OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 9. kapitola

01.05.2012 (12:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1179×

9. KAPITOLA

Slunce konečně zapadlo. Caroline po celý den téměř vůbec nevycházela z pokoje. Potřebovala načerpat sílu na nadcházející cestu a tak si šla odpoledne na chvíli lehnout a na pár hodin dokonce i usnula. Když se pak probudila, panovalo už venku šero. Rychle se oblékla do šatů, v nichž hodlala cestovat, přes ně si přehodila ještě teplý cestovní plášť a vydala se do Williamovi pracovny. Tušila, že někde tam by měl mít William uložené peníze, ale nevěděla, kde přesně.

Hledala po celém pokoji, dívala se za obrazy, otevírala zásuvky u stolu, ale nic nenašla. Po pár minutách pátrání zanechala, vrátila se zpět do pokoje a z toaletního stolku sebrala několik kusů šperků, které by v případě nutnosti mohla prodat a strkala je do malého hedvábného pytlíčku.

Zadívala se na náhrdelník, který zrovna držela v ruce. Byl to onen briliantový náhrdelník, který jí daroval William krátce před jejíma narozeninami – dědictví po jeho matce. Ještě chvíli držela skvost a vzpomínala na tu noc, když patřila Williamovi a on patřil jí. Potlačila slzy, které se jí draly z očí, uložila náhrdelník zpět do šperkovnice a urychleně opustila pokoj.

Potichu prošla celým zámkem a skrytá pod rouškou tmy se vydala ke stájím. Nikdo je naštěstí nehlídal. Hned u vchodu stála Carolinina sněhobílá klisna Spanilá, kterou dostala od Williama jako svatební dar. Bylo to skutečně pozoruhodné zvíře a s Caroline si na sebe rychle zvykly. Teď však Spanilá, jak na ní její majitelka přenesla nervozitu a vzrušení, neklidně pofrkávala a podupávala.

„Ššš, maličká,“ uklidňovala ji Caroline tichým hlasem, „jenom si trochu vyje…“ Nedokončila a namísto toho nahlas vyjekla. Někdo ji zezadu popadl, strhl ji k zemi a obkročmo si na ni sedl, aby se nemohla hýbat. Vyděšeně hleděla do tváře muže, o kterém si momentálně myslela, že je stejný násilník a ubožák jako jeho pán. A to Stefana považovala za svého přítele.

„Nech mě,“ vykřikla zoufale.

Teprve teď si Stefan uvědomil, koho to vlastně přepadl a urychleně z Caroline slezl. „Omlouvám se, paní hraběnko. Já… myslel jsem si, že jste nějaký zloděj,“ vysvětloval. „Neublížil jsem vám?“

Vstala a upravila si šaty. „Ne, jsem v pořádku,“ ujistila ho, „jenom jste mě trochu vylekal.“

„Trochu?!“ zeptal se pochybovačně, odpovědi se však nedočkal. Rozpačité ticho se mezi nimi stále více prohlubovalo a Caroline jen čekala na chvíli, kdy se jí Stefan zeptá, kam se to vlastně uprostřed noci chystala.

„Chtěla jsem se jen trochu projet,“ začala s chabou výmluvou.

„Nelžete, Caroline!“ zašeptal, „Všiml jsem si vašeho cestovního oblečení i toho uzlíku s jídlem, který teď leží tamhle.“ Ukázal směrem, kde opravdu ležel Carolinin zabalený oběd a večeře, kterou si šetřila na cestu. „Kam jedete?“

„Do toho vám vůbec nic není,“ odsekla a snažila se okolo něj projít, aby se dostala ke Spanilé a mohla konečně vyrazit na cestu. Uchopil ji však za ramena a přimáčkl ke stěně, aby neměla šanci na útěk. „Pusťte mě!“ zašeptala roztřeseným hlasem a pokusila se mu vzepřít. Marně. Nepatrně se přitiskl k ní a tak jí útěk zcela znemožnil. „Prosím… Pusťte mě.“

„Nepustím vás, dokud mi neřeknete, před čím utíkáte.“

Pevně se mu podívala do očí. „Neutíkám před ničím.“

„Dobře.“ Přikývl, „V tom případě se můžeme vrátit do zámku.“

„Ne,“ vykřikla.

„Tak mi konečně řekněte pravdu.“

Konečně ji zlomil. Caroline odhodila svoji hrdost a zhroutila se. V jednu chvíli si připadala jako silná a odhodlaná žena, ale pak propukla v pláč, který několik hodin úspěšně potlačovala. Stefan ji teď konečně pustil a nechal klesnout na zem, kde se schoulila do klubíčka.

„Myslela jsem, že jste můj přítel,“ vyčítala mu mezi vzlyky.

Klekl si před ní a odtáhl jí ruce z obličeje, aby jí viděl do uslzených očí. „Já jsem váš přítel,“ ujišťoval ji, „chci vám pomoct, ale to můžu jen tehdy, když mi řeknete, co se stalo.“

Nevěděla, jestli mu může věřit, nevěděla, jestli se mu má svěřit. Nikdo jiný, kromě Stefana, tu však nebyl. Stále byla na pochybách, ale muž to za ni vyřešil.

„Utíkáte snad před Williamem?“ zeptal se.

Pořád se nezmohla na jediné slovo a tak pouze přikývla.

Nechápal. „Proč?“

Věděla, že teď už mu musí říct pravdu. Podvědomě cítila, že Stefanovi může věřit, ale ta slova přiznání a vysvětlení jí prostě nešla na jazyk.

„Caroline?“ pobídl ji a sledoval její vnitřní souboj.

„William…“ Odhodlala se konečně. „William a ten jeho přítel mě… mě znásilnili.“

„Cože?!“ vykřikl Stefan. „To není možné, to by William neudělal a ani by to panu Josephovi nedovolil. Nato vás přespříliš miluje.“

„Dřív mě ale nemiloval,“ dodala na vysvětlenou.

Ve Stefanových očích se objevil záblesk pochopení. „To jste vy? Vy jste ta dívka z plesu?“

Prudce vstala. „Vy jste o tom věděl?!“

Přikývl. „Ano, on… svěřil se mi s tím.“ Odvrátil se od ní a vzteky udeřil pěstí do dřevěného rámu. „Ten mizera jeden,“ zakřičel.

„Teď už tedy chápete, proč musím odejít?“

„Ano, chápu,“ zašeptal. Přešel k černému hřebci, který stál hned vedle Spanilé a začal ho chystat na cestu.

„Co to děláte?“ zeptala se zmateně.

Stefan dál nerušeně pokračoval ve své práci, aniž by se na ni jedinkrát podíval. „Pojedu s vámi. Cesty jsou příliš nebezpečné.“

Přistoupila k němu a zlehka se dotkla jeho ramene. „Ne, Stefane, musím jet sama.“ Počkala až se k ní Stefan otočí a pak pokračovala dál. „Já vím…, poznala jsem, že to, co ke mně cítíte, není pouhá úcta či snad přátelství, a něco takového mezi námi není možné. Nechápu proč, ale i přesto, co jsem se dozvěděla, Williama stále bohužel miluji.“

„Ale, Caroline…“

„Ne, příteli,“ umlčela ho, „netvrďte, že vám to nevadí nebo že na mne nebudete naléhat a počkáte, až budu připravena. Jste muž a muži svou touhu nedokáží příliš dlouho potlačovat. Navíc by mezi námi byl stále Williamův stín. Zvláště, když teď čekám jeho dítě.“

„Dítě?!“ zašeptal. Chvíli mlčel, jakoby přemýšlel a pak na Caroline vychrlil celý příval slov. „Já se o to dítě postarám, vychovám ho jako vlastní, dám mu své jméno…“

„Stefane, vy mě neposloucháte,“ vytkla mu. „I přestože Williama opouštím, zůstávám i nadále jeho manželkou, jak před lidmi, tak i před Bohem. Nedovolím mu však, a nedovolím to ani žádnému jinému muži,, aby se mě ještě někdy dotknul. Musím odsud odejít sama. Copak to nechápete?!“

Stefan to chápal až moc dobře, ale nechtěl. Věděl však, že Caroline nemůže nutit, aby jel s ní. Vysvětlila mu to, až přespříliš jasně. Rezignovaně přikývl a šel přichystat na cestu Carolinina koně.

„Kam vlastně pojedete?“ zeptal se, když skončil s ustrojením Spanilé.

Caroline se hořce usmála. „Tam, kde to vlastně celé začalo – ke své tetě.“

„Jak je to daleko? Jste si jistá, že to sama najdete?“

„Snad ano,“ odpověděla trochu rozpačitě. „Myslím, že odsud to budou nejvýš tak tři, čtyři dny cesty. Je to blízko skotských hranic.“ Připevnila k sedlu pytlík s jídlem – teď už tedy mohla vyrazit. Otočila se ke Stefanovi: „Sbohem příteli a děkuji za vše.“ V očích se jí znovu zaleskly slzy.

Stefan by najednou úplně v rozpacích. „Co mu mám říct, až se vrátí?“

Na to Caroline zatím nepomyslela. „Cokoli. Hlavně ne to, kam jsem skutečně jela.“ Něžně se na něj usmála. „Ještě jednou díky.“ Otočila se k němu zády a chtěla se vyšvihnout do sedla, Stefan ji však uchopil v pase, otočil ji zpět čelem k sobě a živelně ji bez rozmyslu políbil. Zaskočil ji tak, že se mu ani nedokázala (nebo snad nechtěla) bránit. Lehce pootevřela rty, jejich jazyky se propletly a Caroline mu polibky opětovala. Hluboko ve svém nitru pociťovala narůstající touhu a to ji vytrhlo z toho náhlého a opojného poblouznění.

„Ne,“ vykřikla a odtrhla ho od sebe, „to nesmíme!“

„Omlouvám se,“ zašeptal Stefan, „Já… nedokázal jsem… Já…“ Konečně pochopil, že Caroline měla absolutní pravdu – kdyby jí byl neustále nablízku, nedokázal by zůstat netečný.

Usmála se, lehce ho políbila na tvář a konečně se vyhoupla do sedla. „Sbohem, příteli,“ zašeptala ještě naposled a pobídla Spanilou do klusu. Ujížděla do tmy, aniž by se jedinkrát ohledla zpět ke svému domovu.

„Miluji tě, Caroline,“ zakřičel za ní ještě Stefan, i když si vůbec nebyl jist, zda ho žena uslyší, „Miluji…“

 
Caroline na cestách nepotkávala téměř žádné lidi. Večer vždy většinou narazila na nějakou vesnici či hostinec, kde přečkala noc, ale postupem času dostávala strach, že ke svému cíli vůbec nedojede. Netušila, že cestuje stále v kruhu. Začala být zoufalá. Navíc jí teď bylo každé ráno zle, čemuž rozhodně jízda na koni moc neprospívala.

Neustále musela myslet na Williama. Stýskalo se jí po Carltonu i po jeho obyvatelích. Nerada si to připouštěla, ale ze všech nejvíc jí chyběl právě William. Slzy už nezadržovala a tak se každé ráno probouzela s očima zarudlýma od pláče. Snažila se přesvědčit samu sebe, že Williama nenávidí, ale nedokázala to. Stále ho milovala a nedokázala na něj zapomenout.

Po necelém týdnu jízdy dorazila na okraj jakéhosi lesa poblíž skotských hranic. Byla už tak blízko svého cíle – stačilo už jen den cesty a poznávala by známou přírodu na panství její tety. Bohužel se však vydala opačným směrem – hlouběji do lesa.

Svou chybu si uvědomila, až když zapadalo slunce. Obrátila koně a vydala se zpět. Věděla, že po cestě na žádný hostinec nenarazí a rozhodla se tedy, že raději pojede celou noc. Stezka, po které jela, byla celkem přehledná a navíc ji osvětloval měsíc. Pokud se Caroline něčeho bála, pak to byla divoká zvířata, a to především vlci. Doufala však, že když pojede na Spanilé a nebude sesedat, nic se jí nestane. Nebezpečí, které však na ni čekalo, bylo mnohem větší, než mohla tušit.

Caroline odhadovala, že bude už téměř po půlnoci. Únavou už jí klesala víčka a párkrát samu sebe přistihla, že si na malou chvíli zdřímla, a to také otupilo její pozornost, takže bohužel nezaslechla blížící se hrozbu, která na ni čekala za nejbližší zátočinou.

Opravdu teď musela usnout, protože když otevřela oči, první, co uviděla, byl oheň. Nevěděla, jestli je to skutečnost nebo nějaký sen, ale když se vyplašená Spanilá divoce vzepjala a vyhodila ji ze sedla, byla už její majitelka dokonale probuzená. Caroline tvrdě dopadla na zem. Rukama si chránila břicho, aby pád nějak neublížil dítěti. Zdálo se, že bude vše v pořádku. Než se však znovu stačila postavit na nohy, obstoupilo ji několik mužů držících v rukou pochodně.

„Žena,“ zašeptal jeden z nich a pomalu se ke Caroline přibližoval, „to je přesně to, co potřebujeme, že pánové?“

Caroline před ním začala ustupovat, zády však narazila do jiného muže, který ji obemkl pažemi kolem pasu. „Co dělá taková krasotinka jako ty uprostřed noci v lese a navíc sama?“ zeptal se dotyčný.
Caroline ze sebe setřásla jeho ruce a vyťala mu políček. Ostatní muži se začala hlasitě smát. „Do toho vám vůbec nic není,“ křikla na muže a snažila se vystoupit z kruhu, který kolem ní utvořili. Zastoupili jí však cestu a vrátili do jejich středu.

„Nemůžeme vás přece nechat, aby jste cestovala sama bez doprovodu,“ pravil jeden z nich posměšně s ironickou poklonou, „cesty jsou plné pobudů, vrahů…“ Významně se odmlčel. „A násilníků.“

V Caroline byla jen velmi malá dušička. Kuráž ji dávno opustila, ale stále si zachovávala trochu důstojnosti. „Ustupte mi z cesty!“ přikázala třesoucím se hlasem.

Jedinou odpovědí, kterou dostala, byl tvrdý polibek od muže stojícího naproti ní. Dnes už však ani na okamžik nezaváhala a kolenem ho kopla do slabin. Sevření jeho rukou ochablo a ona se kolem něj prosmýkla. Stačila však uběhnout jen pár kroků a někdo z nich ji strhl k zemi. Hlava jí dopadla na něco tvrdého. Zatmělo se jí před očima a dál už nic nevnímala. Upadla do bezvědomí.

„Co teď s ní?“ zeptal se jeden z nich sklánějíc se nad Caroline. Vyzkoušel, jestli dýchá. „Žije,“ prohlásil po chvíli.

„V tom případě ji vezmeme s sebou,“ zašeptal jiný, vyskočil na svého koně a nechal si Caroline posadit před sebe. „Nemůžeme přeci odmítnout pomoci bližnímu svému.“

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 9. kapitola: