OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world 14

12.03.2012 (12:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1317×

Kapitola 14. Není můj pán!

  Nepříjemný hukot v jeho hlavě trval až příliš dlouho, ostatně jako obvykle. Na tohle cestování si nikdy nezvykne. Je to úplně jiné, než cesta portálem. Když vytvoříte portál a projdete jím, pořád jste v tomto světě, jen mimo čas. Bohužel, když chcete přejít do Sarim norkast, což si vyžaduje větší energii a sílu, musíte projít mezi dimenzemi. Sakra, jak tohle nesnášel. A především nesnášel to, co na něj čeká.

  Ztěžka dopadl na zem a jen tak tak udržel balanc. Ihned byl však ve střehu. Napnul ochranné štíty a opatrně se rozhlédl kolem dokola. Zjevil se na menší mýtince; nikde stopy po tom, že by na něj někdo číhal s úmyslem zajmout a zabít. Nebo jenom zabít.

  Podíval se na oblohu. Kvůli démonovi, který se uvnitř něj rozdivočel a převzal z poloviny vládu nad jeho tělem, viděl v noci stejně jako ve dne. Proto zjištění, že na obloze je Minera ho jakž takž uklidnilo. Přeci, ty největší potvory vylézaly za tmy, i když jim Minera neublíží.

  Vytvořil portál a během chvilky se zjevil u Chollkinu. Prošel ochrannými stěnami, které byly kolem sídla, a teprve pak velkými vraty, jež se snad nikdy nezavíraly.

  Ráznými kroky procházel hradem, tvorové nižší úrovně se mu klidili z cesty. Špinavé hadry, které jen stěží zakrývaly jejich roztřesená těla, se rozsýpaly na tolika místech, že se divil, že drží jakž takž pohromadě.

  U všech svatých! Vážně nesnášel zotročování!

  Když se k němu po cestě do hlavního sálu přidal Sinckëriwie, zasyčel naň. To ho ale neodradilo a pokračoval s ním v cestě. Před dveřmi do sálu se na tvora prudce otočil.

  ‚Dávej si bacha, kam šlapeš… Uděláš jeden špatnej krok vedle, a bude o jednoho démona míň, příteli…‘ zavrčel, než rázně vešel do sálu, kde již čekal jeho pán.

  ‚Zirëcku! Jak jsem rád, že jsi znovu mezi námi!‘ Jak byla tato věta radostná, tón hlasu, kterým byla vyřčena, chladil jako rozžhavené železo. Sinckëriwie se vedle něj otřásl a padl na kolena. Ubohý ničema…

  ‚Jako každý týden… můj pane…‘ Poslední slova mu nešla přes jazyk, dokonce démon v jeho nitru naštvaně vrčel.

  ‚Ano, jako každý týden… Stále vidím, jak se vzpíráš. A tvůj příchod… Ovšem, proč nejsi vhodně oblečen?‘

  ‚Omluv mě, ale nepatrně jsem ho ztratil, když na mě při odchodu zaútočili Muntheirni. Od té doby jsem ho neviděl,‘ pověděl na svou obhajobu.

  ‚Ano pane,‘ promluvil Sinckëriwie. ‚Našštěssstí jsssem byl poblížž, kdyžž zzzaútočili.‘ Hadí jazyk mu kmital mezi zuby, své karmínové oči upíral v úctě na svého pána.

  ‚Kdybys je nezahnal, mohl jsem je v klidu zabít. Teď je akorát budu muset stopovat! Zbytečná práce navíc!‘ Chladná kapka Zirëckovi síly vyšlehla stříbrným plamenem z jeho těla a odhodila toho ubohého plaza na kamennou stěnu sálu. Ten zasyčel, ale hned byl na nohou, připravený k boji. Kolem jeho těla prskala energie, která se ovšem nemohla rovnat se Zirëckovou. Už už se ti dva na sebe chtěli vrhnout, když je zadržel tichý ostrý smích jejich pána.

  ‚Nechte si toho. Sinckëriwie je najde!‘

  ‚Ale pane!‘ skočil mu do řeči rozezleně.

  ‚Dost!‘ Ostrý výkřik způsobil, že každému přeběhl mráz po zádech. Kamenné stěny jako by zasténaly; zvěř v okolních lesích utichla, vycítila hrozbu. A sluha svého pána se strachem klesl na kolena, tvář přitisknutou k studené dlažbě. Křídla se mu slabě zachvěla, až zvířila menší částečky prachu. Zirëck se s ledovým klidem díval na svého pána a čekal, až bude moci odejít. Nenáviděl to tu. Nenáviděl sám sebe.

  ‚Ty jdi a hleď si svého! Sinckëriwie…‘ Zbytek věty již neslyšel. Rychlím krokem, který se skoro rovnal běhu, vyběhl ze sálu a později z celého hradu.

¤¤¤

  Procházel se po tamějších lesích, které znal za ty roky zcela nazpaměť. A přesto, že tu nebyl jen jediný týden, znovu se podivil nad tou krásou. Čistota, majestátnost, ticho, klid… Tohle mu tolik chybělo! Každý den, co není zde, v lesích se mu stýská po stromech a míru. Nikde tu nejsou žádná auta, která ničí okolí, ani lidi, kteří by jej odsuzovali. Ani není zavřený v kamenné pevnosti, mezi těmi, co ho nenávidí. Ale ne, ne všichni tě nenávidí… šeptal mu tichý hlásek uvnitř hlavy. Pravda. Regan a Spike. Mírně se pousmál. Ti dva mu za těch pár dní obrátili život naruby, i když by to někdo neřekl. A hlavně Regan. Ach, Regan… Hruď ho rozbolela v místech, kde bilo srdce. Pravidelně mu naráželo do hrudi. Ten pocit mu dodával jistotu, že ještě žije.  Že nepřežívá…

  Byl rozhodnut opustit tamten svět a navždy zůstat v Sarim Norkast.  Zůstat na své tvrzi, v poklidu. Nikde žádní mladí zelenáči, kteří si myslí, že něco umí. Nikde nikdo, kdo by jej odsuzoval, kdo by si naň ukazoval a pomlouval jej. Jen jeho pán, protivný plazí sluha, jeho tvrz a pár y, které jakž takž mohl nazývat svými přáteli. No…

  Křupnutí větvičky ho vyrušilo z poklidného rozjímání. Rychle se schoval do nízkého porostu po jeho levici a s napjatými smysly vyčkával. V tomhle světě nebylo obtížné vypustit ze svého těla a duše sílu, ale nechtěl, aby o něm jeho pronásledovatel věděl. Stáhl se co nejvíce do sebe a tiše naslouchal.

  Když se o několika sekundách ozvalo pískání jedné staré omšelé písničky, která se již dávno na žádném z panství nezpívala ani nehrála, mírně se usmál a vylezl se svého úkrytu.

  „Ah, tady jsi. Jdu za tebou celou cestu. Musím ti říct, že tedy pekelně poháníš!“ zasmál se malý klučina.

  „Poháníš? Absolutně nevím, co tím myslíš, Arkine!“ zasmál se společně s chlapcem. Pomalu se zase rozešli, povídajíc si co se tu za týden odehrálo.

  „Pán nechal svolat radu. Přibližně před měsícem, zde vstoupila maličká skupinka lidí, hledajících úkryt. Samozřejmě, že je zabil, ale dostal nějakou formaci-“

  „Informaci.“

  „-informaci, že se něco chystá. Proto ta rada. Nic se ale nevyřešilo. Machiaral dělal… Jak jen je to slovo? Hmm… Ach ano! Dělal potíže, že prý se jim nedá věřit. Divím se však, že neposečkali na tebe, až přijedeš!“ Zirëck přemýšlel nad jeho slovy celou cestu, až k jeho tvrzi. Prošli branou, kde hlídal jeden nižší démon.

  „Sachali,“ pozdravil tvor.

  „Sachali.“ Dostali se na menší nádvoříčko, kde to věčně žilo, jak ve dne, tak v noci. Jelikož ale po cestě na nikoho nenarazili, začalo to být Zirëckovi podivné.

  „Kde jsou všichni?“

  „Odešli do lesů, na lov. Zapomínáš tedy, co je dnes za den?“

  „Odpusť, ale jak nyní trávím většinu času v druhém světě, řídím se tamějšími způsoby. Tam se nechodí lovit,“ pousmál se. Arkin se na něj podíval, oči mu zvědavě hořely a tak se dal Zirëck do vyprávění, jako už tolikrát, jak to v druhém světě chodí.

  Zatímco mluvili, dostali se do tvrze a později do hlavního sálu. Stráž jim otevřela dveře a znovu za nimi zavřela. Usedli na ručně vyřezávaná křesla ze dřeva a pořád živě diskutovali.

  Když začala Minera klesat za obzor a vládu nad krajinou přebíral Seirin, hlučení davů a dusání nohou, je přinutilo zpozornět. Obyvatelé tvrze jsou zpět i se svou kořistí.

  „Omluv mě prosím, ale-“

  „Ale rád bys již pobyl se svými knihami. Ano já vím,“ přerušil ho vědoucně Arkin. „Jdu si tedy hledět své práce, ať tě nezruším. Pokojně si čti.“

  „Jak mě již znáš! A mimochodem, Tvá angličtina se den ode dne zlepšuje, jen tak dál a za chvíli budeš mluvit mým jazykem bez chybičky!“ sklonil mu poklonu.

  „Bohužel tu přes dny, co tu nejsi, není nikdo, s kým bych porozprávěl. A Tvá matka tu taky věčně nebývá. Musím vždy sečkat na tebe, až přijedeš. Možná bych však mohl někoho naučit pár slovům, ať mám s kým cvičit!“

  „Výborný nápad! Ale teď už ji, prosím.“ Arkin se zasmál a jeho smích byl slyšet ještě po té, co opustil sál.

  Zirëck vstal a přešel ke stěně, jež byla po jeho pravici. Prsty přejel po vazbách knih, které byly buď ze Země, nebo ze Sarim Norkast. Potřeboval zjistit něco víc o tom, co cítil k Regan. A i přestože přečetl mnoho knih a později shlédl mnoho filmů, tento pocit byl pro něj zatraceně nový.

  Z police vytáhl jednu knihu a sfoukl z ní malinkou vrstvu prachu. Třeba konečně pozná, co se to s ním děje.

¤¤¤

  „Zirëcku! Měl bys své tělo nechat vyspat na posteli, ne na tom tvrdém stole!“ smál se Arkin, když rozhrnul závěsy na oknech. Sluneční paprsky prudce vnikly do sálu, až Zirëck na pár sekund oslepl. Rozespale si promnul oči a zvedl se ze stolu. Knihu zaklapl a odložil na kraj stolu. Sic jí celou přečetl jedním dechem, ale nezjistil absolutně nic. Bude muset číst dál, dokud to nezjistí!

  „Ach ano jistěže,“ zasmál se spolu s ním a došel ke svému příteli. Jeho žaludek toužil něco okusit, a proto se rychle dostali do jídelny. Zasedli ke stolu, na kterém bylo položeno pár velice chutných jídel, a pustili se do toho. Jelikož momentálně popustil trochu volnosti svému démonovi, měl větší chutě a více toho i spořádal. Obyčejně by mu stačil ovocný salát, ale i tak musel připustit, že mu pořádná strava tamějšího lidu chybí.

  „Jíš, jako by ti tam nedávali najíst!“

  „Ale to víš, že mi dají najíst,“ zasmál se. Zde si nemusel hrát na něco, co nebyl. Zde mohl být sám sebou a před nikým se neskrývat. „Ale na tohle to prostě nemá… Mimochodem, potřebuju sehnat nový plášť. Můj pán, jaksi není spokojen, když nejsem řádně oblečen,“ podrážděně si odfrkl.

  „Divím se, že ho pořád trpíš. Ty kdybys chtěl, mohl ho svrhnout-“

  „Ano, ano… Ale pak bych musel vládnout já. Navíc myslím, že ti jeho poskokové by to nenechali jen tak. Přeci jen, kdybych jim zabil vládce, šli by po mě a já sám, proti tak velké přesile. Vím, jakou mají sílu! Vždyť jsem býval jedním z nich!“

  „A pořád ještě si, Zirëcku!“ ozval se za ním skřípavý ženský hlas. Jmenovaný podrážděně zavrčel, ale pak se otočil a přeběhl k ženě, která se opírala o zeď s rukama založenýma na prsou. Pořádně ji objal a mírně vyzvedl do vzduchu. Konečně doma… Vůně jejích vlasů mu pronikla do nosu a připomněla jeho dětství.

  „Ach, konečně tě po dlouhé době vidím! Když jsem zde byl minule, nebyla si tu! Strachoval jsem se, že tě zajali, ale Arkin mě ujistil, že se není čeho obávat.“ Postavil ženu zpět na zem, stále ji však držel za ramena a pohlížel na ni.

  „Taky tě ráda vidím! Ale nyní ještě jez, pak mi povíš, co nového je na druhé straně a seženeme ti plášť,“ usmála se a odhalila tak dva bělostné tesáky, které se ve svitu ranního slunce zatřpytily.

  „Ty už jsi doufám jedla!“ Se smíchem usedli na židle. Muž se pustil znovu do jídla, pohledem těkal po ženě po jeho pravici.

  „Nemusíš se bát. Šla jsem s nimi včera na lov.“

  „Povídej, než se najím! Jak si se celou dobu měla?“ A tak se žena pustila do vyprávění. Zirëck s úsměvem naslouchal všemu, co vypustila z úst, a nepřestával se usmívat po celou dobu, co byl v její a Arkinově společnosti.

¤¤¤

  Když konečně opustili jídelnu a zamířili do skladu, žena se mu zavěsila do rámě a se smíchem naslouchala tomu, co povídal. Vyprávěl jí vše do nejmenšího detailu, ale když přišlo na setkání s Regan, srdce se mu sevřelo a jeho hlas se zasekl.

  „Ach ne, co se stalo?“ ptala se ustaraně a pohladila ho po hřbetu ruky. Zhluboka se nadechl, volnou rukou si přejel po hrudi, jako by to mohl zahnat.

  „Setkal jsem se s jednou dívkou, Regan. Blonďaté vlasy, jemné jako motýlí křídla. Oči zelené a hluboké, když se do nich podívám, mám pocit, že se topím. Pleť sněhově bílou a tak jemnou! A když se usměje. Rty má tak hebké a horké. A mají neuvěřitelně sladkou chuť, jako to nejsladší ovoce, co znám! Ale nejkrásnější je snad její hlas, či zvuk jejího smíchu? Mám pocit, že je anděl. Takto čistou duši nemá nikdo, koho jsem za ta léta potkal, snad jedině čistě narozené dítě. Osvětlila mi ty temné dny.

  Ale sama by potřebovala, aby do jejího temného kouta prosvitly paprsky slunce. Prožila si toho na svůj mladý věk dost…“ Na chvíli se odmlčel, před očima měl její tvář.

  „Chci, aby byla šťastná. Mám potřebu ji uchránit před vším, co by jí mohlo ublížit, před ní samotnou… Přede mnou. Ach mahmen! Tolik toužím po její přítomnosti, ale copak může být démon s andělem? Vím, že to zvíře ve mně láká ta čistota, ale jak vím, že jí neublížím? Mé tělo po ní hoří, chci ji, ale bojím se, že… že…“

  „Ach, můj Bože!“ Se slzami na krajíčku objala svého syna. Hladila ho po zádech i vlasech. Slzy pomalu stékaly po jejích lících, na slunci se zlatě třpytily. A snad nikdy, se necítila tak šťastně.

  „Ach, synu. Ty si ji našel! Našel si tu, kterou budeš po věky věků milovat!“ Když se na ni nechápavě podíval, začala napovídat:

  „Na hrudi tě bolí v místech, kde ti bije srdce. Když nejsi u ní, máš pocit, jako by tě kus chyběl, že?  A když si s ní, chtěl by si ji mít pořád u sebe, dotýkat se jí, povídat si s ní. Smát se s ní. Držet ji, když bude plakat. Utěšovat a laskat. Že ano?“

  „Ano, ale tohle všechno… Nikdy jsem to necítil! Nevím, co se to se mnou děje!“

  „Ale já to vím! Ty ji miluješ!“

¤¤¤

  Všichni tři vešli v dobré náladě na menší nádvoří. Obyvatelé jim kývali na pozdrav, občas se Zirëckem prohodily pár slov. Když k němu přiběhl malý chlapec, který měl za sebou maximálně sedm latëm, sklonil se k němu a vzal ho do náručí. Chlapec nadšeně vykřikoval, a volal svou mahmen, aby se rychle přišla podívat, kdo se vrátil.

  Když jej Zirëck postavil na zem, chlapec odběhl a za chvíli byl zpět i s jedním ovocem, které nabízel právě černovlasému muži.

  Ještě několik minut skotačil s malým chlapcem, kterému se jeho ocásek otíral o zem, než uslyšel povyk od vstupní brány. Poslal chlapce za jeho mahmen a sám se vydal ke středu dění.

  Před branou stál Sinckëriwie s dalšími sedmi démony z pánovy gardy. Dohadoval se se stráží u brány, karmínové oči plné nenávisti a odporu.

  ‚Co děláš na mém pozemku?!‘ zakřičel Zirëck v řeči místních a přerušil tak hádku, která se nebezpečně ocitla u kraje boje.

  ‚Possslal mě nášš pán…‘ zasyčel plaz.

  ‚Doufám, že máš dobrý důvod, proč lezeš na mé pozemky. Za neohlášený vstup, bych tě mohl zabít! Řekni mi jediný důvod, proč bych neměl!?‘ Jeho hlas byl ledový jako poctivě skovaná ocel a hlasitý natolik, aby obyvatelé tvrze ztichli a poslouchali, co se děje.

  ‚Povídám ti, žžže mě posssílá nášš pán! Dosstal sssi úkol. Máššš jít na sssever, je tam sssebranka odporujícccích. Máššš je vyřídit, a pak sse hlássit u pána!‘ syčel rozezleně tvor, tělo se mu třáslo, jako by se chtěl utkat.

  ‚Neříkal nic o tom, že by pro mě něco měl. Proč tedy ten úkol nezadal tobě?! Jistě bys alespoň z části uspěl… Nikam nejdu, budu zde, na své tvrzi. Ty se již třeseš na pořádný souboj, běž tedy a vybij se na severu. Tohle je můj kus země, moje území. Ještě jednou sem vkroč a již tě nebude. A ať neplýtvá vojáky z gardy, mohl by jich mít míň!‘ vrčel podrážděně. Ovšem ale i jeho démon se uvnitř něj chvěl příslibem boje. Je konečně doma, u své mahmen, kterou již několik týdnů neviděl a zrovna teď – teď! – si ten ničema usmyslí, že něco chce? Ať táhne k čertu!

  ‚Tohle ssse naššemu pánu nebude líbit!‘

  ‚On není již můj pán!‘ vykřikl, až ztichly blízké lesy. Vyřčená slova, která již nešla vzít zpět, se nesla ozvěnou, jako by chtěla dát váhu tomu, co řekl.

  Garda, která až bláznivě byla věrná tomu bastardovi, se vyřítila vpřed s jedinou myšlenkou. Zabít zrádce! Nepočítali však, že se Zirëck stačí ubránit.

  Démon vzplál v jeho těle, derouc se na povrch. Jindy průzračně čisté stříbrné studánky se změnily během sekundy na havraní čerň. Zuby se mu zaostřily, špičáky mírně prodloužily. Prsty zahnul do pařátů a křečovitě držel. Jeho tělo se nachýlilo dopředu, připraveno na první vlnu útoku. A jeho démon radostně vil. Bude prolita krev!

  Nebe se zatáhlo, jemný vánek se změnil v hotovou vichřici. Statné stromy se prohýbaly pod nápory větru, les šustil a zvěř prchla. Nebezpečí…

  Démoni zasypali Zirëcka první salvou útoků. Jelikož i zde, v Sarim Norkast, někteří z nich neovládali magii, museli se naučit bít jinak, než pomocí energie. A garda k takovým démonům patřila.

  Zatímco Sinckëriwie vše sledoval z povzdálí, Zirëck nad sebou ztratil kontrolu. Stalo se z něj zvíře. Nemilosrdné, vražedné, lačnící po krvi.

  Odrážel útoky, a přitom rozdával vlastní. Za pár sekund první démon padl k zemi. Nebylo by to fér, jeden ku sedmi, kdyby Zirëck nepoužíval i svých sil. Na dva se vrhl pěstmi a svými zuby. Zasypával je ranami a nevnímal jejich chabé snahy o způsobení ran jemu. A na zbývající, kteří byli více než ochotní, zabodnout mu dýku do zad posílal elektrizující vlny, po kterých se jen nemohoucně kroutili v křečích na prašné zemi.

  Jakmile všichni padli k zemi, zaměřil svou pozornost na plaza, stojícího před ním. Už tak rudé oči dostaly sytější nádech, ocas se mu třásl. Křídla mocně vířila vzduch, až se vznášel několik stop nad zemí. A Zirëck se odrazil, zuřivě hmátl po démonovi, který jen tak tak stačil uhnout. Když dopadl na zem, nezaváhal ani na sekundu. Okamžitě se otočil, z dlaně mu vytryskly proudy energie. Stříbrné nitky, protkané zelenými a černými, zasáhly démona v letu. Nestačil zareagovat, na to byl Zirëck příliš silný a rychlí. Ze své výšky se zřítil k zemi. Dopadl na záda, křídla snad i zlomená pod těžkým tělem, které se vzpouzelo proti neviditelným poutům, které ho tlačili silněji a silněji k zemi. Nemohl se nadechnout. Lapal po vzduchu, jeho moc byla uzavřená, ovšem vřela jako rozvodněná řeka. Krev mu pěnila v žilách.

  A pak, konečně, přišel poslední úder seslaný snad samotnými Bohy z nebes. Zasadil mu poslední ránu.

 Kapitola 13. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 15.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world 14: