Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Odjezd ke své budoucnosti a svatba.

20.04.2012 (11:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1214×

4. KAPITOLA

Cesta kočárem byla pro Caroline velmi zdlouhavá a úmorná. Stefan jí dělal společnost a snažil se ji nějak rozptýlit. Brzy však měl silný pocit, že je to téměř nadlidský úkol a po chvíli tuto snahu vzdal.

Caroline se snažila věnovat se vyšívání, ale i jednoduchý květinový vzor jí dělal značné potíže. Třásly se jí ruce a nemohla se na práci pořádně soustředit. Čím více se blížili k jejímu novému domovu, tím byla nervóznější.

Jeli celý den a nedělili téměř žádné zastávky, když však večer dojeli k jednomu hostinci, ubytovali se zde, aby si mohli odpočinout a aby se koně zotavili.

Druhý den se vše opakovalo znovu. Vyjeli velmi brzo. Tentokrát však byla cesta mnohem horší. Caroline byla z vysedávání v kočáře celá rozlámaná, ale ani jednou si nestěžovala. Večer opět zastavili u jakési krčmy, kde se ubytovali.

„Jak daleko je ještě zámek?“ zeptala se Stefana, když spolu seděli u pozdní večeře.

„Je to ještě tak čtyři hodiny jízdy. Vyslal jsem napřed dva muže, aby panu hraběti oznámili, že dorazíme včas.“

„Včas?“ podivila se Caroline .

Stefana tato otázka zmátla, ale ukryl své rozpaky za úsměvem: „Svatební obřad má proběhnout přesně v poledne. Musíme ale vyrazit časně zrána, aby jste se ještě stihla připravit.“

Caroline si v tu chvíli připadala hloupě. Celý den se snažila alespoň na okamžik zapomenout na blížící se svatbu a teď se jí to téměř povedlo.

„Dnes v noci budu spát naposledy sama,“ pomyslela si hořce. Přestože měla stále hlad, nedokázala už spolknout jediné sousto, jak se jí žaludek sevřel obavami a očekáváním.

„Podle plánu,“ pokračoval Stefan, „jsme měli na hrad dorazit už vlastně dnes, ale koně si potřebují odpočinout.“

„Ach tak,“ Caroline celý den tížila jedna otázka, ale kdykoli ji chtěla Stefanovi položit, dostala jakýsi strach. Zvědavost ale byla silnější. „Jaký vlastně je pan hrabě?“

Tentokrát už Stefan nedokázal své překvapení úplně skrýt. „Neměla jsem ještě příležitost ho pořádně poznat,“ vysvětlila.

„Proč jste tedy souhlasila se svatbou?“ zeptal se bez rozmyslu dřív než si mohl uvědomit, že je to až příliš osobní. „Já… omlouvám se…“

„To je v pořádku,“ uklidňovala ho, „svatbu vlastně domluvila má matka. Myslela jsem, že vám hrabě řekl, jak to bylo.“

Zavrtěl hlavou: „Ne, madam. Mluví pořád jen o tom, jak jste krásná, okouzlující a, smím-li to říct, také poněkud tajemná. Poslední dobou myslí neustále jenom na vás.“

Nevesele se usmála: „Přeháníte, pane.“

„To vskutku ne, má paní. Vlastně se ani nedivím, že jste ho dokázala takto okouzlit.“

Caroline si všimla, že se Stefan při posledních slovech lehce začervenal a uvědomila si, že je pravý čas odejít do svého pokoje: „Já… půjdu už si lehnout. Dobrou noc, pane,“ a jak jen nejrychleji mohla, ale tak aby to nevypadalo příliš podezřele, odešla a zanechala svého společníka o samotě.

Stefan věděl, že zašel příliš daleko, ale ta slova z něj prostě vylétla a on je nedokázal zadržet. Doufal, že je Caroline nebude brát vážně, i když on to tak doopravdy myslel. Cítil, jak je pohlcován Carolininou krásou a v tu chvíli měl pocit, že Williama zradil.

***

Další den ráno už cesta kočárem nebyla tak nepříjemná a zdlouhavá. Caroline se zdálo, že se k cíli přibližují až příliš rychle. Měla nutkání zavolat na kočího, ať zpomalí nebo, ještě lépe, ať zastaví úplně. Teprve pár mil od zámku si bohužel uvědomila, jaký je Stefan skvělý společník. Při jízdě si povídali o spoustě věcí, o zdejším kraji, o historii zámku, jen včerejšímu tématu se úzkostlivě vyhýbali.

Caroline si už předešlý večer v hostinci všimla, že v Stefanových očích není jen oddanost, ale také něco mnohem hlubšího. Když si to uvědomila, samotnou ji překvapilo, že z něj nemá strach, i když je to muž. Cítila, že získala silného spojence, kterému může důvěřovat.

„Madam, račte se prosím podívat z okna,“ vybídl Stefan Caroline po několika hodinách jízdy.

Učinila tak a spatřila, jak se nedaleko od nich nad mořem tyčí zámek s vysokou věží a okrouhlými hradbami.

„To je Carlton,“ prohlásil muž.

Caroline tedy byla u konce cesty. Byla doma.

Na hrad dorazili okolo desáté, jak Stefan předvídal. Na nádvoří stál celý personál, aby mohli svou novou paní náležitě přivítat. V čele zástupu stál William, nyní už oblečen do svatebního úboru.

Kočár zastavil, nikdo z něj však nevystupoval.

„Nedokážu to, Stefane,“ posteskla si Caroline , jakmile z okýnka uviděla Williama s uvítacím výborem za zády.

„Nemusíte mít strach, madam,“ utěšoval ji, „pokud si ale přejete, mohu vystoupit a říct panu hraběti, že se s ním chcete setkat až při obřadu.“

Caroline ho už chtěla poprosit, ať to tak udělá, ale nakonec se rozhodla jinak: „Ne, to by bylo nezdvořilé,“ zhluboka se nadechla, otevřela dvířka kočáru a opatrně sestoupila na dlážděné nádvoří zalité sluncem.

William jí vyšel ihned vstříc. Políbil jí ruku: „Vítejte, Caroline. Jsem rád, že jste konečně zde.“

„Děkuji, pane hrabě,“ odpověděla a rozhlížela se kolem sebe. Nemohla tedy vidět, jak Williamovi přes tvář přelétl stín. Ve skrytu duše tajně doufal, že Carolinin odmítavý postoj už nebude tak silný. Doufal, že ho začne alespoň oslovovat jménem, když už budou za pár hodin manželé. Bylo to však marné.

Pomalu k nim přistoupil Stefan a postavil se vedle Caroline. Protože Williama znal už dlouho, dokázal rozeznat přítelovi pocity a teď poznal, jak je zmatený a zklamaný. Pokusil se tedy trochu zachránit situaci: „Doprovodím madam do její komnaty, aby se mohla připravit na obřad.“

William pochopil a byl Stefanovi vděčný: „Děkuji, Stefane. I za to že jsi mou nevěstu bezpečně dovezl až sem ke mě.“

Stefan hlavou naznačil úklonu a vybídl Caroline, aby ho následovala do zámku. Caroline žasla nad rozlohou celého sídla, bála se, že se tu snad nikdy nenaučí pořádně se orientovat. Měla pocit, že kdyby ji teď Stefan opustil, trvalo by jí celé hodiny, než by našla cestu zpět na nádvoří.

„Vedete si skvěle, madam,“ dodával jí Stefan odvahu. Stáli už před dveřmi jejího nového pokoje a ona pociťovala stále větší nervozitu.

„Díky, Stefane.“

Otevřel dveře: „Můžete se na mě spolehnout, madam. Ve všem.“

Vešla dovnitř, kde ji okamžitě obklopilo několik služek a začaly se o ni starat. Svlékly ji a hned zase oblékly, ale tentokrát do nádherných svatebních šatů. Caroline nikdy nic tak krásného neviděla, nemohla uvěřit, že právě tyto šaty jsou určené právě pro ni. Byly ušity z nejjemnějšího hedvábí a francouzské krajky a vyšívané drobnými perličkami. A k nim samozřejmě ještě patřil lehce průhledný závoj s perlovou čelenkou.

Nejvíce času ovšem služebným zabral účes, který dokončily až těsně před obřadem. Caroline vyčesaly vlasy nahoru a několik pramínků nechaly volně splývat podél obličeje. Do účesu jí pak ještě vetkaly pár perliček a závoj. Nevěsta byla připravena a vypadala naprosto nádherně a dokonale. Jak se pomalu přibližovala dvanáctá hodina, cítila se Caroline čím dál tím víc nesvá a dělalo se jí trochu mdlo.

Patnáct minut před dvanáctou na dveře pokoje zaklepal Stefan, aby mohl Caroline doprovodit do hradní kaple. Oněměl úžasem, jakmile ji spatřil. Chtěl jí říct, jak je krásná, ale pusu otvíral naprázdno a nevyšlo z něj ani slovo.

Chodbami procházeli mlčky. Caroline měla pocit, jako by byla otrokyně, která jde právě na trh, aby ji mohli prodat tomu, kdo za ni dá nejvíc peněz. Jenže William už za ni dávno zaplatil… zaplatil její matce.

Hradní kaple byla uvnitř prostornější než se zvenčí mohlo zdát. Na stěnách viselo několik obrazů světců a světic, u malého oltáře stál kříž. Caroline před vchodem přijala Williamovo nabízené rámě, ale místo toho, aby ji zavedl dovnitř, zamířil s ní kousek dál od ostatních.

„Caroline…“ začal, ale pak najednou nevěděl, jak pokračovat dál.

„Ano, pane hrabě?“

Tím, že Williama oslovila opět takto oficiálně, mu připomněla, že se jí opravdu musí zeptat na to, co mu dělalo takové potíže. Musí jí dokázat, že opravdu není takový necita, za kterého ho nejspíš považuje.

„Chcete si mě vzít, Caroline?“

Dokonale ji tím zaskočil: „Nemyslíte, že na tuto otázku je už pozdě?“

„Ne, není pozdě,“ odporoval, „ještě je čas vše zrušit. Uvědomil jsem si, že máte právo, které vám nesmím odepřít. Právo na vlastní rozhodnutí.“

Caroline věděla, že má poslední příležitost odvrátit to, proti čemu celou tu dobo bojovala. Měla sto chutí odmítnout ten nechtěný sňatek, ale vzpomínka na matku, na špatnou finanční situaci a na svůj slib, jí v tom zabránila. Dokázala si živě představit, jak by se asi její matka tvářila, až by se objevila ve dveřích starého domova s tím, že se neprovdala. Přišlo jí to k smíchu. Zároveň si také uvědomila, že William opravdu nebude tak špatný, jak si o něm původně myslela, a to nakonec rozhodlo.

„Vezmu si vás.“

***

Několik příštích minut Caroline připadalo jako jedna velká rozmazaná šmouha. Slova, která k ní a ke Williamovi pronášel kněz sotva vnímala, a když se jí pak zeptal, zda si bere Williama dobrovolně, pouze automaticky řekla: „Ano.“

Pak ale nastala chvíle, kdy ji měl manžel poprvé políbit, a v tu chvíli se čas úplně zastavil. William se k ní otočil čelem, zvedl tu část závoje, která jí zakrývala obličej a objal ji kolem ramen. Jeho tvář se teď zdála stále větší, jak se přibližoval k té její, až Caroline musela zavřít oči. Přitiskl svá ústa na její a splynul s ní v něžném polibku. Caroline se téměř podlomila kolena. Čekala cokoli, ale ne takovou něhu. Nebylo se vlastně ani čemu divit, jediné polibky, které kdy dostala, byly od těch dvou.

Pak už stačilo vyměnit si jen prstýnky a byli oficiálně svoji. Stala se hraběnkou z Carltonu.

***

Svatební hostina a následující oslavy trvaly po celý den. Caroline se bavila, tančila, jedla a pila a vůbec nedávala najevo strach a nervozitu, kterou hluboko v srdci pociťovala.

William ji nenechal o samotě ani na chvilinku, neustále jí byl nablízku, aby ho mohla, jak mu poradil Stefan, lépe poznat. Byl k ní pozorný, milý, obdarovával ji těmi nejzářivějšími úsměvy.

Věžní hodiny odbily devět.

„Nejste už unavená, Caroline?“ zeptal se jí William při jednom z tanců.

„Ano, trochu ano,“ odpověděla a vzápětí si pomyslela, že by si byla nejradši ukousla jazyk. Být unavená totiž znamenalo jít si lehnout, a to znamenalo, že za ní přijde a bude chtít… Chtěla to co nejvíce oddálit, ale konečně si uvědomila, že je to nevyhnutelné. Rezignovala: „Ano, myslím, že už si půjdu lehnout.“

Usmál se na ni: „Nechám vám připravit koupel.“

„Chce mě mít čistou, jak se patří,“ pomyslela si zatrpkle, „se vším všudy. Kdyby ale jen tušil, že to už dávno není pravda.“

Vykouzlila na rtech něco, co se jen vzdáleně podobalo úsměvu: „Děkuji.“

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování