OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_3

20.09.2011 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1323×

Kapitola 3. Setkání

  „Pane?“ Vystrašený hlas se nesl kamenným sálem jako ozvěna, dokud konečně neutichl. Z temného koutu se ozvalo zlověstné zavrčení, až se celá skupinka roztřásla. Neměli sem chodit. Bylo to tu moc nebezpečné, pro ně. Celý tenhle svět. Bohužel, to si uvědomili příliš pozdě.

  „Nemluv, dokud nebudeššš tázzán,“ zasyčel tvor, který právě prošel kolem nich. Na chlapce stojícího vpředu skupinky upřel pronikavý pohled svých rudých očí a vycenil zuby ve strašidelném šklebu. Znovu zasyčel. Plynulým pohybem se otočil na místě a odplul do středu sálu, kde stál zády k nim jeho pán.

  „Konečně si dorazil… Co bylo tak důležité, že tě to zdrželo?“

  „Omlouvám ssse, můj pane. To Rickër dělal potíže…“

  „Ach jistě, Rickër.“ Skřípavý hlas zněl tiše. Jakoby toho… jakoby tu bytost namáhalo i jen mluvit. Nikdo ale nebyl tak hloupý, aby podceňoval postavu v plášti s kápí, který byl temnější než noc. „Máš nějaké novinky?“

  „Můj pane, mám.“

  „Dobrá, probereme to později… Teď! Kdo byl natolik hloupý, že přišel do mého sídla neohlášen? A ještě hloupější, že si myslel, že se ke mně může dostat nepovšimnut?“

  „P-pane-“

  „Nebyl sssi tázzán!“ Tvor se vyřítil kupředu a napřáhl ruku. Vrazil chlapci, a když se jejich kůže setkaly, člověk vykřikl bolestí. Jeho tvář se začala škvařit, maso se pálilo. Mladičká dívenka se vyřítila ze středu skupinky a poklekla k chlapci. Své veliké hnědé oči upřela na pána.

  „Nepřišli jsme proto, abychom bojovali!“ pravila rozhodně. „Přišli jsme proto, abychom našli úkryt a útočiště. Něco visí ve vzduchu. Dokonce i Vy, to musíte cítit!“

  „Odvážná slova… Ale pravdivá… Proč si však myslíte, že bych vám měl poskytnout ukrýt?“

  „Budete potřebovat vojáky, až dojde k bitvě. Nepochybně se Vám budeme hodit,“ prohlásila dívka, stále sehnutá u chlapcovy tváře.

  „Zníš velmi sebejistě… Potřebuji vojáky, to ano, ale snad si nemyslíš, že vy!, byste mi k něčemu byli. Jste křehcí, stačilo by natáhnout ruku a sevřít vás v pěst a nezbylo by z vás nic! Jste lidé! A já na své straně žádné lidi nemám… Proč si však neužít zábavy. Vás šest, lidských křehkých bytostí, proti šesti vojákům. Uvidíme, jak byste si vedli!“

¤¤¤

  Šla pomalu, nemělo smysl spěchat, stejně dorazí tak jako tak tam, kam chtěla. A jestli dřív, nebo později, je naprosto jedno.

  Regan však už začaly bolet nohy z té zátěže a proto si našla nejbližší lavičku, která byla osvětlená žlutým světlem lampy. Tašky položila vedle lavičky a unaveně si na ni sedla. Nohou si klepala do rytmu hudby a tiše si broukala text.

  Záhy se však přistihla, jak pozoruje své ruce. Otáčela je ze strany na stranu a přemýšlela. Přemýšlela nad tím něčím, co jí vystřelilo z rukou, že kvůli tomu začal hořet koberec. A hlavně, jak je to vůbec možné.

  Nechala myšlenky myšlenkami a znovu se vydala na cestu. Už to měla jen jeden blok, takže tam bude za chviličku.

  Loudala se ulicí, o které se myslela, že je prázdná. V oknech domů se svítilo a nepochybně za nimi seděli rodiny u televize, na kterou se společně dívali. Ve vzduchu se vznášela taková ta příjemná pohoda, která Regan scházela. Scházelo jí to, co jiní považovali za samozřejmost.

  Láska.

  Jak ta rodinná, tak i ta osobnějšího rázu. Matka jí už dlouhou dobu neobjala a neřekla jí, jak jí má ráda. Kvůli tomu se Regan obrnila. Postavila si bariéry, za které mohl proniknout jedině Spike a nikdo jiný.

  Mohla za to vlastně matka. Kdyby jí tehdy neignorovala, bylo by všechno v pohodě a nic by se nezkazilo. Všechno by bylo v pořádku.

  A nebo za to mohla i ta její výbušná povaha, která v sobě skrývala tu bolestivou, něžnou a romantickou stránku. Její drzé poznámky, řeč, myšlení, oblíkaní, hudba, styl… Všechno! Společnosti totiž vadí to, co považují za nenormální. Ať je to člověk, který vyznává Gothic styl, nebo to je hopper, diskant, nebo Emo. Lidem to prostě nepřijde normální, a proto to hned odsuzují…

  „Hey!“ Regan vykřikla, když jí dvě dlaně strhly do postraní uličky a přitlačili ke zdi. Tašky jí odhodily na zem a sluchátka vytrhly z uší.

  „Copak taková panenka dělá tak pozdě v noci venku a sama? Že by utekla od rodinnýho krbu?“ zazněl jí u ucha oplzlý hlas. V zápětí se zachechtal a olízl jí jazykem od čelisti až k uchu. Nechutí se otřásla.

  „Žádnej krb doma nemáme,“ odsekla. Dlaně jí brněly a nepochybně jí na prstech plápolaly malé plamínky. Necítila však žádný vztek, jen strach a velký.

  Muž jí hrubě přetočil obličejem k sobě a vrhl se na její rty. Regan se mu zapřela rukama do hrudi a snažila se jej odstrčit. Co však zmohla proti stokilovému muži, který byl o hlavu větší než ona?

  Z očí se jí samovolně spustily slzy. Muže to však jen rozesmálo. Kolena se jí roztřásla a její síla, jako by se vytratila. Jakoby jí zmizela z těla. Ochabla a přestala se bránit. Jediné, na co se zmohla, bylo kousnout toho prasáka do rtu.

  „Ty štětko!“ zavřískal a dal jí pěstí. Dívčina hlava sebou praštila o cihlovou stěnu a na pár chvil se jí před očima zatmělo. Když znovu nabrala vědomí, viděla, jak si muž rozepíná kalhoty. Ty její už byly stáhnuté u kolen.

  „Ne… NE!“ Znovu se snažila muže odstrčit, ale marně. Podařilo se jí však kopnout kolenem do mužových partií a obličej mu poškrábat nehty. Zhnuseně se na ní podíval a plivnul jí do obličeje. V ten okamžik do ní pronikl.

  Vyšvihnul se do sedu. Tělo měl opocené a dýchal přerývaně. V místnosti jako by bylo čtyřicet stupňů. To se zdálo alespoň muži, kterého teď probudila noční můra.

  Vyšvihl se na nohy, ale musel se ihned chytit postele, jinak by zkolaboval. Regan… Jeho Regan…. Je v nebezpečí… A on u ní není…

  Rychlostí blesku si oblékl kalhoty a boty. Ostatním se nezatěžoval a vytvořil portál. Matně zelený ovál s černými odlesky se zvětšoval, ale ne dost rychle. Byl nervózní a celý strachem bez sebe. Pot mu stékal do očí a pálil ho v nich, však tohle všechno bylo vedlejší.

  Před očima měl pořád ten sen. Jak je přitisknutá ke zdi tím hajzlem a jak jí… Ježiši Kriste… Soustředil se co nejvíc, a modlil se, aby už mohl projít.

  Konečně byl portál dokončen a on do něj ihned vběhl. Ocitl se v tmavě zeleném tunelu. Po těle, mu přebíhalo jiskření, jako výboje blesků. Nebolelo to, ale bylo to zatraceně nepříjemné. Cesta portálem však netrvala ani minutu. Ihned se totiž ocitl v té uličce, jen aby byl svědkem, něčeho nevídaného.

  „Né…!“ vykřikla dívka a dlaněmi zatlačila proti jeho tělu. Jakoby se jí tím šokem a bolestí, vrátila její síla. Dlaně jí hořely a propalovaly do mužova hrudníku dvě díry.

  Muž se od ní s výkřikem odtrhl a pustil ji. Regan se sesula s hlasitými vzlyky k zemi, ale ruce měla pořád napřažené. Čišela z nich horká energie, která se plazila k násilníkovi. Ten stál, neschopen se pohnout, u protější zdi a vyděšeně ji pozoroval.

  Jakmile ho horký vzduch obalil celého, muž se nemohl nadechnout a ani vykřiknout. Koulel očima a jeho pokožka nabírala nachovou barvu. Tlukot jeho srdce zrychloval, dokud úplně neutichl.

  Regan nechala ruce klesnout na hrudník a kolena si s úsilím přitáhla k sobě. Slzy se jí kutálely po lících a vzlyky jí dusily.

  Jako by se až teď, mohla dívka nadechnout, zvrátila hlavu a vykřikla surovou bolestí a strachem. Třásla se po celém těle a nemělo to nic společného se studeným větrem, který tu vál.

  Dívka uslyšela kroky a s novu nabytým strachem se otočila za zvuky. Viděla jen obrys mužské postavy, jak se k ní pomalu blíží, ruce zvednuté v nevinném gestu.

  Když muž poklekl vedle ní a natáhl k ní ruku, Regan sebou poplašeně škubla. Oči zužila a snažila se proniknout tmou, která vládla tomuto hnusnému místu. Viděla jen, že muž má rozčepýřené vlasy, které si neposedně míří do všech stran.

  V té ruce, kterou muž natahoval k Regan, se začalo tvořit bílé… něco, co vydávalo tlumenou mléčnou záři. Za nedlouho to osvětlovalo celou uličku a dívka si mohla prohlédnout muže, který před ní klečel.

  Měl temně černé vlasy s červenými odlesky. Stříbrné oči zářily pod hustou záplavou řas, které jeho očím dodávaly jemnost. Zvýrazněné tvrdé rysy a plné rty, které přímo vybízejí k polibku. Na krku měl těžký náhrdelník s lebkou a jeho hruď byla… dekadentní. Kromě těžkých bot a kalhot neměl na sobě nic.

  Však jeho tvář nebyla jen hezkou schránkou. Celá levá strana jeho obličeje byla zjizvená, jako po výbuchu. Jizvy zasahovaly i na krk.

  Tvrdé svaly na jeho hrudi vábily k dotekům a ona byla v pokušení, na ně vztáhnout ruku. Což absolutně nechápala, po tom, co se jí teď stalo.

  „Už ti nikdo neublíží, slibuju,“ zašeptal a provrtával jí stříbrným pohledem. Regan se mu podívala do očí. Stříbrné tůně, tolik něžné a bolestné, jež jí přejížděly po obličeji, způsobily, že se dívka otřásla.

  Jeho hlas byl hebký jako satén a hladil ji na duši. Uzavíral tu krvavou ránu. Regan byla jako zhypnotizovaná.

  „Kdo seš?“ zeptala se, uvězněná v jeho pohledu. Muž si tu chvíli užíval. Jejich první setkání. Skutečné, ne jen snové. Ale nepředstavoval si to takhle. Za těchto okolností. Ještě pár chvil jí opětoval pohled, než ho odvrátil.

  „Pojď, odvedu tě do bezpečí, ano?“ Ignoroval její otázku, a když Regan zdráhavě přikývla, pomohl jí na nohy a dooblékl ji. Přes rameno si hodil všechny její tašky a dívku z jeho snů vzal do náruče.

  Znovu vytvořil portál a prošel jím. Slyšel hlasité nadechnutí dívky v jeho náručí, jak jí po těle přebíhaly blesky.

  V mužově pokoji se objevil portál a on jím vyšel. S malým zeleným zábleskem zmizel. Přešel k posteli, kam Regan položil a její tašky dal vedle postele.

  Sledoval její tvář. Byla krásná, i po tom, co se jí stalo. I po tom, co měla rozmazané oči od pláče, krvácející ret, obočí a opuchlou tvář, jak ji ten hajzl vrazil. Vzedmula se v něm vlna vzteku. Nejradši by něco, nebo někoho zabil.

  Násilím potlačil svou druhou temnější stránku, jež se drala na povrch a dál sledoval Reganinu tvář. Natáhl ruku a konečky prstů jí přejel po rtu. Prsty mu zářili slabou stříbrnou září. Jakmile přejel po rance, uzavřela se a nezbilo po ní nic, jen malá jizvička. To samé zopakoval i s jejím obočím. Na tvář položil dlaň. Záře zesílila, a když ruku odtáhl, nebylo na ní stopy po uhození.

  Byl tak zabrán, do jejího uzdravení, že si nevšiml pohledu, který ho sledoval.

  „Cos to udělal?“ Hlas měla ochraptělí a znovu se začala třást. Očima však neuhnula. Za to on musel, protože měl pocit, že mu vidí až na dno, jeho černé duše.

  Objal její třesoucí se tělo a přitiskl jí ke své hrudi. Regan nevěděla, jak reagovat, ale kupodivu jí byl jeho dotek příjemný a neudělala nic pro to, aby se odtáhla.

  Nebála se ho, a co bylo důležitější, věřila mu.

  Nechala se kolíbat ze strany na stranu, jako malé dítě a zavřela oči. Zhluboka vdechla jeho vůni, až se jí zamotala hlava. Voněl silou, jako úder blesku. Ta hrubá energie… Jak nebezpečný, nepředvídatelný…

  „Uzdravil sem tě,“ zamumlal jí do vlasů a tím přerušil tok jejích myšlenek.

  „Kdo si?“

  „To není důležité, Regan.“ Trhla sebou, když vyslovil její jméno. Odtáhla se od něj, ale jen tak, aby mu viděla do tváře. Znovu se ztratil v jejím pohledu.

  Když už se dívka nadechovala k další otázce, předběhl jí a zeptal se sám.

  „Jsi v pořádku?“ Její oči se zalily bolestí a strachem, ale přinutila se neuronit ani slzu. Ne před ním. Roztřeseně se nadechla a přikývla.

  „Tady ti už nikdo neublíží,“ zašeptal a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Pohlédla na něj s takovou zranitelností, až kolem nich nevědomky vytvořil magický štít. Byl ztracen v jejím pohledu. A teď pocítil znovu, ten neznámí pocit, jako měl od dob, kdy jí poprvé viděl ve svém snu. Až ho z toho začalo bolet na hrudi. Ten pocit byl tak silný, že přehlušil vše ostatní. Byl schopen vnímat jen a jen ji.

  Pár chvil mu trvalo, než se z toho obluzení dostal a znovu se zaměřil i na svět okolo.

  „Nechtěla by ses jít omýt? Koupelna je hned vedle,“ navrhl, i když se mu nelíbila myšlenka, že by jí měl pustit ze svého sevření.

  „Jo… Jo, asi jo…“ Pustil ji a díval se, jak přešla k tašce. Vyndala si pár věcí a pak zamířila do dveří, o kterých mluvil.

  Klika cvakla a jen několik okamžiků po té, uslyšel téct vodu. Chtě nechtě měl pořád sen před očima a tu scénu v uličce, kdy zabila toho chlapa. Nepochybně bude chtít vědět, co se s ním stalo a on nevěděl jak jí říct, že ho zabila ona sama, ke všemu za použití magie, když o svých silách neměla skoro ani potuchy. Natož aby věděla něco o tom, co se s ní právě teď děje.

  Zpozorněl, když se voda vypnula a jeho tělo se napjalo, jakmile jí uviděl vyjít ze dveří. Srdce se mu podivně stáhlo.

  Měla na sobě velký svetr, který musel být po nějakém muži. Znovu ho zalil, ten neznámí pocit. Přinutil se ho ignorovat a raději se zaměřil na Regan. Dlouhé rozřezané kalhoty a na nohou černé tenisky. Byla celá v černém.

  Své blonďaté vlasy měla mokré, tvář čistou a kamennou. Jako by si nasadila masku, za kterou vše skryla, jen její oči mluvily.

  Zastavila se a jen se na něj dívala. Pohledem studovala jeho tvář, než se dostala k očím.

  „Co se stalo s tím mužem?“ Hlas měla pevný, jakoby před pár minutami nebyla… na to slovo nedokázal ani pomyslet.

  Mlčel. Nevěděl jak odpovědět. Říct pravdu, nebo lhát? Rozhodl se jí povědět pravdu. Stejnak by se k tomu závěru dostala. Potřebovala se jen ujistit.

  „Je mrtvý… Zabila si ho…“ Přikývla a oči se jí zalili zhnusením a sebepohrdáním.

  Prudce vstal a přešel k ní. Chytil její tvář do dlaní a přímo se jí podíval do očí.

  „Ne. Tohle nedělej. On si to zasloužil, nesmíš sebou pohrdat. Máš štěstí, že takové síly máš. Je to jako malý zázrak, kvůli kterému si ho od sebe dostala!“ Ještě pár chvil se jí díval do očí. Vycítil její potřebu být objata a sevřel jí svými pažemi. Položila hlavu na jeho hrudník. Mokré vlasy ho zastudily na holé kůži.

  Teď ho čekal těžký úkol. Vymazat jí paměť na to, co se jí stalo. Na jejich první setkání. Na jejich první polibek.

  Sehnul se a lapil její rty. V tu samou chvíli se ponořil do její mysli a vymazal jí paměť na poslední půl hodinu. Dostal se až k okamžiku, kdy seděla na lavičce a měla v plánu jít dál. Vštípil jí chůzi, jak došla ke dveřím od domu jejího přítele.

  Stále se rty na těch jejích, vytvořil za nimi portál. Do ruky vzal její tašky, druhou měl omotanou kolem jejího pasu. Prošli portálem, nerozlučně spojeni rty k sobě.

  Jakmile se ocitli před domem, zahalil se kouzlem, tak, že ho nebylo vidět. Pozoroval zmatenou Regan, jak si dává tašky přes rameno a jde ke dveřím. Párkrát zaklepala a čekala, než jí otevřel rudovlasý chlapec. Na přivítanou jí objal a se slovy co se stalo, jí vzal dovnitř.

  Muž znovu vytvořil portál a prošel jím do svého pokoje. Cítil bolest. Tedy tu jedinou dokázal ze změti svých pocitů určit.

  Těšil se však na chvíli, kdy jí znovu uvidí, i když ona si ho pamatovat nebude. Až Regan nastoupí do školy, kde se setkají.

 Kapitola 2. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 4.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_3: