OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world 20

20. kapitola je na světě!!
Část kapitoly z pohledu samotné vystrašené Regan. Dozvíme se, kvůli komu Reg spadla ze stromu? Ale co Spike a Arkin? Co oni dělali, když byli Zane a Regan pryč? ;)
Příjemné počtení. Eris :)

21.05.2013 (10:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 921×

Kapitola 20.: Ztracena

 

Jednou mi někdo řekl, že sny nás pozvedají z pozemského každodenního života. Obohacují naši budoucnost o nové možnosti... Momentálně seru na budoucnost s novými možnostmi a sny. Teď mám jenom dvě možnosti: žít, nebo zemřít. Jako každej normálně smýšlející člověk si nedávám moc velký naděje, přestože moje odhodlání je fakt velký. Nemám moc fyzičku, ani nějakej cvik v boji. Jo, možná, že bych se člověku nějak ubránila. Jsem holka a jsem vynalézavá. Jenže tady nemám nejmenší šanci. Za prvý nevím, proti čemu stojim. No, došlo mi, že to není obyčejnej člověk. Za druhý, nevim, jak rozhejbat nohy a ruce. Jak zvednou oční víčka a jak dejchat, aby to nebolelo. I kdybych byla při plný síle, možná s pár energeťákama v sobě, neuběhla bych ani metr. Leda hovno, já bych se ani nezvedla.

Nechápu, jak to ty lidi ve filmech dělaj. Jsou skoro mrtvý, ale donutěj se vstát a bojovat dál. Někdo z nich nepřežije, no, jiný se vrátěj zpátky jako hrdinové. Hlavně bych se nemohla vrátit bez Zana. Navíc nevim, jak bych se měla vrátit. Přemístil nás sem z jídelního sálu a pak si to odkráčel do pryč a mě tady nechal. Je to prostě vůl. I kdybych to věděla, pochybuju, že mám tak velký odhodlání. Jsem prostě slaboch.

 

***

 

Z mýho „bezesnýho" stavu, kdy se mi dokolečka v hlavě promítaly ty černý hluboký oči, mě dostalo pravidelný houpáni ze strany na stranu. Ledový vítr mě štípal do tváří, až to bolelo, ale dobrý na tom aspoň bylo, že jsem to cejtila. Oči jsem nechávala zavřený, sice mě někam nesli, ale nemuseli vědět, že jsem konečně vzhůru. Ok, neviděla jsem v tom žádnou výhodu, protože plánování útěku by mi nevyšlo, ani kdyby mi ten plán vymejšlel samotnej Harry Houdini. Pořád jsem necejtila nohy.

Houpání ustalo. Hruď toho, kdo mě nesl, se přitiskla na mě, takže se musel sklonit kvůli vysokýmu stropu. Nebo nečemu. Čemukoliv. Asi. Prostě a jednoduše měl nehorázně vymakaný břišáky. Jenže jak se na mě přitiskl, ozvaly se moje blbý rány po pádu a já zakňourala. Jasně, zvuk to byl docela tichej, ale když sebou ten chlapák trhnul, bylo jasný, že to slyšel. A pak začalo zase to houpání, ale bylo rychlejší. Nevím, jak dlouho jsme šli. No, je mi ale sakra velká zima.

Položil mě na zem, až na to, že byla podivně měkká, takže mě napadlo, že to zem není. Otázka, která visela ve vzduchu s dalšíma otázkama, byla, kam mě to položil. Ne že by na tom nějak moc záleželo, ale stejně.

Měla jsem pocit, jako by mě něco pohladilo po tváři, ale asi to byly jenom moje vlasy a vítr. A pak jsem uslyšela kroky. Vzdalující se kroky. Můj mozek začal pracovat na plný otáčky a snažil se rozhejbat nohy, ruce a všechno ostatní, co bych potřebovala k nějakýmu tomu pohybu.
Otevřela jsem oči.

A nic sem neviděla. Všude kolem mě byla tma, až na malinký světlo někde v zádu. Tak jo, řekla jsem si v duchu a napnula všechny svaly. A nic. Tak jsem to zkusila ještě jednou. Zase nic. A tak zkoušim hejbat rukama. Nebylo to moc těžký, ale teď mi přijde, jako by vážily snad tunu. No, na tom nesejde.

Zapřela jsem se rukama a pokoušela se zvednout do polohy sedu. Jo, jasně. Člověk si řekne, že to je jednoduchý, jako bych si to řekla já ještě včera, ale teď mi to přišlo nehorázně nemožný. Na plicích mě bolelo, tupá bolest, až mi dělalo problémy i dejchat. Jako by mi do pravý plíce někdo opakovaně zatloukal zarezlý hřeby. Zahnala jsem slzy, které se mi bolestí draly do očí, a konečně se posadila. Po čele mi stékaly kapičky potu a bylo mi neuvěřitelné vedro.

Když jsem si byla jistá, že dokážu sedět bez pomoci mých rukou, promnula jsem si spánky. Strach, únava a bolest mi přivolaly migrénu, jakou jsem zažila naposled na odvykačce. A přísahám bohu, že už nic neberu.

Ještě chvíli jsem se pokoušela zahnat ty permoníčky v hlavě, než jsem to vzdala a soustředila se na nohy. Jako Uma Thurman v Kill Bill jsem se dívala na nohy a potichu si šeptala.

„Pohni se. Pohni se... Tak se pohni. Zvládneš to. Pohni tou nohou. Tak jí pohni!" Poslední slovo jsem vykřikla, až se mi bolestí zatmělo před očima. Výhra byla ale moje. Pohnula jsem nohama.

 

***

 

Opírajíc se o jednu stěnu skály jsem se plahočila na vzduch. Od jeskyně ke vchodu do ní to mohlo bejt tak maximálně dvacet metrů - a já to šla snad půl hodiny. Co chvíli jsem musela zastavit a s rukou na hrudi - jako by mi to snad mohlo pomoct- jsem opatrně nabírala vzduch do plic. Oči mi slzely bolestí, takže jsem si je musela pořád otírat, abych viděla na cestu. Když jsem se už konečně dostala z jeskyně, zastavila jsem se a zhluboka se nadechla - chyba!

Začala jsem kašlat, až jsem myslela, že si vykašlu plíce, což by mi v tu chvíli bodlo, protože se mi bolestí zatmívalo před očima. Dusila sem se asi deset minut, než se mi podařilo to zastavit. Když sem odtáhla ruku od pusy, uviděla sem na ní tmavý skrvny. Olízla sem si rty, na jazyku jsem ucítila kovovou chuť krve. Udělalo se mi mdlo, tak jsem si několikrát odplivla, než sem namáhavě pokračovala v mém útěku.

Při mé „chůzi" mě napadlo, co asi dělá Spike. Jeden pohled na měsíc na nebi a bylo mi jasný, že asi spí. Zajímalo by mě, kolik je hodin, a hlavně, co je, kurva, za den. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo.

Šla sem asi půl hodinu bez odpočinku, než jsem si našla vhodný místo, kam bych se zhroutila. Zaklonila sem hlavu a se zavřenýma očima nastavovala tvář měsíci. Dýchala sem trhaně a mělce, a přesto mi to působilo bolest.

Z očí mi začaly padat slzy. Naříkala jsem bolesti a sténala bezmocí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevím, kde je Zane, ani kde, sakra, jsem! Nevěděla jsem, co to bylo na stromě, ani kdo mě odnesl do jeskyně. Bála sem se, že nepřežiju. Že se odsud nedostanu živá, a když jo, za jakou cenu. Nevěděla jsem, jestli ještě někdy uvidím Spika. Mezi rty se mi prodral bublající kašel. Zase ta kovová chuť krve. Hystericky jsem se smála, plakala a kašlala. Dávila jsem se vlastní krví a bylo mi to jedno. Nemohla jsem dýchat. Neviděla jsem.

...Já umírám...

 

***

 

 

Musela jsem bejt mrtvá. Jinak nebylo možný, abych byla na tak krásným místě a nic mě nebolelo. Očima jsem těkala po rozkvetlé louce, kolem které byly vysoké stromy. Tráva se třpytila a jakoby vlnila. Nad hlavou mi něco prolétlo. Zvedla jsem hlavu a uviděla asi metr od sebe malého ptáčka. Vesele si tam hopskal a trilkoval si písničku.

Usmála jsem se a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Kurva! Celej scénář se opakoval. Bolest plic, dušení, krev na jazyku. Tohle asi nebyl posmrtnej život.

Jakmile jsem se uklidnila, opatrně jsem vstala. Přidržela jsem se kmenu stromu, na kterým jsem omdlela. V ovzduší něco bylo. Slunce se schovalo za mraky, vítr přestal čechrat trávu, pták přestal zpívat. Svět potemněl. Všude kolem bylo cítit nebezpečí a smrt s krvavou vášní.

Strachem jsem přestala dýchat. Což se ukázalo jako docela debilní nápad, protože jsem se potom znova rozkašlala.

Zavřela sem oči a uklidňovala se. Ta změna ovzduší se mi určitě zdála. Na takovýmhle místě, hlavně ve dne, nemůže bejt nic nebezpečnýho. Prostě bujná představivost, nic víc. Otevřela jsem oči...
... a začala jsem ječet.

 

***

 

 

Ječela jsem a ječela, zírala do velkých černých očí, do stejných, jako jsem viděla na stromě, než jsem slítla dolů. Periferně jsem viděla, jak to ke mně natahuje ruku. Marně jsem slyšela slova, slyšela jsem jen svůj jekot. Rukama jsem začala šermovat před sebou a klopýtla o kořen stromu.

Nevím, jak se mi to podařilo vykrejt, ale najednou jsem utíkala, co mi bolest dovolovala. Běžela jsem, křičela, brečela, kašlala krev a kašlala na všechno okolo. Můj mozek vysílal jasnej signál: UTÍKEJ! A tak jsem utíkala.

Mělo mě napadnout, že ohlídnout se za sebe bude blbej nápad. Hodně blbej. Jako bych už neviděla dost filmů, kde ohlídnutí při běhu stojí oběť život. Prostě jsem se koukla.

Viděla jsem černé vlasy, černé oči. A zatraceně blízko.

Plíce mi selhávaly, stejně jako hlasivky. Přestala jsem křičet, přidala na rychlosti a vzápětí si pekelně rozbila hubu.

„U sedmi pekel, Regan!"

 

***

 

„Nemůžeš se jít podívat do toho druhýho světa? Nebo se nějak napojit na jeho myšlenky a zjistit, jestli je Reg v pohodě? Nebo mu prostě zavolat?! Teleportovat ho sem! Vytvoř nějakou černou díru, která ho dostane zpátky!"

Arkin se na rudovlasého chlapce podíval se smutkem a lítostí v očích. Nebylo tu nic, co by mohl udělat jak on sám, tak i Spike. A oba to věděli. Jestliže Zane nechtěl být nalezen, neexistovalo nic, co by ho dokázalo najít. Jen doufal, že jeho přítel neudělá nějakou hloupou věc a neublíží tím té lidské ženě. Viděl mu v očích, mysli i duši, že ji Zane miluje. Arkin jen doufal, že to nepodělá.

„Spiku, chlapče... Už jsme o tom mluvili. Víš to stejně dobře jako já," prohlásil smutně a shrbil ramena. Štvalo ho, že nemohl nic udělat, aby mu pomohl od smutku a zoufalství. Stvořitel věděl, že až se Zane vrátí, pořádně to od Arkina schytá.

„Ale když..." Spike sebou hodil na postel a mračil se na celý svět, z očí se mu kutálely slzy. Arkinovi se sevřelo srdce a něžne setřel slané stezky na chlapcově tváři. Pocítil neznámou touhu slíbat ty vlhké slané cestičky. Zvíře v něm ho vedlo, posilovalo jeho touho po tom činu.

Jak se nakláněl nad Spikovu tvář, očima se vpíjel do jeho pohledu. Na tváři se mu vytvořil ruměnec, celý se třásl. Už byl jen pár centimetrů od jeho líce, když ho náhle do prsou praštila nejistota. Zblízka mu hleděl do očí a hledal v nich souhlas či stejnou touho jako jeho.

Spikovi se zablesklo v očích. Dech se mu zrychlil, srdce mu bušilo do žeber, až to i Arkin slyšel. Rudovlasý chlapec zvedl ruku, prsty se mu mírně třásly, ale když se dotkly Arkinovi tváře, třes ustal. Prsty vedl od obočí kolem koutku oka až k ústům. Konečky přejel po spodním rtu, než sjel na bradu a pokračoval níž. Zastavil se až u límce Arkinovy košile. Sevřel látku v pěst a pomalu si ho přitahoval k sobě. V očích jim jiskřila touha.

Akrinovy rty se dotkly jeho tváře. Slíbával slané stezky a fascinovalo ho, jak chutnají lidské slzy. Když dorazil k ústům muže pod sebou, odtáhl se. Na rtech měl trochu slaných slz. Vystrčil špičku jazyka a přejel jí po spodním rtu, pak po vrchním. Neuniklo mu, jak se Spikovy oči zaměřily na ten pohyb. A tak ho zopakoval. Spike roztouženě vydechl.

„Polib mě," zašeptal.

Arkinovi se stáhlo obočí, když se skláněl k jeho rtům. Nervozita ho polila od hlavy k patě. Nikdy nikoho nepolíbil. Nikdy s nikým nebyl. Tohle všechno pro něj bylo zcela nové. Ano, četl o tom, ale nedovedl si to představit.

„Nikdy jsem..." roztřeseně polkl. „Nikdy jsem nikoho nepolíbil."

Spike vytvořil nevinný úsměv a lehce ho přetočil na záda. Chlapec se k Arkinovi přitiskl z boku, pravou ruku měl lehce položenou přes jeho hruď, levou se podpíral. Prsty přejel po spodním rtu, než je Arkin rozevřel. A pak zvíře v něm na okamžik převzalo kontrolu. Chytil jeho prst mezi zuby a jemně skousl. Spikovi se zalesklo v očích.

Souhlasně zamručel a skláněl se nad ním. Arkin rozevřel ústa a čekal na nepoznaný polibek.

„Zavři oči," zašeptal Spike. Jakmile je zavřel, Spike přitiskla svá ústa na jeho. Pomalu se ochutnávali, zkoušeli se, co všechno snesou. Když se dotkli jazyky, muž pod ním zasténal. Spike se odtáhl, aby se nadechl, ale Arkin mu nedal příležitost. Zvedl ruku, zapletl mu prsty do vlasů, a pak si ho nemilosrdně přitáhle zpět k sobě. Nikdo z nich neprotestoval.

Spikova ruka začala putovat po mužově hrudi, ale v přístupu mu bránila jeho košile. Odtáhl se a oběma rukama ji roztrhl v půli. Znovu se vrhl na jeho rty. Z jemných polibků se staly dravé, vášnivé. Dlaní hladil odhalenou část těla a žasl nad tím, jak je jemná. Jemnost ale zakrývala tvrdě vypracované svaly, které se stahovaly touhou.

Spike vycítil, že Arkinovi začíná docházet dech, a tak se přesunul na krk. Jemně, ale naléhavě ho okusoval a líbal. Rukou přejel k bokům až na zadek. Lehce ho zmáčl, než prsty putoval k jeho bradavkám. Své rty stále zaměstnával jeho krkem, prsty levé ruky mu zapletl do vlasů a hlavu mu zaklonil, aby měl lepší přístup. Pravou kroužil kolem jeho bradavky. Arkin se prohnul v zádech a zasténal. Přitáhl si zpět jeho rty k sobě, než je přetočil.

Nalehl na Spika, oba je tlačilo vzrušení toho druhého.

„Chci tě," vyrazil ze sebe Spike mezi polibky. Místo odpovědi mu Arkin dal ještě vášnivější polibek. Roztřesenou rukou mu vklouzl pod triko...

A pak už nebyli v pokoji sami.

---

Kapitolka je věnována ségruši, aby nebyla po práci tak unavená :P 

Kapitola 19. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 21.

 

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world 20:

Jééé :D
A jej :DD

DarknessB
promiň ( ). No hele, nevim, nevim, jestli kluci budou pokračovat v této "seznamující se" činnosti Děkuju za koment
Aileen,
neboj se, nepreaskneš
Segra,
tak to je jasný, že kdybys nebyla unavená, že se naštveš No nemáš zač PS: jasné, už makám, mákam!!

Téda segra, málem jsem se zabila jak jsem nedýchala, ale tentokrát jsem asi vážně extra unavená, protože ten konec mě tak šíleně neštve, že jsi ho tak blbě utnula. Ale určo bych nasraná byla kdybych nebyla unavená. No dyt sama víš. Jinak moc děkuji za věnování. :) Moc si toho vážím. :)
PS: MAKEJ SEM S DALŠÍ KAPITOLOU!!!

Moc prosím o žádné napínání Jsem teď tak napnutá, že se divím, že jsem ještě nepraskla

Sakra! To se dělá, takhle to utnout?! Člověk čeká, až se zvědavostí málem dostane pod kytky, tak další díl málem přehlídne, protože má jinej obrázek, pak se půl hodiny dostává do obrazu, co se vlastně stalo a pak to takhle utneš! Kapitolka byla skvělá, doufám, že Regan bude vpoho a kluky tam nachytá někdo, kdo toho neudělá aféru, hned vypadne a kluci budou pokračovat. +15ky bys mohla dávat častěji.

Aileen, hihi Právě teď se jdu vrhnout na další kapitolku, ale myslím, že vás nechám, abyste byli trochu napnutí, co se stalo
Děkuju moc

Takhle to utnout?
Co já teď budu dělat? ... No, asi jako vždycky si představovat různé scénáře jakéhokoli typu.
Jinak se mi to líbilo, snad až na Reganino zranění.
Doufám, že další kapitola přibude brzy.

Přidat komentář:

Nick:

Text: