Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 18 let!
Tak je tady pro vás další dílek. Sbližování, svatební noc a pláč.

22.04.2012 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1214×

5. KAPITOLA

Caroline ležela ve veliké posteli s nebesy a sílícím strachem téměř ani nedýchala. Byla čerstvě vykoupaná, oblečena do bělostné noční košile z hedvábí, pod kterou se rýsovala její pevná ňadra, jež se pozvolna zvedala a znovu klesala. Naslouchala okolním zvukům, jestli nezaslechne pomalu a tiše se přibližující kroky.

Nevydržela už dál ležet, prudce vstala a vykoukla z okna, které vedlo do zahrady. Na nebi zářil měsíc, který ji osvětloval.

Caroline zaslechla, jak zavrzly dveře a srdce se jí rozbušilo jako o závod. Kdyby se její pokoj nenacházel ve druhém patře, byla by snad i schopná vyskočit z okna a utíkala by se někam skrýt. Čas se pro ni jakoby zastavil, stále se dívala ven a přesto cítila, že už není v místnosti sama.

Williamovi silné paže ji objaly kolem ramen a Caroline se pod jeho dotekem nepatrně zachvěla.

„Není vám zima?“ zeptal se a otočil ji k sobě. V nočním hávu byla snad ještě krásnější, než se mu kdy předtím zdálo a pomyslel si, že je to asi tím, že se stala jeho ženou. Konečně našel dívku, která by ho mohla učinit opravdu šťastným. Zlehka ji políbil na ústa a pokračoval něžně ke krku. V tu chvíli se Caroline doslova roztřásla a William si uvědomil, že to není zimou ale strachem z neznámého. Nevěděl, co má dělat dál, aby ji ještě víc nevyděsil, ale nakonec ji lehce zdvihl do náruče, přenesl ji k posteli a opatrně položil do polštářů.

Caroline měla celou tu dobu pevně semknutá víčka a čekala, až bude William chtít naplnit své manželské právo a povinnost. Dlouho se však nic nedělo, až si Caroline začala myslet, že snad William potichu odešel nebo se jí jen zdálo, že tu byl. Opatrně oči otevřela. Skláněl se nad ní a pozoroval ji. Povzbudivě se na ni usmál. Začal ji znovu líbat a tentokrát se odvážil zlehka dotknout jejích ňader.

„Caroline,“ zašeptal jí do ucha, „má sladká Caroline.“

Caroline jen dál nehybně ležela a polykala slzy, které jí stékaly po tvářích. Ruce si zatínala v pěst tak silně, až si nehty zarývala do dlaní. Snažila se soustředit na bolest, kterou si tak způsobovala a nevnímat, co právě William dělá. Nepomáhalo to však. Stále cítila jeho doteky i polibky.

Stáhl jí z ramen košili. Ležela tam před ním už prakticky nahá a vzrušení, které William doposud pociťoval, ještě zesílilo. Jedno z drobných ňader stiskl v dlani a přisál se na ně ústy. Otřásla se a zasténala. William se tak, bohužel ale milně, domníval, že se Caroline jeho laskání líbí a pokračoval dál. Rukou jí rozevřel stehna a lehce ji pohladil po Venušině pahorku skrývající se v jemných chloupcích.

„Ne,“ zavzlykala, už to nedokázala dál snášet, „prosím ne.“ Nesouhlas z ní doslova vylétl tak, že tomu už nemohla zabránit. Oči plné strachu a slz měla nyní dokořán otevřené, a teprve tehdy si William všiml, že Caroline pláče.

Slezl z ní: „Caroline, já nechci udělat nic proti vaší vůli. Řekněte mi, abych odešel a já půjdu.“

Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo a tak jen pouze přikývla. Usmál se na ni a políbil jí ruku. Opravdu odcházel. Caroline tomu však stále nevěřila. Pocítila téměř takovou úlevu, jako tehdy když před lety zjistila, že není těhotná. Byla Williamovi vděčná, že je takto ohleduplný, ale zároveň se v duchu musela ptát, jak dlouho bude jeho tolerance trvat. Dnes se však svatební noci vyhnula a to bylo hlavní.

„Děkuji,“ zavolala za ním, dokud byl ještě v pokoji. Upravila si košili, znovu si lehla a téměř okamžitě usnula.

***

Caroline si postupně zvykala na nový domov, prostředí, tváře… zkrátka na vše, včetně hraběcího titulu, kterým ji oslovovali. Novou paní domu si většina personálu rychle oblíbila, byly zde však také zlé pomlouvačné jazyky, které Caroline očerňovaly. Služky, které uklízely v hraběnčině pokoji po celém zámku roznesly, že bílé prostěradlo na Carolinině posteli zůstalo po svatební noci naprosto čisté a bez poskvrny.

„Buď s ním teda vůbec nespala,“ vykládala jedna komorná v kuchyni, „nebo vůbec nebyla nevinná.“

„Třeba spolu měli něco hned tu první noc, jak se poznali. Hraběti by sotva nějaká holka odolala,“ povídala jiná.

„Já si myslím, že je to jen obyčejná děvka,“ prohlásila kuchařka a byla by pokračovala, kdyby ve dveřích nespatřila Stefanovu rozzlobenou tvář. Byl rudý vzteky.

„Že vás huba nebolí, ženský bláznivý,“ rozkřikl se na ně, „do vztahů mezi panstvem vám nic není. Ještě jednou něco takového uslyším a hned vše povím panu hraběti.“

Pomluvy ustaly, ale Stefan přesto Williamovi vše řekl.

„Vím o tom, příteli,“ ujistil William Stefana, „věděl jsem, že to tak bude hned, jak jsem opustil svatební lože.“

Stefan by v tu chvíli rád věděl, co se tedy vlastně stalo, nechtěl se však snížit na úroveň služek a tak mlčel.

William však nevyřčenou otázku vyčetl z jeho očí: „Nic se mezi námi nestalo… Nelíbilo se jí to a tak jsem odešel.“

„Myslím, že jste udělal správnou věc.“

„Ani nevíš, jak pro mě bylo těžké od ní odejít,“ posteskl si William. „Neměl jsem ženu od té doby, co…,“ odmlčel se, nechtělo se mu krutou skutečnost vyslovit nahlas.

„Navíc, když je paní hraběnka tak půvabná,“ podotkl Stefan s úsměvem, aby zaplašil Williamovy ošklivé vzpomínky. Mohlo se zdát, že tato poznámka byla až příliš troufalá, ale to že byl Stefan Williamovým přítelem a jedinou osobou, která znala jeho velký hřích, mu dávalo jistotu, že nebude nijak potrestán.

„Půvabná není to správné slovo, které by Caroline vystihlo,“ odporoval William, „je překrásná, nádherná, dokonalá… Chci, aby se mnou byla šťastná – proto jsem odešel. Aby mě nezačala nenávidět. Abych jí nebyl odporný.“

„V tom případě se jí co nejvíce věnujte,“ radil Stefan, „dovolte jí, aby vás poznala. Dejte jí ale hlavně čas.“

„Mluvíš takovým způsobem, jako bys ji sám miloval,“ pravil William se smíchem a odcházel, u dveří se však ještě zastavil. „Díky, Stefane, na tebe se mohu vždy spolehnout.“

Stefan se mírně uklonil a čekal, až William odejde. Chvíli ještě poslouchal vzdalující se kroky a pak se ztěžka posadil do křesla. Hlavu si položil do dlaní: „Ano, miluji ji.“

***

Dny na zámku Carlton plynuly klidně a nenuceně jako řeka. William trávil s Caroline každou volnou chvíli a postupně se stával jejím přítelem. Proti její vůli nic nezkoušel, ale ona sama mu občas dovolila, aby se jí letmo dotkl či políbil. Stále si však nemohla pomoci a oslovovala manžela pane hrabě, a to bylo pro Williama jakési znamení, aby si zachovával odstup a v noci za ní nechodil.

Poprvé ho Caroline oslovila jménem asi dva týdny po svatbě. Na Williamově tváři se okamžitě zračil zářivý úsměv a Caroline si uvědomila, že William dnes v noci navštíví její lože a ona už nijak nezabrání milostnému soužití.

***

Opravdu přišel. Caroline ležela tiše na posteli od té doby, co zapadlo slunce a usilovně se snažila usnout. Spánek se jí však stále vyhýbal. Poslouchala věžní hodiny, které právě odbíjeli půl jedenácté. Už si myslela, že ji William dnes ještě nechá být, když najednou zaslechla vrznutí dveří. Vstoupil do její ložnice a Caroline začala předstírat , že už dávno hluboce spí. Proti své vůli se však třásla jako osika, takže William musel zákonitě poznat, že je vzhůru. Pomalu otevřela oči.

„Proč ze mě máte takový strach, Caroline?“

Čekala snad všechno, ale ne tuhle otázku. Nevěděla, co říct, protože by musela s pravdou ven, a na to ještě nebyla připravena. Odvrátila od něj obličej, protože už nedokázala snést jeho upřený a pronikavý pohled.

„Williame, prosím… Já…,“ víc ze sebe nedokázala vypravit.

„Proč ze mě máte strach?“ opakoval. Od samého začátku tušil, že Caroline před ním něco skrývá a chtěl konečně vědět co. Měl na to právo, a jako manžel měl právo i na jiné věci, které tak stěží potlačoval. Doháněla ho k šílenství. Toužil po ní. Zdávalo se mu o ní, ale v těch snech bylo všechno úplně jinak – nebyla vůbec odtažitá, ba naopak se s ním vášnivě milovala. Po takovýchto snech se ráno většinou probouzel s erekcí.

Stále neodpovídala.

„Podívejte se na mě a odpovězte,“ řekl měkce ale naprosto vážně a odhodlaně.

Znovu se zahleděla do těch nádherných hnědých očí. Chvílemi měla pocit, že se v jejich hloubce snad utopí. „Nebojím se vás,“ vydechla.

Poznal, že nedokončila myšlenku: „Ale?“ Zahlédl její nechápavý výraz. „Teď by mělo následovat nějaké to ale,“ vysvětlil.

„Žádné ale není,“ popřela lživě.

Pokrčil rameny: „Jak myslíte.“ Odcházel.

„Williame,“ vlastně ani nevěděla, co by mu měla říct, nechtěla ale, aby jí opustil takovýmto způsobem, „já… potřebuji jen trochu času. Prosím.“

Přikývl: „Dobrá,“ a měl se znovu k odchodu.

„Neodcházejte,“ vyhrkla ze sebe, „zůstaňte tu se mnou.“

Zastavil se v půli cesty a potichu, téměř neznatelně zavyl. Přešel zpět ke Carolinině posteli a sklonil se nad ní: „Víte, co po mě žádáte?“ vydechl bezradně, „dokážete si představit, co ve vaší přítomnosti cítím?“

Zrak jí zabloudil k vyboulenině na jeho těsných kalhotách – bylo jí naprosto jasné, co William cítí. „Já…“ vykoktala po chvíli ze sebe, „myslím, že… třeba bychom mohli začít trochu pozvolna.“ Říct něco takového pro ni bylo těžší, než se jí původně zdálo. Byla ráda, že je v pokoji tma, jinak by William uviděl, jak zčervenala.

„Pozvolna?“ opakoval jakoby nevěřícně, spíš ale nechápal, co tím přesně Caroline myslí, „Pozvolna.“

Usmála se na něj a téměř neznatelně přikývla. Měla sice strach, ale zdálo se, že tato alternativa bude pro ně oba přijatelná. Vzápětí si však uvědomila, že se nejspíš zmýlila.

„A jak si to asi tak představujete, Caroline?“ zeptal se s náznakem smíchu v hlase. Nemyslel to nijak zle, ale bavilo ho sledovat její rozpaky.

„No, já přesně nevím, ale…“

Nenechal jí domluvit: „Ne, má drahá,“ pohladil ji po tváři, „bojím se, že bych pak nedokázal přestat, a pokud se se mnou nechcete milovat, tak raději odejdu.“

„No a nechcete si třeba jen povídat?“ navrhla, nechtělo se jí spát a nějak se bála být sama.

Přikývl a sedl si na pelest její postele – považoval to jaksi za první „pozvolný“ krok. Povídali si o všem možném, ale na Caroline přece jen postupně přepadla únava a usnula. William se i přesto rozhodl zůstat a hlídat její spánek. Uvelebil se v křesle hned naproti posteli a díval se na svou lásku, dokud také neusnul.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování