OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_8

16.12.2011 (11:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 976×

Kapitola 8. Vrať se!

  Došli do pracovny onoho staršího muže, veliké rozlehlé místnosti, která byla třikrát větší, než Reganin starý pokoj. Starý… A že její pokoj velký byl. Po stěnách byly police, které se prohýbaly pod nekonečným množstvím knih. Malé, velké, tlusté či úzké… Vše měli ale společné. Patřily tomuto milému starci a byly zaprášené. Podlaha byla z tmavého ořechu, na několika místech se leskla, na dalších měla černé kruhy po stopách ohně.

  Naproti dveřím, kterými vešli, byl velký krb. Svou majetností dominoval spolu s velkým masivním stolem celé místnosti. Dřevo v něm tiše lupalo a co pár vteřin se vzneslo tisíce malých jisker, které komín odvál, Bůh ví kam. Stůl byl z černého dřeva, leštěný. Byla na něm však takový chaotický pořádek, že pochybovala, jestli to patří tomu muži. Složky a papíry, fotografie, tužky i pera a několik maličkostí… To vše bylo neuspořádaně rozházené po celé desce stolu. Reg pochybovala, že v zásuvkách, bude uklizeno.

  Za stolem bylo kožené křeslo, které jen volalo, a vábilo ty, kteří sem přišli, aby si do něho sedli a udělali si pohodlí. Však menší křesílka, která byla před stolem a dvě u polic s knihami, vypadala velice pohodlně.

  „Prosím, posaďte se, moji milí,“ usmál se a pokynul Regan Spikovi a Zanovi. Posadili se.

  „Takže, prvně bych poznamenal, že vaše věci sou již ve vašich pokojích. Doufám, že je vám jasné, že budete odděleně…“

  „Eh… Promiňte, ale… nebylo by možné, abychom byli se Spikem spolu na pokoji? Známe se už dlouho a já… řekněme, že nereaguju pozitivně na cizí lidi, ke všemu, když s nimi mám žít v jednom prostoru,“ skočila mu do řeči a v zápětí se za to proklínala. Spike ovšem přikyvoval, Zane se tvářil neutrálně.

  „No… Možná…“ Pohledem střelil po Zanovi, pár minut bylo ticho a jen si vyměňovali pohledy, než se muž s bílými vlasy stočil zpět. „Možná by to šlo, nějak udělat. Bohužel momentálně nemáme žádný další volný pokoj, takže, pokud by vám to nevadilo, byste byli u Zena v pokoji. Pokoj má velký a je v něm sám. Stačí tam dát ještě jednu postel a bude to perfektní,“ usmíval se jako měsíček na hnoji na Regan, která střelila pohledem po Spikovi a potom po Zanovi.

  „Jestli by ti to nevadilo…?“

  „Ne, nevadilo. Jen na vás budou ostatní koukat divně, že se paktujete zrovna se mnou,“ mrknul na Regan a na Spika se usmál.

  „Tak skvěle!“ tleskl muž rukama a vysunul zásuvku stolu. Chvíli lovil, jako by byla bezedná, než vytáhl hnědou dřevěnou kazetu. Položil jí na stůl a pomalu otevřel. Regan ihned poznala, o co se jedná. Cítila sladký, štiplavý pach, podmanivý, lákavý, tak dobře jí známí…

  Prudce vyskočila z křesla a stoupla si na nohy. Pomalu se vzdalovala od té proklaté věci, která jí málem zničila život, dokud jí nezachytily silné mužské paže. Schoulila se Zanovi v náručí, očima stále hypnotizovala kazetu.

  „Ššš, Regan…“ tišil jí Zane, který neměl o tom, co se děje, ani potuchy. Zmatně se podíval na kazetu, pak na Spike, který se tvářil… divně.

  Spike se otočil na muže za stolem, který tuto situaci sledoval s nadhledem a něco mu chvíli tiše říkal. Pak se oba zvedli z křesel, vzali Regan a poodešli stranou. Zanovi bylo jasné, že nemá jít za nimi. Přešel tedy ke stolu, na němž byla kazeta, která Regan tak… vyděsila, ale než stačil jen nahlédnout, co je v ní, stařec ho chytil za rameno a taktně naznačil, aby poodstoupil.

  Bylo to již velmi, velmi dávno, kdy stál v této pracovně a podstupoval zkoušky na přijetí do školy.

  „Takže, Spiku…“ Jmenovaný vstal, svými rameny zastínil Zanovi výhled, takže neviděl, co se děje. Regan sledovala přítelovu tvář se strachem a pak odstoupila k Zanovi. Automaticky jí přehodil ruku přes ramena a ignoroval dívčin zkoumavý pohled. Neodtáhla se však, takže si ji přitáhl blíž k sobě.

  „Všechny myšlenky nech odplout pryč… Představ si loď, jak odplouvá a s ní všechny tvé problémy, myšlenky, všechno… Zavři oči a zaposlouchej se do hlasu své duše… Jdi za tím světlem, které tam vidíš… Jdi za teplem, které vydává… Poddej se tomu…“ šeptal hypnotickým hlasem muž. V místnosti bylo úplné ticho a Spike, jako by se ocitl ve vlastním světě. Zanovi bylo ihned jasné, co se děje.

  „Přijmi to… Otevři se tomu… Nech se tím pohltit…“

  Regan koukala na svého přítele, nemohla uvěřit tomu, co vidí. Přes prsty, dlaně až k ramenům pableskovaly jiskry zeleného světla, pak modrého a bílého, prostě všech barev, než se ustálil mezi slabou růžovou, červenou a karmínovou barvou. Do hudby, kterou slyšel jedině on sám, ladně kroužil rukama kolem sebe, vytvářel obrazce se světel, které se ještě pár vteřin držely jak odraz ve vzduchu.

  Po celou tu krátkou dobu, která trvala jako věčnost, v místnosti zavládl mír a pohoda. Všechen stres se odplavil z Reganiného těla ven a zůstal jen pocit štěstí a lásky. Přitulila se k Zanovi, který byl její reakcí potěšen, ale zřejmě na něho ta atmosféra působila podobně.

  Když to vše skončilo, Spike se zamotal, a kdyby ho Zane pohotově nechytil, sklátil by se na zem. Poklidná atmosféra byla najednou pryč a Regan věděla, co bude následovat. Pohledem vyhledala Spikův pohled, jenže ten byl skelný a omámený. Podívala se tedy Zanovi do očí. Stříbrnými tůněmi jí dodal tolik odvahy a pocit bezpečí, že se dokázala usmát. Mírně klepající se rukou, vyndala jeden plátek houbičky z kazety. Jen vzdáleně slyšela, jak ji stařec zaklapl.

  Očima provrtávala tu zkáznou věc ve své ruce, než zavřela oči a plátek položila na jazyk. Mozek jí explodoval soukromým ohňostrojem. Chuťové pohárky byly ihned aktivní. Vnímala chuť, jejich vůni, měkkou houbovitou tkáň a všechno jí přišlo tak nádherné, jako nikdy.

 Jak dlouho to je, co si nic nedala? Jak dlouho to je, co v plicích nepocítila Nikotin? Jak dlouho to je, co je čistá? Momentálně své otázky neuměla zodpovědět a za pár vteřin zapomněla i na to, na co se sama sebe ptala.

  „Přijmi tu chuť… Vdechuj tu vůni, Regan… Uvolni svou mysl… Nech myšlenky volně plout… A Soustřeď se na jeden světlý bod ve svém nitru… Jdi za ním Regan… Následuj ho… Nech se jím vést… Nech se jím pohltit… Přijmi to…“ Tichá slova se dostávala do její otupělého mozku, a ona poslušně plnila, co jí říkaly.

  Začala pátrat v těch citlivých místech, které před každým ukrývala. Hledala to světlo, o kterém mluvil. Najednou pocítila teplo a nechala se jím vést… Cítila to světlo a šla za ním. Na dlani ucítila dotyk. Nevylekala se však, jen přijala oporu, po které, někde uvnitř sebe, hlasitě volala.

  Došla až ke světlu, byla to barevná mlha, jen pár barev úplně převládalo. Stříbrná se zelenou vládla té souhře. Když chtěla jít ještě blíž, světlo se samo přiblížilo a plně ji pohltilo.

  Tělem, jako by ji projel elektrický šok.

  Zane sledoval, jak si pokládá tu zatracenou věc do úst a nechává se tím omámit. Sledoval výrazy v její tváři. Po několika sekundách to nevydržel a chytil ji jemně za ruku. Cítil, že potřebuje vědět, že je tu někdo s ní.

  Tvář se jí projasnila a on věděl, že našla cestu ke svojí duši. Nepochyboval, že je čistá jako květy lilie, jak je nevinná, duší pořád dítětem. A přál si, aby ji mohl ochránit před vlivem těch špatností a špinavostí tohoto krutého světa, i toho druhého.

  Když začal cítit sílu energie, která mu šlehala po ruce, slabě zasyčel. Stačilo to ovšem k tomu, aby se zeslabila. Neochotně vykroutil svou dlaň z té její a odstoupil o pár kroků dál. Se smíšenými pocity sledoval ladné pohyby a sílu energie, kterou pociťoval i na vzdálenost metru a půl.

  Celé její tělo začalo zářit zeleno-stříbrným světlem, energie praskala ve vzduchu. I oheň v krbu se stáhnul.

  Trhavé a přesto ladné pohyby, které doprovázely sílící energii, se postupně měnily v tanec. Ovládána silou skrytou uvnitř sebe, nedokázala přestat. A ani nechtěla.

  Zane to sledoval s údivem, štěstím, respektem a nevěřícností. Tolik síly v tak malém těle! Avšak minulost ho naučila, že protivník může být malý a je v něm veliká síla, či statný a není v něm skoro žádná. Nepodceňovat, to bylo pravidlo pro přežití.

  Stařec, který viděl tolik síly jen málokrát ve svém životě, věděl, že musí zasáhnout. Skončit to. Pomalu se rozvážně rozešel k Regan, která byla stále lapená energií, a opatrně jí chytil za ramena. Pokojem zavanulo větší množství energie a muž byl odhozen na zeď. Sjel po knihách na podlahu, kde zůstal pár sekund sedět, než se zvedl. Chtěl se pokusit o zastavená znovu.

  Zane ho však předběhl. Postavil se těsně před dívku a mlčky odolával návalům energie. Tak dívka byla jako časovaná bomba. Stačilo udělat něco špatně a vše vyletí do vzduchu.

  „Regan… Slyšíš mě? Musíš se vrátit… Nejde to, já vím, ale musíš se o to pokusit… Prosím…“ šeptal podmanivým hlasem. Vábil jí do reality, do té hnusné, kruté reality. Bylo jasné, že se bude podvědomě bránit, ale musela jít zpět.

  „Prosím, Regan. Vrať se. Kvůli… kvůli Spikovi… Pojď, spolu to zvládneme, ano?“ Lehce se dotkl jejích prstů. Zaštípalo to, jinak nic. Vzal jí tedy pevněji za obě ruce a stisk zesílil. Jo, pomáhám jí jen kvůli Spikovi. Jen kvůli němu… Aby se vrátila zpátky ke svýmu bráchovi, abych jí mohl zase obejmout a políbit… Ne! Jen kvůli Spikovi, se musí vrátit!

  Zane dál šeptal, táhnul jí zpátky a byl úspěšný. Cítil, jak její síla pomalu odeznívá, vrací se zpět tam, kde ji našla. Došlo mu, že se svou silou bude mít problémy, jako on. Vzpomínal, sic jen matně, na okamžik, kdy se jeho všechna síla uvolnila. Kdy prakticky skoro explodoval, jak Regan teď. A stejně, jak byl silný, měl potom problém ovládnout svou sílu, tady v tom světě. Ve druhém to šlo samo, možná to bylo tím, že ve všem tam byla cítit magie…

  Z myšlení ho vytrhlo až prudké zalapání po dechu.

  Regan se mu zhroutila do náručí a hlasitě oddechovala. Klepala se po celém těle, pevně ho svírala zaťatými pěstmi, jako by on byl jediná opora v jejím životě, v tuto chvíli. Tiskl ji k sobě, na krku cítil její dech.

Kapitola 7. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 9.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_8: