OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 10. kapitola

28.11.2011 (15:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 722×

10. kapitola – Šestnáct, skoro sedmnáct let, minut nebo vteřin

Byla jsem ve velké zahradě. I když mě obklopovala hustá tma, věděla jsem, že je velmi pěkná a dobře udržovaná.

Prohlédla jsem se. Na sobě jsem měla velmi pěkné šaty, které se hodily tak do doby mezi válkami.

Na hlavu mi spadla kapka. Ach ne, začalo pršet! Uviděla jsem bílý altánek. Rychle jsem se tam běžela schovat.

Když už na mě nepršelo, vyždímala jsem si vlasy a šaty. Stále jsem nic neviděla, ale poznala jsem, že nejsem sama. Uvnitř ještě někdo byl. Ve tmě jsem rozeznala mužskou siluetu. Dřív, než jsem přistoupila blíž, jsem uslyšela zpěv.

You wait little girl

On an empty stage

For fate to turn the light on

Čekáte malou holčičku

Na prázdném jevišti

Pro pokračování rozsviťte

Bylo by nemožné nepoznat ten hlas. Zpíval Kevin. Předtím jsem ho nikdy neslyšela a musela jsem uznat, že mu to moc jde.

Your life little girl

Is an empty page

That man will want to write on

Váš život malá holčičko

je prázdná stránka

Ten muž na ni bude chtít psát

Také bylo nemožné nepoznat tu píseň. Sice už nepatřila mé roli, ale přece jenom jsem chtěla začít Liesl zpívat.

Jenže mě někdo předběhl.

Na stropě se konečně rozsvítila lampa a jako reflektor osvítila scénu s Kevinem a….

Patricií.

„To write on.“

Poznala jsem, že mě nevidí. Měli oči jen pro sebe. I kdybych mávala červenými vlaječkami, stejně by mě nevnímali.

Kevin klidně pokračoval dál.

You are 16 going on 17

Baby it´s time to think

Better beware

Be canny and careful

Baby you're on the brink

Je ti 16 skoro 17

Dítě, je na čase myslet

Měj se na pozoru

Buď mazaná a opatrná

Dítě, jsi na okraji

A Pat/Liesl ve stejných šatech, jaké jsem v tu chvíli měla na sobě i já, začala zpívat svým kouzelným hlasem duet společně s Kevinem/Rolfem.

I am 16 going on 17

I know that I’m naive

Fellows I meet may tell me I'm sweet

And willingly I believe

Je mi 16 skoro 17

Vím, že jsem naivní

Chlapíka potkám, možná mi řekne, jsem sladká

A ráda tomu věřím

I am 16 going on 17

Innocent as a rose

Bachelor dandies

Drinkers of brandies

What do I know of those?

Je mi 16 skoro 17

nevinná jako růže

Parádní muži

pijící brandy

Co já o nich vím?

Bylo to strašné. Nebo spíš úžasné. Pat byla tak skvělá! A Kevin k ní tak ladil. Proč tam nemůžu být já?

Měla jsem chuť si namlátit. Ve chvíli, kdy mám zpívat Mariu, chci zpívat Liesl? Jakou to má logiku?

Totally unprepared am I

To face a world of men

Timid and shy and scared am I

Of things beyond my ken

Zcela nepřipravená jsem

Čelit světu mužů

Plachá a nesmělá a vystrašená jsem

Z věcí mimo můj obzor

I need someone

Older and wiser

Telling me what to do

You are 17 going on 18

I'll depend on you!

Potřebuji někoho

staršího a moudřejšího

On mi řekne, co mám dělat

Je ti 17 skoro 18

Spolehnu se na tebe!

Myslela jsem, že snad zešílím, když jsem je poslouchala a dívala se, jak kolem mě elegantně tančí. Elegantní. Lehce. Téměř, jako by se vznášeli. Neuvěřitelně dobře se doplňovali, jako by k sobě patřili. Pukala jsem žárlivostí.

Poznala jsem chvíli, kdy se měli políbit, a chtěla jsem utéct. Měla jsem však úplně ztuhlé nohy a byla jsem donucená se na to dívat…

***

Probudila jsem se s žalostným křikem.

Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem si uvědomila, že to byl jen sen. Ale příšerný sen! Hotová noční můra.

No tak, jen sen! Snažila jsem se uklidnit, protože jsem se celá třásla.

Ale bylo to strašné, živé, mučivé. Proč já?

Konečně jsem se definitivně oprostila od spánku a probrala se. Krutě na mě dolehla realita.

Vždyť dneska máme mít zkoušku! Usnula jsem a přijdu pozdě! Začala jsem hystericky plakat.

Nestihnu to.

Jsem tak pitomá! Zkazím i to, co mi jediné zbylo. Musím tam jít! Nadechla jsem se a vydechla. Musela jsem se uklidnit.

Začala jsem uvažovat trochu normálně a podívala se na hodinky. Zbývalo mi šestnáct, skoro sedmnáct minut.

Ty hodinky si ze mě snad dělají srandu?! Další pitomá věc, která mi připomene můj pitomý sen.

Rychle jsem vyskočila na nohy a utíkala po schodech dolů. Musela jsem vypadat strašně, ale bylo mi to jedno.

Stíhám to, stíhám… Nestíhám.

Nemohla jsem najít klíčky od auta. V kapse nebyly a ani neležely nikde na stole. Snažila jsem si vzpomenout, kde jsem je nechala.

Jasně, opilý Leo. Ale co bylo před tím?

Ano, viděla jsem… nic. Ne nic jsem tam na té vyhlídce neviděla. Jela jsem domů a… hodila jsem své věci na zem.

Začala jsem lézt po čtyřech po podlaze. Nenašla jsem je. Doopravdy jsem zpanikařila. Letmo jsem se podívala z okna.

Moje auto tam nestálo.

Chvilku jsem to zaraženě vstřebávala.

Né! Jak mi tohle brácha mohl udělat. Zrovna teď!

Bylo to jasné. To on si vzal mé auto. V jeho stavu ho nejspíš rozbije o první strom. A sebe taky. V té chvíli mě to nezajímalo.

Musela jsem jít pěšky.

Ale i autem bych přijela pozdě!  Potlačila jsem pesimistické myšlenky. Přeběhla jsem celou naši ulici a ignorovala veškeré pohledy od cizích lidí.

Běžela jsem směrem k vyhlídce. Naštěstí tam už nebyli. Opomněla jsem si vychutnat pohled na město a opatrně jsem přelezla ochranný plot. Teď už jsem běžet nemohla. Z kopce se pěšky chodilo po úzké cestičce, které se pořád nějak klikatěla. Navíc byla velmi strmá. Ale i tak jsem svoje nohy co nejvíce hnala do kroku. Jednou jsem zakopla o kořen a upadla, ale hned jsem se zvedla a běžela dál, i když jsem cítila, že mi teče krev. Celá udýchaná jsem byla ráda, že už jsem dole a přísahala si, že tohle už nikdy nepodstoupím.

Cestou jsem se přemýšlela nad tím, co udělám, až Pat uvidím. Rozhodovala jsem se, jestli jí jednu vrazím nebo ji budu úplně ignorovat. Ale velkou ránu jsem si šetřila pro svého bratříčka. Snad je za volantem alespoň trochu střízlivý…

Teď už jsem se dostala na chodník a mohla zase utíkat.

Tolik se to podobalo snu, který se mi zdál tak dávno. Ten den, kdy byl konkurz. Utíkala jsem, ale moje nohy nebyly dost rychlé. To bylo naprosto stejné, jako bych spala. Začalo mi připadat, že už je necítím. Už jsem se nutila jen v mozku, abych běžela dál. Hlavně jsem se bála, že se ten sen naplní celý. Pat v něm přece zpívala Mariu. A to nemůžu dopustit. Prostě nemůžu. Ta role je moje. Je moje!

Je moje!

Konečně jsem zahlédla školu. Mohlo to být tak sto metrů, i když moje odhadování vzdáleností nikdy nebylo dobré.

Stačilo jen přeběhnout silnici. Už jen kousek. Kousek.

A najednou…

Obrovská rána zprava.

Šestnáct, skoro sedmnáct vteřin…

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 10. kapitola: