OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 6. kapitola

24.04.2012 (16:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1208×

6. KAPITOLA

Caroline se rozhlížela na všechny strany, aby poznala, kde vůbec je. Obklopovala ji naprostá tma a moře zlověstně vyhlížejících stromů. Tíživé ticho, které zde panovalo, jí nahánělo strach. Byla v nějakém lese… Ne, byla v zahradě své tety.

Zaslechla jakýsi podivný zvuk. Prudce se otočila. Pár kroků od ní stát tmavý stín a po chvíli se vydal jejím směrem. Teď už se dalo rozeznat, že to je člověk. Chtěla odsud co nejrychleji odejít, ale nohy jí vypověděly službu. Nedokázala se vůbec pohnout. Mohla jen otočit hlavou. Kus od ní byl ještě někdo druhý. Obklíčili ji a ona už neměla kam uniknout.

Šaty, které měla až doposud na sobě, zmizely. Byla úplně nahá a nemohla se ničím zakrýt. Ve tmě se rozsvítily dva páry očí, které ji sledovaly.

Scéna se najednou změnila. Už nebyli v zahradě, ale v jejím pokoji. Ruce i nohy měla roztažené a připoutané ke sloupům od nebes. Dva muži v maskách, kteří ji až doposud jen pozorovali, se k ní začali přibližovat.

„Kdo jste?“ zašeptala. „Co mi chcete?“

Namísto odpovědi se oba svlékli. Jeden z nich pak poklekl mezi její rozhozená stehna.

„Ne, to ne,“ vykřikla, „pusťte mě!“

„Ššš, miláčku,“ zašeptal. Caroline ten hlas připadal známý, „bude se ti to líbit. Uvidíš.“

„Nechte mě! Já nechci! Dost!“ křičela dál, ale marně – muž se do ní prudce ponořil celou svou délkou a začal se v rychlém tempu pohybovat.

Znovu ze sebe vydala hlasitý výkřik plný bolesti a zoufalství. Mezitím k ní přicházel druhý muž…

William nechápal, co se děje. Probudil ho nějaký hlasitý zvuk, až po chvíli si uvědomil, že je ve Carolinině pokoji a že to byla ona, kdo křičel. Zmítala se na posteli, oči měla pevně zavřené a někoho prosila o slitování.

„Ne, už ne,“ vzlykala, „už dost… DOST!“

William si uvědomil, že ji musí co nejrychleji probudit. Nemohl se dál dívat, jak trpí, byť jen ve spánku. Navíc hrozilo, že svým křikem zburcuje celý zámek. Klekl si k ní na postel.

„Caroline,“ třásl s ní, „Caroline, probuďte se. Caroline.“

Prudce otevřela oči, které se plnily slzami. Když spatřila, jak se nad ní William sklání, ještě jednou pronikavě zaječela, rychle vstala a co nejrychleji běžela pryč z pokoje. William okamžitě vyrazil za ní.

Caroline si neuvědomovala, že to před tím byl pouhý sen, a tak utíkala jako o život před mužem, jenž s ní byl v místnosti, ve které, jak si myslela, jí ubližovali. Brzy ji však dohonil, strhl ji s sebou k zemi a rukou jí zacpal pusu, aby nemohla křičet. Nadále se však v jeho sevření zmítala.

„Caroline, už je to v pořádku,“ utěšoval ji, „byl to jen sen.“ Přestala s sebou házet a už i volněji dýchala. Poznala ho. „Dobře,“ pokračoval William, „teď vám sundám ruku z úst. Nekřičte prosím.“

Přikývla a čekala, až William splní svůj slib. Uvolnil svůj stisk a ona se otočila tváří k němu. „Wi-Williame,“ zavzlykala a padla mu kolem krku. Pevně se k němu přitiskla a za chvíli mu slzami úplně zmáčela košili na ramenu. „Omlouvám se. P-promiňte,“ víc toho mezi vzlyky ze sebe nedokázala dostat.

„To je v pořádku,“ utěšoval ji a hladil po vlasech, „už je dobře. Už je to pryč.“ Všiml si, jak na chodbě postává několik sloužících a pozorují je. Mezi nimi byl i Stefan. William mu věnoval jediný prosebný pohled, který Stefan okamžitě pochopil a začal služebné nahánět zpět do postelí. Jako publika jich zde nebylo zapotřebí.

Willliam jí pomohl vstát. „Pojďte si znovu lehnout, nebo se tu nachladíte.“

Zvedl ji do náruče a odnesl ji až do pokoje.. Třásla se po celém těle, nevěděla však jestli je to zimou nebo strachem, který ve snu prožívala a stále ji neopouštěl.

William ji uložil do postele. Podíval se z okna na věžní hodiny – bylo půl třetí. Tušil, že kuchařka bude mít jistě ještě půlnoc, ale s trochou štěstí by se mohl v kuchyni potkat s nějakou služkou, kterou Caroline vytrhla ze spánku.

„A i kdyby ne,“ pomyslel si v duchu, „tak čaj snad ještě dokážu připravit sám.“

Caroline si všimla, že chce muž odejít, ale teď nechtěla být sama. Tak živý sen ještě nikdy neprožila, stále měla pocit, že hluboko v sobě cítí nesnesitelnou bolest. „Ne,“ zaúpěla, „neopouštějte mě.“

Přistoupil k ní a políbil ji na čelo: „Hned se vrátím, slibuji,“ a vyběhl z pokoje.

Byl v půli cesty do kuchyně, když se téměř srazil se Stefanem, který na rukou nesl podnos s konvicí a dvěma šálky.

„Myslel jsem,“ vysvětloval Stefan, „že by vám a paní hraběnce přišlo vhod trochu čaje.“

„Děkuji ti, příteli, čteš mi myšlenky.“ Společně se pak vraceli ke Carolinině pokoji.

„Co se stalo, pane hrabě?“ ptal se Stefan znepokojen., „Proč paní hraběnka tak křičela?“ Dalo se snadno poznat, že má o ni neobyčejně velký strach stejně jako William. Tón jeho hlasu prozrazoval, že k Caroline cítí něco víc než jen pouhou úctu a náklonnost.

„Nevím přesně. Asi nějaká noční můra. Také mě probudil až její křik.“ William si snažil vzpomenout, co vlastně Caroline říkala, místo toho mu však na mysli vytanula vzpomínka na jinou dívku. Ale proč teď?! říkal si v duchu. Náhle ho zaplavila vlna podezření. Aniž by si to uvědomil, zastavil se.

Stefan nechápal, co se děje: „Pane hrabě? Je všechno v pořádku?“

„A-ano,“ vykoktal William ze sebe a natáhl se k Stefanovi pro tác s čajem, byli již totiž téměř u Carolininy ložnice. „Tohle si už vezmu. Děkuji.“ Vešel dovnitř pokoje a zanechal Stefana samotného v temné chodbě.

Caroline už neležela v posteli – stála u skříně a oblékala si čistou noční košili. William stačil ještě na malý okamžik zahlédnout nahé dívčí tělo. Ve slabinách pocítil náznak vzrušení. Všimla si, že ji pozoruje a co nejrychleji se dooblékla, přes ramena si ještě pro jistotu přehodila župan.

„Já… promiňte, asi jsem měl zaklepat.“

„To je v pořádku,“ ujistila ho a sedla si zpět na postel, „koneckonců jsme přeci manželé.“

„Ano, to jsme,“ přitakal a položil podnos s čajem na stůl, naplnil jeden šálek a podal jí ho, „a manželé by si měli navzájem věřit a říkat si pravdu.“ Sám si také nalil čaj a posadil se k ní. Pozorně ji sledoval.

Věděla, že její muž čeká na vysvětlení, ale zarytě mlčela. Nechtěla mu o své minulosti nic říkat – dnes ještě ne. Mlčky tedy popíjeli čaj.

„Myslím, že byste se měla pokusit znovu usnout,“ prohlásil William, když dopil.

Poslušně si lehla.

„Mám tu s vámi zůstat?“ zeptal se.

„Ne, děkuji,“ usmála se na něj, „také byste si měl jít lehnout.“

Williamovi se však od ní nechtělo. „Caroline, co se stalo? Co to bylo za sen?“

Tušila, že to nakonec přijde, ale pořád nevěděla, jak odpovědět. „Nepamatuji se,“ zalhala. Na Williamově tváři poznala, že jí nevěří a ani se tomu nedivila – byla opravdu špatná lhářka.

„Možná si vzpomenete ráno,“ políbil ji na čelo, „dobrou noc,“ a odešel.

Caroline už však usnout nedokázala. Nechápala, co tak živý sen mohlo vyvolat. Jediné, čím si v tu chvíli mohla být jistá, byla skutečnost, že pravdu už moc dlouho skrývat nedokáže.

***

William také po zbytek noci nespal. Přecházel po pokoji jako lev v kleci a v hlavě se mu honily nesourodé myšlenky.

„Určitě jí někdo ublížil,“ uvažoval nahlas, „proto sebou vždy tak trhne, kdykoli se jí dotknu.“ Pak si ale vzpomenul na Stefana: „On ji miluje, to je očividné. Co když i ona miluje jeho a ti dva jsou milenci.“ Při té představě mu pukalo srdce. Opravdu by to byla jedna z možností. Na druhou stranu si však byl jist, že Stefan by ho takto nezradil. Ale co Caroline? Byla okouzlující a mohla by svést jakéhokoli muže – dokonce i přítele.

„Musím si s ním promluvit,“ rozhodl se, vyšel ze svého pokoje, nedbaje kolik je hodin. S naprostou jistotou věděl, že ani Stefan teď nebude moci spát.

Ve svém pokoji Stefan nebyl. Skutečně tedy nespal. Otázkou však bylo, kde tedy je. William potlačil nutkání, podívat se, zda není v ložnici jeho ženy a šel do kuchyně. Skutečně tam byl, seděl uprostřed hloučku služek a povídal si s nimi. William zůstal stát ve stínu, aby ho nezahlédli a poslouchal.

„Paní hraběnka měla jen nějaký zlý sen, nic víc. To se občas stává,“ vysvětloval Stefan.

„A není paní hraběnka tak trochu bláznivá?“ ptala se se smíchem jedna komorná.

„Bože můj,“ zaúpěl Stefan, „vy jste jak umanuté, ženský. Kdákáte jako slepice a nenecháte si nic rozumně vysvětlit.“

William vstoupil do světla kuchyně: „Tak v tom máš pravdu, Stefane.“

Do žen jako by v tu chvíli uhodil blesk, nedokázaly ze sebe vypravit ani slovo a jen na svého pána zíraly s otevřenou pusou, jako by byl nějaké strašidlo.

„Pa-pane hrabě,“ vykoktala ze sebe kuchařka, „My… omlouváme se… nevěděli jsme…“

„Nevěděli jste, že vás poslouchám?“ zeptal se William, který v tu chvíli nevěděl, jestli se má smát nebo být nazlobený, „o tom si ale promluvíme jindy. Stefane, mohl bys jít se mnou prosím,“ a niž by na něj čekal, odešel. Stefan ho dohonil téměř až u cíle.

Jakmile se za nimi zavřeli dveře Williamovi pracovny, chytil William Stefana pod krkem. Původně chtěl vše vyřídit v klidu – bez hádek a násilí. Osten žárlivosti ho však bolestivě bodal a zatemňoval mu mozek. Představy, které ještě před chvílí považoval za absurdní, mu teď připadaly nanejvýš reálné.

„Jste ty a moje žena milenci?!“ vyštěkl na něj William.

„Cože?! Co vás to napadlo, pane?“

„Tak jste nebo nejste milenci?!“ opakoval a trochu uvolnil svůj stisk.

Stefan teď mohl znovu volněji dýchat: „Nejsme milenci, nikdy jsme jimi nebyli a nebudeme. Jak jste na něco takového přišel, pane?“

Vztek William pomalu opouštěl, žárlivost však stále zůstávala. „Vím, že ji miluješ.“

Tohle už Stefan popřít nedokázal a tak jen bezradně mlčel. To William považoval za jakési potvrzení. „Jak dlouho už to trvá?“

„Od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil,“ přiznal se Stefan, „Nechtěl jsem, aby se to stalo, pane. Přísahám.“

„Věřím ti, příteli. Lásce se nedá zabránit, přichází vždy nečekaně.“

„Lady Caroline se o mých citech nikdy nedozví,“ zapřísahal se Stefan ač nerad.

„Děkuji ti,“ zašeptal William a gestem ho poslal pryč. Potřeboval ještě chvíli nerušeně přemýšlet. Posadil se, schoval hlavu do dlaní a zavřel oči. Věřil, že Stefan mu řekl pravdu, ale v tom případě už zbývala jediná možnost. V duchu si představil silného muže bez tváře, jak se násilím dobývá do jeho Caroline. Tvář mu v tu chvíli zbledla vztekem. Nejraději by toho chlapa zabil. A pak si znovu vzpomněl na tu noc před čtyřmi lety.

„Ne, to není možné,“ zašeptal, „to nemůže být ona.“ Začal si uvědomovat rozdíly mezi oběma dívkami a postupně se uklidnil. Carolininy vlasy byly tmavší než měla ta druhá a ani její hlas nebyl zdaleka tak líbezný. Pochyb se ale zcela nezbavil.

***

Život na Carltonu se začal znovu vracet do normálu. O Carolinině noční příhodě se nikdo ze služebných neopovažoval mluvit. Nechtěli riskovat, že by je pan hrabě znovu přistihl při klevetění. William, i když to měl původně v plánu, ani jednu služku za tu drzost nepokáral. Strach mezi služebnictvem však stále zůstával.

William už Caroline v jejím pokoji nenavštěvoval a ani se jí na nic, co se týkalo jejích nočních můr, nevyptával. Čekal, až mu ona sama prozradí, co se jí přihodilo. Snažil se s ní stále trávit co nejvíce času, zvláště teď, když zjistil, co k ní Stefan skutečně cítí. Nechtěl aby se ti dva tak často vídali. Stefan mu sice přísahal, že se Caroline o jeho lásce nedozví, ale nechtěl nic riskovat. Nechtěl připustit, aby Caroline začala opětovat Stefanovy city.

V noci, když už všichni spali, chodil William do Carolinina pokoje a hlídal její spánek. Občas slabě vykřikla nebo se převalovala, ale to bylo vše. Nikdy se hrůzou neprobudila, takže netušila, že William její ložnici potají navštěvuje.

Jedinou náklonností, kterou si k ní William dovolil, byly letmé polibky či objetí. Tomu už se Caroline nebránila, a vlastně to ani nechtěla. Sama si to odmítala připustit, ale William ji naprosto okouzlil. Postupně se do něj zamilovala a čím dál častěji vyhledávala jeho společnost.

***

Od noci, kdy Caroline měla tu strašlivou noční můru, uplynuly téměř tři týdny. Byl to už celý měsíc, co se provdala za Williama a získala tak hraběcí titul. Od moře začínal vát studený vzduch, věstící brzký příchod podzimu. Caroline měla za pár dní slavit devatenácté narozeniny. Dva dny před nimi Caroline dostala dopis od matky. Ani se neobtěžovala ho otevřít a hodila ho na toaletu mezi hřebeny a kartáče. Bohužel si nevšimla, že v tu chvíli stál ve dveřích William.

„Špatné zprávy?“ zeptal se.

Caroline sebou polekaně škubla. „Nic důležitého.“

Tázavý pohled jeho hlubokých očí, které se do ní vpíjely, nemohla vydržet a odvrátila se od něj. „Přišel mi dopis od matky,“ vydechla.

„Pořád jí nemůžete odpustit, že vás donutila si mě vzít,“ podotkl jakoby mimochodem a tím ji zaskočil. Poznala, že to nebyla otázka ale tvrzení, ještě k tomu pravdivé.

„Já… Jak víte…? Jak jste se dozvěděl, že…?“

„Poznal jsem to,“ poznamenal prostě, přistoupil k ní a uchopil ji za ruce. „Už se pod mým dotekem nechvěje,“ pomyslel si William s úsměvem. „Mám pro vás dárek.“

„Narozeniny mám přece až pozítří,“ namítla.

Spiklenecky na ni mrkl: „Kdo říká, že je k narozeninám? Zavřete oči prosím.“

Poslechla ho. Cítila, jak přešel za její záda, jak rozepíná šňůru perel okolo jejího krku a na jejich místo zapíná něco jiného. Opatrně ji nasměroval čelem k zrcadlu. „Můžete je otevřít.“

Caroline nevěřila vlastním očím, takovou nádheru snad v životě neviděla – na krku se jí skvěl překrásný briliantový náhrdelník. „Ach, Williame…“ nenacházela ta správná slova, jak by mu mohla poděkovat.

Všiml si jejích rozpaků. „Nic neříkejte, Caroline. Je to rodinné dědictví, patřil mé matce a předtím mé babičce a prababičce. Vždy se dědil z matky na dceru či snachu. Jak víte, má matka dceru nikdy neměla a jsem si jist, že by chtěla, abyste ho nosila vy.“

„Děkuji,“ hlesla. Pořád za ní stál a pozoroval v zrcadle její obraz. Zlehka se dotkl jejího odhaleného ramene.

Caroline zavřela slastně oči. Byla ráda, že může cítit jeho blízkost. Opřela se o něj a vychutnávala si sílu, která z něj vyzařovala. Tělem se jí začalo rozlévat teplo, které dosud nepoznala a v tu chvíli ho ani nechápala. Z úst jí vyšel tichý sotva znatelný sten. Připadala si jako v transu. Jen matně si uvědomovala Williamovi něžné polibky na šíji a tvrdý důkaz jeho touhy, který ji tlačil do zad. Zvedl ji do náruče a přenesl ji na postel. Měla pocit, jako by se s ní točil celý svět. Pociťovala lehkou závrať a byla ráda, že leží, jinak by snad omdlela. Williamovi prsty jí rozšněrovávaly živůtek šatů. Jeho teplé dlaně přejely přes hedvábnou košilku pod níž se rýsovaly ztvrdlé růžové hroty bradavek. Srdce jí bilo na poplach. Věděla, že by měla Williamovi říct, že už není panna, ale nechtěla kazit tuhle nádhernou chvíli.

Začal ji lačně líbat na rty, jazykem jí pronikal hluboko do úst, až měla pocit, že se snad slastí zalkne. Nadále mu však polibky hladově vracela.

Opatrně otevřela oči a uviděla, jak se nad ní William sklání a okolo očí má tmavý stín, který jí nápadně připomínal masku. Zpanikařila. Prudce od sebe Williama odstrčila a schovala obličej do dlaní. „Nedokážu to,“ zavzlykala, „já prostě nemůžu. Nejde to.“

Posadila se na kraj postele zády k Williamovi, aby se nemusela dívat na jeho zklamaný ale přesto chápavý výraz. Co nejrychleji se snažila si upravit šaty.

„Caroline… Vám někdo ublížil, viďte?“

Mlčela a jen sotva znatelně přikývla.

Sedl si vedle ní a vzal do ruky její drobnou dlaň. „Proč jsi mi o tom nic neřekla?“ Ani si neuvědomil, že jí najednou začal neformálně tykat.

„Nerada o tom mluvím. Neví to nikdo jiný kromě tebe a mé matky, a té jsem to řekla až den před odjezdem sem. A možná jsem se i trochu bála.“

Nechápal. „Bála?“

„Že to nepochopíš,“ vysvětlila.

Objal ji okolo ramen a utěšoval ji. „Kdy se to stalo?“ zeptal se.

„Už je to několik let, ale nechci o tom mluvit,“ na chvíli se odmlčela. „Jak dlouho už to víš?“

„Od noci, kdy jsi měla tu noční můru. Chodil jsem pak do tvého pokoje pokaždé, když jsi spala,“ přiznal, „chtěl jsem konečně vědět, co mi tajíš.“

Caroline mlčela. Popravdě ani nevěděla, co by měla říkat, jestli by se měla Williamovi omluvit, že s ním nejednala na rovinu nebo mu poděkovat za to, co si jako manžel kvůli ní takovou dobu odpíral. Teď už však věděla, že i ona po něm touží a že ho miluje. Strach byl však stále pořád silný a její představivost bohužel také. Nedokázala se ovládnout a mysl jí znovu zabloudila ke dni, kdy násilím přišla o nevinnost. Nevolností se jí úplně stáhnul žaludek.

William si všiml jejích rozpaků. Klekl si před ni, aby mu mohla vidět do očí a vzal do dlaní její ruce. „Chci, abys věděla, že ti nic nevyčítám. Nemůžeš za to,“ ujišťoval ji. „A počkám, dokud ty sama nebudeš připravená a nepřijdeš za mnou.“ Na ústa jí vtiskl letmý polibek a odcházel, aby mohla nerušeně přemýšlet.

„Williame,“ zastavila ho ještě a když se k ní otočil, pokračovala, „Já… chtěla bych ti poděkovat a… a říct ti, že tě miluji.“

„Já tebe také – od samého počátku,“ odpověděl a odešel.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 6. kapitola: