi zavřeli. Byla tam místnost, která vypadala jako chodba v bytě. Šli jsme dál, vešly jsme do obývacího pokoje, takže to asi skutečně byl byt. Místnost byla vymalována světle zelenou barvou, uprostřed místnosti se nacházela velká tmavě zelená pohovka s malým stolkem před sebou, hned naproti stálo křeslo, potom tam byli jen skříně, obrovská knihovna a televize. Zůstaly jsme tam stát.
,,Posaďte se," řekl někdo zničehonic.
Prudce jsem se otočila. Ve dveřích stál muž, byl docela hezký. Černé, kudrnaté vlasy mu padaly do obličeje, měl krásné zelené oči a narozdíl od ostatních byl oblečený v triku a riflích. Posadili jsme se na pohovku a čekali. Muž přešel k nám a posadil se naproti na křeslo.
,,Tak tě vítám, Sofie. Jsem král lovců, ikdyž ti to teď tak asi moc nepřipadá," pronesl. Když pominu to, že mě chce "zlikvidovat", zdál se docela milý. A jako král mi teda opravdu nepřipadá. Jen jsem se mu dívala do očí, nic jsem mu neřekla.
,,Určitě musíš mít po takové cestě hlad," řekl a někam odešel.
Muž vedle mě se ke mě naklonil.
,,Opovaž se chovat se neslušně," pošeptal mi do ucha. Král se vrátil, v rukou nesl tác s jahodovím koláčem, čokoládovími sušenkami a skleničku se šťávou.
,,Sněs toho, kolik chceš, mysli na to, že potom moc jídla nedostaneš a teď nás na chvilku omluv," pronesl. Pokynul hlavou na muže, ten vstal a následoval ho do vedlejší místnosti. Já jsem se mezitím pustila do jídla, měla jsem obrovský hlad. Kam asi šli? Co dělají? Běželo mi hlavou. Snědla jsem skoro všechno, co bylo na tácu, v tom na mě král zavolal.
,,Sofie, pojď sem za námi."
Zvedla jsem se a šla. Přišla jsem do místnosti, ta byla zase vymalovaná modře. Seděli na židlích u velkého kulatého stolu.
,,Posaď se."
Sedla jsem si naproti nim a vyčkávala, co se stane.
,,Přemýšlel jsem nad tím vším a řekl si, že by byla škoda jen tak tě zabít." Bodlo mě u srdce, nesnáším když připomíná, že mě zabijí.
,,A tak jsem si řekl, že tě ještě k něčemu využiji," pokračoval král. ,,Dochází nám peníze a zlato, vím, kde jich je spousta, a nejenom peněz a zlata, nachází se tam diamanty, vzácné kameny atd.," pronesl s úsměvem. ,,Jenže nevím, kde přesně se nachází a co tam číhá, nechci riskovat ztrátu nějakých lovců a proto tam pošleme...," ukázal prstem na mě ,,tebe." Celá jsem ztuhla. Tohle mi tak chybělo. Vypadal tak mile a teď mě rovnou posílá na smrt. Z očí mi začaly stékat slzy, vstala jsem a rozběhla se zpátky do první místnosti. Sedla jsem si na pohovku, nohy jsem si přitáhla k sobě, položila si do nich hlavu a brečela jsem.
Slyšela jsem něčí kroky.
,,Tak pojď, už je čas," řekl král.

,,Proč? Proč já? Co jsem komu udělala? Já za to nemůžu, nemůžu za to, že budu upír," vzlykala jsem.

,,Musíš se s tím smířit, to je osud a teď už pojď," řekl naprosto s klidem.

,,Víte vy co? Nikam nebudu, nechte mě na pokoji," odsekla jsem mu, vstala jsem a zkusila se přes něj dostat. Bouchala jsem ho, kopala, křičela, škrábala ale s ním to ani nehlo.
,,Tak abys věděla, když to nepůjde po dobrym, tak to půjde po zlym," odsekl. Vzal do rukou pouta, nasadil mi je na ruce a táhl mě ven. Jeli jsme zase tím výtahem, ale jak jsem si všimla, jeli jsme až dolů. Výtah zastavil, dveře se otevřeli, vypadalo to jako vězení, a taky tam bylo. Jenže jenom jedno. Strčil mě do něj, sundal mi pouta a zavřel dveře. Mřížemi jsem viděla velkou páku a jak ji dává dolů. Najednou jsem uslyšela strašný zvuk. Prudce jsem se otočila, do vězení někudy příbíhaly kočky, hladový a zuřivý kočky, bylo jich čím dál víc. Skákaly po mě, škrábaly, kousaly mě. Ze všech sil jsem se je snažila odehnat, marně. Křičela jsem, jak nejvíc jsem uměla. S králem to ani nehlo, jen mě tak pozoroval jako kdyby se nic nedělo.
Už mi docházela síla, podlomili se mi kolena, ležela jsem tam, bezmocná. Postupně se mi zatmívalo před očima, nakonec jsem omdlela.
***
Pomalu jsem se probouzela. Ucítila jsem vůni růží, byla to krásná vůně. Otevřela jsem oči, ležela jsem na nejkrásnější posteli na světě. Vešli by se do ní i čtyři lidi, byla tmavě modrá se spoustou polštářků, peřina měla na sobě různé vzorečky a ornamenty. Podívala jsem se na své tělo, bylo celé odřené a poškrábané a pokryto hodně modřinami. Do dveří naproti postely vešel král, cukla jsem sebou.
,,Tak co, už naše budoucí upírka nebude zlobit?" Jen jsem zavrtěla hlavou, neměla jsem žádnou sílu a byla jsem strašně unavená.
,,Veličenstvo, můžete na chvilku?" Zavolal někdo. Král se obrátil a odešel. Lehla jsem si na postel, byla jsem tak vyslílená, že jsem znovu usnula...
***
Na oči mi nepříjemě svítilo ranní slunce. Ospale jsem zamžourala a převalila se na bok. Po chvilce mi došlo, že jsem v té nádherné posteli. Musela jsem znovu usnout a spát až do rána.
Někdo zaklepal na dveře. Ani jsem neodpověděla a do pokoje vstoupila mladá, blonďatá dívka. Nesla sebou tác s jídlem a pitím a nějaké oblečení.
,,Ahoj, já jsem Katherine, až se nasnídáš, máš si obléknout tohle," řekla jemným hláskem a podala mi hromadu oblečení. Hned potom odešla. Vstala jsem, oblečení jsem postavila na postel a pustila se do snídaně. Snědla jsem skoro všechno, moje síla už byla zpátky. Ale nechtěla jsem moc myslet na to, co mě čeká. Proto jsem se začala oblékat. Vzala jsem si černé punčochové kalhoty a na to bílé kraťasy, oblékla jsem si černé tričko na ramínka a bílou mikinu. V oblečení byl i černo-bílí baťoh. Překvapilo mě, že všechno mělo bílou, nebo černou barvu, jako mé vlasy.
Najednou se prudce otevřely dveře, v nich stál (jako vždy) král.
,,Koukám, že si už začala, no, čím dřív tím líp a teď pojď za mnou."
Následovala jsem ho po dlouhé chodbě, poté jsme jeli výtahem do prvního patra a vešly do jedné místnosti, asi to byla šatna.
,,Tak, teď si obuj tyhle sandály," rozkázal mi.
Když jsem si je obula, podal mi něco, co jsem nečekala, pistoli.
,,Tohle můžeš použít jen třikrát," nic víc mi k tomu neřekl. Podal mi ještě skládací nůž s dalšími nástroji jako třeba nůžky. Potom mi dal klobouk, pláštěnku, dalekohled, sluneční brýle se kterými můžu vidět i to, co se nachází za mnou a podával mi spoustu dalších věcí, které jsem si ukládala do batohu. Podal mi starou, zmuchlanou mapu a začal vysvětlovat.
,,Tohle je mapa ostrova, na který tě převezeme. Je hodně stručná takže tam toho moc neni," podal mi ji.
,,Někde tam se má údajně skrývat velký poklad, pokud to přežiješ a najdeš, možná tě nezlikvidujeme."
Nakonec mi podal láhev s nějakou tekutinou.
,,To budeš potřebovat, až budeš upír, a teď jděte," řekl.
Přistoupili ke mě dva muži, každý z jedné strany, chytli mě za paže a vedli pryč.
Když jsme vyšli z budovy, musela jsem zase nastoupit do té dodávky.
Jeli jsme dlouho, připadalo mi to, jako celá věčnost než tam dorazíme. Neustále mi vrtalo hlavou, co je v té lahvi. Nakonec mě přemohla zvědavost, vyndala jsem láhev, otevřela a trocchu tekutiny jsem si vylila do ruky. Byla to rudá tekutina, namočila jsem do ní prst a ochutnala, okamžitě jsem to vyplivla, byla to krev. No fuj, co já s tím mám dělat? Pomyslela jsem si. Nakonec jsem láhev zavřela a hodila zpátky do batohu. Dodávka se zastavila, otevřeli se dveře.
,,Tak tady se přesedá," oznámil mi jeden z lovců.
Vystoupila jsem a nemohla uvěřit vlastním očím. Stály jsme před oceánem, krásným velkým oceánem. Musela jsem být hodně daleko od domova.
,,To je nádhera," řekla jsem si pro sebe. Na oceánu stála krásná velká loď a u břehu stál malý motorový člun, ve kterém seděl nějaký muž.
,,Běž a nastup si," rozkázal mi ten lovec.
Šla jsem ke břehu a nastoupila, jakmile jsem si sedla, člun se rozjel.
Ohlédla jsem se, v dálce jsem spatřila jen odjíždějící dodávku.

Moc vás prosím o komentáře. :-) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírka - 4. kapitola: