The Lost - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu další díl The lost. Omlouvám se, že to tak trvalo a ještě je to tak krátké, ale moje múza měla dovolenou. Jinak se v téhle povídce dozvíme něco z posledního dne, kdy byli rodiče Lucy živý. Přeju příjemné počtení. *Beca*

20.08.2013 (07:00) • RebecaLin • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 480×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Nějakou dobu jsem se rozhlížela, co nového se doma událo. Neviděla jsem žádné změny. Lehla jsem si ke kmenu stromu a usnula jsem.

Seděla jsem doma v kuchyni na židli. Táta seděl vedle mě a četl si noviny, zatímco máma nám připravovala snídani. Měli jsme vafle s marmeládou a šlehačkou. Moje oblíbené jídlo. Poděkovala jsem mámě, když mě podala vafle a s chutí jsem se do nich pustila. Dneska jsme měla dobrou náladu, protože jsme měli jít do města a pak do kina a tak různě. Táta je víc času v práci než doma, takže toto byl v podstatě výjimečný den. Dojedla jsme vafle a šla jsem se do svého pokoje převléct a připravit. Oblékla jsem se, lehce jsem se nalíčila a šla jsem zase do kuchyně. Máma s tátou byli už připravení. Vyšli jsme tedy z domu. Táta chtěl odemknout auto, ale máma ho zarazila. „Pudem pěšky“ oznámila mu a usmála se. Táta se zatvářil, jako kdyby kousnul do citrónu. Nechodil rád pěšky. Nic ale neříkal a ne příliš nadšeně se vydal po cestě. Se smíchem jsme se s mámou vydali za ním. Do města jsme šli zhruba půl hodiny. Obešli jsme snad všechny obchody, co tam byli. Když jsme vyšli z posledního, došlo mě, že auto by byl dobrý nápad. Nechtělo se mi tahat se vším tím oblečením a botami a nevím čím ještě. Neztěžovala jsem si, protože jsem nechtěla zkazit tu příjemnou rodinou atmosféru. Zamířili jsme si to do kina. Měli jsme tam rezervovaný lístky na Hostitele. Sice jsem ten film už viděla, ale v kině je to lepší. Věděla jsem celý děj, ale stejně jsem se nechala vtáhnout do příběhu. Po skončení filmu jsem nadšeně vyšla z kina. S rodiči jsme si vyprávěli, jak úžasný to bylo. Byla už vcelku tma, ale mně to nevadilo. Já měla tmu ráda. Abychom se dostali do města museli jsme jít zase přes město. Byli jsme uprostřed náměstí. Proti nám šla nějaká osoba. Vytáhla pistoli. Když jsme to uviděli chtěli jsme utéct, ale nestihli jsme to. Ozvali se výstřely. S hroznou bolestí jsem se zhroutila na zem. Měla jsem krvavou celou ruku. Podívala jsem se směrem, kde stála ta osoba. Pořádně jsem se na ni podívala, když jsme ji poznala. Byl to… „Slečno, vstávejte. Mám pro vás snídani“ Vzbudil mě něčí hlas. Podívala jsem se na tu osobu. Byla to zdravotní sestřička. Proč mě zdravotní sestřička nosí snídani? Pomyslela jsem si. Nechala jsem to plavat a podíval jsem se na tácek. Byla tam ovesná kaše a mléko. Teda myslím, že to byla ovesná kaše. Sestřička nejspíš čekala, že něco řeknu. Když jsem mlčela, jen se na mně usmála a odešla. Zabořila jsem lžící do kaše a nabrala jsem si. Dala jsem to do pusy, ale hned jsem to vyplivla zpátky do misky. „Copak? Nechutná?“ Ozval se ode dveří hlas. Hned jsem ho poznala. Zvedla jsem hlavu a poznala jsme toho včerejšího doktora. Vybavili se mi včerejší vzpomínky. Hnusně jsem se na něho zatvářila a přestala jsem ho vnímat. I ta kaše byla zajímavější než on. Nabrala jsem na lžičku, tu jsem zvedla nad misku a obrátila ji. Sledovala jsem, jak kaše padá zpátky do misky. Takhle jsem to udělala aspoň desetkrát. Poté mně ten doktor vzal misku a dal ji za dveře. Dneska již podruhé jsme se na něho zašklebila. Nesnáším ho a to ho znám teprve chvíli. „Co kdybychom začali tam, kde jsme včera skončili?“ zeptal se mě a úchylně se usmál.

ti n�-�uP�padá to, že pláčeš!“ Začala mě Nako hned chválit. „Hej vy co tam děláte! Přestávka už skončila!“ Zakřičela na nás nějaká paní. „Dobře“ odpověděli jsme spolu a rozeběhli jsme se k jevišti.

Další den jsem se dostala do školy. Seděla jsem a poslouchala jsem ostatní. „ Slyšela jsem, že tentokrát je to muzikál.“ „Slavní lidé jsou jedineční.“ Tentokrát mě však jejich řeči netrápili, protože jsem měla Nako.

„Keito! Taneční scéna mě dělá problémy! Jestli mě to naučíš, pochválí mě! Keito, vážně tě respektuji!“ „To proto, že chodím na taneční lekce od tří let.“ Odpověděla jsem jí v klidu. „Myslíš tím, že máš speciální výcvik pro nadané?“ Než jsem jí stihla odpovědět, uslyšela jsem hlasy. Obě dvě jsme zmlkly. „Keito je zkušená, takže je dobrá.“ „Ale na druhé straně Nako. Zlepšila se od té doby, co jsme začali ne?“ „Ne myslím si, že se stále musí hodně snažit. Je jen otázkou času, kdy si všimnou její nezkušenosti. Možná bychom se měli spokojit s jednou rolí.“ Nako. Nako se rozeběhla pryč. „Nako!“ zakřičela jsme na ni. Rozeběhla jsem se za ní. Dala jsem před ní ruku, aby se zastavila. „Nako! Počkej! Dostala jsem kompliment, protože mám praxi. Taky mi říkávali tyhle věci.“ „Keito co budu dělat? Nemyslím si, že se zlepším.“ „Budu tě učit části, se kterými máš problémy. Pojďme pracovat společně.“ Neodcházej… Nechci být zase sama.

„Ano pár kroků sem. Otoč se. Zastav se.“ „Takhle?“ zeptala se mě opatrně Nako. „Ano, tvař se víc odhodlaně.“ Odpověděla jsem. Po té jsem přešla na jiné téma. „ K té scéně 33 kde se Sunny rozčílí, protože se rozbijí její nejdrahocennější boty. „A-ano.“ Odpověděla mě Nako udýchaně. „Zkus se zatvářit naštvaně.“ Řekla jsem jí a podívala jsem se na ni. „Kdo rozbil moje boty!“ Zakřičela naštvaně. „Správně!“ pochválila jsem ji a usmála se na ni.

„Oh! Co se to s tebou stalo Nako? Hodně si se zlepšila!“ Zeptal se režisér Nako na zkoušce. Stoupla jsem si. Nako se zlepšila. „Správně!“ „Moc dobré Nako!“ „Máme týden do premiéry. To stihneme.“

Všichni ji začali chválit. „Zlepšila jsem se? Vážně?“ Odpověděla jim na to Nako šokovaně. „Úplná změna. Dobrá práce!“ Odpověděl jí někdo. Když se na mě Nako otočila, ukázala jsem jí palec nahoru. Ona se ode mě ale odvrátila. Nako…?

« Předchozí díl

Autor: RebecaLin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování